sobota 15. září 2018

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!






Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dosáhnout? - Ježíšovo slovo, slovo Vtělené Boží moudrosti zaznívá pro mnohé dost drsně: "Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé!...Ty však pojď a následuj mne!"

Toto slovo zaznívá v současné "situaci v Církvi", jak charakterizovala stav, v němž se nachází mnozí učedníci Ježíše Krista, "Rada devíti kardinálů" – lépe řečeno ke krizi v duších a tělech představitelů Církve a církevních společenství, ke krizi v Církvi, která se ovšem nedotýká Církve samotné, ale jejích členů. A krize, jak s oblibou říkával podnikatel pan Jan Antonín Baťa – v jeho uvažování a vyjádření krize hospodářská – žádnou krizí vlastně není. Jedná se jen o amorálnost těch, kteří způsobili rozvrat ekonomiky, v tomto, našem případě církevních obcí a duchovního života, o každého hříšníka, jenž ohrozil cestu ke spáse své i svěřených.

A že zdaleka "situace" nekončí, potvrzuje zpráva z minulého týdne italského deníku "Il Fatto Quotidiano". Slibuje, že bude přinášet jmenné seznamy členů vatikánské sodomitské "lobby".

Jak se máme k tomuto problému postavit? Jeden biskup v germanofonní diecézi prosí věřící, aby nevystupovali z Církve. Atmosféra ve Spojených státech amerických už graduje do správného vyústění krize. Toto samotné slovo originálně znamená posouzení situace. Kardinálové a biskupové a desetitisíce signatářů žádají jasné posouzení situace v církevních společenstvích, i zrušení vatikánského podzimního biskupského synodu o mládeži a místo něj posouzení situace rozvratu morálky v Církvi na synodu, který by tento nahradil a přímo v Římě vše probral a poslal jasný vzkaz: Boží slovo, které odsoudí a ukáže cestu ke spáse, kterou nám Ježíš náš Pán přinesl.

Máme se tady ptát na Boží slovo: ve svém srdci, ve své rodině a farnosti, ve svém společenství, ve své diecézi...A to je slovo plné útěchy pro pokorné, kteří chtějí přijmout Boží milost, Boží pomoc. Slovo, které nepomlouvá, neomlouvá a obviňuje podle návodu samotného Ježíše Krista a nikoli podle nevěřícího světa.

Svatý Filip Neri mohl také odsuzovat život představitelů Církve, kteří i v Římě žili rozmařile a nemravně. Místo toho vyzval Římany, aby se s ním sešli na noční modlitby v kostele: modlil se společně s katolckými křesťany za obrácení jejich představených. Mnozí odešli: protestovali proti jejich hříchu – tak vznikla protestantská církevní společenství. Mnozí z Církve neodešli. Zůstali. Vybrali si cestu pokory, cestu spásy pro sebe i pro ty, představené, jejichž hříchy právem nenáviděli. Vytrvalou modlitbou a nočním postem nenáviděli!

A pro ty – na obou stranách: na straně zneužívajících i zneužitých – kteří se takto neobrátili, platilo a platí Ježíšovo slovo: "Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." A poslední slovo jako šance: "Ty však pojď a následuj mne!"



Otec Oldřich


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Texty této neděle jsou již zaměřeny k věčnému životu, kde nás čeká Soudce: Bůh. Otec, který chce v Ježíši Kristu každého přijmout jako syna mladšího - marnotratného - i konvertujícího navenek předtím "způsobného" staršího syna; a Duch Svatý, který pronáší již nyní soud nad křesťany "v sedmi církevních obcích" i nad "jejich svícny".

Všichni se máme podle slov a vůle Trojjediného Boha sejít u Něj. "Jen" mnozí však přijmou Jeho slovo a budou spaseni.


Proto se náš Spasitel a Přítel Ježíš modli za jednotu Církve. A modlí se za ni při první nejsvětější chvíli ještě velkopáteční oběť Ježíšovu a nedělní vzkříšení prorocky anticipující zelenočtvrteční mše svaté, při Poslední večeři.








O této poslední hostině, transubstanciaci spojené s modlitbou za jednotu Církve řekl ve své promluvě Svatý otec Benedikt XVI:

Drazí bratři a sestry!
„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět“ – těmito slovy zahájil Ježíš obřad své poslední hostiny a ustanovení posvátné eucharistie. Ježíš vyšel této chvíli vstříc a toužil po ní. Ve svém nitru očekával chvíli, v níž se daruje pod způsobami chleba a vína svým učedníkům. Očekával tuto chvíli, která měla být jakousi mesiášskou svatbou, proměnou darů země a sjednocením se svými učedníky, aby je přetvořil a zahájil tak transformaci světa.

V Ježíšově touze můžeme rozpoznat touhu Boha samého, Jeho lásku k lidem, ke stvoření; lásku čekající; lásku, která očekává moment sjednocení; lásku, která chce přitáhnout lidi k sobě, aby tím splnila touhu samotného tvorstva, které očekává zjevení synů Božích. Ježíš po nás touží, očekává nás. A toužíme po Něm doopravdy i my? Nosíme v sobě přání se s Ním setkat? Dychtíme po Jeho blízkosti, abychom byli jedno s Ním, který se nám dává v posvátné eucharistii? Anebo jsme lhostejní, nezúčastnění a plní něčeho jiného?
Z podobenství o hostinách víme, že Ježíš ví o existenci prázdných míst, tedy negativních odpovědí, nezájmu o Něho a o Jeho blízkost. Prázdná místa na Pánově svatební hostině, ať už s omluvami nebo bez, jsou pro nás již delší dobu nejenom podobenstvím, nýbrž aktuální skutečností právě v těch zemích, kterým projevil svoji blízkost zvláštním způsobem. Ježíš věděl i o hostech, kteří přišli a nebyli oděni do svatebních šatů, neměli radost z jeho blízkosti, plnili jenom zvyklost, ale jejich životní zaměření bylo zcela jiné.

Svatý Řehoř Veliký klade v jedné ze svých homilií otázku: Jací jsou lidé, kteří přicházejí bez svatebních šatů? Co jsou ony svatební šaty a jak je lze získat? Jeho odpověď zní: Ti kteří jsou povoláni a přicházejí, mají jakousi víru a tato víra jim otevírá bránu. Chybí jim však svatební šaty lásky. Kdo nežije víru jakožto lásku, není připraven na svatbu, a je vykázán ven. Eucharistické společenství vyžaduje víru, ale víra vyžaduje lásku. Jinak je mrtvá i jakožto víra.

Ze všech čtyř evangelií víme, že Ježíšova poslední hostina před Utrpením, byla také dějištěm zvěsti. Ježíš s naléhavostí opět podal nosné prvky svého poselství. Slovo a svátost, poselství a dar jsou vzájemně neodlučné. Během poslední hostiny se však Ježíš především modlil. Svatý Matouš, Marek, Lukáš používají dvou slov, kterými popisují Ježíšovu modlitbu v ústředním bodu této Večeře: eucharistesas eulogesas – vzdát díky a požehnat. Vzestupný pohyb díkůvzdání a sestupný pohyb požehnání jdou pospolu. Transsubstanciační slova jsou součástí této Ježíšovy modlitby. Jsou to slova modlitby. Ježíš přetváří v modlitbě svoje Utrpení na dar Otci pro lidi. Toto přetvoření Jeho utrpení v lásku propůjčuje proměňující sílu darům, v nichž dává Ježíš sebe samého. Dává je nám, abychom byli my i svět přetvořeni. Vlastním a posledním účelem eucharistické transformace je naše vlastní proměna na společenství s Ježíšem Kristem. Cílem Nejsvětější eucharistie je nový člověk, nový svět, jaký se může zrodit jedině z Boha působením Služebníka Božího.
Od evangelisty Lukáše a zejména od svatého Jana víme, že Ježíš ve své modlitbě během Poslední večeře také úpěnlivě prosil Otce a v jeho prosbách se odrážejí výzvy jednak k tehdejším jeho učedníkům, ale i k učedníkům všech dob. Chtěl bych nyní poukázat jenom na jednu prosbu, kterou - podle Jana - Ježíš opakoval ve své Velekněžské modlitbě čtyřikrát. Jak naléhavě ji ve svém nitru musel pociťovat! Ježíš říká výslovně, že tato prosba neplatí jenom pro tehdy přítomné učedníky, ale směřuje ke všem těm, kteří v Něho uvěří.
Prosí, aby se všichni stali jedno „jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě… aby svět uvěřil“. Jednota křesťanů může existovat jedině tehdy, jsou-li křesťané vnitřně sjednoceni s Ním, s Ježíšem. Víra a láska k Ježíši, víra v jeho bytí sjednocené s Otcem a otevřenost v jednotě s Ním jsou podstatné. Tato jednota tedy není jenom vnitřní, mystická. Musí se stát viditelnou, natolik viditelnou, aby představovala pro svět důkaz Ježíšova poslání Otcem. Proto má tato prosba skrytý eucharistický smysl, na který zřetelně poukazuje Pavel v prvním listu Korinťanům: „Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“. S Nejsvětšjí eucharistií se rodí Církev. My všichni jíme tentýž chléb, přijímáme totéž tělo Páně a to znamená, že On každého z nás otevírá na přesah sebe samého. A všechny nás sjednocuje On. Svatá Eucharistie je tajemstvím vnitřní blízkosti a společenství každého jedince spolu s Pánem. A současně je viditelnou jednotou všech. Nejsvětější Eucharistie je svátostí jednoty. Dosahuje trojičního tajemství a zároveň tak vytváří viditelnou jednotu. Řekněme to ještě jednou: Svatá Eucharistie je nejosobnějším setkáním s Pánem a přesto není nikdy pouhým úkonem individuální zbožnosti. Nutně ji slavíme společně. V každém společenství je Pán naplno. Ve všech společenstvích je však jeden jediný. Proto jsou nezbytnou součástí eucharistické modlitby Církve tato slova: „v jednotě s naším papežem a s naším biskupem“. Není to zevnější dodatek k tomu, co se děje uvnitř, nýbrž nezbytný výraz samotné eucharistické reality. Jmenujeme papeže a biskupa jménem: jednota je zcela konkrétní, má jména. Tak se jednota stává viditelnou, stává se znamením pro svět a představuje konkrétní kritérium pro nás.

Svatý Lukáš nám uchoval jeden konkrétní prvek Ježíšovy modlitby za jednotu: „Šimone, Šimone, satan si vás vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom až se obrátíš, utvrzuj své bratry“. Dnes opět bolestně zakoušíme, že satanovi bylo dovoleno tříbit učedníky viditelně před celým světem. Víme, že Ježíš se modlí za víru Petra a jeho nástupců. Víme, že Petr, který na rozbouřených vodách dějin kráčí vstříc Pánu a kterému hrozí, že se utopí, je stále znovu podpírán a veden rukou Páně. Potom však následuje oznámení a pověření: „Ty až se obrátíš…“ Všechny lidské bytosti kromě Panny Marie mají neustálou potřebu konverze. Ježíš předpovídá Petrovi jeho pád i jeho obrácení. Od čeho se měl Petr obrátit? V počátcích svého povolání, zděšen Pánovou božskou mocí i vlastní ubohostí, Petr prohlásil: „Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný!“ V Pánově světle rozpoznává svou nedostatečnost. Právě takto, v pokoře toho, kdo ví, že je hříšník, je povolán. A stále znovu musí tuto pokoru objevovat.

U Cesareje Filipovy nechtěl Petr připustit, že by Ježíš měl trpět a být ukřižován. Bylo to neslučitelné s jeho obrazem Boha a Mesiáše. Ve večeřadle nechtěl dovolit, aby mu Ježíš umyl nohy. Nehodilo se to do jeho pojetí Mistrovy důstojnosti. V Getsemanské zahradě tasil meč. Chtěl dokázat svoji odvahu. Před služkou však prohlásil, že Ježíše nezná. V té chvíli to pokládal za nepatrnou lež, potřebnou k tomu, aby mohl zůstat nablízku Ježíšovi. Jeho heroismus se zhroutil v plytkém snažení o místo ve středu dění. Všichni se musíme stále znovu učit přijímat Boha a Ježíše Krista takového, jakým je, a nikoli takového, jakým bychom jej chtěli mít. Také my nechceme připustit, že bude bezmocný v tomto světě. Také my se skrýváme za záminky, když se příslušnost k Němu stává příliš drahou a příliš nebezpečnou. Všichni potřebujeme obrácení, které přijímá Ježíše v jeho bytí Bohem a bytí člověkem. Potřebujeme pokoru učedníka, který plní Mistrovu vůli. V této chvíli Jej chceme prosit, aby ve vhodné chvíli pohlédl svýma blahosklonnýma očima také na nás jako na Petra a obrátil nás.

Petr, konvertita, je povolán utvrzovat své bratry. Není druhotné, že mu byl tento úkol svěřen ve večeřadle. Služba jednotě má své viditelné místo ve slavení posvátné eucharistie. Drazí přátelé, pro papeže je velkou útěchou vědět, že se při každém eucharistickém slavení všichni za něho modlí; že se naše modlitba pojí s Pánovou modlitbou za Petra. Jedině díky modlitbě Pána a Církve může papež plnit svůj úkol utvrzovat bratry – pást Ježíšovo stádce a být zárukou oné jednoty, která se stává viditelným svědectvím Ježíšova poslání Otcem.
Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka“. Pane, ty jsi toužil po nás, po mě. Ty toužíš mít podíl s námi ve svaté eucharistii, sjednotit se s námi. Pane, vzbuď také v nás touhu po Tobě. Posilni nás v jednotě s Tebou a mezi námi. Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil.
Amen



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Sedmnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole píše svatý Pavel z římského vězení. Podílí se na "zelenočtvrteční prorocké hostině" Ježíšově. Patrně měl možnost, jako mnozí jiní vězni v poutech, jak nás o tom i zpravuje Tradice – slavit Nejsvětější eucharistii. A ve stejném duchu jako Ježíš při Poslední večeři se modlí za jednotu římské církevní obce: vybízí ji, aby žila v lásce a pokoji. Tato jednota je nezbytná, protože ďáblovo působení prncipielně poznáváme při rozdělení ve víře.






V Evangeliu se našeho Pána a Vykupitele Ježíše škodolibě ptají na přikázání lásky. A On jim s láskou odpovídá a nařizuje jim lásku, kterou projevil a nabízí všem, kdo jej křižovali – a to jsou všichni hříšníci, tedy všichni lidé kromě Panny Marie.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

24. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy proroka Izajáše mluví ústy Evangelisty Starého zákona Mesiáš – Kristus. Svatý Izajáš propůjčil svá ústa ústům Božího Syna, Boha, jehož jménem mluví o utrpení nevinného Ježíše. Smysl a cíl oběti je vysvobodit vinné - nás – z pozemských trápení, která bez spojení s Ježíšovou smrtí na kříži nemají hodnotu a vedou ke smrti.
Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?


Hospodin, Hospodář nad pozemskými a nebeskými statky a dobry je Bůh. On se stará o naši cestu, abychom přijali osvobození od "smyček podsvětí". Proto poslal svého Syna Ježíše, aby pro nás připravil svobodu, svobodné Království, které se po naší smrti rozvine, když On jako soudce Posledního dne řekne: "Pojďte, požehnaní,...konali jste skutky milosrdenství, plnili jste přikázání lásky k Trojjedinému Bohu i k bližnímu, přijali jste vírou ve vzkříšení mého Syna Ducha Svatého, - a přijímali jste Jej ve svátostech – pojďte usednout v nebi po mé pravici. - Takto implicitně zpívá Žalmista o Posledním soudu:

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:

Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě. 
    Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 


    Skutky, za něž jsou při Posledním soudu odměněni spravedliví, a proto mohou vstoupit do věčné blaženosti, jsou skutky konané z víry ve vzkříšení Ježíše Krista, z lásky k Němu. Proto by jinak byla víra ve vzkříšení – podmínka pravé lásky – mrtvá, kdyby se neprojevovala skutky, jak píše svatý Jakub ve své epištole:

       Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
       Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru. 

    Cestu víry, která je předpokladem pravé lásky vedoucí k věčnému přebývání v Lásce, jíž je Bůh a která osvobozuje od sebelásky, k níž vede satan; tuto cestu víry na Petrovi – budoucím papeži vyžaduje Ježíš, dříve než jemu a Církvi přikáže milovat Boha a bližního. Proto jej i nás v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka vybízí: "Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!"

       Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
       Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
       Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
       Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
       Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
       Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho." 

    (Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté na památku Večeře Páně, Bazilika svatého Jana na Lateránu 21.4. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=2174;3;
    (srov. List Římanům;;
    Balage-Cruifixion-Watermarked;;
    Sv. Pavel. Dřevoryt z Melantrichovy Bible (1570)
    Otec Vladimír Mikulica



    MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


    Jednotu ve společenstvích Církve mezi pohoršujícími a pohoršenými

    můžeš nastolit jen Ty,

    Ježíši, skrytá sjednocující sílo v Nejsvětějším tajemství,

    který jsi řekl,

    "...a blahoslavený, který se nepohorší nade mnou!"

    - Mezi pohoršujícími,

    dávajícími amorální příklad těm, jež takto strhávají ke hříchu:

    v případě současné "situace"- krize v Církvi k sodomii;

    a mezi pohoršovanými a pohoršenými,

    kteří jsou strženi k tomuto hříchu

    a nemají dost sil Tvého Ducha,

    aby statečně jako i dětští světci pohoršení, hřích, odmítli:

    jako svatá Maria Goretti

    od budoucího v celibátu a řeholi svatě žijícího Alessandra;;

    aby toto "Ne!" k hříchu sodomie řekli dokonce i mučednickou smrtí pro Tebe,

    pro Tvou Církev, kterou si připravuješ, aby byla celá "bez poskvrny a vrásky",

    jak píše svatý apoštol Pavel právě o milostném vztahu

    - jako v manželství mezi mužem a ženou -

    o Církvi jako ideálu všech čistých milostných vztahů mezi budoucím otcem a matkou.

    Proto píše Tvůj přítel svatý Řehoř Veliký,

    že na Tvou svatební hostinu na této zemi,

    na slavnost Nejsvětější eucharistie,

    nestačí vstoupit bez svatebních šatů

    - s "jakous takous" vírou v Tebe a v Tvou svátostnou přítomnost -

    ale rovněž s láskou k Tobě,

    aby manželství duše s Bohem, s Tebou, s Božím Synem,

    mohlo nést ovoce obrácení u těch, kdo byli amorálností sodomitů pohoršeni,

    či těm, kdo se jí dopouštěli:

    jednotu s Tebou,

    který oba kajícníky uvedeš na cestu "zlepšení"

    - opaku pohoršení:

    na cestu svatosti jako svatou Marii Goretti a Alessandra

    na cestu opětného sjednocení s Tebou a s Církví,

    Jen takto lze od Tebe ve Tvé Církvi,

    získat svatební šat,

    abychom již nyní – in primitiis – zde na zemi v Církvi

    - ani navěky -

    neskončili na místě,

    kde je "pláč a skřípání zubů",

    ale na Tvé svatební hostině v nebi;

    na cestě svatosti, polepšení,

    aby všichni v církevních společenstvích uvěřili!"

    Amen.

    Trest smrti

    Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...