neděle 17. března 2019

Kvatembrová vigilie - druhá neděle postní "Reminiscere"




Tvář a Slovo


Po posvátné liturgické slavnosti „suché, kvatembrové“ soboty, kdy mezi jednotlivými paterými čteními z Písma svatého předstupují před biskupa čekatelé nižšího svěcení: ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté...in spe se otevírá před nimi i před námi slavnost druhé neděle postní zvané Reminiscere s evangeliem o Výstupu Ježíše, našeho Pána,na vysokou horu, podle Tradice dnešní horu Tábor. 

Jsme zváni, abychom byli přítomni události, která se odehrála na této hoře jen mezi pěticí učedníků Nové a Staré smlouvy a mezi Nejsvětější Trojicí.

Tři evangelisté o ní podávají zprávu a vyznání své víry v Církev a v Ježíše Krista. Čtvrtý, ten, který jako jediný z evangelistů patřil mezi tehdy přítomné, ozářené světlem táborské tváře našeho Spasitele, nechává toto vyprávění na Tradici, na předání víry tří nejbližších apoštolů, Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, přímo či nepřímo oněm třem svatopiscům: svatému Matoušovi, Markovi a Lukášovi.

Původně se mše svatá této neděle slavila v noci, podobně jako vigilie. Může se nám vybavit slavnost Velikonoční vigilie, matky všech vigilií, i této z noci na neděli Reminiscere.
A evokovat slavnostnost přijímání svěcení: v temnu noci přichází světlo víry ohlašované Mojžíšem a Eliášem – v tomto případě čteními: dvojími z Deuteronomia a dalšími z knihy Makabejských, z knihy Moudrosti a z knihy proroka Daniela. Potom svědectví novozákonní: apoštolské, svatého Léviho – Matouše a svatého Šavla – Pavla v prvním listu do Soluně.
V této „novozákonní chvíli“ uděluje biskup vyšší svěcení: na kněze.

Slavnost duchovních prvotin, primitiarum, vrcholí při oběti mše svaté. Pohanské a starozákonní prvotiny jsou přinášeny již v novém řádu v němž docházejí svého naplnění – v kněžské oběti Ježíše Krista a ve službě Jeho kněží.

Do temnoty noci pohanství i judaismu, včetně onoho politického farizejsko-zélótského, proniká jasný paprsek nestvořeného světla, paprsek Boha a člověka, jímž je Ježíš Kristus.


Svatý otec Benedikt XVI. zdůrazňuje v komentáři k evangeliu této druhé postní neděle dvě tajemství. Tajemství Ježíšovy tváře: ta je proniknuta božským světlem Synovství. Tři apoštolové ji mohou pozorovat, kontemplovat. Vstoupit do tajemství kontemplace, protože tato se týká jen božského světa, který pozorujeme v záři Ježíšova zmrtvýchvstání ve všech osobách a věcech hmotného a duševního světa.

Po drastickém spatření satana v tak nečekané blízkosti Ježíše, Božího Syna na Quaranténě, po popisu jeho rozhovoru s Ježíšem, kdy se staví do role autoritativního kazatele Starého zákona, pozorujeme našeho Pána, který uklidňuje duši vystavenou úleku z relativizace všech věcí, zdánlivě i „Božího“ slova samotným satanem. Tváří v tvář satanu ztrácí člověk všechny své jistoty. I v líčení pokušení Ježíšových na Quaranténě.

Satan – už od prvního rozhovoru, jak je zaznamenán v knize Genesis, s Adamem a Evou - dává všem za pravdu, Stvořiteli i sobě. Vede ve své démonické rafinovanosti člověka k destrukci skrytým či projeveným tvrzením: každý má pravdu. Vede k falešné toleranci, v níž se skrývá satanská nenávist vrcholící genocidami národů a posmrtným zavržením člověka.
Ježíš, náš Vykupitel, rozlišuje pravdu od lži. Z Quarantény odchází vítězně. Prochází Svatou zemí a nikoli sám, ale již s třemi apoštoly vystupuje na další horu. Tak jsme zváni k vítěznému výstupu na horu Tábor podruhé, druhou neděli postní jako odměnu za věrnost Ježíšovi, za víru v Něj, za rozlišování, které nám Jeho Duch v Církvi dává.

Proto se na této hoře můžeme spolu s prvními svědky, svatým Petrem, Jakubem a Janem, zahledět do Jeho tváře prozářené Jeho božstvím, božstvím Otce a božstvím Ducha.
- Poté, co jasným, svatodušním rozlišením dobra a zla odmítneme v síle Ježíšova Ducha satana, přichází dar kontemplace: Duch nám dává vidět tvář člověka a Boha: Ježíše.
V ní nahlížíme na tajemství jeho početí, narození, jeho moci s níž uzdravuje, odpouští hříchy a v síle Ducha hovoří, takže zlý duch musí opustit sužovanou duši hříšníka: Ježíš celé tři roky své veřejné činnosti z Quarantény vede nesmrtelné duše do slzavého údolí rozlišování, k práci a službě, aby pozval ty, kdo jsou Mu oddáni a zasvěceni ve svatém celibátu jako Petr, Jakub a Jan, na vysokou horu, do výšin kontemplace Jeho tváře.


Druhé tajemství, o němž hovoří při výkladu evangelia této neděle papež Benedikt XVI. těsně souvisí s proměněnou tváří, lépe řečeno s tváří, která na hoře zazáří jako slunce která na chvilku před učedníky projeví stálou, skrytou zář božství: je to tajemství Otcova hlasu, jímž dosvědčuje, že Ježíš je Jeho Syn, milovaný, vyvolený, má v Něm zalíbení: ano, taková slova jsme slyšeli i při křtu v řece Jordánu. 

Tehdy se ukázal Duch Svatý ve viditelné podobě holubice. Nyní se Duch ukazuje v kontemplaci: v záři Slunce, jímž je Ježíš Kristus, v paprsku Ducha, kterým osvítí učedníky – svatý Petr ve své epištole důrazně svědčí o „rozlišené“ božské slávě tohoto paprsku, proroctví, jež jako pravé na vysoké hoře poznal spolu s dalšími dvěma apoštoly, bratry. - v tváři Ježíšově ten kdo ji díky třebas dílčímu vítězství nad Ježíšovým pokušitele z Quarantény spatří, nahlíží, „poznává“ světlem víry Tajemství Nejsvětější Trojice. Vstupuje na křestní cestu spásy: Já tě ponořuji do utrpení Otce, jenž dává svého Syna na smrt, aby tě vykoupil.
Ponořují tě do utrpení Syna, který místo tebe zvítězil nad pokušitelem na Quaranténě.

A ponořuji tě do utrpení Ducha, který se v tobě sténání, jak píše Apoštol do Říma, modlí, v slzách sténá, aby ses ve svatém křtu, v trojím ponoření a následném pomazání, naplnění Duchem Svatým, stal adoptivním přijatým Božím Synem, Božím dítětem; tak budeš spasen. Tvá duše přijme po smrti zář Slunce spravedlnosti Ježíše a tvé tělo jeho slávu, oslavení, zářící jako nejčistší sníh.


Otec Michael




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Tato druhá neděle postní se nazývá nedělí Kristova Proměnění. Liturgie postní doby nám totiž po úvodní výzvě následovat Krista na poušť, odporovat pokušením a přemáhat je, nabízí společný výstup k Němu, na „vrchol“ modlitby, abychom rozjímali v jeho lidské tváři zář Božího světla. Událost proměnění Páně dosvědčují svorně evangelisté Matouš, Marek i Lukáš a vyznačuje se dvěma podstatnými prvky. Nejprve je to Ježíšův výstup spolu s učedníky Petrem, Jakubem a Janem na vrchol hory, kde „byl před nimi proměněn“, Jeho tvář a oděv vyzařovaly oslnivé světlo a vedle Něho stanuli Mojžíš a Eliáš. Potom se objevil oblak, který zastínil vrchol hory, a ozval se z něho hlas, který pravil: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“. Tedy světlo a hlas: božské světlo, které vyzařuje z Ježíšovy tváře a hlas nebeského Otce, který Mu vydává svědectví a přikazuje, aby Mu bylo nasloucháno.
Tajemství Proměnění netřeba vytrhovat z kontextu cesty, kterou se Ježíš ubírá. Je pevně rozhodnut dokončit svoje poslání a je si dobře vědom toho, že ke vzkříšení musí dojít skrze utrpení a smrt na kříži. Otevřeně to sdělil učedníkům, kteří jej však nepochopili, ba dokonce takovouto vyhlídku odmítli, protože neměli na mysli věci božské, ale lidské. Proto bere Ježíš tři z nich s sebou na horu a zjevuje svoji božskou slávu, zář Pravdy a Lásky. Ježíš chce, aby toto světlo osvěcovalo jejich srdce, až budou procházet temnou nocí Jeho utrpení a smrti a pohoršení kříže jim bude nesnesitelné. Bůh je světlo a Ježíš chce darovat svým důvěrným přátelům zkušenost světla, které přebývá v Něm. Po této události tak bude On jejich vnitřním světlem, schopným ochránit je před útokem temnot. I v té nejtemnější noci je Ježíš svítilnou, která nikdy nezhasne. Svatý Augustin shrnuje toto tajemství krásnými slovy: „Čím je slunce, které vidíme, pro smysly tělesné, tím je Kristus pro srdce“.


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Anděl Páně, náměstí svatého Petra, 4. března AD MMXII: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16020;
    Svatý Augustin Sermo 78,2)



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle postní

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 
    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak četné bude tvé potomstvo!" Abrám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    Znovu mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    Abrám řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    Bůh mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:

Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 
    Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!



Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 





SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:



Epištola:
Bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! “, píše svatý Pavel Soluňanům. Píše jménem i svých učedníků, s nimiž společně hlásá evangelium i jménem celé Církve, píše Soluňanům a implicitně všem křesťanům. Zvláště je varuje před smilstvem: byli povoláni k opaku hříchu, který ničí duši a její posmrtnou blaženost: k posvěcení duše a těla.



Evangelium:

"Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení, jej poslouchejte!“, slyší hlas Otcův z oblaku Petr, Jakub a jeho bratr Jan. O tomto hlasu, o své víře v Otce, který poslal svého Syna v jejich Mistru a Pánu Ježíši, Mesiáši, svědčí celým svým životem, svědčí slovem, svědčí svou poslušností hlasu Ducha Svatého, jejž jasně poznávají v Církvi.


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Z hory Pokušení nás vedeš,
Ježíši, plný nepopsatelné záře Ducha Svatého,
do údolí, kde máme podstupovat zkoušky
a kde jsme pokoušeni.
Srdce Tvůj Duch naplňuje bázní:
před Tebou, který se nebojíš satana:
proto nikdo, kdo má tuto bázeň před Tebou,
nemá strach z ďábla, nemá strach z temnoty;
bojí se zhřešit, bojí se podlehnout v pokušení.
Proto nás učíš modlit se k nebeskému Otci:
Neuveď nás v pokušení!“
A také proto nás bereš
jako svědky, kteří slyší o této události ze života apoštolů -
na vysokou horu,
abys nám k poznání Tvého vítězství nad satanem
dal sílu,
sílu přijmout Tvého Ducha.
Cestu k tomu otevírá jen osobní vztah lásky k Tobě,
Jako jsi Petra, Jakuba a Jana uvedl do samoty
intimního přátelství se sebou, s Otcem a Duchem,
jako jsi jim dal poznat,
jakou lásku chováš k těm,
kdo k Tobě
zákonem i charismatem vedou,
k Mojžíšovi a Eliášovi,
tak nám nabízíš cestu osobního přátelství.
Na rozdíl od trojice vyvolených apoštolů
však vede jen prostřednictvím Tvé Církve,
prostřednictvím těch, jimž jsme uvěřili,
že ses před nimi proměnil na vysoké hoře:
jen v Církvi můžeme poznávat Tvou tvář,
zářící jasem Ducha,
jen v Církvi se naučíme pravdivě modlit – hovořit s Tebou;
kontemplovat: naslouchat Ti
a uslyšet Tvůj hlas vedoucí nás po Tvé cestě – do nebe.
Amen.