Třetí neděle postní: "Oculi"

Brána do sedmera skrutinií - ke křestnímu prameni

Minulou neděli biskup místní církevní obce udělil ve svaté noci vigilie nižší svěcení: ostiariát, exorcistát, lektorát, akolytát – subdiakonát. Vzápětí, po pátém, novozákonním čtení epištoly, svěcení vyšší: jáhenství a před posledním veršem zpěvu „Tractus“ svátost kněžství.

Zaznívá evangelium o výstupu Ježíše, našeho Pána, na vysokou horu, kde je před očima tří apoštolů proměněn, v Jeho slávě s ním hovoří Mojžíš a Eliáš: apoštolové jsou svědky rozhovoru, modlitby, Oslaveného s čelnými představiteli Staré úmluvy.

Takto je obklopen biskup, zástupce Ježíše Krista, nově těmi, kdo přijali nižší svěcení: ostiáři, kteří navazují na tradici strážců pohanských a judaistických svatyní. Proto jsou biskupem svěceni po prvním čtení ze Starého zákona, podobně jsou po dalších čteních ze „Zákona a Proroků“ svěceni exorcisté, jimž je nyní, rovněž jako zástupcům všech pohanských a starozákonních proroků a kněží svěřena již ne podílná část, ale plnost vítězství Ježíše Krista nad satanem a démony. Lektoři jsou obdarováni, na rozdíl od předčitatelů posvátných knih všech náboženství, vybaveni mocí Logu, Slova, na jehož příchod svými proroctvími připravovali všechny hledající Boží království. Akolyté a podjáhni jsou posvěceni k plné službě pro svaté svatých při posvátné liturgii: dotýkat se nyní i Nejsvětějšího tajemství.
Po šestém čtení z epištoly do Soluně uděluje biskup jáhenské svěcení, a poté světí kněze.
Potom, podobně jako náš Pán Ježíš, který „pozval“ k rozhovoru, Mojžíše a Eliáše, může pozvat biskup nově vysvěcené pokračovatele služeb pohanství a Staré úmluvy na „vysokou horu“, na místo modlitby, na místo, kde se Ježíš proměňuje před jejich očima, kde Jej mohou proměněného přijímat. Stejně tak i svědky novozákonního kněžství, jáhny a kněze.
Druhý postní týden se pak stává dobou mystagogie novosvěcenců nižších a vyšších svěcení. Dobou vyzbrojování se společně zbraněmi Ducha Božího; spočinutím ve svatých tajemstvích, které přijali a společným slavením tajemství Nejsvětějšího.
Zároveň i dobou, kdy nikoli intelektuálním způsobem, ale působením Ducha Svatého, jak o tom svědčí analogicky při výkladu udělování iniciačních svátostí Otcové Církve, jsou ti, kdo přijali nižší i vyšší svěcení Jím uváděni do těchto stupňů svátosti svěcení kněží.
Třetí týden, do nějž dnes vstupujeme, začíná nedělí, kdy biskup koná první ze sedmi skrutinií, prověřování zralosti kandidátů iniciačních svátostí křtu, biřmování a svatého přijímání. Nikoli tak zralosti znalostní, jako duchovní: skrutinia jsou nesena modlitbou exorcismů, duše kandidátů jsou posledním, zpečeťujícím způsobem osvobozovány a posilovány. Podobně následuje každý den tohoto týdne dalších šest skrutinií.
Současně jsou novosvěcenci obklopující biskupa postaveni do první společné služby s ním: každý podle stupně svého svěcení slouží katechumenům při sedmi skrutiniích, a tak i touto aktivní formou podle antické moudrosti „docendo discimus“, jsou Duchem vedeni k poznání hloubky a svatodušní moci své služby láskou, společnou péči spolu s biskupem o duše těch, kdo mají zanedlouho o Velikonoční vigilii přijmout křest. Třetím postním týdnem jejich mystagogie „v praxi“ vrcholí.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

O tajemství fíkovníku, o němž čteme v dnešním evangeliu podle Novus Ordo, slyšíme v Písmu svatém Nového zákona několikrát: neplodný fíkovník, který v podobenství Ježíšově v podání evangelisty svatého Lukáše ještě dostává šanci dál žít, je obrazem neplodného Izraele i neplodného pohanství: po planém fíkovníku, znamení pohanství, který má větve pěkně odspodu jako žebřík, vylézá Zacheus, židovský celník, který je malé postavy a chce uvidět Ježíše – a uvidí svou plodnost, své obrácení se k Bohu a k Jeho Synu Ježíšovi.



Rok, jenž je dán jako šance postoupit na cestě od msrti k blažené věčnosti, je rokem vegetačního cyklu, je však i rokem liturgickým ve smyslu dějin spásy a jejich přijetí ve vyučování ve víře, v katechumenátu. Rok je nyní třeba, abychom prošli všechna tajemství naší záchrany, jak jsou chronologicky seřazena , ale především v taxativně kairos, vhodného času, uspořádána v katechezích svatých evangelistů a apoštolů.
Proto Ježíš, náš Zachránce, v apokalyptické řeči, jak ji předává svatý Matouš, Marek a Lukáš, mluví o rašících ratolestech fíkovníku, oznamujících blížící se léto, naplnění času, kdy „nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou“. A dokonce, u Betánie sám Ježíš na cestě ke svému umučení a smrti prokleje neplodný fíkovník. Svatý Marek dokonce poznamenává, že ani nebyl v tu dobu čas fíků: Izrael je neplodný, neplodní lidé, neschopní poznat Božího Syna a předávat život, který On přináší, odsoudí Ježíše na smrt – jen zázrak, zázračná plodnost fíkovníku, může přinést ovoce obrácení: Ježíšovo zmrtvýchvstání a seslání Božího Ducha o Letnicích.



O světci, který tuto plodnost přijal – a pocházel z Izraele – hovořil před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. na generální audienci. O svatém Bartoloměji: Byl povolán Ježíšem, který jej „uviděl pod fíkovníkem.“



Papež Benedikt XVI. obrací náš pohled ke scéně o povolánírpvních učedníků, jak je zaznamenává svatý Jan. Ježíš, když spatřil přicházet Natanaela, řekl: "To je pravý Izraelita, v kterém není lsti". Jde o chválu, jež odkazuje na text Žalmu: "Šťastný je člověk, v jehož duši není klamu", a jež v Natanaelovi vzbudí zvědavost, takže s údivem odpoví: "Odkud mne znáš?" Ježíšova odpověď není jasně srozumitelná: "Viděl jsem tě dříve, než Tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem." Dodnes je těžké dobrat se přesného smyslu těchto posledních slov. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Ať už je to jakkoli, to nejdůležitější z janovského vyprávění je průzračné vyznání víry, jež učinil Natanael: "Mistře, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele". Třebaže nedosahuje intenzity Tomášova vyznání, kterým se končí Janovo evangelium: "Pán můj a Bůh můj!", Natanaelovo vyznání je jakýmsi úvodem celého čtvrtého evangelia. Jeho prostřednictvím je učiněn první důležitý krok na cestě přilnutí k Ježíšovi. Natanaelova slova vynášejí na světlo dvojí doplňující rozměr Ježíšovy identity: je uznán jak ve svém výjimečném vztahu k Bohu Otci, jehož je jednorozeným Synem, tak také ve vztahu k Izraelskému lidu, za jehož krále je označen, jak to očekávanému Mesiáši přísluší. Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele ani jednu, ani druhou z těchto složek, protože vyznáváme-li pouze Ježíšovu nebeskou dimenzi, můžeme se dopustit toho, že z něj učiníme éterickou a prchavou bytost; a naopak, uznáme-li pouze jeho konkrétní historickou existenci, přehlížíme jeho božskou dimenzi, která jej určuje a je s ním neodmyslitelně spjata.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 4. 10. AD MMVI; zdroj:www.radiovaticana)

O. Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:



3. neděle postní


O setkání s Bohem, který vyžaduje posvátnou úctu čteme v úryvku z druhé knihy Mojžíšovy. 
Volá k osvobození svého lidu. Volá Mojžíše, který se tak stává předobrazem vykoupení z otroctví satana z moci hříchu.
Volá prostřednictvím tajemného ohně, jímž je prozářen keř, jenž tímto žárem neshoří: Otec odkrývá budoucí odhalení tajemství svého Syna v Duchu Svatém.

    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
    A on odpověděl: "Tady jsem!"
    Bůh řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
    Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
    Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."


Prorok Eliáš při setkání s Bohem vyznává jeho lásku k němu a ke všem lidem. Podobnými slovy ji vyzpívává i žalmista: Hospodin je milosrdný a milostivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.

Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. 


Slova z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům evokují starozákonní velikonoční vítězství Trojjediného Boha nad satanem, které se plně projeví ve svátosti křtu, již dává prostřednictvím svých služebníků Duch Svatý v Církvi. Zároveň se slova připomínky stávají varováním pro ty, nad nimiž byly proneseny křestní exorcismy, kdo byli osvobozeni, aby opět neupadli do moci ducha zla a nepotřebovali pro osvobození své duši opět tuto svátostinnou pomoc Církve.

    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. 

Na závěr úryvku z evangelia podle sepsání svatého Lukáše čteme po vylíčení dvou varovných událostí, které mají vést obrácení, Ježíšovo slov o neplodném fíkovníku.
Třeté, nejdůraznější varování pro duši člověka, pro starozákonní Izrael i pro každé společenství Církve před největší tragédií, jíž je věčné zavržení duše člověka.
Ježíš sám je oním vinařem, který se za každého z jás přichází u Otce přimlouvat a každému, za kterého se přimlouvá, nabízí osvobození od toho, jenž strhává do propastí věčné temnoty.



   V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit."


SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:



Epištola:
„Napodobujte Boha jako jeho milované děti!“ vybízí Apoštol Efezany. Mají se vrátit k spojení s Bohem, které bylo hříchem přerušeno. Byli pokřtěni Duchem Svatým a vodou ve jméno Ježíše Krista. Nyní mají uchovat obraz Trojjediného ve své duši a těle. Svatý Pavel je varuje před nemocemi, které by je mohly infikovat: před smilstvem, chamtivostí, nestydatostí, uvolněnými řečmi, neslušnými vtipy, prázdnými řečmi.
Varuje před pádem do hříchu a do závislostí na něm, z něhož byli efezští křesťané vysvobozeni modlitbou i exorcismy, dříve než přijali křest.






Evangelium:
„Ježíš vyháněl zlého ducha, a ten byl němý“, Začíná úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše. Předtím naučil své učedníky modlitbu k nebeskému Otci – Otče náš, jenž jsi na nebesích… - vzápětí hovořil o nutnosti vytrvalé modlitby a nutnosti mdlit se v Duchu Svatém, nyní „vyhání zlého ducha“ - exorcizuje. Ve zpětném pořadí nám Ježíš, náš Pán, ukazuje cestu ke svatodušní modlitbě pro všechny. Všichni jsou povolání žít spojeni s Bohem Otcem, s jeho láskou, s Ježíšem Kristem, přijímat od Něho nezasloužené dary osvobození, dary Ducha: dnešní neděle, neděle prvního ze sedmi skrutinií, je uvedením do tajemství plné svobody duše člověka od satana, svobody ducha, kterou dává Ježíš.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Fíkovník, který nenese ovoce, je neplodný;

tak začínáš své podobenství,

Ježíši, vinaři plný milosrdenství a lásky

k těm, kdo se dosud neobrátili jako Galilejší,

jako osmnáct zasypaných sutinami věže,

jako Tví posluchači na Tvé Velké cestě k utrpení za naše hříchy.

Varuješ je: vše, co konáte,

než tragicky zahynete,

je neplodné.

Zahynete jako tento fíkovník by letos zahynul,

byl by vinařem vykopán, vykořeněn z vinice;

pokud se zavčas neobrátíte.

Ty se přimlouváš, Ježíši, u svého Otce v nebesích

svou obětí:

svou krví, zúrodníš půdu, která se stávala neplodnou

- tak se modlíš i na kříži, když umíráš.

K plnému přijetí plodnosti, k rozhodujícímu kroku konverze,

připravuješ ve své Církvi sedm bran:

sedm exorcismů, sedm slov a sedm skrutinií.

Každý den tohoto třetího postního týdne se ve společenství těch,

kdo nesou ovoce Ducha Božího:

lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, shovívavost, tichost, věrnost, skromnost, zdrženlivost, čistotu;

kdo se nad neplodnými modlí za osvobození,

se stává duše pohana i žida svobodnější,

podobnější svaté tváři Církve,

jíž jsou duše a těla znovuzrozených.

Amen.