sobota 27. dubna 2019

Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky





2. neděle velikonoční


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ
PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá. Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy a Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je tak náš vlastní úsudek.

Ježíš vstal z mrtvých. Udála se naprosto nová skutečnost. Ta mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství a především spojení božského a lidského ukazuje na svém a ve svém Synu.

Hledajícím ještě zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?

Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?

To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.
Můžeme vnímat, jak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat tento božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300 .301
O. Vladimír Mikulica





LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Apoštol svatý Jan v dnešní epištole potvrzuje základní leitmotiv mystagogických katechezí: Duch svatý dává schopnost věřit, přemýšlet „zdravě“ v jednotném pohledu víry, „sjednoceně“ o duchu a hmotě, o nebeských a pozemských darech, hřivnách, o charismatech, která probouzejí tuto víru; v tomto smyslu moudře mluvit, konat skutky, které jsou vnuknuty Bohem a k Němu vedou.

Proto bývala a je dnešní neděle po stránce katécheticko-mystagogické věnována tajemství, které tento životní postoj reprezentuje nejvíce: mysteriu přítomnosti Ježíše v Nejsvětější eucharistii.

Proto píše Apoštol, kterého Ježíš miloval: Kdo věří v Syna Božího, má v sobě Boží svědectví. Kdo nevěří Bohu, učinil z něho lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“

Naše víra se, jak čteme v Prvním listu svatého Jana, opírá o trojí božské svědectví. Svědky jsou totiž Otec, Slovo a Duch Svatý.

Ono svědectví „vody“, o kterém mluví Orličník, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu;
Svědectví „krve“ podává sám Ježíš, Boží Syn, svou obětní smrtí na kříži;
Svědectví, které vydává „Duch“ jsou charismata, Jeho dary, Logos, které On – Duch Otce a Syna vkládá jako ohnivý jazyk nad hlavou do srdce každého, kdo poslechli příkaz Ježíšův a modlili se společně desatero dnů v Horní místnosti u svatého Jana Marka.

Proto, kdo jejich – tomuto apoštolskému svědectví - uvěří, uvěří ve „vodu“ i „krev“, zatouží po svatém křtu, ponořujícím do krve Kristovy: bude v Církvi spasen.

V evangeliu dnešní Bílé neděle právě proto čteme o svatém Tomášovi, který se stává svatým slovem Ježíšovým ve svaté rodící se Církvi: on, apoštol, který nebyl přítomen v nyní jedenáctičlenném apoštolském sboru v „osmý den“, v neděli Vzkříšení, kdy se Ježíš poprvé ukázal svým biskupům; a apoštol svým kolegům není schopen uvěřit., když mezi ně přichází po týdnu, o této neděli „Tří svědků“.

Ocitá se na hraně, která může být dokonce ohledně přijetí a uchování víry nebezpečnější, než byla u hřešícího Jidáše: nevěří Církvi, respektive – nevěří Duchu svatému, a proto jej ďábel vede od blahoslavenství, blaženosti těch, kdo Ježíšovy smrtelné rány na jeho vzkříšeném těle neviděli, a přesto uvěřili, k potencionálnímu popření i svědectví Jeho „krve“ a odmítnutí Mysteria Salutis nabízeného Nejsvětější Trojicí při svědectví „vody“.

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“patří nám, abychom víru Církve kladli před pyšné samotářské hledání moci „krve“ Kristovy, pak nám svědectví „vody“ - náš křest v moci Nejsvětější Trojice – bude skutečnou ochranou a zdrojem víry, která vede k blahoslavenství, blaženosti na zemi a v nebi.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle velikonoční – neděle Božího milosrdenství


Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni. 


Žalm Nechť řekne dům Izraelův“ je uvozen antifonou Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky provází o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty, přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního pramene. Osmidení „teoretických“ katechezi v plném smyslu tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou – vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 

Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 

Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 


Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 

Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! 

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. 
Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.


Svatý Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky věků: „Můj Pán a můj Bůh!“

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím." 
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později." 


Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistr a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“

Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.
Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.
To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.

Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.

Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.

Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301
O. Vladimír Mikulica





MODLITBA


Tvé tělo,

Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,

vlky v rouše beránčím,

je branou milosrdenství

pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:

uzavření se Tvému Duchu,

jež působí slova a myšlenky, modlitby

pronášené bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,

slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe

a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.

K téže izolaci vedou skutky milosrdenství

konané, jak píše Apoštol, ke smrti,

k vlastnímu odsouzení

inspirované sebeláskou.

Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,

která svědčí o mém hříchu,

jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,

se stává branou,

která se o této neděli, o vzkříšení,

jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,

otevřela pro všechny apoštoly,

aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:

Absolvo te seu non absolvo te:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“ -

či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.

Amen.





Měsíc v plné záři Slunce

Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatéh...