Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."
Poté, co
Ježíš, Vykupitel člověka, hovořil o cestě vykoupení, jíž je
meč a oheň a rozdělení, které přišel vrhnut na zemi, pokračuje
dál v pouti po Svaté zemi: navštěvuje v sobotu synagogu. Káže a
dotvrzuje svoje slova uzdravením osmnáct let shrbené stařeny.
Pozdvižení, které vyvolala tato "práce v sobotu" u
představeného místní synagogy, vede Ježíše k dvojí odpovědi:
tato stařena, sužovaná satanem je Abrahamova dcera, dcera víry;
nyní je čas, aby za svou víru byla odměněna. V sobotu, říká
ten, který sám je Sobotou, Vzkříšením. A druhá odpověď: "Přiblížilo se Boží království". Je jako nepatrné hořčičné
zrnko; tak vyznívá událost o naplnění sabatu pro tento svět" - nepatrně: ale v uzdravení stařeny je skryta celá Synagoga, která
se vzpřímí, když vyzná v den sobotního zázraku sestoupení
Ježíše Krista do lůna Abrahámova, ke všem Abrahámovým synům
a dcerám: "Ty jsi, Ježíši Mesiáši, zemřel za hříchy této
Synagogy, Ty k ní sestupuješ do staroby Zákona, Ty jí vedeš
hrobem vzkříšení do Nové smlouvy, do Církve."
Tak se
rozvětvuje a zároveň sílí hořčičný keř; z nepatrného
semínka zasetého na cestě do Jeruzaléma ke Svatému triduu.
Dnešní
liturgie nám podává následující slovo našeho Spasitele Ježíše
Krista, které je zároveň osvěcující a znepokojující. Během
svého posledního výstupu do Jeruzaléma se jej někdo otáže:
"Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" A Ježíš
odpovídá: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!
Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci.".
Co znamenají ony "těsné dveře"? Proč mnozí
nebudou moci vejít? Jde snad o krok, který je rezervován pouze
vyvoleným? Je dobře patrné, že tento způsob uvažování
Ježíšových tazatelů je vlastně stále aktuální: stále tu
číhá pokušení interpretovat náboženskou praxi jako pramen
privilegií či jistot. Poselství Ježíše Krista míří ve skutečnosti
opačným směrem: všichni mohou vstoupit do života, ale pro
všechny jsou dveře "těsné". Neexistují privilegovaní.
Přechod do života věčného je otevřen všem, ale je "těsný",
protože je náročný, vyžaduje úsilí, sebezapření, umrtvení
vlastního sobectví.
Výzva vstoupit do Božího království těsnou branou je aktuální ve chvíli, kdy mnoho křesťanů hledá a s pomocí našeptávání ducha sobeckého životního stylu, konzumu, nachází široké brány. Hledat království Boží, v němž není třeba se obětovat pro Trojjediného Boha a pro bližní, pro manželskou věrnost, pro obětavou výchovu dětí, jimž je třeba dávat především příklad nezištné lásky, pro odpírání pokušení k bezuzdnému sexuálnímu životu, pro ovládání se v jídle a pití, pro uměřenost, vyžaduje velký sebezápor pro toho, který nemiluje Ježíše, svého Přítele a Pána celým srdcem!
Široká bránou se stává branou vyhnanství z Božího království..."ale vy budete vyhnáni ven", říká Ježíš Kristus, z Království, do nějž jste nevstoupili těsnou branou. Vyhnáni budete právě cestou pohodlnosti, zahálky a oddanosti služby všemu pozemskému.
A jakoby nestačilo již toto samé k potrestání, přichází Ježíšovo slovo, slovo Soudce posledního dne, o zahanbení a možná i o určité genocidě, které budou nevěrní v rodinách a národech vystaveni: "A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království."
Kdo
přišel do Království v době po jeho ustanovení a rozšíření?
V časech apoštolských mimo židů pohané, Řekové, Římané, poddaní
římských provincií, podle tradice svatotomášské dokonce i ti,
kdo do Římské říše nepatřili, ale obecně všichni byli v
užším či širším smyslu pohané: věřili ve svá božstva či
démony, pro ně slavili liturgii, v době všeobecného úpadku víry
a morálky přibývalo dokonce i těch, kdo již ztráceli
"praktickou víru", žili poživačně, tradičním
pohanstvím opovrhovali, Boha se báli či je strach před Božím
hněvem vedl, aby naslouchali novému, pro ně dokonce rituály
příliš nezatíženému náboženství. Ano, dokonce je – a to
zcela právem – nedokázali mezi náboženství zařadit.
Křesťanství skutečně přesahuje "náboženskost"
člověka: dává mu přímo se setkat se Stvořitelem, Vykupitelem a
Posvětitelem světa a duše v plnosti: s Duchem Svatým, který z
mrtvých vzkřísil Ježíše z Nazareta, Syna Božího.
V
dnešní době rozkladu politického systému v Evropě je opět
křesťanství oním "novým náboženstvím", které
otevírá oči, dává pochopit současnou krizi a v síle Ducha
Božího z ní vyvádí do živého společenství katolické Církve.
Ovšem jen pro ty, kdo do ní vstoupili těsnou branou a kdo druhé
těsnou branou katechumenátu, modliteb za osvobození od démonů a
za naplnění Duchem Ježíšovým a Otcovým vedou.
Pak
jsou tu křestané, kteří vstoupili širokou branou, a šli širokou
cestou, do Církve. Ti touto cestou také vedou do Království
ostatní: svádějí je. Oni i svedení z něj budou vykázáni.
A
nakonec se tu posledních pět let objevují potencionální synové
Království, kteří přicházejí od jihu – z Afriky, od východu
– z Asie, od severu a západu – z islamizovaného Německa i Rakouska.
Ti
v drtivé většině přicházejí jako Šavel z Tarzu v nenávisti
ke křesťanskému stylu života – a přitom poznali jen křesťany
kráčející po široké cestě.
Přicházejí
vyhladit kříž Ježíše Krista, který ještě ční nad stoupenci
"široké brány".
Přicházejí
vyhladit i ty, kdo křížem Ježíšovým již opovrhují a místo
něj se – již mimo Církev – vydali hledat lidské království vlády
přírody v "ekologickém" blouznivectví, království
vlády všemožných sexuálních úchylek, sodomií, feminismem,
pedofilií počínaje, satanskými černými rituály konče,
království jídla a pití, které znetvořuje tělo člověka již
zde na zemi, království ovládání druhých, počínaje zmocněním
se autority, která člověku nepřísluší a konče vzýváním
autority satanovy.
Islám
vyhlašuje všem těmto širokým cestám do Církve i do
sekularizované společnosti vyhlazení, genocidu.
Ti,
kdo vstoupili úzkou branou do Církve anebo ještě jako takzvaní
ateisté touží vstoupit úzkou branou do Království, jsou nadějí
pro Attilu i Čingischána a jejich novodobé nástupce, pro Bič
Boží:
Žitá
víra katolických křesťanů, láska k Církvi, je zárukou pro
naši spásu, i nabídkou spásy pro dobyvatele: pro jejich obrácení
předtím než evropskou kulturu zničí či ve chvíli, kdy ji budou
ničit; kdy budou pro věrnost Církvi a Ježíši Kristu popravovat
křesťany: tehdy mají šanci, aby z krve, kterou prolévají,
vzešlo semeno jejich svatého křtu, jejich vstupu úzkou branou do
Církve.
Moudrý
císař Karel IV. předvídal tento scénař. Proto z lásky k těm,
kdo jdou úzkou cestou a pro obrácení těch, kdo úzkou cestou mají
přijít do Církve v Majestas Carolina napsal:
„Pohanům
či Saracénům (vyznavačům islámu) naprosto zapovídáme a
zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém
království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že
nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na
svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako
pocestným procházejícím přes naše království do míst značně
odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království
za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé
nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme,
ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od
katolické víry.“
Jeho
Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.)
návrh zákoníku „MAIESTAS CAROLINA“
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM
PŘIJÍMÁNÍ
Bič Boží jsi na
svém těle i na své duši
zakusil nejvíce Ty,
Ježíši, Synu Boha.
Sám jsi jeho ranám
šel vstříc.
Jako člověk ses
hrozil smrtelného bičování,
jako Boží Syn jsi
byl stále – až do poslední rány bičem -
spojen se svým Otcem
v nebesích.
A tak nás do
Království na zemi a v nebi vedeš:
úzkou branou,
jí jsi prošel, když
ses nechal zatknout,
soudit, poplivat,
posmívat a bičovat.
A proto vybízíš
ty, kdo jsou svatým křtem znovuzrození
ponořováni a
ponořeni do této úzké cesty
vedoucí k Tvé smrti
na kříži
a k mystické smrti
každého znovuzrozeného:
"Vezmi svůj
kříž – a následuj mne!"
Odpadají všechny
neúspěšné snahy vstoupit do Království
širokou cestou: ta
vede ven, k vyhnání z něj.
Otvíráš úzkou
cestu – svou milostí -
věřícím a pro
crastina – pro zítřek - i těm, kdo je jako novodobí
Šavlové, Attilové
a Čingischáni chtějí zabíjet a pronásledovat:
svou krví.
Amen.
