sobota 31. srpna 2019

Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI



   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.    On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.    Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."    Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.    A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božství lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.
Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, k dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.

O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:
"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením Svaté eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Panny Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Panně Marii, "mladé ženě".

I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Ježíšem Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.
Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Panna Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".

Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.



Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krista jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.
V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:
V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.

Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“

Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671:  „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“ 
Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.

V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdejší soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodující bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.

Pater Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce – přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z "posledního místa na hostině" přijal na první.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331





O. Oldřich


MODLITBA


Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,

kteří zaujmou poslední místa,

zveš na první,

Ježíši, ztělesnění pokory,

ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe

a vzals na sebe přirozenost otroka,

služebníka u stolu obětního oltáře.

Tváří v tvář "Armageddonu",

který probíhá v bitvě národů v Sýrii,

nás varuješ před dalším, zde v Evropě:

ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány

zničit křesťanskou kulturu Evropy,

vyvstává v jejich pozadí protivník

mnohem mocnější ve své pýše -

sami ti z Evropanů,

kteří podněcují ničení křesťanské společnosti

či mají na něm pasivní podíl.

Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku

k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,

si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;

Otec Martin Středa je příkladem kněze,

který si pořídil pro pozemskou bitvu

nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,

jíž umožnil i pozemské vítězství:

zbrojní pas

na pokoru.

Amen.











































LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci  listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad. P...