neděle 11. srpna 2019

Vlastizrada







Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. 
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. 
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. 
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" 
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. 
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."


O trestu za nevěrnost hovoří náš Spasitel Ježíš poté, co představil požitkářského boháče, jemuž se hodně urodilo. Ten se těší na výstavbu nových stodol, na jídlo, pití, užívání si života. Není však pánem svého vlastnictví. Již první noc, poté, co nechal strhnout malé, nedostatečné stodoly, může přijít Pán jeho majetku.

Na toto varování na Velké cestě Ježíšově navazuje dnešní slovo z evangelia. Věrný služebník i správce je ten, kdo si dokáže uchovat odstup od materiálních hodnot. Jejich trvanlivost je ve vztahu k věčnosti iluzorní. Křesťan si má konat proto svoje povinnosti na této zemi se stálým zaměřením ke své pravé vlasti, která je v nebesích. Věřící v ni si zachovává realistický pohled na okolní svět. Vnímá - postaven do jeho centra jako světlo v temnotách - již jeho přítomný duchovní rozměr, který je koncentrován v Církvi. Věřící zůstává bdělým a bedlivým, aby byl připraven přijmout Ježíše, až se vrátí ve slávě.
Prostřednictvím příkladů, vzatých z každodenního života, Pán povzbuzuje své učedníky, aby žili s touto vnitřní dispozicí jako oni služebníci z podobenství, kteří čekají na návrat svého pána. „Blahoslavení služebníci - říká - které pán při svém příchodu najde, jak bdí“. Musíme proto bdít v modlitbě a konání dobra, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv při Pozdravení andělském.

Na zemi jsme všichni přechodně. Dnešní druhé čtení liturgie mše vzaté z listu Židům nám představuje Abraháma - oděného jako poutníka, jako nomáda, který žije ve stanu a přebývá v cizím kraji. Vede ho víra. „Protože Abrahám uvěřil, - zaznamenává svatopisec - uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Jeho pravým cílem totiž bylo „město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí“. Město, na něž se tu naráží, není z tohoto světa, ale je to ráj. Dobře si toho bylo vědomo prvotní křesťanské společenství, které se na zemi považovalo za „cizince“ a své zárodky sídlící v městech nazývalo „farnosti“, což znamená právě kolonie cizinců (z řeckého paroikoi), jak připomíná ve svém prvním listu papež Petr. Tímto výrazem vyjádřili první křesťané nejdůležitější charakteristiku Církve, kterou je právě zaměření k nebi.

Dnešní liturgie Slova, pokračuje papež Benedikt XVI. ve své promluvě, nás proto zve k zamyšlení o „životě budoucího věku“, jak říkáme, když recitací Kréda vyznáváme svou víru. Výzva k tomu, abychom prožili svou existenci moudře a prozíravě, abychom pozorně uvažovali o našem údělu, tedy o oněch skutečnostech, které nazýváme poslední: smrt, Poslední soud, věčnost, peklo a ráj. A právě tak žili svou odpovědnost za svět a budovali svět lepší. Naplnili poslání rozvážných správců svého „vlastnictví“, které je darem „naší pravé vlasti v nebesích“:
Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.

Bolestná zrada povolání proradného služebníka, který by zneužíval „svého vlastnictví“ uzavírá cestu do vlastnictví, které pro nás náš Pán připravil v nebi jako odměnu za věrnost v malém.

Ve velkém můžeme drtivou pravdivost těchto Ježíšových slov uvidět ve „velkém hospodářství“, jímž je farnost, obec a další správní celky tohoto světa – ale i Církev - již právem nazýváme „vlastí“.

Pravé vlastenectví tedy vychází z pohledu na věčnou vlast a má křesťanskou povinnost ji přenášet do „pozemských vlastí“, šířit od oné nejmenší buňky, jíž je duchovní a přirozená rodina, farnost a obec do celého národa a do mezinárodních vztahů.

Proto nepřekvapí, že světci v dobách útoků na pozemskou vlast ji dokázali, jako svatý Mikuláš z Flüe s růžencem v jedné ruce a s mečem, v jeho případě vlajkou švýcarského Spříseženectva, ji statečně bránit s ochotou nasadit svůj život. V době invaze muslimů se tak postavil svatý Jan Kapistránský a mnozí další, kteří dokonce strhli k obraně vlasti svým příkladem v první linii, kde často vedli ozbrojené křesťany, aniž by měli v ruce pozemskou zbraň.

Dnes prozatím stojí v první linii obrany vlasti ti, kdo statečně odsoudí zvaní nepřítele do vlastní domácnosti.

Celou tragédii této první bitvy o vlast, jež je v nebesích, vystihuje rovněž tragický příběh kněze – mučedníka pro Církev, který byl před několika lety umučen v kostele svatého Štěpána u Rouenu ve Francii.: On sám přispěl muslimům na stavbu mešity. A nadto jeho představený, který připravil pohřeb tohoto učedníka v rouenské katedrále, pozval na pohřební mši svatou asi dvě stě muslimů, kteří se při obřadu k Ježíši Kristu a Jeho Slovu otočili provokativně zády a když byli vyzvání, aby z posvátného místa křesťanů pronesli svá slova, byla to řeč o rozdělení mezi křesťany a muslimy. Řeč nenávisti na místě znesvěcené křesťanské lásky.

V bezprostřední reakci na tuto událost ukázal Otec Georg Rutler z USA ve svém kázání na příčinu této nenávisti muslimů v Evropě:
"Uplynulý pondelok Európu šokovala správa o podrezaní katolíckeho kňaza v kostole v blízkosti mesta Rouen, v rámci očividnej “rituálnej obety”. Hrdlorez totiž na ukončenie znesvätenia podľa svedkov predniesol nad oltárom svoju “modlitbu” v arabčine.
Ako odpoveď na tento útok pápež František vyjadril svoju “bolesť a zhrozenie z tohto absurdného násilia a odsúdenie akejkoľvek formy nenávisti ako aj modlitbu za dotknutých”. Zároveň prisľúbil, že sa bude modliť, aby Boh “všetkým vnukol myšlienky zmierenia a bratstva.”
Medzitým rouenský arcibiskup Dominique Lebrun povedal: “Katolícka Cirkev nesmie pozdvihnúť žiadnu zbraň okrem modlitby a bratstva ľudí dobrej vôle.” Poprosil ľudí vo svojej diecéze, aby sa nedali stiahnuť do násilia, ale miesto toho, aby sa stali “apoštolmi civilizácie lásky.”
Katechizmus Katolíckej cirkvi upozorňuje, že legitímna obrana nie je len právom, ale aj povinnosťou kresťana. Obzvlášť, ak zastáva nejakú funkciu, ktorou nesie zodpovednosť za iných ľudí – napr. otec rodiny, líder národa, a iné
Iný kňaz Otec George Rutler z New Yorku však tvrdí, že takýto pacifizmus je nielen nemorálny, ale je kresťanskou povinnosťou chrániť seba a iných nevinných od násilných agresorov.
Pri odvolávaní sa na Ježišove slová v evanjeliu u Matúša, ktorými mnohí v tejto súvislosti argumentujú: “No ja vám hovorím: Neodporujte zlému. Ak ťa niekto udrie po pravom líci, nadstav mu aj druhé.”, Otec Georg hovorí, že to nie je inštrukcia k pacifizmu, ako si mnohí európski kresťania myslia. 
Nastaviť druhé líce je rada Krista, ktorú dal v prípade, keď je človek morálne napádaný – ponižovaný. Je to o pokore, ktorá vyhráva nad pýchou. Nemá to nič čo do činenia so sebaobranou,”, povedal Otec Georg.
Upúšťaním od morálnej povinnosti chrániť mier tým, že nepoužijeme silu, nie je nevinnosť. Je to naivita”. Poukazuje na samotný Katechizmus Katolíckej cirkvi, ktorý usmerňuje katolíkov k legitímnej sebaobrane, ktorá je súčasťou lásky k sebe samým a svojim blížnym.
Paragraf 2263 KKC hovorí: “Oprávnená obrana osôb a spoločností nie je výnimkou zo zákazu zabitia nevinného, ktoré je úmyselnou vraždou.”
Ďalej Otec Georg pokračuje: “Láska k sebe samému ostáva základným princípom morálky. Preto je legitímne trvať na rešpekte voči vlastnému právu na život. Ten, kto chráni svoj život, nie je vinný z vraždy, aj keď je nútený agresora pri obrane zabiť.”
Prečo sa od kresťanov vyžaduje chrániť iných nevinných od agresorov, obzvlášť od katolíkov, ktorí majú zodpovednú pozíciu, ako napríklad otec za svoju rodinu či líder národa, Katechizmus vysvetľuje: “Legitímna obrana nemôže byť len právom ale je aj vážnou povinnosťou pre toho, kto je zodpovedný za životy iných. Obrana spoločného dobra vyžaduje zneškodnenie nespravodlivého útočníka. Z toho dôvodu majú právoplatní predstavitelia moci právo použiť zbrane, aby odrazili útočníkov na občiansku spoločnosť, ktorá je zverená ich zodpovednosti”.
Dále kněz vysvětuje, že v uplynulých staletích to nikdo nezpochybňoval tak jako dnes.
Svätý Ján Kapistránsky dokonca viedol spolu s kardinálom Juanom De Carvajalom a Jánom Huňadym armádu proti Turkom v roku 1456 pri Belehrade, čím zastavili ich ďalší postup.
Na snímku svatý Ján Kapistránsky, který vedl armádu proti Turkům

V roku 1601 svätý Vavrinec z Brindisi urobil to isté na ochranu Maďarska. Františkáni zasa síce bez meča a zbraní tiež vyliezli na kone a vybrali sa na bojisko nesúc kríže. Svojou statočnosťou však inšpirovali dobrých vojenských generálov a vojakov.
Toto nie sú banálnosti. Ďalej, ak by nebolo Karola Martela v meste Tours v roku 732 či Jána Sobieskeho pri bránach Viedne v roku 1683 a talianskych kresťanských mladíkov Andrea Doria a Dona Juana v bitke pri Lepante v roku 1571, nejestvovali by sme tu dnes. Žiadne západné národy, ako ich poznáme dnes, žiadne univerzity, žiadna veda, žiadne ľudské práva – nič z toho by dnes neexistovalo”, připomíná Otec Georg.
Tragédií dnešni doby podle Otce Georga je, že Západ zaspal na vavřínech, a ztratil kontakt se svými křesťanskými kořeny.
Letargia islamu do nedávnych čias zatienila hrozbu, ktorú v skutočnosti predstavuje – najmä pre západnú civilizáciu, ktorá ignoruje svoje vlastné morálne základy.
Otázka, ktorá pred nami teraz stojí, je, či západná civilizácia upustila až natoľko od svojich kresťanských základov, že už si nielen ani nepripúšťa potrebu rázne brániť našu civilizáciu, ale už ani nevie pomenovať hrozbu.
Kňaz v Saint-Étienne-du Rouvray vo francúzskej Normandii nebol prvým, ktorý umrel “na oltári” – a nebude ani posledným…”, říká Otec Georg.
Vo svojom starom veku tento kňaz stelesnil civilizáciu podvedenú generáciou, ktorej hymnou bola Lennonova pieseň Imagine - kde sa spieva, že by bolo lepšie, ak by nebolo ani neba ani pekla, nad nami len obloha a ľudia žijúci len pre dnešok. Keď však prichádza tvrdá realita, nevedia nič, len nechať plyšových medvedíkov a balóny na miestach masakier, ktoré ešte k tomu nazývajú ako “nevysvetliteľné”.
Mnozí již stále hlasitěji sice hovoří o německé kancléřce Angele Merkelové, která se postavila do role vůdkyně Evropy a rozhodovatelky v záležitostech evropských národů, ač nikým do této funkce nepovolána. Avšak nezdůrazňují již tolik princip vlastizrady v nikoli jen národním, ale unijním měřítku; že popřela hranice Evropské unie, když dala příkaz úředníkům a jejich prostřednictvím i celním a bezpečnostním složkám, aby nechaly proudit dobyvatele přes „zrušené“ hranice vnitřně zesláblé a zhroucené struktury Unie. Tím fakticky zrušila Evropskou unii, protože stát bez hranic přestává existovat. Právem nese a ponese za jeho destrukci zodpovědnost před vstupem do věčné „unie“, věčné vlasti v nebesích:

Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."

Škody, které spáchá služebník, který jedná v oslabení svého poznání dostane sice méně ran. Tyto rány jsou však pro něj bolestnější, pokud jde o službu duchovní, pokud jde o službu v Církvi, jíž se zpronevěřil. O to větší bolest, že dopadá jako rány na ty, kdo jsou jao biskupové a kněží prostředníky nejjistější záchrany před invazí. Před invazí démonů, kteří v vlastizradě vedou.



¨Katechismus katolické Církve 2265;






O. Oldřich




MODLITBA


Přijdeš nečekaně,
Ježíši, služebníku věrně obsluhující při Poslední večeři.
Přijdeš do naší pozemské vlasti
a budeš soudit:
služebníci nevěrní a líni
půjdou na levici – do zavržení,
služebníci dobří a věrní Tvé Církvi
na pravici do naplnění blaženosti,
již jako odměnu za svou obětavou službu
- i mučednickou smrt pro Tebe -
prožívali již ve své pozemské vlasti.
Mezi ně patří i ti,
kdo dostanou méně či více ran:
kdo projdou očistcem
do pravé vlasti v nebesích:
tam zrádný služebník Jidáš,
jenž s Tebou dnes na Velké cestě
jde do Jeruzaléma,
odmítal vstoupit,
když odešel od Poslední večeře,
aby Tě zradil,
a tak podstatně ohrozil svůj vstup
do nebe,
které pro něj bylo původně připraveno;
do vlasti
její zradou.
Amen.

Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

    Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.    Někdo se ho zeptal: "P...