sobota 14. března 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



3. NEDĚLE POSTNÍ



Žízeň Ježíšova a žízeň hříšníka


Oč více než po vodě žízní lidská duše po Boží lásce, o to více společenství žíznivých poutníků na strastiplné postní pouti z egyptského otroctví žízní po vodě a touží se raději vrátit do otrockého stavu – tak předobrazně poukazuje na Církev, v níž se žízeň hříšné duše a žízeň Božího Syna Ježíše spojují v touze po svátostném křtu, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově:

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!" 
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije." 
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?" 


Ten, kdo vážně zhřeší, kdo se zatvrdí proti Trojjedinému Bohu, ztrácí cestu Ducha svatého k poznání Mesiáše v Ježíši Božím Synu. Vnímavé srdce naopak dostává ten, kdo poklekne, padne na tvář, přistoupí k Ježíši Kristu v Církvi s chvalozpěvem pokřteného, vykoupeného člověka. Král David ve svém žalmu zpívá o radosti toho, jenž se v touze své duše, v žízni po věčné Lásce spojil s žízní Ježíše Krista po spáse každého člověka.

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! 

Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. 

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 


Svatý Apoštol v listu do Říma vyjadřuje příchod Ducha svatého jako vylití. Vyvolává reminiscenci na vodu Rudého moře, v níž byl utopen faraón – démon nevěry - a na vody křtu, v němž každý žíznivý dostává vodu života: Ducha vzkříšení. Toto vylití má svůj zdroj v prolití Nejsvětější krve Ježíšovy na golgotském kříži za mnohé.

Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. 


Slova svatého evangelia podle Jana v dnešní nedělní liturgii, uvedl rozjímání perokop před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., je třeba jej číst a meditovat osobně, ztotožnit se s onou ženou, která se jednoho dne, tak jako tolikrát předtím, vydala čerpat vodu ze studny a nalezla tam opodál sedícího Ježíše, unaveného cestou za poledního horka. "Dej mi napít", řekl jí, čímž ji velice překvapil. Bylo totiž zcela neobvyklé, aby žid oslovil samařskou ženu, navíc zcela neznámou. Údiv ženy se však měl stát ještě větším: Ježíš jí pověděl o "živé vodě", schopné utišit žízeň a stát se v ní "pramenem vody tryskající do života věčného"; kromě toho prokázal, že zná její osobní život; zjevil, že nadešel čas úcty jediného pravého Boha v duchu a v pravdě a nakonec jí svěřil - což je zcela ojedinělé - že je Mesiášem.
To všechno z počáteční reálné a smyslové zkušenosti žízně. Téma žízně se vine celým Janovým evangeliem: od setkání se Samaritánkou až k velkému Ježíšovu proroctví na svátek stánků: "Žízní-li kdo, ať přjde ke mně a pije, kdo ve mne věří. Jak praví Písmo: Potečou z jeho nitra proudy živé vody.", až na kříž, kdy Ježíš před svou smrtí, aby naplnil Písma, řekl: "Žízním". Kristova žízeň je vstupní branou k tajemství Boha, který se stal žíznivým, aby utišil naši žízeň, stejně tak jako se stal chudým proto, aby nás obohatil. Ano, Bůh žízní po naší víře a naší lásce. Jako dobrý a milosrdný otec chce pro nás všechno možné dobro a tímto dobrem je On sám. Žena ze Samařska naproti tomu představuje existenciální neuspokojenost toho, kdo nenašel, co hledá: měla "pět mužů" a nyní žije s dalším mužem; její cesta a příchod ke studni, aby načerpala vodu, je výrazem jednotvárnosti a rezignace jejího života. Onen den se pro ni ale všechno změnilo, díky rozhovoru s Pánem Ježíšem, který jí natolik otřásl, že tam nechala džbán s vodou a běžela říci lidem z města: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?".
Hříšná žena se působením Ducha svatého stává věřící. Setkala se s naším Pánem a Vykupitelem Ježíšem a poznává v Něm Mesiáše. Tento první krok víry, rodící se ze zájmu o pomoc bližnímu a z touhy po živé vodě, která ve svatém křtu vede ke vzkříšení, naplňuje její život. Život člověka, povolaného k naplnění "trichotomismu", jak vyjadřuje tajemství lidské osoby a jejího tíhnutí ke spáse Otec biskup Petr Fulton Sheen: k oslavení těla, k vykoupení duše a k naplnění žízně po Trojjediném Bohu, po blaženém životě s Ním.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. 
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. 
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. 
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." 
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? 
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." 
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." 
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." 
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." 
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'." 
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." 
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím." 
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. 
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" 
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa." 

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Modlitbou, postem a štědrostí léčíš,
Ježíši Prameni Ducha svatého u samařské – židy ignorované – studnice,
duši hříšné Samaritánky:
rozhovorem, který začínáš Ty
s hříšníkem a odvržencem, s nímž "se nemluví".
Postem, když tuto hříšnici získáš pro život podle Tvého a z Tvého Ducha:
nechá u studnice džbán vody, jíž přišla uhasit svou pozemskou žízeň,
jako smyslností "hasila" svou vášeň po pěti mužích.
A štědrostí, když – sotva začíná v Tobě poznávat slíbeného Mesiáše,
ubezpečena Tvým slovem: "Já to jsem – Kristus - se kterým mluvíš,"
jde rozdávat radost první rosy živé vody Ducha svým samařským spoluobčanům.
Její štědrost přináší ihned plody, šíří se a množí.
Samařané totiž, poté, co Tě osobně poznávají
- sami Tě slyší v předstupni svatého Přijímání,
pokrmu, kterým mně dáváš sílu konat nikoli svou
ale v síle Ducha Tvou vůli;
po křtu živou vodou – vodou a Duchem -
Tě přijímají jako budoucí první učedníci, biskupové a kněží, jáhnové, akolyté,
aby po Seslání Parakléta in Communione
před komunikanty u studnice živé vody vyznávali:
Slyšíme a víme, že jsi skutečně Spasitel světa
- Corpus Domini Jesu Christi
custodiat animam tuam in vitam aeternam.
Amen.















KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

  „Hříšník, celník Matouš ve mne uvěřil, a Ty, Petře, ne?“ 26. neděle v cyklu A V prvním čtení z knihy proroka Ezechiela při mši svat...