Jen v Duchu svatém lze říci:
věřím v Trojjediného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého
Ti, kteří ve svatodušním společenství Nejsvětější Trojice poznali mocný příchod Ducha svatého do Církve a zakusili jeho ohnivý plamen nad svou myslí, intelektem, jazyk plný glosolalie nad svým "mateřským" jazykem, prožívají to, co píše Otec biskup Fulton Sheen o daru konverze – rovněž svatodušním:
"...Konvertita a jeho okolí si však často uvědomují psychologické účinky konverze a začlenění do Kristova těla.
Za prvé je to zaměření života k novému středu a přehodnocení všech jeho hodnot. Toto nové intelektuální uspořádání myšlenek, které má udělat místo pro Boha, je jedním z dokladů, že konverze není záležitostí citu, protože city obyčejně úsudek neřídí. Před konverzí je život nepochopitelným. Po konverzi se život podobá téměř lampiónu, ale rozvinutému do plného objemu, uvnitř se svíčkou, která osvětluje jeho stěny a dává vyniknout jednotě v jeho vzoru i kresbě."
Pro takové církevní společenství, pokud již našlo svou pevnou půdu pod nohama na pevné skále Petrova vyznání, v Církvi apoštolské a katolické, nastává po konverzi návrat do všednosti, která již září jasným světlem Ducha Ježíšova a Otcova: každá modlitba se zdá příliš krátká, aby uchovala a rozlévala na další oblasti osobního i společného života další a další paprsky zpřítomňujícího se zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista.
Současně se duše naplněné nestvořeným světlem dotýká mnohý démon: satan se snaží "uloupit", oslabit božskou trojici ctností víru, naději a lásku v životě znovuzrozeného, katolického křesťana.
Nadto hledá konvertita v Duchu svatém, veden tajemstvím božského sjednocení s lidským, které sám intenzivně prožívá, pozemskou oporu, prostředek, jejž Církev již od Letnic nabízí, aby neuchopitelné, duchovní, pozemsky zadržel a uchoval ve své duši a ve svém všedním životě.
Proto všech osm dní po sestoupení Ducha svatého na společenství modlící se Církve, je učebnicí tohoto trojího procesu, dějin duše, která se obává jediného: že by Milujícího ztratila.
Proto také ke svatodušní obnově Církve, k Reformě reformy, patří i obnova Svatodušního oktávu, který – ač je dosud svatodušní pondělí dnem volna v patnácti státech, přesto je žádán těmi, kdo chtějí v posvátné liturgii – na nejdůležitějším místě pro charismatickou obnovu – zachovat poznání a poznávání Ježíše, které dává pravdivě jen Duch svatý, a uchovat vzácný okamžik "nejkrásnější chvíle na kolenou".
Celý Svatodušní oktáv je tradičně věnován výuce, vyzbrojení Duchem svatým k duchovnímu boji ve vlastní mysli i srdci a k ochraně, hájení Církve a k šíření Ježíšova království v temnotě hříchů a neřestí.
Kdo z těch, jenž zakusil dar Ducha Ježíšova a Otcova a přitom nepoznal život v Církvi, ale pouze jen v církevním společenství, objevuje poklady katolické, tedy i všeobecné Tradice, jak se to v této době již častěji stává, otevře klasické svatodušní knihy Otce kanovníka Vojtěcha Ruffera a čte poklad víry Otců či Římský breviář či papežský Missale Romanum, je překvapen, jak Duch svatý v Tradici podává vzácné duchovní rady k ochraně svých charismat, darů, svátostí a ctností prostřednictvím duchovních Otců, západních "starců", či jak v pokladu modliteb a čtení Římského breviáře vyučuje každý den, počínaje od pondělí svatodušního v jednotlivých krocích duchovního života, a jak i čtení v mešním řádu jsou souhrnem a vyvrcholením tohoto vyučování podaného – novodobě a spíše povrchněji řečeno – v Denní modlitbě Církve.
Jednotlivá capitula, krátká čtení hodinek Breviáře, jsou pak jak reminiscencí, anamnézí i chvalozpěvem na událost zrození Církve o Letnicích; tak jakoby se až zalykala chválou, úžasem a pokornou bázní před Osobu Ducha, takže vedou ty, kdo přijali dar jazyků k tomuto vrcholnému chvalozpěvu.
A co říci o slavné sobotě, jíž vrcholí Suché, Kvatembrové dny, zaměřované na modlitbu, půst, rozjímání a slavení svatých tajemství při – tradičně vyjádřeno – svěcení ostiářů, exorcistů, lektorů, akolytů, podjáhnů, jáhnů a kněží? - Jí se otevírá brána do svatodušního poselství víry a křtů ve jménu Trojjediného Boha Otce i Syna i Ducha svatého, současně se uzavírá velikonoční doba posvátným nočním bděním, svatou vigilií, při níž se čte pět úryvků ze Starého zákona a v tichu noci slavená oběť mše svaté dává prožít ústřední tajemství mše svaté, oslavu Nejsvětější Trojice, jíž je obětování Syna v Duchu Svatém Otci, jehož ovocem je díkůčinění v Duchu svatém skrze Ježíše Krista, našeho Pána Otci: Nejsvětější Eucharistie.
Tak je položen základ velikonočních tajemství pro každou neděli, která je proto nazývána nedělí po Seslání Ducha svatého, nedělí v niž se zpřítomňuje, rozvíjí a uchovává mysterium Nejsvětější Trojice ve Svatém svatým: pro pokřtěné a pro ty, kdo budou pokřtěni.
I svůj křest očekává svatý Mojžíš, jak čteme v dnešním prvním čtení z Exodu o svátku Nejsvětější Trojice, když se modlí: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás.“ Vzápětí mluví o lidu tvrdé šíje, o hříšnících. Ti potřebují ospravedlnění krví Ježíše Krista. Tak hovoří svatý Mojžíš implicitně o budoucích katechumenech, kteří v ponoření do jména Trojjediného Boha naleznou odpuštění hříchů a „změknutí“ svého srdce.
Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky.
Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“
Svatý Daniel svým prorockým chvalozpěvem vyznává víru ve spásu nabídnutou pokolením Mojžíše a Abraháma, Otce věřících. Jeho chvalozpěv je i předznamenáním mešního chvalozpěvu, Římského kánonu, chvalozpěvu na Nejsvětější Trojici.
Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců,
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky.
Požehnané je tvé slavné svaté jméno
a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky.
Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě.
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky.
Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.
Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.
Požehnaný jsi ty na klenbě nebes.
a velebený a plný slávy navěky.
O lidu, jehož „šíje již není tvrdá“, svědčí ve své druhé epištole do Korinta svatý Apoštol: když vybízí k radostnému životě, adresuje svá slova těm, kteří z Boží milosti, ze znovuzrození z daru křtu na sobě „pracují“, zdokonalují se. Vyznáním víry, které je současně přáním, modlitbou i apoštolským pozdravem známým z mešní liturgie, začínající ve jménu Nejsvětější Trojice; v trojjediném Dárci, odhaluje pak tajemství radostného života z Boží milosti.
Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi.
Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!
„Dnešní liturgie,“ řekl při první modlitbě Pozdravení andělského po velikonoční době před dvanácti lety Svatý otec Benedikt XVI., „slaví Nejsvětější Trojici, téměř jakoby zdůrazňovala, že se ve velikonočním tajemství plně zjevuje střed kosmu a dějin: sám Bůh, věčná a nekonečná Láska. Tato věta shrnuje celé zjevení: „Bůh je láska“ a láska je vždycky tajemství, je to skutečnost, která přesahuje lidský rozum, aniž by mu odporovala, ba dokonce zvyšuje jeho možnosti. Ježíš nám zjevil tajemství Boha: On, Syn, nám dal poznat Otce, který je na nebesích a daroval nám Ducha svatého, Lásku Otce i Syna. Křesťanská teologie shrnuje pravdu o Bohu tímto výrazem : jediná podstata ve třech osobách. Bůh není samota nýbrž dokonalé společenství. Proto se lidská osoba, obraz Boha, uskutečňuje v lásce, jež je upřímným darováním sama sebe.
Kontemplujme tajemství lásky Boha, kterou sdílí vznešeným způsobem v Nejsvětější eucharistii, svátosti Kristova Těla a Krve, zpřítomnění jeho výkupné oběti.“
K této kontemplaci vybízí Ježíš ve své noční katechezi o křtu, o tajemství Nejsvětější Trojice hledače Jeho království, Nikodéma, jak zapsal slova této posvátné vigilie svatý Orličník:
Ježíš řekl Nikodémovi:
„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3865
Cfr.: https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svatodusni-oktava;
http://www.katopedia.cz/index.php?title=Pondělí_svatodušní
P. Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie, Řím 1978, p. 275
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Z lásky jsi stvořil svět,
Duchu svatý –
tak jsi miloval svět.
Z lásky ke svému stvoření,
k lidstvu,
jsi poslal svého Syna k zástupné obětní smrti na kříži,
Otče, Bože.
Tak jsi miloval svět.
Z lásky ke své Církvi,
která jako vzácný poklad uchovává toto nové stvoření: Tebe,
hovoříš, Ježíši
- Tebou měl a má být celý svět spasen –
s Nikodémem:
říkáš mu slova lásky Božího Syna,
aby odsoudil sebe
a skutky vládce tohoto světa,
aby se znovu narodil z vody a z Ducha,
byl spasen vyznáním víry,
které je samo již darem Vašeho Ducha,
Tvého a Otcova:
kdo vyzná víru v Trojjediného Boha
- odřekne se monoteismu židů, muslimů, pohanů…
a dá se pokřtít,
přijme Tvé tělo a krev
- vstoupí do působení Svaté Trojice -
bude spasen.
Amen.
