15. neděle v mezidobí v cyklu A

Ježíš – pravá ikona - podobenství Otce

V úryvku svatého evangelia minulé neděle mluvil náš Pán Ježíš ke svým apoštolům a učedníkům před zástupy. Po přímých poučení nejbližším následovalo vyučování určené pro všechny. Dnes vystupujeme s Ježíšem, Božím Synem, blíže Otci a Duchu svatému: v Duchu svatém Ježíš představuje sebe, jak uvádí v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., nikoli jen jako Slovo, Logos, ale jako Parabolu Otce. Představuje sebe, jak později Apoštol ze Zjevení poznává jako viditelnou ikonu neviditelného Otce v nejvyšším a nejdokonalejším podobenství, jímž je On sám. Rozsévač z dnešního Ježíšova podobenství je „těsně“ spojen s Otcem a v Duchu rozsévá Sebe-Logos. Proto papež Benedikt XVI. dodává, že podobenství o rozsévači je Ježíšovou autobiografií, a to v dějinách spásy.
Bůh – nevyjádřitelná a nepochopitelná skutečnost Jeho bytí – se nemůže vyjádřit, ukázat lidem – i těm, kdo mají horoucí touhu Jej najít, setkat se s Ním a stát se učedníky božského života, jinak než v parabole, podobenství. To již samo o sobě odkazuje na to, že On je jiný než všechno ostatní: než andělé, člověk duše- psýché. A samozřejmě je daleko více, než psychologie a každá metoda, jež k Němu vede.

Duch Boží mluví k proroku Izajášovi a činí z něj podílníka na Boží řeči, apoštola, učedníka, jenž slyší Boží hlas a je Jím volán, aby v podobenství o Bohu mluvil, jak čteme v knize tohoto proroka o tajemství Boží lásky, milosti, o sestoupení kapky vody a zrna úrody. 

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."
Z jediného semena, které odumřelo sobě a dalo růst stéblu, které nasadilo na klas, a ten přinesl „stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ výnos dalších nových semen, jakoby učedníků a apoštolů jediného mistra, je nakonec množství údolí, jež se pokrývají obilím, jak zpívá svatý Žalmista ve svém parabolickém chvalozpěvu na lásku, milost Boží:

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.

Niterný chvalozpěv na Boží tvorstvo, na „osoby a věci“ stvoření, který vytryskne ze srdce a mysli Apoštola ve chvíli, kdy popíše dějiny spásy v novém Adamovi – Ježíši Kristu – a nebezpečí zavržení soukmenovců; tento chvalozpěv jakoby se zalykal ve vyslovení nevyslovitelného: chválou na touhu po slávě, která vychází z vědomí nicotnosti, na otroctví a determinací smrtí provázenou smrt přesahující touhou po svobodě, sténáním, utrpením a naříkáním, v němž se skrývá žízeň stát se Božími syny, učedníky Boha. Toto apofatické sténání duše touží po Ježíši Kristu, jehož už Apoštol důvěrně mysticky poznal a kterého v mysteriu mše svaté přijímá. On toto vše nevyslovitelné vyslovil v jediném podobenství, jímž je On sám, v podobenství o pšeničném zrnu, jímž se stal na kříži. Takto naši duši svatý Pavel připravuje v chvalozpěvu na sténání tvorstva v dnešním úryvku z listu Římanům na příchod Otce v Duchu skrze Slovo: 

Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

„V evangeliu dnešní neděle podle sepsání svatého Matouše,“ uvedl před několika lety liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „Ježíš oslovuje zástup známým podobenstvím o rozsévači. V jistém smyslu je toto podobenství „autobiografické“, protože reflektuje samu Ježíšovu zkušenost kázání. Ztotožňuje se s rozsévačem, který rozsévá dobré semeno Božího Slova a všímá si různých účinků, kterých se mu dostává, podle způsobu, jakým byla jeho zvěst přijata. Někdo naslouchá Slovu povrchně, ale nepřijímá je; někdo jej nejprve přijme, ale nemá vytrvalost a ztrácí všechno; někdo je přemožen starostmi a sváděním světa a někdo naslouchá vnímavě jako dobrá půda. A tady Slovo přináší hojné plody.

Toto evangelium však zdůrazňuje také „metodu“ Ježíšova kázání, tj. právě užívání podobenství. „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – zeptali se učedníci“. A Ježíš odpoví tím, že poukáže na rozdíl mezi nimi a zástupem. S učedníky, tedy s těmi, kdo se už rozhodli pro Něho, může mluvit o Božím království otevřeně; ostatním jej však musí hlásat v podobenstvích právě proto, aby je podnítil k rozhodnutí, obrácení srdce; podobenství totiž svojí povahou vyžadují interpretaci, interpelují inteligenci, ale také svobodu. Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje: „Ježíš pronesl tato slova s úmyslem přitáhnout své posluchače k Sobě, povzbudit je a ujistit, že pokud se obrátí k Němu, uzdraví je“ Pravým „podobenstvím“ Boha je totiž samotný Ježíš, jeho Osoba, která svým lidstvím skrývá a zároveň zjevuje božství. Tímto způsobem nás Bůh nenutí, abychom v Něho věřili, ale přitahuje nás k Sobě pravdou a dobrotou svého vtěleného Syna. Láska totiž vždycky respektuje svobodu.“

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14831

S. Ioannes Damascenus, Commentari) al Vangelo, 45,1-2)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jsi Chléb,

Ježíši, ukřižovaný na nejkamenitějším,

nejvíce trním obepnutém místě,

na okraji cesty z Jeruzaléma na popraviště za hradbami.

Sem padlo zrno Boží, Logos -

Tys zde zemřel své lidské vůli,

a proto zázračně vydáváš nevyčíslitelné množství zrn,

jež po Letnicích, Ty, Pokrm, Chléb věčného života

shromáždíš.

V podobenství popisuješ, Ježíši, pravý obraze Otce,

svou golgotskou smrt, krutost Tvých mučitelů,

když líčíš skálu, trní a pošlapání Tvého lidství a božství

i utrpení zrn, která umírají tísněna takto satanem

bez víry v Tvou výkupnou obětní smrt na Kalvárii.

O Letnicích hovoříš v parabole: prorokuješ o svých apoštolech a učednících,

křesťanech, kteří ve svátosti znovuzrození

zemřou na Tvé Golgotě, v Církvi,

a ve spojení s Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním

přinášejí stonásobný, šedesátinásobný i třicetinásobný užitek.

O Tvém zmrtvýchvstání a seslání Tvého Ducha od Otce

mluví v podobenství Evangelista Staré smlouvy,

když líčí Slovo Boží – Tebe - sestupujícího ve vláze Ducha na zem,

v Rozsévači, který sklízí první dary Ducha pro Církev

a ji zakládá:

pro Ty, kdo chtějí v pozemském a posmrtném životě přinést a zakusit největší užitek:

ti, kdo vše pro Tebe opustí,

stonásobný.

Amen.

14. neděle v mezidobí v cyklu A

Theoreia Boží konspirace

Poté, co Ježíš poučoval své apoštoly, které vyslali, svých Dvanáct, aby mu modlitbou za osvobození, exorcismy a uzdravováním připravili cestu, aby mohl přijít k uzdraveným v iniciačních svátostech Církve, vypravuje bývalý celník svatý Matouš v evangeliu Ježíše Krista o Předchůdci Páně, Janu Křtiteli, který už může ve vězení tušit konec svého mladého pozemského života, prorocké „paredothé“ – byl vydán na pospas Herodovu katu, aby po novozákonním proroctví u Jordánu o Beránku Božím Ježíšovi, ukázal i na vrchol Nového zákona ve velikonočních dějinách spásy: na jeho zástupní obětní smrt na kříži za spásu lidstva.

Svatý Jan, v předtuše tohoto „ezechielovského“ novozákonního proroctví, posílá z vězení dotaz Ježíšovi prostřednictvím učedníků.

Svědectví učedníků, tradice slov samotného Ježíše o uzdravených, osvobozených od démonů, jsou rezonancí chvalozpěvu těch, kdo na vlastním těle a zvláště ve své duši poznali radost příchodu Mesiáše a Jeho království. Ježíš přichází jako pravý král pokoje, míru, jako pravý Šalomoun. O Ježíšovi takto prorokuje svatý Zachariáš: o Květné neděli, o Spasiteli - Mesiáši, o přemožiteli všech válek a konfliktů odpuštěním nabídnutým všem na kříži a darovaným těm, kdo vstoupili do Jeho království znovuzrozeni z vody a z Ducha svatého, do království, které se rozšíří po celém světě.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky Eufratu až do končin země."

Sláva Božího království, o níž zpívá žalmista, se projevuje oporou pro ty, kdo jsou sklíčení. Pomáhá člověku, uzdravuje jeho nesmrtelnou duši. Proto je tato naplňována radostí, jásá v Duchu svatém a může šťastná zpívat svému králi:

Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


Svatý apoštol Pavel v dnešním úryvku listu Římanům podává krátkou adhortativní katechezi o působení Ducha Ježíšova. Pohled na Ježíše, který „zajásal v Duchu svatém“, jak uslyšíme v dnešním evangeliu, Apoštol hermeneuticky převádí na život pokřtěného, znovuzrozeného, jenž – pln víry v obětní smrt a vzkříšení Ježíše Krista – důvěrně zná tento „jásot v Duchu svatém“ ze křtů dospělých a z vrcholu doxologie, kterou je svatodušní slavení mše svaté.

Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. 

"Dnes nám Pán Ježíš v evangeliu podle svatého Matouše," komentuje Svatý otec Benedikt XVI. chvalozpěv Ježíšův a pozvání k podílu na obětním výkupném utrpení, „opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Náš Spasitel nemluví již jen ke Dvanácti, jako v předchozích třech nedělních úryvcích z evangelia, ale ke všem lidem, sensu lato, k veškerému lidstvu a civilizacím, které byly, jsou a budou.

Zaujímá – pro svých Dvanáct, jež předtím vyučoval, a ke svatému Janu Křtiteli a jeho učedníkům, jimž na pozadí apoštolátu Dvanácti ukázal sebe jako Mesiáše a krále budoucího „aureae novissimae aetatis“ – nyní místo jakoby v opačném gardu: na budoucí Církvi, na ovoci Ducha svatého, které se prokázalo při apoštolské misii Dvanácti, ukazuje sebe. Dává paradigma, které bude platit teprve poté, až o Letnicích sešle svého Ducha od Otce a umožní svým apoštolům a učedníkům, aby se nově, jako apoštolové a misionáři, v Církvi narodili.

Doplňuje a naplňuje tak předobrazné svatojanské proroctví o svém „vydání“ tomuto světu, jejž měl a i nyní ještě mívá v moci satan, „vydání – paradosis“, o němž nyní prorokuje svatý Jan ve vězení. – Dokazuje svou mesianitu pro Jana poukazem na Skutky apoštolské, na ono páté evangelium, jehož Spiritus movens je Spiritus Koinonie Otce a Syna; sám Ježíš se nyní stává před-vzorem, prorokem svého budoucího daru, jímž dá apoštolům dozrát v Církvi, kterou jako dar Nejsvětější Trojice zplodí pro spásu mnohých.

Proto je pochopitelné, že chvalozpěv Ježíšův, který následuje po odpovědi učedníkům svatého Jana Křtitele, již mají vyřídit ve vězení budoucímu novozákonnímu učedníkovi, předchází před varováním těch, kteří mezi „mnohé“ patřit nemusí: lehkomyslným dětem na ulici, které Ježíš kritizuje, aby ukázal, jak mohou přijít o dar Církve, o spásu své duše.

A současně z odpovědi našeho Pána Ježíše svatému Křtiteli vychází skrytý chvalozpěv, pokračující Magnificat jeho matky a Matky Boží Panny Marie v Ain Karím; chvalozpěv nikoli na Nejsvětější Trojici, ale doxologie jí samotné, kdy Ježíš, jak čteme u svatého Lukáše, po návratu sedmdesáti učedníků „zajásal v Duchu svatém“ a On – Logos – Slovo, se ujal slova:

    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. 

Tento chvalozpěv na Otce a Ducha, chvalozpěv Syna, pronesl Ježíš „před zástupy“, tedy i před těmi, které varoval, aby neztratili a nezatratili svou duši. Jako poselství Janu Křtiteli je poslal i do vězení duší, které nezačaly s pomocí Ducha, jak píše dnes Apoštol do Říma, ničit záludnosti těla: do Korozain, Betsaidy a do Kafarnaum, jimž může být v den soudu hůře než Týru, Sidónu, Sodomě a Gomoře.

Tak dnes Ježíš, Otec budoucího věku, hovoří k přítomným zástupům a implicitně ukazuje svým Dvanácti, respektive podle sepsání evangelia svatým Lukášem, Sedmdesáti reprezentujícím apoštolát u každého národa ve světě, že jsou povolání na stejném místě a ve stejném prostředí jako On – pod širým nebem, ve vězení i v hříchu velkoměst – vyzpívat doxologii Nejsvětější Trojice: předat spásu evangelia v její plnosti.

"...Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." 

(Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14800)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hovoříš ke svým Dvanácti před zástupy,

Ježíši, nesoucí v síle Ducha Otcova

jho,

které netlačí

a břemeno,

které netíží.

Vyučuješ svých Dvanáct slovem do vězení v Machairous;

v podobenství o infantilnosti těch, kdo Tvého Předchůdce a Tebe odmítnou;

hrozbou městům Korozain, Betsaidě a Kafarnaum,

která Tvou výzvu k obrácení nepřijala.

Tvé kérygma vrcholí modlitbou,

doxologií Nejsvětější Trojice:

Tvým chvalozpěvem v Duchu svatém na Vaši obapolnou znalost,

jíž je láska, pouto Ducha svatého

a na Tvé poslání zjevit Otce mnohým,

obmytým milostí, omilostněným.

Jen ti jsou uváděni – již zde na zemi –

do tajemství vdechnutého Duchem, Tebou a Otcem,

do Boží konspirace,

již přijímají v nejsvětější chvíli "inspirationis":

při doxologii Nejsvětější Trojice

v celé mši svaté.

Amen.