Životní moudrost:
nemilovat sebe
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby" Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci" Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."
S blížícím se závěrem liturgického roku přibývají ve čteních nedělních liturgických cyklů úryvky z Písma svatého, které vybízejí k připravenosti vše pro našeho Pána a Spasitele Ježíše opustit, "předejít" tak tragedii, již bychom prožívali, kdybychom lpěli na "svém" - na svých pozemských věcech, vztazích a nakonec i na svém pozemském životě.
V dnešním líčení Velké cesty Ježíše na Jeho poslední velikonoční týden do Jeruzaléma, vychovává Mistr, Učitel a Otec budoucího věku Ježíš k učednictví. A to náročnými a k celoživotní oběti vedoucími slovy: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."
"Kdo může být Tvým učedníkem, Ježíši?" - ptá se po těchto slovech každý kdo miluje Otce.
A Ježíš říká: - Ten, kdo je prozíravý. Kdo dobře počítá, kdo dobře promýšlí svůj život.
Můžeme říci ve světle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. v rakouském klášteře Heiligenkreuz před několika lety – kdo promýšlí svůj život před Ježíšem při adoraci: cum fide et ratione, s vírou a promyšleně.
Papež Benedikt XVI. tehdy řekl:
Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny v universitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.
Otec cisterciáckého řádu, svatý Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny.
Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio " víru i rozum, srdce a mysl.
Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno "Naší Milé Paní od Svatého Kříže". Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice " jako všechny cisterciácké kláštery " ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.
U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým "dítětem", jako to učinil samotný Syn Boží: "Hleď na Hvězdu, vzývej Marii" V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce" Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle".
Panna Maria, jejíž narození a svátek jejího jména budeme brzy slavit je příkladem naprosté odevzdanosti "všeho, co měla" pro Ježíše a pro Jeho učedníky. Ona – čistého srdce – ve chvíli, kdy se jí v Nazaretě otázal archanděl Gabriel, zda se chce vzdát své vůle, svých plánů do budoucnosti a stát se Matkou Syna Nejvyššího a matkou Mesiáše, nejprve zaváhala, co má první "slovo" archanděla znamenat. Ona chvíli mohla "počítat stavbu, počítat duchovní vojsko" avšak my na rozdíl od ní potřebujeme si "sednout" a sčítat náklady na stavbu: potřebujeme někdy i jmenovitě vypočítat, co všechno našemu Pánu ze svých pozemských věcí odevzdáme. Potřebujeme se na chvíli zastavit a spočítat své bojovníky, podívat na na své schopnsti zasažené či oslabené neřestmi, abychom o těchto duchovních vojínech mohli říci: jsou připraveni Ti sloužit, Pane a Vykupiteli Ježíši, cvičím je k boji, připravil jsem je, aby má narušená přirozenost mohla přijmout dar znovuzrození z vody a z Ducha svatého, aby mohla po dostatečné přípravě v katechumenátu říci o svém srdci, o svém těle, o své osobnosti: "Jsem Tvůj služebník, Pane, ať se mně stane podle Tvého slova."
Prozíravost Panny Marie a všech, kdo ji jako Duchem Božím vychovaní učedníci Ježíšova Království následují, má svůj základ v "opuštění všeho", co měli a mohli by mít. "Děti světa" jsou, jak na jiném místě evangelia náš Pán a Spasitel říká, prozíravé v péči o živobytí, chléb pozemský. Děti světla by měli mít stejnou prozíravost a použít ji a až do smrti ji používat ve vztahu k Tomu, který je věčný a na věčnosti; ve věčnosti nás čeká, aby dokonal naše přijetí za Boží děti.
Když 21. srpna před třemi lety probíhal varovný happening na pražském Staroměstském náměstí, který prozatím hravou formou představoval příjezd okupačních vojsk Islámského státu, málokdo věděl, že v onen den byly uvedeny do činnosti přípravy k útoku jaderné hlavice Spojených států amerických. Těsně nato následovala přípravná vojenská reakce vojsk Ruské federace. Mohli jsme prožít situaci obdobnou Kubánské krizi z šedesátých let minulého století, ba i více...K uklidnění obyvatelstva Evropy nepřidala ani výzva ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, aby si občané připravili zásoby jídla na deset dní a pití na několik dní. Zanedlouho s podobným oficiálním vyhlášením přispěchala vláda Polska a Maďarska. Mlčení České vlády jakoby počítalo s vycvičeností na podobné situace českých hospodyněk ze sedmdesátých a osmdesátých let rovněž minulého století.
V této chvíli příprava "vezdejšího chleba" na každý den – víme, že "epiousios artos" byl příděl pro římského vojáka takového množství proviantu, aby nepadl na cestě vysílením a zároveň, aby jej byl schopen po celou tuto cestu unést – vybízí k přípravě rovněž "vezdějšího chleba", ve smyslu, jak toto sousloví z modlitby Páně vykládali mysticky Otcové: eucharistického Chleba, který může přijmout jen ten, kdo se před svatým přijímáním při obětování Ježíši jako Pánu svého života zcela odevzdal, stal se jeho učedníkem: zřekl se všeho, co měl a mohl by mít. S touto vírou – cum fide – podal nejen přesný přehled zásob, které si na záchranu vytvořil, ale především – cum ratione obumbrante Spiritu Sancto – podal svému Pánu – Ježíši výčet všeho, co mu z nahromaděného odevzdává.
Panna Maria odevzdala vše.
Svatý Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17;
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8377O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Katechumen Onesimos jako otrok vše ztratil,
Ježíši požadující po svých učednících,
aby Tě nejen nazývali Pánem,
ale aby Tobě současně všechno odevzdali.
Proto podnikatel Filemon
čte v dopisu od Apoštola národů,
aby svého uprchlého otroka Onesima přijal zpět
již jako svého svobodného bratra,
protože se stal Tvým učedníkem:
podle příkladu Panny Marie, Tvé matky a Matky Církve,
vše opustil a vrací se nazpět
do otrokářského světa.
Podobně voláš nás, abychom
- zotročeni vojenskými a politickými ambicemi těch,
kdo se dosud nestali Tvými učedníky,
se vydali cestou Panny Marie,
znovu Ti vše pozemské odevzdali při mešním obětování,
při vyznání hříchů v obnově znovuzrození,
jíž je slavnost svátosti smíření,
vzali svůj kříž,
vydali se Tvou cestou k našemu "Filemonovi"
a přitom měli pečlivě spočítánu svou stavbu:
vše co nyní z našich věcí patří Tobě;
i své bojovníky – vojáky:
všechny své neřesti i ctnosti,
které v našem smrtelném těle
spolu zápasí.
Pak s vírou, v souladu s rozumem,
přijmeme "chléb vezdejší"
v Tvém Nejsvětějším těle a krvi,
přijmeme podíl s Tvými učedníky v nebi.
Amen.
