sobota 14. listopadu 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

St Gregory Delivers the Soul of a Monk
Crespi, Giovanni Battista 1617
Oil on canvas, San Vittore, Varese


Posmrtná radost těch, kdo nezakopali svou

 hřivnu:

nekonali mrtvé skutky lásky


33. neděle v cyklu A

Ve čtení z knihy Přísloví při dnešní posvátné liturgii mše svaté je zdůrazněna zodpovědnost v péči o rodinu a práci. Zodpovědnost, která bude zúčtována u bran věčnosti jako výtěžek ze skutků ženy, která mysticky představuje Církev, skutků konaných ve spojení s Ježíšem Kristem. Opakem jsou podle teologie svatého Pavla mrtvé skutky, které koná člověk z lásky k sobě, ne k Trojjedinému Bohu, ty vedou k posmrtnému odloučení od Boha.


    Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. 
    Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

Plodnost rodiny, děti přijímané jako dar od Ducha, jehož darem byly zplozeny – plození dětí může být mrtvým či živým skutkem víry v Ježíše Krista, to vše rozhoduje o pravém životním štěstí rodiny, která se má shledat po smrti v nebi u Ježíše – v nebeské blaženosti, jejíž předstupeň prožívala v pozemské obětavosti – o tom zpívá Žalmista:


Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 


Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. 


Tématem vzkříšení, jímž jsme se zaobírali minulý týden, komentuje dnešní úryvek první epištoly svatého Pavla Soluňanům Svatý otec Benedikt XVI., otevírá novou perspektivu, totiž čekání na Pánův návrat, a proto nás přivádí k zamyšlení nad vztahem mezi přítomností, časem Církve a Božího království, a budoucností (éschaton), která nadejde, až Kristus odevzdá království Otci. Každé křesťanské pojednání o posledních věcech, jež se nazývá eschatologie, vychází vždycky z události vzkříšení: v této události poslední věci už začaly a v jistém smyslu jsou již přítomny.

Pravděpodobně roku 52 svatý Pavel napsal první ze svých dopisů, první list Soluňanům, kde mluví o tomto Ježíšově návratu, zvaného parusie, advent, nová, definitivní, zjevná přítomnost. Soluňanům, kteří mají své pochybnosti a své problémy, apoštol píše: „Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli“. A pokračuje: „Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu“. Apoštol popisuje Kristovu parusii těmi nejživějšími barvami a symboly, které však sdělují prosté a hluboké poselství: nakonec budeme stále s Pánem. Za všemi oněmi obrazy je toto podstatné poselství: naší budoucností je „být s Pánem“. Jako věřící v našem životě už s Pánem jsme a naše budoucnost, věčný život již započal.

Ve druhém listu Soluňanům Apoštol mění perspektivu. Hovoří o negativních událostech, které budou předcházet oné poslední a závěrečné události. Netřeba se klamat - říká - jakoby den Páně měl nastat podle nějakého chronologického počítání: „Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jakoby ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat!“ Pokračování tohoto textu oznamuje, že před Pánovým příchodem dojde k apostasii (odpadnutí) a bude se muset objevit nějaký blíže neidentifikovaný „skrz naskrz hříšný“ člověk, „propadlý záhubě“, jehož pak tradice pojmenuje Antikrist.

Záměr tohoto listu svatého Pavla je však především praktický. Píše: „Už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají“. Jinými slovy očekávání Ježíšovy parusie nikoho nezprošťuje závazků na tomto světě, ale naopak vytváří odpovědnost pracovat v tomto světě a pro tento svět. Totéž uvidíme příští neděli v evangeliu o hřivnách, kde nám Pán říká, že svěřuje hřivny všem a jako Soudce bude žádat, abychom z nich vydali počet, až se zeptá: Jaké plody jste získali“ Očekávání Pánova návratu v sobě tedy zahrnuje odpovědnost za tento svět.

Tatáž věc a tatáž souvislost mezi parusií - návratem Soudce-Spasitele - a naším závazkem v našem životě se ukazuje v jiném kontextu a s novými aspekty v listě Filipanům. Svatý Pavel je ve vězení a očekává vynesení rozsudku, kterým může být odsouzen k smrti. V této situaci myslí na své budoucí bytí s Pánem, ale myslí také na komunitu ve Filipech, která potřebuje svého otce, tj. Pavla, když jim píše: „Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy se pak budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím“.



Svatý Pavel nemá strach ze smrti, naopak. Ta totiž odkazuje na plné bytí s Kristem. Apoštol Pavel má však účast na smýšlení Krista, který nežil pro sebe, ale pro nás. Žít pro druhé se stává programem jeho života, a proto dokazuje svou dokonalou disponibilitu k Boží vůli, k tomu, co rozhodne Bůh. Je především ochoten žít i v budoucnu na této zemi pro druhé, žít pro Krista, žít skrze jeho živou přítomnost a tak pro obnovu světa. Vidíme, že toto jeho bytí s Kristem vytváří velkou vnitřní svobodu. Svobodu před výhrůžkami smrtí, ale také svobodu před všemi životními závazky a utrpeními. Je prostě k dispozici Bohu a je skutečně svobodný.


Co se týká času a chvíle příchodu Páně, není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. 
    Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo! 
    Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví. 


Boží slovo této neděle - předposlední v tomto liturgickém roce - nás vyzývá, abychom byli bdělí a horliví při čekání na návrat Pána Ježíše na konci časů. Evangelium podává proslulé podobenství o hřivnách, jak je přináší svatý Matouš.

Náš Vykupitel Ježíš vypráví o třech služebnících, kterým jejich pán při odchodu na dlouhou cestu svěřil svůj vlastní majetek. Dva z nich se zachovali správně, protože zdvojnásobili svěřený majetek. Třetí však svěřenou hřivnu zakopal do země. Po svém návratu pán od svých služebníků žádá, aby mu vydali počet ze svěřeného. První dva jej potěší, ale třetí ho zklame. Onen služebník, který ukryl hřivnu v zemi, aniž by z ní něco vytěžil, si počínal špatně. Choval se, jakoby se jeho pán už neměl vrátit, jakoby neměl nadejít den zúčtování. Tímto podobenstvím chce Ježíš učit učedníky, aby dobře používali jeho darů. Bůh volá každého člověka k životu, obdarovává jej talenty a zároveň mu svěřuje určité poslání. Bylo by pošetilé myslet si, že tyto dary jsou zasloužené a stejně tak, zříci se jejich zužitkování, by znamenalo zbavit svůj život smyslu. Toto podobenství komentuje svatý Řehoř Veliký, když poznamenává, že Pán nikoho neponechá bez daru svojí lásky. Svatý Řehoř píše: „Je proto nezbytné, moji bratři, abyste veškerou péči věnovali ochraně lásky v každém skutku, který máte vykonat“. A jakmile upřesní, že pravá láska spočívá v tom, že miluje přátele stejně jako nepřátele, dodává: „pokud někomu chybí láska, ztratí všechno, co má, je zbaven obdržené hřivny a hozen ven do temnot“.

„Hřivna“ byla antická římská mince, vysoké hodnoty. A právě kvůli popularitě tohoto podobenství se stala synonymem osobních darů (nadání), které je každý povolán zužitkovat. Text hovoří o „jednom člověkovi, který se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek“. Onen člověk z podobenství reprezentuje samého Krista, služebníci jsou učedníci a hřivny jsou dary, které jim Ježíš svěřuje. Tyto dary představují kromě přirozených hodnot také bohatství, které nám Pán Ježíš zanechal jako dědictví, abychom je zužitkovali: Jeho slovo uložené ve svatém evangeliu, křest, který nás obnovuje v Duchu svatém; modlitba - „Otče náš“ - kterou vysíláme k Bohu jako děti, spojeni v Synu; jeho odpuštění, o němž nám přikázal, abychom je nesli všem; svátost jeho obětovaného těla a jeho prolité krve. Zkrátka: Boží království, jímž je On sám, a které je přítomné a živé mezi námi.

Toto je poklad, který Ježíš svěřil svým přátelům na konci své krátké pozemské existence. Dnešní podobenství klade důraz na vnitřní postoj přijetí a zhodnocení tohoto daru. Nesprávným postojem je strach: služebník, který má strach ze svého pána a obává se jeho návratu, skryje minci pod zem a ta nepřináší žádný zisk. Toho se dopustí např. ten, kdo po přijetí křtu, sv. přijímání a biřmování zahrabe tyto dary pod příkrov předsudků, pod falešný obraz o Bohu, který paralyzuje víru i skutky, takže zklame Pánova očekávání. Podobenství však mnohem více vyzdvihuje dobré plody, které přinášejí učedníci, kteří jsou šťastni z přijatého daru, neschovávají jej ze strachu nebo ze žárlivosti, ale zužitkovávají ho tím, že se o něj dělí a že jej sdílí. Ano, to, co nám Kristus dal, se rozmnožuje tím, že se to dává dál. Je to poklad, který má být vynaložen, investován, sdílen se všemi, jak nás tomu učí onen velký správce Ježíšových talentů, jakým je apoštol Pavel.

Evangelijní učení, které nám dnes liturgie nabízí, se vepsalo také do historicko-sociální roviny tím, že v křesťanských národech prosazovalo aktivní a podnikavou mentalitu. Avšak hlavní poselství se týká ducha odpovědnosti, s jakým je třeba přijímat Boží království: odpovědnost k Bohu a k lidstvu. Tento postoj srdce dokonale ztělesňuje Panna Maria, která dostala nejcennější z darů, samého Ježíše a obětovala ho světu s nezměrnou láskou. Prosme ji, aby nám pomáhala být „dobrými a věrnými služebníky“, abychom se jednoho dne mohli i my „radovat se svým Pánem“. 


Boží Slovo z této předposlední neděle liturgického roku nás varuje před dočasností pozemské existence a vybízí nás, abychom ji prožívali jako putování se zraky upřenými k cíli, k Bohu, který nás stvořil a poněvadž nás učinil pro sebe, je naším posledním údělem a smyslem našeho života. Nutným krokem k dosažení této definitivní reality je smrt, následovaná posledním soudem. Apoštol Pavel připomíná, že „onen den Páně přijde jako zloděj v noci“, tedy bez výstrahy. Vědomí slavného Pánova návratu nás podněcuje žít v postoji bdění a očekávat jeho zjevení v neustávající památce jeho prvního příchodu.


Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 
    "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. 
    Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' 
    Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal“ Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů." 

(Svatý otec Benedikt XVI. při Angelus Domini, 16. listopadu 16. 11. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=10388;

na generální audienci, 12. listopadu Náměstí svatého Petra 12. 11. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=10404;

a před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 13. listopadu AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=15489;

srovn.: svatý Augustin, Vyznání 1,1;

svatý Řehoř Veliký, Homilie k evangeliím 9,6)


O. Vladimír Mikulica


Institution of the Eucharist, 1640, Nicolas Poussin


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Podle našich schopností

dáváš,

Ježíši, připravující darem hřiven na svou Parúsii,

každému ze svých učedníků,

tolik hřiven,

kolik si svými skutky konanými z víry zaslouží.

Avšak každému z nich – z oněch tří,

kteří zastupují Tvůj učednický sbor

a všechny z lidí,

kteří od nás, Tvých učedníků, uslyší slovo o spáse v Tobě -

dáváš alespoň jedinou hřivnu – nejcennější minci.

Tou je Tvá krev, prolitá za nás na kříži,

přijatá s vírou ve svátosti Nejsvětější při mši svaté

mnohými,

kteří budou spaseni,

Amen.


neděle 8. listopadu 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Zlomové rozhodnutí






32. neděle v mezidobí

V dnešním čtení z knihy Moudrosti slyšíme chvalozpěv na její vlastnosti, na její vstřícnost vůči duši člověka. Moudrost není bohyně, jak se dekadentní sekularizované formy náboženství obrací ke zbožšťování člověka a jeho - lépe řečeno Božích – hřiven, ale dar Boha Otce, vtělení Boží moudrosti, inkarnace Logu v lůně Panny Marie.


    Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. 
    Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. 
    Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. 
    Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.


Duše každého člověka žízní po moudrosti, ať si to navenek přiznává nebo ne. Žízní po Bohu: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože! 

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. 

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. 

Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. 

Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. 


Biblická čtení dnešní nedělní liturgie nás zvou, řekl Svatý otec Benedikt XVI., abychom prodlévali v úvaze o životě věčném, jak k tomu vybízí Památka všech věrných zemřelých. V tomto bodě existuje výrazný rozdíl mezi věřícím a nevěřícím nebo by se rovněž dalo říci mezi tím, kdo doufá, a tím, kdo nedoufá. Ve čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům čteme: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději“. Víra ve smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista znamená rozhodující předěl také na tomto poli. Opět svatý Pavel připomíná křesťanům v Efesu, že dokud nepřijali evangelium, „byli bez naděje, a žili na světě bez Boha“. Řecké náboženství, pohanské kulty a mýty nebyly s to vrhnout světlo na tajemství smrti, takže jeden antický nápis praví: „In nihil ab nihilo quam cito recidimus“, což znamená: „Jak rychle z ničeho upadáme do ničeho“. Odnětím Boha, odnětím Krista svět padá do nicoty a temnoty. Odráží se to také ve vyjádřeních soudobého nihilismu, takového, kterým se bezděky, bohužel, často nakazí mladí lidé.


    Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. 
    Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. 

Dnešní evangelium podle sepsání svatého Matouše podává proslulé podobenství, které vypráví o deseti pannách, pozvaných na svatbu, symbol nebeského království, věčného života. Názorný obraz, jímž nás však Ježíš učí pravdě, která nás přivádí k otázce. Z oněch deseti družiček pět vstoupilo na slavnost, protože při příchodu ženicha mělo olej na rozsvícení lamp, zatímco ostatních pět zůstalo venku, protože byly pošetilé a nepřinesly si olej. Co představuje ten „olej“, nezbytný ke vstupu na svatbu? Svatý Augustin a další antičtí autoři v tom spatřují symbol lásky, kterou nelze koupit, ale dostává se darem, uchovává se v nitru a praktikuje se skutky. Opravdovou moudrostí je využít smrtelný život ke konání skutků milosrdenství, protože po smrti už to nebude možné. Až budeme vzkříšeni k poslednímu soudu, stane se tak na základě lásky uplatňované v pozemském životě. A tato láska je Kristův dar, jenž nám byl udělen Duchem svatým. Kdo věří v Boha-Lásku, nese si nepřemožitelnou naději jako nějakou lampu, se kterou přejde skrze noc až za smrt a vstoupí do slavnosti života.

 
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 
    "Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. 
    Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.' 
    Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám vás.' 
    Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."
 



(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 6. 11. AD MMXI: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15446

S. Aurelius Augustinus, Promluvy 93,4)

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ty jsi vtělená Boží moudrost,

Tebe, Ježíši, Moudrosti židů i Logos helénistů

můžeme snadno vidět - když Tě milujeme.

Kdo miluje moudrost, vydává se Tě jako antický filosof – prorok

milovat na cestě dobrodružství,

při němž se upevňuje soudržnost přítele s Přítelem,

duše a Boha,

vrcholící zasvěcením se Tobě: znovuzrozením.

Milníky oné cesty, milníky Božího Ducha,

které neomylně vedou k poznání Tebe a k lásce k Tobě,

jsou dábarím, logia,

Tvá logia Ježíši,

dabarím, slova,

v nichž se skrývá lidsky netušená energie Tvého a Otcova Ducha:

žít podle poznané pravdy, okoušet ovoce moudrosti,

i uslyšet toto dábar, logion ve stavu kontemplace

a začít je celou bytostí žít – předávat:

milovat Tebe v tomto světě.

Poté nežijeme v nevědomosti, jako pohané,

kteří o Tobě „nevědí“ – kteří Tě nemilují.

Naopak, jako pět prozíravých duší, čistých jako panny,

připravených s olejem v lampách svých těl na příchod Tebe,

přinášejícího do nádobek olej Ducha, olej Tvého vzkříšení,

nejsme přistiženi nepřipravení,

když v temnotě tohoto světa přijde smrt pro pošetilé,

kteří svůj život postavili na konzumu – opaku moudrosti:

ti jdou cestou temnoty odvržení, „odtahovali“ se od Tebe.

Prozíravá duše, toužící jen po Tobě, Moudrosti,

sklízí její ovoce: vstupuje na Tvou svatební hostinu

vzkříšených, oslavených těl;

těch, kdo moudře bděli,

protože neznali čas ani hodinu….

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Setkání s Ježíšem v liturgii kříže vede kněze,

kteří opouštějí Ježíše na kříži,

zpět ke svatodušní liturgii, k radosti ze služby






31. neděle v mezidobí

V prvním čtení z knihy proroka Malachiáše slyšíme Boží slovo k těm, kdo se vydali cestou kříže, který nevede ke spáse. Jsou osloveni a obviněni kněží, kteří se zpronevěřili svému poslání. Cesta zpět, k přijetí povolání nevede jinudy než opět přes kříž. Ovšem Ježíšův – kříž Boha a člověka. Pán Ježíš se představil světu jako služebník, zcela se zřekl sebe samého a snížil se až k tomu, že dal nejvýmluvnější lekci pokory a lásky na kříži. Z jeho příkladu vyplývá životní výzva: „Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem“.


    Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné mezi národy. Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou. 
    Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o Zákon, porušili jste smlouvu s Lévim - praví Hospodin zástupů. Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem, poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste nebyli nestranní. Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní, a tak znesvěcujeme smlouvu našich otců?

Žalmista zpívá o pokoře duše, která jako dítě v klíně matky nachází útěchu v závislosti na svých rodičích: ukazuje na Boží dětství a na uzdravující úplnou závislost na Bohu.

Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokojil Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. 
 
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. 

Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům v liturgii této neděle vybízí, abychom brali evangelium „ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží“. Takto můžeme s vírou přijmout ta varování, která Ježíš adresuje našemu svědomí, abychom jim přizpůsobili svoje jednání.


Bratři! 
    Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili. 
    Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. 
    A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky. 


Slova svatého evangelia podle Matouše zachycují v dnešním úryvku Ježíšovu výtku zákoníkům a farizeům, kteří měli ve společnosti roli mistrů, že jejich jednání bylo v otevřeném rozporu s učením, které důrazně předkládali druhým. Ježíš zdůrazňuje, že „mluví, ale nejednají“; ba dokonce „svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“. Dobrou nauku je třeba přijmout, ale hrozí, že bude kompromitována nedůsledným počínáním. Proto Ježíš říká: „Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte“. Postoj Ježíše je přesně opačný: Praktikuje jako první přikázání lásky, kterému učí všechny, a může tak říci, že jeho břemeno netíží a netlačí, protože nám pomáhá, abychom jej nesli spolu s Ním.

V souvislosti s učiteli, kteří omezují svobodu druhých ve jménu své vlastní autority, poukazuje svatý Bonaventura na to, kdo je opravdovým mistrem, když říká: „Nikdo nemůže učit, ani jednat, ani dosáhnout poznatelné pravdy bez přítomnosti Syna Božího. „Ježíš sedí na učitelském stolci jako větší Mojžíš, který rozšiřuje Smlouvu na všechny národy“). On je naším pravým a jediným Mistrem! Jsme proto povoláni následovat Syna Božího, Vtělené Slovo, které vyjadřuje pravdu jeho učení skrze věrnost Otcově vůli darováním sebe samého. Blahoslavený Antonio Rosmini píše: „První mistr formuje všechny ostatní mistry, stejně jako formuje samotné učedníky, protože jedni i druzí existují pouze na základě moci onoho prvního tichého, ale mocného učení“. Ježíš rozhodně odsuzuje také domýšlivost a podotýká, že jedná-li člověk proto, aby „se ukazoval před lidmi“, vydává se napospas lidskému uznání a ohrožuje hodnoty, které zakládají opravdovost lidské osoby.

„Každý musí v životě nalézt svoje správné místo. Ale jaké místo je opravdu správné?“ Na tuto otázku odpovídal papež Benedikt XVI. v homilii na nedělní evangelium, ve kterém Ježíš každému radí, aby si na hostině, kam byl pozván, vybíral poslední místo. „Nějaké místo se může jevit jako velmi dobré, ale může se ukázat, že je velmi nedobré,“ začal emeritní papež svou promluvu. Učedníci se dokonce na Poslední večeři přeli o ta nejlepší místa, zatímco Ježíš se prezentoval jako služebník. On, narozený ve chlévě a popravený na kříži, pokračoval dále Svatý otec Benedikt XVI., ukazuje, že správné místo je to, které je blízké Jemu, podle Jeho míry“. Apoštol, tedy Kristův vyslanec, je „podle mínění tohoto světa poslední“ a právě proto je Ježíši nablízku: „Kdo se v tomto světě a v těchto dějinách ocitne vpředu a dosáhne na první místa, musí vědět, že je v nebezpečí, musí si více hledět Pána, brát si míru podle Něho, měřit se vzhledem k odpovědnosti za druhé, musí se stát tím, kdo slouží, usedá u nohou druhého a tak žehná a je požehnán.“

Ať je tedy místo, které nám dějiny přiřknou jakékoliv, rozhodující je – zdůraznil dále papež Benedikt XVI. – odpovědnost před Ním, odpovědnost za lásku, spravedlnost a pravdu. V evangeliu nám Pán připomíná, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, poznamenal emeritní papež a dodal: „Kristus, Boží Syn, sestupuje, aby nám sloužil, a v tom spočívá podstata Boha, že se totiž sklání k nám: je láskou, přitakává trpícím, povyšuje z ponížení:

My jsme na Kristově cestě, na správné cestě, pokud se na Jeho místě a jako On snažíme stávat lidmi, kteří »sestupují«, abychom se stali opravdu velkými Boží velikostí, která je velikostí lásky.“

„Kříž, pokračoval Svatý otec Benedikt XVI., je posledním místem, a Ukřižovaný nemá žádné místo, je bez místa, byl svlečen, stal se nikým, a přece evangelista Jan spatřuje v tomto extrémním ponížení opravdové povýšení:

„Tímto způsobem je Ježíš nejvýše, je na výši Boha, protože výše Kříže je výší Boží lásky, výší zřeknutí se sebe samého a odevzdání druhým. Toto je místo Boží, a my chceme prosit, aby nám, každému jeho vlastním způsobem, dával toto tajemství povýšení a ponížení stále více chápat a pokorně přijímat.“

Svatý otec Benedikt XVI. potom zmínil radu, kterou na hostině Ježíš dává, totiž nehledět na případné výhody a zvát mrzáky, chromé a chudé, protože Ježíš činí totéž, když „zve na Boží hostinu nás“ a tím ukazuje, co to znamená gratis. Ekonomie se právem zakládá na komutativní spravedlnosti, na do, ut des. Avšak i v této oblasti zůstává něco, co je zdarma, neboť žádná společnost nemůže růst, aniž by něco promíjela. Ty největší věci v životě, tedy láska, přátelství, dobrota, odpuštění, však ani zaplatit nelze, „jsou gratis, stejně jako se Bůh dává gratis nám“:

„Tak také v boji za spravedlnost ve světě, nesmíme nikdy zapomínat na tuto gracióznost Boha, neustálé dávání a přijímání, a musíme stavět na skutečnosti, že nás Pán obdarovává, že existují dobří lidé, kteří nám dávají gratis svoji dobrotu, snáší nás bez náhrady, mají nás rádi a jsou k nám dobří gratis. My potom máme přibližovat svět Bohu tím, že rozdáváme tuto gracióznost, abychom se Mu stali podobnými a otevřeli se Mu.“

Papež Benedikt XVI. se pak v samotném závěru zastavil u liturgie, u prostoty křesťanské liturgie, která je „nezměrně velkolepá“, protože nás pojí se šiky andělů a svatých ve slavnostní radosti z Boha. A Kristova krev, která je středem mše svaté, „uvádí do tohoto radostného Božího shromáždění. Tato Krev je Jeho láska, Boží hora, a otevírá nás Boží slávě“. 


Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: 
    "Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají 'Mistře'. 
    Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus. 
    Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 30. 10. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15410

a v promluvě 2. 9. AD MMXIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18792

svatý Bonaventura, Sermo I de Tempore, Dom. XXII post Pentecosten, Opera Omnia, IX, Quaracchi, 1901, str. 442;

Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 58;

blahoslavený Antonio Rosmini, Idea della Sapienza, 82, in: Introduzione alla filosofia, vol. II, Roma 1934, str. 143)



O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Jediný „Rabbi“ – Mistr je Tvůj svatý Duch,

a tak máme, Ježíši, jediný učiteli,

oslovovat Otce – Stvořitele

ve svých pozemských a duchovních otcích:

v rodičích a kněžích i biskupech.

Jsi jediný Učitel, a dnes v evangeliu varuješ zákoníky a farizeje,

aby si nepřisvojovali učitelský úřad,

který náleží Duchu svatému – Mistru, Magisteru v Magisteriu Církve.

Varuješ tak před pokrytectvím –

odkrýváš tajemství Nejsvětější Trojice, které nemůže poznávat ten,

kdo se vyvyšuje a činí ze sebe jediného otce – duchovního či pozemského,

jediného učitele,

jediného správce Magisteria.

Nyní Tě přijímáme:

ve Svatém svatých,

na tváři Tebe, světle tváří všech svatých,

se zrcadlí Duch Boží.

Dáváš nám podíl na této kontemplaci,

která pod září Tvého vzkříšeného těla,

pod nestvořeným světlem této svaté Hostie odkrývá

– na rozdíl od pokrytců –

kříž: Tvých pět svatých,

nezemským světlem zářících ran,

které vyzývají:

„Vrať se zpátky k Božímu povolání

být, otcem rodiny, knězem, učitelem, biskupem!“

- k pokornému sklonění se pod katolickou naukou Ducha svatého -

„Vrať se v síle tohoto svatého přijímání ¨

ke smyslu svého života: k mému kříži!“

Amen.



sobota 7. listopadu 2020

PŘÍPRAVA NA ADVENT:


Oběť



32. neděle v mezidobí v cyklu A



Tajemství života po smrti, víra v něj, se odkrývá ve vypjatých chvílích zvláště výrazně. V prvním čtení z Druhé knihy Makabejské je líčeno mučení sedmi statečných, ale především v posmrtný život hluboce věřících makabejských bratří a zvláště jejich matky.

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. 
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců." 
   Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony." 
   Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce na oheň a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 



Až procitnu, Pane, nasytím se pohledem na Tebe, zpívá Žalmista prorocká slova o procitnutí po smrti: v případě věřícího, toho, kdo se nechal skrýt ve stínu perutí – a to je kříž Ježíšův, Jeho obět za naše hříchy, Jeho předrahá krev vylitá roo čistu od hříchů ve svatém křtu. V případě nevěřícího, jak jsme slyšeli z úst makabejského chlapce, vzkříšení nebude k životu – ale k zavržení.


Až procitnu, Pane, nasytím se pohledem na Tebe!

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů! 

Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k Tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo! 

Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím Tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na Tebe. 


Není dáno věřit všem, píše Apoštol v Druhém listu Soluňanům. Jsou také lidé zvrácení a zlí. Těm Apoštol nepíše. Obrací se na věřící. Vybízí je k modlitbě, k šíření Božího slova.

K jaké modlitbě by vybízel lidi zvrácené a zlé, jaké Boží slovo by jim napsal, řekl? - Jen Církev může ústy Apoštola říci: "Opust tuto svázanou, posedlou duši, satane! Netrap ji již více. Jménem Ježíše Krista, jenž se za ni obětoval, jenž za ni prolil svou svatou krev, Ti přikazuji: Vyjdi z ní a víe jí neškod!"


Bratři !
   Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. 
   Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus. 


Ve slovech evangelia podle svatého Lukáše zaznívá provokativní a usvědčující otázka saduceů, kteří dnes pokoušejí Božího Syna Ježíše, Zmrtvýchvstalého, aby jim nedlouho před svým vzkříšením odhalil, v co nevěří: tajemství posmrtného života.

Ano, náš Zachránce z temnoty smrti jim odhalí poněkud roušku posmrtného života: "...ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení." - ale současně je vybídne, aby oni, saduceové sestoupili "z pohanského fíkovníku" své pýchy, jež je vede k nevěře ve vzkříšení, a vydali se cestou lásky k Němu, Božímu Synu, jak budou moci slyšet od letniční hlavy Církve papeže Petra o Seslání Ducha Ježíšova od Otce: "On – Otec Božího Syna - přece není Bohem mrtvých, ale živých – vzkřísil mocí svého Ducha jako prvního svého Syna z mrtvých - neboť všichni žijí pro něho." 

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. 
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" 
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. 
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."


Poslání každého křesťana je žít plně pro Ježíše na této zemi, a tím žít, jak je to možné, co nejplněji pro budoucí vzkříšení, se nejsilněji a nejhlubším způsobem uskutečňuje v liturgii. Při mši svaté, kdy se pro každého, kdo s touto živou vírou v život, který náš Pán Ježíš na této zemi dává, začíná podílet na proměně, již slavnost vzkříšení, mše svatá, nabízí.

I dnes můžeme setrvat v zamyšlení připravujícím nás na prožití liturgie podle instrukce Otce kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, jak jsme ji na základě slov Ježíšových o Zacheovi a k Zacheovi, pokorném celníku, mohli rozjímat před týdnem – a tématem byl impulz Otce kardinála pokorně vyjít ze sakristie, s modlitbou touhy "Introibo ad altare Dei", s kajícností se - celebrant i Boží lid obráceni k Pánu jedním směrem – vyznat ze svých hříchů v úkonu kajícnosti.

Právě úkonu kajícnosti a obětování se týká podnět Otce kardinála Roberta, aby v novém vydání Římského misálu měl celebrant možnost modlit se tyto dvě části mše svaté buď ve "starobylé formě", jak sám prefekt Kongregace uvádí, či podle Ordo Novus. Obě liturgické reformy se přitom navzájem ozřejmují, napsal v červenci minuého roku kardinál Robert Sarah ve vatikánských novinách L´Osservatore Romano, a to v kontinuitě bez rozporu. Pokud žijeme v duchu, potom přestane být liturgie místem rivality a kriticismu. A v konečném důsledku jako dovolení zúčastnit se té liturgie, která "se slaví ve svatém městě, novém Jeruzalémě, kam směřujeme jako poutníci, kde sedí Kristus po pravici Boha jako služebník svatyně a pravého stánku."

Úkon kajícnosti svatopetrské tradiční liturgie následuje po modlitbě touhy po Trojjediném Bohu "introibo ad altare Dei", přičemž je zahájen prosbou o svatodušní pomoc, vyznáním víry v ni: "Adiutorium nostrum in nomine Domini" – "Qui fecit coelum et terram". - "Naše pomoc je ve jménu Páně" – "jenž stvořil nebe i zemi".

Poté se vyznává nejprve kněz a lid se po vyznání hříchů za něj – častěji ústy asistence – přimlouvá.

Pak se vyznává lid a na závěr přímluvné modlitby za věřící prosí celebrant za prominutí – ´pro indulgentia´ – o rozhřešení a odpuštění hříchů. Následuje společná modlitba víry v odpuštění kněze a Božího lidu. Na závěr úkonu kajícnosti se kněz obrací k našemu Pánu s prosbou o vstup do Svatyně svatých a v následující modlitbě prosí tuto Církev vítěznou o přímluvu a uctívá relikvie světců.

Spojitost a důležitost úkonu kajícnosti a obětování ukazují i dvě čtení z liturgie Slova, mše svaté katechumenů, dnešní předadventní neděle: evangelium o sedmi bratřích, implicitně spravedlivých a radujcích se se vzkříšeným Ježíšem v nebi, a obětní smrt sedmi bratří, statečných Makkabejských.

Právě oni ukazují cestu do nebe věrností "zákonům, tradici", jejich "otců": "Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso."

Jejich oběť, jejich obětování, popisované slavnostní martyrologickou formou smrti spravedlivých Staré smlouvy, je předobrazem, ale i liturgickým návodem oslavy odsouzení, bičování a korunování trnovou korunou našeho Spasitele Ježíše: je sedmistupňovým obětním úkonem Božího Syna, jenž se vydává do Getseman, aby nás spasil, je sedmerou bolestí Prostřednice Ducha Božího, Panny Marie. Jejím prostřednictvím můžeme i plně porozumět offertoriu, "sedmi stupňům" obětování Ježíše a výzvě, abychom se s Ním při tomto obětním výstupu na Golgotu spojili při mešním obětování. Příkladem nám mohou být takoví celebranti mše svaté jako svatý Pater Pio či papež Jan XXIII., kteří tyto stupně prožívali ve spojení s Ježíšem a s jeho fyzickým a psychickým utrpením.

Starobylá forma mešního obětování začíná v tomto duchu modlitbou "Přijmi, svatý Otče, tuto neposkvrněnou obětinu..." "Suscipe sancte Pater.."Těmito slovy se projevuje tajemné spojení Ježíše, Božího Syna s Otcem, kněze s Vykupitelem, Obětnkem.

K tomu píše kardinál Robert Sarah: "Uviesť do činnosti liturgiu totiž nie je ničím iným ako uviesť do činnosti dielo Krista. liturgia je v svojej podstate „actio Christi“. Je „vykupiteľským dielom Krista Pána a dokonalej oslavy Boha."Je to On, kto je veľkňazom, pravým subjektom, skutočným vykonávateľom liturgie.

Ak nie je s vierou prijatý tento základný princíp, je tu velká hrozba zredukovať liturgiu na čisto ľudskú činnosť - seba-oslavu spoločenstva. Naopak, skutočná činnosť Cirkvi spočíva vo vstupovaní do činnosti Krista. V zjednotení seba samého s dielom, ktoré On prijal ako poslanie od Otca. Tak „sme dostali plnosť Božieho kultu“ pretože „jeho ľudská prirodzenosť, v jednote s osobou Slova, bola nástrojom našej spásy." Cirkev, Telo Kristovo, sa preto musí stať v jej úlohe nástrojom v rukách Slova. Toto je zmysel chápania koncilového pojmu „participatio actuosa.“ Znamená pre Cirkev stať sa nástrojom Krista – kňaza, s úmyslom podielu na jeho trojičnom poslaní. Cirkev sa aktívne zúčastňuje liturgického úkonu Krista do tej miery, v akej je Jeho nástrojom. Hovoriť v tomto zmysle o „slávení komunity“ nie je zbavené dvojznačnosti a vyžaduje rozvahu.

„Aktívna účasť“ (participatio actuosa) by potom nemala byť zamýšľaná ako potreba niečo fyzicky robiť. V tomto bode bolo učenie koncilu mnohokrát deformované. Ide skôr o to, aby sme dovolili Kristovi uchvátiť nás a zjednotiť s jeho obetou. Liturgická „účasť“ musí byť potom považovaná za milosť od Krista, ktorý „vždy pridružuje k sebe Cirkev.“ Je to On, ktorý vlastní iniciatívu a primát. Cirkev „vzýva svojho Pána a skrze neho vzdáva kult večnému Otcovi.“

Z tohoto důvodu požaduje prefekt Kongregace pro bohoslžbu a svátosti "ticho při určitých částech liturgie", které není bezduchým mlčením, ale tichem, které vychází z adorace, z niterného setkání s Trojjediným Bohem.

Má být opakem hluku, o němž píše: "„Ticho ani hluk nie sú čnosťami“, hovorí Thomas Merton, „ale trvajúci nepokoj, zmätok a hluk v modernej spoločnosti či pri afrických eucharistických sláveniach sú výrazom atmosféry najvážnejších hriechov, bezbožnosti a zúfalstva. Svet propagandy a nekonečných hádok, urážok, kritizovania či neustálych otrasov je svetom, v ktorom život nie je hodnotou žitia. Omše sa stávajú zmäteným lomozom, modlitbami vonkajšieho alebo vnútorného hluku.“ V našich sláveniach riskujeme zanechanie Božieho priestoru. Riskujeme pokušenie Židov na púšti. Pokúsili sa vytvoriť si kult podľa ich vlastného významu a miery, no nezabúdajme, že skončili zdrvení pred bôžikom zlatého teľaťa. Je čas počúvať koncil. Liturgia je „je predovšetkým uctievaním Božej velebnosti.  Má pedagogickú hodnotu len v tom zmysle, keď je celkom zameraná na oslavu Boha a Božského kultu. Liturgia nás skutočne stavia do prítomnosti Božského transcendentna. Skutočná aktívna účasť znamená obnoviť v nás samých onen „zázrak“, ktorý mal pápež sv. Ján Pavol II. toľko na mysli. Tento svätý zázrak, táto radostná bázeň, vyžadujú naše stíšenie sa pred Božským majestátom. Často zabúdame, že posvätné ticho je jedným z prostriedkov naznačených koncilom, ktorý podporuje činnú účasť."

Kňaz sa musí tiež stať takýmto nástrojom, ktorý dovolí Kristovi žiariť cez neho. Celebrant nie je reprezentantom zábavy,nemôže pozerať na popularitu v zhromaždení tým, že sa postaví pred neho ako hlavný rečník. Naproti tomu, ak vstupuje do zmyslu koncilových myšlienok, robí seba samého neviditeľným – zanecháva centrálne miesto eucharistickému Kristovi.

Toto je první ze sedmi stupňů obětního úkonu, který se při mši svaté stává svatopavelským vyznáním: "Již nežiji já, ale žije ve mne Kristus."

Pro toto vyznání a pro adhortativní slova z vatikánské kongregace platí výzva ze závěru dnešního úryvku Apoštoláře v druhém čtení:

"Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus."



srovn: http://www.lifenews.sk/content/cardinal-sarah-

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23189

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23567

http://www.liturgie.cz/clanky/reforma-reformy.html

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Na sedmistupňovou horu sedmera bolestí své matky a Matky Církve, Panny Marie,

vystupuješ, Ježíši,

k oběti člověka a Božího Syna na Golgotě:

jdeš vstříc pýše Adama a těch, kdo jej v hříchu následují – lidskému pokolení,

jež je dnes v posvátných perikopách reprezentováno sedmi spravedlivými Starého zákona,

bratry Makkabejskými, kteří zvěstují

– ač ještě o něm nemohou mluvit –

Tvé vzkříšení v hrobu svatého Josefa z Arimatie.

Oni poukazují svou obětní smrtí na Tvou obětní smrt na kříži,

v níž je plnost vykoupení

a svým odmítnutím zakázaného pokrmu

na jediný pokrm, jejž jsi přikázal přijímat:

na Tvé Tělo a Tvou krev

obětovanou za jejich i naši spásu.

Amen.