Nám v temnotě pohřbeným a ve stínu smrti zamčeným, se rozzářilo z nebe světlo

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá druhá neděle po seslání Ducha Svatého

Evangelium této neděle podle Ritu Antiquior představuje Ježíše již v majestátu Jeho království: Farizeové a herodovci, kteří měli v době Ježíšově nejvíce osvědčovat, že nejsou líni hledat Boha – a našli by Jej opravdu na dosah ruky – pokoušejí Božího Syna: chtějí Jej dostat do léčky, zbavit se nepříjemného a usvědčujícího hlasu svého svědomí.

Majestát Ježíšův paradoxně spočívá v tom, že při rafinované otázce, zda je dovoleno uznat nadvládu císaře okupantské říše, zda je dovoleno platiti mu daň, náš Pán ukazuje duchovní řád pořízený světské moci, ovšem jen natolik, nakolik má být tento řád přiveden ke spáse. Otázka sama o sobě byla velmi výbušnou v této době, protože mnozí - zvláště z řad horlivců pro judaismus a pro přípravu mesiánského království vyvoleného lidu - daň platit odmítali. Odmítali tak popřít, že jsou vyvolením národem určeným poznat a představit světu Krista – Mesiáše – Pána.

Ježíš je jako obvykle nepříjemně překvapí a zaskočí: nechá si na penízu daně ukázat obraz císařův a vyzve je, aby vystoupili na vyšší stupeň svého – pokryteckého – horlení pro Mojžíšský zákon: vložte svou víru, své vyvolení a svou horlivost do zodpovědnosti za svůj stav, za osvědčení života duše ve smrtelném těle, za svůj život v duchovní rodině, v manželství, v pozemské rodině a nakonec ve vztahu k říši – i když je okupantskou mocností – a k samotnému císaři. To říká s plným předzvěděním toho, že Jeho učedníci budou za několik let pro vyznání, že On je Kýrios, kamenováni židy i popravováni pohany, Římany.

"Zastavíme se nyní u dnešního evangelia," řekl při jedné ze svých homilií ve Svatopetrské bazilice před devíti lety papež Benedikt XVI. "Jde o text, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání evangelizovat. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost.

Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“

....

(Ohledně) ústřední otázky daní odváděných císaři: Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“ A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život."

Povolání vyvoleného národa se přeneslo na znovuzrozené z vody a z Ducha Svatého, na pokřtěné ve jméno Ježíš. On je ten, jak píše Apoštol v Epištole do Filip, "který ve vás toto vynikající dílío započal, přivede vás také k dobrému konci ke dni Krista Ježíše“.

Vroucně si přeje, jak píše dále, aby jeho započaté dílo bylo "naplněno do dne Krista Ježíše". Apoštol se modlí a vybízí Filipany, aby, jak píše: "rostla stále víc a více vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste se dovedli správně rozhodovat abyste čistotou jen zářili a byli bez hříchu". Tak je vede k rozhodování, k moudrosti Ježíšově, s níž dnes odpovídá na záludnou otázku farizejských a herodovských "novinářů", protože i "peníz daně", jak o něm uslyšíme v dnešním evangeliu, má spolu s ostatními "živými, k životu vedoucími skutky víry" patřit do "plné míry skutků vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem. To je cesta k Boží chvále a slávě a do Boží chvály – chvalozpěvu nebešťanů a do do Boží slávy – k vykoupení duše a oslavení těla.

.

Evangelium nám připomíná „den Kristův“, jak jsme o něm slyšeli v Epištole, zvláštním způsobem. Ježíš, náš Vykupitel z moci peněz, tedy i daní, říká: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." Ukazuje cestu do Království, k pochopení, že je králem Univerza, tedy nad královstvím duchovním, i nad pozemskou putující Církví i nad pozemskými státy, i nad prostředky, které je udržují při životě,jenž má jako život podle těla být proměňován a nakonec zcela proměněn v život "podle Ducha".

Katolický křesťan nese zodpovědnost za svou duši, za její spásu, tím za svůj pozemský život, a tak i zodpovědně jedná vzhledem ke svému životu posmrtnému.

Současně je s touto zodpovědností provázána zodpovědnost za Církev, za životní stav – manželství či celibát, k němuž se buď rozhodl nebo jej svobodně přijal, zodpovědnost za rodinu duchovní a pozemskou, za národ, v němž žije, a pak teprve za "volnost, rovnost, bratrství" mezi národy. - Netřeba snad dodávat, že poctivou péčí o zprvu uvedené závazky každý zmoudří tak, že dotyčnou aklamaci děsivé diktatury francouzské revoluce už chápe a šíří v jejím původním, duchem zla neovlivněném pojetí:

volnost - toho, kdo ctí a vede i ostatní k úctě vůči závazkům, jež jej váží k náboženství, manželství, rodině a národu a k povinnostem či právům každého člověka na zemi, ve všech náboženstvích, manželstvích, rodinách a národech;

rovnost - již ne podle onoho hořkého vtipu z prostředí, které ji vehementně prosazuje a prosazovalo, že "někteří jsou si rovnější", ale rovnost před Trojjediným Bohem, který v pokřtěných přebývá působením svého Ducha, který se v Ježíši, Synu Božím, za všechny nabídl k oběti a prolil za mnohé svou krev v paláci Antonia, na křížové cestě a na Golgotě;

a bratrství, které může zde na zemi dosáhnout jako svého nebeského předstupně ve společenství hříšných, ale nejmocnějšími duchovními prostředky ke vzkříšení vyzbrojených – v bojující Církvi, která vítězně spěje k Církvi oslavených v nebi.

O zodpovědnosti katolického křesťana a celého společenství Církve vůči "císaři", vůči národu a dokonce i vůči státu, který je ke křesťanské víře nepřátelský, pronesl Svatý otec Benedikt XVI. při návštěvě Francie před deseti lety slova, která měla rozeznít srdce všech v této "nejstarší dceři Církve" i těch, kteří se zvláště během Francouzské revoluce vydali kolektivně cestou vzpoury proti Trojjedinému Bohu:

"Kořeny Francie - tak jako Evropy - jsou křesťanské," řekl tehdy Svatý otec Benedikt XVI. jako odpověď na uvítání francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. "Dostatečně o tom svědčí dějiny: Vaše země již ve svých počátcích přijala poselství evangelia a třebaže se někdy nedostává dokumentů, zůstává faktem, že svědectví o existenci křesťanských komunit v Galii je velmi starobylého data. Nelze si bez dojetí nepřipomenout, že město Lyon mělo svého biskupa již v polovině 2. století a že sv. Irenej, autor spisu Adversus haereses, vydal výmluvné svědectví o síle křesťanského myšlení. Svatý Irenej přišel ze Smyrny, aby zde hlásal víru ve zmrtvýchvstalého Krista. Lyon měl tedy biskupa, jehož mateřštinou byla řečtina. Může existovat krásnější příznak univerzální povahy a určení křesťanského poselství? Církev, usazená ve Vaší zemi již od starověku, zde sehrála svou civilizační roli, a rád bych jí proto na tomto místě vzdal hold. Vy sám jste na to poukázal během své promluvy v Lateránském paláci loni v prosinci. Předávání antické kultury prostřednictvím mnichů, učitelů a písařů, formace srdce a ducha k lásce vůči chudým, pomoc těm nejnuznějším prostřednictvím zakládání četných řeholních kongregací, přínos křesťanů k upevnění pozice galských a později francouzských institucí, to vše je velmi dobře známo a nemusím o tom obšírně pojednávat. Tisíce kaplí, kostelů, opatství a katedrál, které zdobí centra měst nebo samotu vesnic, hovoří dostatečně o tom, jak staří otcové víry chtěli uctít toho, který jim daroval život a uchovává nás v bytí.

Četné osoby se také tady ve Francii věnovaly reflexi o vztazích mezi církví a státem. K problému vztahů mezi politickou a náboženskou sférou však ve skutečnosti Kristus nabídnul základní kriterium, ve kterém se nachází správné řešení. Učinil tak, když odpovídal na otázku, jež mu byla položena, a prohlásil: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu". Nyní se církev ve Francii těší ze svobodného režimu. Dřívější nedůvěra se postupně změnila na klidný a pozitivní dialog, který se stále více konsoliduje. Od roku 2002 slouží dialogu nový nástroj, v jehož přínos mám velkou důvěru, neboť na obou stranách je dobrá vůle. Víme, že některé oblasti dialogu zůstávají i nadále otevřeny a bude třeba je projít a postupně je s rozhodností a trpělivostí vylepšit. Ostatně vy sám, pane prezidente, jste k pojmenování tohoto otevřenějšího porozumění užil výrazu "pozitivní laicita". V této historické chvíli stále užšího prolínání kultur jsem hluboce přesvědčen, že nová reflexe o pravém významu a důležitosti laicity se stala nezbytnou. Základem je totiž z jedné strany důraz kladený na rozlišování politické a náboženské oblasti za účelem ochrany jak náboženské svobody občanů, tak odpovědnosti státu vůči nim, a z druhé strany zřetelnější vědomí nenahraditelné funkce náboženství při formaci svědomí i přínosu, který může mít spolu s ostatními společenskými institucemi při tvorbě základního etického konsensu.

Papež jako svědek Boha, který miluje a zachraňuje, se snaží být rozsévačem lásky (charitas) a naděje. Každá lidská společnost potřebuje naději a tato nezbytnost je ještě silnější v dnešním světě, který nabízí málo tužeb duchovních a málo jistot materiálních. Mládež představuje mou největší starost. Někteří mladí se snaží hledat zaměření, které by jim vyhovovalo, nebo trpí ztrátou opor v rodinném životě. Jiní zase prožívají meze podmiňujícího náboženského komunitarismu. Často se ocitají na okraji a jsou ponecháni sobě samým, jsou křehcí a musí sami čelit realitě, která je překračuje. Je proto nezbytné, nabídnout jim solidní výchovný rámec a povzbudit je, aby respektovali druhé a pomáhali jim a poklidně tak dosáhli dospělosti. Církev v této oblasti může nabídnout svůj specifický přínos. Také sociální situace západního světa, poznamenaného bohužel zamlčovaným nárůstem rozdílu mezi bohatými a chudými, mi dělá starosti. Jsem si jist, že je možné nalézt spravedlivá řešení, která budou překračovat nezbytnou bezprostřední pomoc a zamíří k jádru problému s úmyslem chránit slabé a prosazovat jejich důstojnost. Církev se nezřídka snaží prostřednictvím svých četných institucí a iniciativ i dalších četných sdružení ve Vaší zemi tuto bezprostřední pomoc zajišťovat, příkazy k odstraňování nespravedlnosti jsou však úkolem státu. V mnohem širším rámci také přemýšlím, pane prezidente, o stavu naší planety. Bůh nám velkodušně svěřil svět, který stvořil. Je třeba naučit se jej respektovat a lépe jej chránit. Mám za to, že nadešla chvíle přijít s konstruktivnějšími návrhy, jež by zaručily blahobyt budoucích generací.

Francie...lpí na lidských právech a na jejich prosazování pro blaho jednotlivce i společnosti. Když evropský občan vidí a osobně zakouší, že nezcizitelná práva lidské osoby od početí do přirozené smrti i ta, která se týkají svobodné výchovy, rodinného života, práce a přirozeně také práva náboženská, tedy když evropský občan zaznamená, že tato práva tvoří nerozlučný celek, jsou prosazována a respektována, pak plně pochopí vznešenost budované Unie a stane se jejím aktivním tvůrcem. Úkol, který leží na Vás, pane prezidente, není snadný. Doba je nejistá a je obtížné najít správnou cestu mezi každodenními sociálními, ekonomickými, národními a mezinárodními zákruty. Zejména před nebezpečím opětovného vyvstání staré nedůvěry, napětí a sporů mezi národy, které nyní se znepokojením sledujeme, je Francie, jako země historicky citlivá ke smíření mezi národy, povolána pomoci Evropě budovat pokoj uvnitř jejích hranic i v celém světě. Je důležité prosazovat za tímto cílem jednotu, která nemůže a nechce být uniformní, ale která je schopna zaručit respektování národnostních rozdílů a různých kulturních tradic, jež představují bohatství evropské symfonie, a z druhé strany připomínat, že "sama národní totožnost se nemůže uskutečnit jinak než v otevřenosti k jiným národům a v solidaritě s nimi" (Ecclesia in Europa, 112). Mám plnou důvěru v to, že Vaše země bude stále více přispívat k pokroku tohoto věku směrem ke klidu, harmonii a pokoji.

Otec Oldřich

XXX. neděle v cyklu B

Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" 
Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" 
Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" 
Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. 

Zázrak uzdravení slepého Bartimaia, řekl před třemi lety na závěr synodu biskupů Svatý otec Benedikt XVI., má ve struktuře Markova evangelia významné místo. Je totiž zasazen na konec pasáže nazývané „Výstup do Jeruzaléma“, tedy poslední Ježíšovy pouti na Velikonoce do Svatého města, kde Jej, jak ví, očekává utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Cesta do Jeruzaléma z údolí Jordánu vede přes Jericho a k setkání s Bartimaiem dochází u východu z města, „když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha“, oním zástupem, který zanedlouho při vstupu do Jeruzaléma prohlásí Ježíše za Mesiáše. Právě u této cesty seděl slepý žebrák Bartimaios, jehož jméno znamená „syn Timaiův“, jak podotýká evangelista. Celé Markovo evangelium je jakousi trasou víry, která postupně roste v Ježíšově škole. Učedníci jsou prvními aktéry této objevné cesty, ale jsou tu i další postavy, které zaujímají důležité místo, a Bartimaios je jedním z nich. Je to poslední zázrak, který Ježíš vykoná před svým utrpením a nikoli náhodou se týká slepce, člověka, jehož zrak ztratil světlo. Víme i z ostatních textů, že slepota má v evangeliích zásadní význam. Poukazuje na člověka, který potřebuje světlo Boží, světlo víry, aby opravdu poznal realitu a kráčel cestou života. Podstatné je uznat vlastní slepotu, potřebu světla, jinak slepota potrvá navždy.

Náš Pán a Zachránce Ježíš uzdravuje toho, jenž ztratil světlo. Činí tak před svou smrtí, která je pro našeho Spasitele 'doxa tou Hagiou Pneumatos', vyvrcholením viditelného působení Ducha svatého, zpečetěného kdykoli se během čtyřiceti dnů po svém zmrtvýchvstání ukazuje Panně Marii, ženám a svým učedníkům – a naposled tak činí „neviditelně“ On jako Dárce Ducha od Otce, ale současně zcela markantně a slyšitelně všem, kdo se rozhodli putovat na židovskou slavnost letnic, již Duch Ježíše Spasitele a Otce povýší na Letnice Církve, vloží pečeť na právě zrozenou Církev, která pak může v Jeho moci rukama svých svátostných služebníků „pečetit“ 'in consacramento' křtu a biřmování; Bartimaios je předzvěstí fótismatu, osvícení, jehož se ve křtu a biřmování dostává každému, kdo hříchem prarodičů a každým vlastním hříchem přestal vidět realitu.

Bartimaios je tedy v onom strategickém bodě Markova vyprávění představen jako vzor. Není slepcem od narození, nýbrž přišel o zrak. Je člověkem, který ztratil světlo, je si toho vědom, ale neztratil naději, dovede se chopit příležitosti setkání s Ježíšem a svěřuje se Mu, aby byl uzdraven. Když tedy slyší, že Mistr přechází kolem něho, zvolá: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ a opakuje to hlasitěji. Když jej Ježíš zavolá, ptá se jej, co od Něho chce, odpoví: „Mistře, ať vidím!“. Bartimaios představuje člověka, který rozpoznává svou nemoc a s důvěrou volá k Pánu, že jej uzdraví. Jeho prosba je prostá a upřímná, příkladná a – podobně jako prosba celníka z chrámu „Smiluj se nade mnou hříšným“ – vskutku vstoupila do tradice křesťanské modlitby. Při setkání s Kristem prožitém s vírou Bartimaios obdrží světlo, které ztratil, a zároveň vlastní důstojnost. Staví se na nohy a vydává se na cestu, která má od té chvíle vedení – Ježíše – a je stejná jako ta, kterou se ubírá Ježíš. Evangelista nám pak o Bartimaiovi už nic neříká, ale ukazuje nám na něm, kdo je to učedník: ten, který ve světle víry následuje Ježíše „cestou za ním“.

Výstup do Jeruzaléma, do Města pokoje, jak uvádí svou homilii při zakončení biskupského synodu před devíti lety papež Benedikt XVI., má svou podmínku, „jít touto cestou za Ježíšem“: poznat krizi své duše i prostředí, v němž se nalézáme a přát si jediné: „Kyrie eleison!“, „Pane, Kyrie, smiluj se nade mnou hříšným!“ Jen tak se můžeme zorientovat v každé osobní, rodinné i společenské krizi, jen tak můžeme zastavit její zlo, působení démona, když oslovíme Ježíše, jenž je světlem našeho světa, našeho srdce i společnosti utápějící se v temnotě. Nejhlubší temnotou je přitom nepřiznání si vlastní viny, spoluviny, která často spočívá v naší lhostejnosti ke zlu, jež nás postupně paralyzuje, 'obestírá mrákotami', zastírá mrakem schopnost mysli rozlišovat mezi pravdou a lží. Bartimaios následuje svou kajícností a zvoláním: „Ježíši, synu Davidův, Mistře“, svého budoucího Pána: jde 'cestou za Ním', který je Pravda.

Svatý Augustin v jednom ze svých spisů vyslovuje o postavě Bartimaia velmi zvláštní postřeh, který může být zajímavý a příznačný také dnes pro nás. Svatý biskup z Hippony uvažuje o tom, že Marek právě v tomto případě uvádí nejenom jméno uzdraveného člověka, ale také jeho otce, a dochází k závěru, že „Bartimaios, syn Timaiův byl velmi zámožnou osobností, jejíž bída musela být všeobecně známá a veřejně vyhlášená, protože nebyl jenom slepcem, ale i žebrákem, který sedával u cesty. Z tohoto důvodu chtěl Marek zmínit právě jeho, protože jakožto uzdravený ze slepoty mohl tento zázrak uvést ve známost, protože pověst o neštěstí, které slepce postihlo, byla velká“. Tolik svatý Augustin.

Dále již nerozjímá tento světec o příčinách pádu Bartimaia do chudoby a slepoty. Obojí nastalo – jako Boží dopuštění či trest za hříchy.

Tento výklad, podle něhož Bartimaios byl zámožnou osobností, která upadla do nouze, přivádí k zamyšlení. Vybízí nás k reflexi o tom, že v našem životě existují drahocenné dary, které můžeme ztratit a které nejsou materiální. V této perspektivě by Bartimaios - zamýšlí se dále Svatý otec Benedikt XVI. nad slovy světce se srdcem hořícím láskou k Pánu, Kýriovi Ježíši, a tak ke každému člověku - mohl představovat ty, kteří žijí na územích,...kde světlo víry ochablo. Tedy na místech, kde již bylo hlásáno evangelium, a kde se pokřtění, osvícení Duchem svatým, ponoření do tajemství fótismatu, stali ve svém bohatství a zdraví žebráky a nemocnými. Zde můžeme uvidět povrchní lež této doby: území, kde ještě stojí kostely, kde leckde najdeme dosud v názvech institucí slovo „křesťanský“, obývají většinou ti, kdo jsou takto postižení: stali se Bar – Timai – otcové věřili, byli bohatí a zdraví vírou, oni, jejich synové jsou dnes vybízení, aby u cesty čekali na Ježíše, aby se za Ním mohli znovu – nebo poprvé – vydat, protože se vzdálili od Boha, jehož už nepokládají v životě za relevantního, a sebe mohou tedy pokládat za lidi, kteří ztratili velké bohatství, ztratili vznešenost – nikoli ekonomické či pozemské moci, nýbrž křesťanské důstojnosti; ztratili bezpečnou a pevnou orientaci života a často nevědomky žebrají o smysl života...Je příznačné, že na závěr zasedání biskupského synodu...nám liturgie podává evangelium o Bartimaiovi. Toto Boží Slovo má co říci zvláště nám, kteří jsme se v těchto dnech konfrontovali s naléhavostí zvěstovat nově Krista tam, kde ochablo světlo víry, tam kde oheň Boží jenom doutná a potřebuje být oživen, aby se stal živým plamenem, který dává světlo a teplo celému domu.

Tato slova papeže Benedikta XVI. jsou stejně aktuální i nyní po šesti letech, v době kdy se ti, kdo se dosud Bartimai nestali, chtějí odstranit utrpení ze života katolíků, kteří se dosud mohou ještě nacházet u cesty a čekat na procházejícího Ježíše; těch, kdo mají šanci se stát synem Timaiovým, synem katolického Evropana, který se vrací k pokladu katolické víry a morálky svých otců.

I dnes se objevuje snaha pokryteckou rouškou milosrdenství zahalit utrpení manželů, kteří ztratili bohatství své víry v Ježíše a onemocněli cizoložstvím, či se povážlivě zmocnit pokladu utrpení nemocných – a homosexualita je vážná nemoc pro jednotlivce i společnost – a odvést je od uzdravení, které jim u jejich životní cesty svou cestou výstupu do Jeruzaléma, na kříž a ke vzkříšení nabízí Ježíš: volá je. Říci jako věrný Ježíšův učedník – biskup, kněz - každému z nich: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!"

Bartimaiovi se od Ježíše dostalo opět zraku a přidal se k zástupu učedníků, mezi nimiž byli zajisté i další, kteří byli Mistrem uzdraveni podobně jako on.

Ti všichni se vydali cestou smrti: smrti hříchu, nemoci, chudoby. Ta je skryta ve smrti Ježíšově na kříži. Jen tak lze dosáhnout vzkříšení: svatosti, věčného zdraví, oslavení těla a spásy duše, účasti v nejbohatším království země a nebe: v Jeho království.

A jejich charakteristikou je radost srdce, které spolu se Žalmistou říká: „Velikou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost“. Také my se dnes s radostnou vděčností obraťme k Pánu Ježíši, který je Redemptor hominis a Lumen gentium, a učiňme tak slovy modlitby svatého Klementa Alexandrijského: „Až dosud jsem při svém hledání Boha bloudil. Teď ale, když mne osvěcuješ, Pane, nalézám skrze tebe Boha, přijímám od tebe Otce, stávám se tvým spoludědicem, neboť ses za bratra nestyděl. A tak se zbavme, zbavme zapomnění, které nás dělí od pravdy!

Často je ke zbavení se zapomnění třeba boje. Duchovního boje, jenž se projevuje ve světě. Vzpomeňme na boj svatého Václava, na životní zápas svatého Metoděje, jehož jubileum letos slavíme, vzpomeňme na boje těch, kdo proti temnotám nevěry šířili víru v našich zemích zničených husitskými nájezdníky, vzpomeňme na misionáře, kteří v pobělohorské době na všech stupních našich škol, ve farnostech v rodinách, seminářích vedli k tolik potřebné katolické reformaci proti temnotě, mrákotám lži a pomluv.

Pohleďme na utrpení v Sýrii. Na zemi, která byla podobně jako předtím Irák, Libye či Palestina, rozvrácena těmi, kdo chtěli sloužit pravdě a lži současně. Export zchudnutí a onemocnění či smrti, jež obestírala Bartimaia dříve, než se setkal s Ježíšem, vede nyní k importu temnot do Evropy – a cesta z krize je jediná: Ježíšova cesta prohlédnutí, rozlišení pravdy a lži, voláním k Němu: „Smiluj se, Pane!“

„Pokud jsme svědky,“ uvádí se tato cesta Bartimaiova překvapivě v jednom ze současných hodnocení duchovního boje v pozemské linii, „globálního konfliktu dvou koncepcí rozvoje lidstva, nastíněných v nedávných projevech na půdě Valného shromáždění OSN, a byla-li Sýrie v tomto střetu „novým Stalingradem“, pak rozhodující zbraní zde nejsou supermoderní nadzvukové bombardéry ani satelitně naváděné pumy. Tou nejsilnější zbraní je pravda a otevřenost.“

„Nevědomost, tu temnotu, jež překáží v cestě, jak mrákotu sejměme a Boha, který je skutečným Bohem, nazírejme... Nám v temnotě pohřbeným a ve stínu smrti zamčeným, se rozzářilo z nebe světlo, jasnější než slunce, sladší než život zde“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze mše na zakončení synodu, bazilika svatého Petra 28. 10 AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

http://www.eurasia24.cz/nazory/121-rozhodne-v-novem-stalingradu-ruska-superzbran)

S. Augustinus Aurelius, Il consenso degli evangelisti, 2,65, 125;

S. Clemens Alexandrinus, Protreptikos, 113,2-114,1, Pobídka Řekům. Herrmann a synové, Praha 2001, str.173 Praha 2001, str.173;

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tys byl pohřben za hradbami Jeruzaléma,

do nějž spolu se svými učedníky nyní vystupuješ,

Ježíši, Světlo tohoto města,

volající syna Timaiova

z temnoty hrobu hříchu,

z odvrženosti od bohatství Tvého království

ke světlu pravdy,

která zazářila třetího dne od Tvé smrti:

plnou pravdou je Tvé vzkříšení!

Voláš k němu, k sobě ty, kdo jsou pohřbeni v temnotách,

duše v očistci

i očišťované ztrátou bohatství manželství a nemocné homosexualitou.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. při zakončení biskupského synodu před devíti lety,

kdy prorocky ukázal cestu Bartimaiova utrpení manželům,

kteří ve svátosti, již v den svatby přijali, dostali

- a pokaždé ve svátosti smíření a ve svatém přijímání dostávají -

sílu v manželství utrpením posvěcovat sebe a svůj vzájemný vztah,

aby nevedl do temnoty lži, jíž je cizoložství,

ale k Tobě,

jenž s láskou Bartimaia voláš a vracíš mu ztracené manželství duše s Bohem:

světlo poznání a rozlišení pravdy a lži,

nabízíš odpuštění trestu za hříchy - odpustky:

světlo z nebe,

které duši vyvádí z vězení otce lži.

Amen.

Největší dlužník

 

O této neděli slyšíme varovný hlas našeho Přítele a Pána Ježíše: o velké pohromě, kterou rozpoutal vysoký státní úředník, o jeho finanční insolvenci, osobním bankrotu a zároveň o velkorysosti jeho pána, který mu velkodušně odpouští nesmírně velký dluh – stamiliony v našem dnešním měřítku - o milosrdenství Božím a tvrdosti a nemilosrdnosti člověka, který miluje peníze. 

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá první neděle po seslání Ducha Svatého

"Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho veliké moci (všemohoucnosti)," píše o této neděli svatý Pavel nám v Epištole do Efesu. A své hledání – a podnět pro naše - popisuje zcela konkrétně: "oblečte se do plné Boží výzbroje". Poté podává výčet klasické výzbroje a výstroje vojína Římské říše a paralelně přiřazuje ke každé výstrojní součásti a ke každí zbrani její duchovní ekvivalent: popisuje moc Ducha Svatého, kterou přijímáme a máme užívat v síle svátosti biřmování, pečeti daru Ducha.

Realistický apoštolův pohled na říši temnoty, která se v jeho životě, ve světě, v němž tehdy žil, zdála pohlcovat jím hlásané Boží království, má svou paralelu i dnes v každodenně zakoušené realitě střetu Boží "polis" se stínovou "polis" satana – řinčící zbraněmi, nabízející úplatky, výhody, snadný životní styl, zdraví a štěstí, zábavu... za peníze.

A úkolem křesťana je nejen, aby katolickou Církev, Boží království, které má plně rozvíjet ve své farnosti a rodině, hájil, ale aby také statečně zbraněmi Ducha proti říši temnoty bojoval.

Dlužník, který je podle Ježíšova podobenství v Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, zavázán svému králi není, jak vyplývá z výše dlužné částky, řadový služebník, ale patrně vysoce postavený hodnostář, který se svému pánu zadlužil obrovskou částkou.

Přitom vyniká velkorysost jeho nadřízeného, věřitele, když tak obrovskou částku odpouští.

Odpouští, ale zároveň "uvádí do pokušení": tak můžeme uvidět zdánlivě slepé milosrdenství, které ovšem plně odpovídá zákonům ekonomie spásy Trojjediného Boha.

Pokušení, v němž onen vznešený dlužník neobstojí, je dluh chudáka, dluh nesrovnatelně nepatrný v porovnání s tím, který mu král odpustil. Omilostněný věřitel se stává nelítostným. "Upadne do pokušení". - A následuje králův trest za tuto spravedlnost bez milosrdenství. Pro nás varování, pro ty, kdo milují peníze, může být jedním z posledních varovných vzkazů Otce, které sděluje v evangeliu svého Syna zároveň s nabídkou "výzbroje a výstroje" proti démonu chtivosti peněz, "čertu" který se na konci finanční a ekonomické krize i na konci pozemského životě svým služebníkům odmění "peklem".

Dnes si zaslouží pozornost v duchu rozjímání o milosrdenství a odplatě za tvrdost srdce i mešní Offertorium. Představuje nám spravedlivého Joba, který trpí, jako by byl připočítán mezi nemilosrdné a nespravedlivé. Proč? Duch Svatý ukazuje Spasitele Ježíše v duchovním boji, abychom mohli podle slov svatého Aurelia Augustina zvítězit pod korouhví Ježíše Krista teprve poté, co se statečně zařadíme do Jeho šiku proti korouhvi nepřítele spásy, satana, který si vyžádal dopuštění Boží, Boží zkoušku: pokušení spravedlivého.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXIX. neděle

Čtení z knihy proroka Izaiáše stvrzuje úděl samotného proroka – jeho mučednickou smrt pro Mesiáše – Krista Ježíše, na jehož příchod připravuje tímto slovem o Jeho utrpení:

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

Svatý Žalmista zpívá o "zemi plné Hospodinovy milosti" ...- až na konec země má dojít ten, kdo je - ve všech královstvích a císařstvích - povolán šířit zvěst o Ježíšově království lásky a pokoje:

Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. 

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 

Ve čtení z listu Židům slyšíme o Veleknězi Ježíšovi, který má soucit se slabými – takový soucit má i s římským císařem, dokonce i s farizeji a herodovci - a vybízí nás, abychom šli Jeho cestou.

Bratři! 
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci. 

Před blížící se slavností Ježíše Krista Krále Univerza čteme slova evangelia podle sepsání svatého Marka o místech po pravici a levici Ježíšově v Jeho království. Ta místa nepatří těm, kdo se povyšují – a to mohou být: římský císař, farizeové, herodovci, zákoníci saduceové, ale i samotní Ježíšovi učedníci. Ježíšovo království patří pokorným. - Tedy i jim, pokud takovými jsou. - I nám, pokud takovými jsme.

A místo nejblíže Ježíšovi po své pravici Otec vyvolil – již před všemi věky – té, kterou předurčil k uchránění od Adamovy viny.

Proto je tolik potřeba usilovat o znovuzrození a život podle svatého křtu, abychom byli po smrti Ježíšovi co nejblíže.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu." 
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." 
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!" 
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." 
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Francie, uvítání v Paříži 12. IX. ADMMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10104;

a při mši svaté, Bazilika svatého Petra 16. X. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15343;

S. Aurelius Augstinus, In Iohannem  69,2;

Anonymus, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42;

S. Aurelius Augstinus, Ennarationes in Psalmos., Žalm 94,2, Žalm 4,8)

Otec Vladimír Mikulica

Fiasko demokracie

"Na rohu ulice vrah o morálce káže...", "zakázali pravdu psát a zakázali zpívat..." zněly tajně protestsongy uprostřed komunistické totality po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Dobu, v níž je dovoleno a vybízeno, aby ochránci života člověka od jeho početí až po poslední výdech na této zemi veřejně kázali o morálce; dobu, v niž se svobodně hledá a vyjadřuje pravda – a pravdou je ten, jenž říká: "Já jsem cesta, pravda a život." - pravdou je Ten, který ukazuje cestu k Trojjedinému Bohu; dobu, kdy se smí zpívat o ortelu, který nad naším českým národem chtěl tolikrát vyřknout satan...tuto dobu rádi nazýváme demokracií. ("Démos" – lid, "kratos" síla, vláda).

Není to vláda lidu ve smyslu vlády lůzy: vrahů, lhářů a cenzorů, kteří prosazují svou pokřivenou představu – či vědomě své přesvědčení – o svobodě, která hříchem zotročuje je samotné i ty, které ke hříchu svádějí. Není to ochlokracie, ale vláda těch, kteří jsou "démos" – lidé reprezentující hledání, vyjadřování a prosazování pravdy proti lži, pomluvám a zastírání pravdy či její perzekuci.

Je to "démos", který má sílu hledat, nacházet a prosazovat pravdu a především vybírat ty, kteří by je v této síle a s touto silou demokraticky zastupovali, své reprezentanty "poslance", "zastupitele".

Je dobře známo, že po období nazývaném "archaické", "stříbrné" a "zlaté" dochází v městských řeckých demokratických zřízeních i v pozdějším, nástupnickém v určitém slova smyslu politickém zřízení samotného "města těchto měst", v antickém Římě, k úpadku demokracie. Mohlo by se říci v období zdánlivého vrcholu toho, co se nejvíce lesklo jako zlato, i když latentně – ale s duchovní mocí, s morální silou ("kratos"), která tomu bránila – se jako temná niť táhnou skryté hrůzovlády hříchu i pod "archaickým" a "stříbrným" obdobím dějin těchto antických republik.

Poznávacím znamením nástupu ochlokracie v každé společnost je rozklad jejích vazeb na Stvořitele, v křesťanských státech krize osobního vztahu k našemu Spasiteli Ježíši Kristu a především krize ve vztahu k Církvi jako ke společenství hříšníků, přijímajících stále "kratos" – sílu ke konverzi: krize víry v působení Ducha Svatého, daného Ježíšem od Otce v "takovém" společenství.

Z toho pramení celkové zmatení a dezorientace v duchovním životě, v sociálních a rodinných vztazích...celková nejistota takto ze vztahu k Trojjedinému Bohu vykořeněného člověka, nejistota ze sebe a nad sebou samým.

Z toho vyplývá absence výchovy mládeže či podpora její duchovní a mravní zkázy, opovrhování manželstvím, celibátem, opěvování "Sodomy a Gomory", tedy chvalozpěvy na zkázu manželství, výsměch a dokonce již potlačování otcovství a mateřství. Nenávist ke svému či obecnému stáří: vzývání démona sebevraždy...

Otec Oldřich

O příčinách neštěstí, které na nás pokaždé jako odpověď na zločin, na hřích, dolehne, pronesl podnětná slova Svatý otec Benedikt XVI. při své promluvě v bývalém Westminsterském opatství v Londýně při apoštolské cestě do Velké Británie před několika lety.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Globální finanční krize nedávno ukázala neadekvátnost pragmatických krátkodobých řešení složitých sociálních a etických problémů. Panuje široká shoda, že k vážným obtížím, které nyní doléhají na miliony lidí na světě, přispěl nedostatečně pevný etický základ ekonomické činnosti. Stejně jako "každé ekonomické rozhodnutí má morální důsledky", tak také v oblasti politiky má etická dimenze politických rozhodnutí dalekosáhlé důsledky, které si žádná vláda nesmí dovolit ignorovat. Pozitivním příkladem toho je jeden z obzvláště význačných úspěchů Britského parlamentu, totiž zrušení obchodu s otroky. Kampaň, která vedla k tomuto legislativnímu přelomu, stavěla na pevných etických principech zakořeněných v přirozeném zákoně a stala se pro civilizaci přínosem, na jaký může být tento národ právem hrdý.

Základní otázka v této věci tedy zní: kde hledat etický základ politických rozhodnutí? Podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy - a ještě méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství - ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů. Tato "korektivní" úloha náboženství ve vztahu k rozumu není nicméně vždy vítána, zčásti i kvůli deformovaným formám náboženství, jako je sektářství a fundamentalismus, které samy mohou být vnímány jako původci vážných sociálních problémů. 

A naopak, tyto deformace náboženství vznikají právě tehdy, když se nevěnuje dostatečná pozornost očišťující a strukturující roli rozumu uvnitř náboženství. Je to obousměrný proces. Bez korektur poskytovaných náboženstvím může totiž také rozum padnout za oběť deformacím, jak se stává, když jej manipuluje ideologie nebo je aplikován pouze částečně, což pak znemožňuje brát plně v úvahu důstojnost lidské osoby. Takové špatné zacházení s rozumem konec konců umožnilo, aby vznikl obchod s otroky a mnoha další sociální zla, v neposlední řadě pak totalitní ideologie 20. století. Proto bych chtěl naznačit, že svět rozumu a svět víry - svět sekulární racionality a svět náboženské víry - se navzájem potřebují a neměly by se obávat vstoupit do hlubokého a vytrvalého dialogu pro dobro naší civilizace.
Jinými slovy, náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskusi. V tomto kontextu musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství, zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na toleranci. Někteří jsou toho názoru, že má být hlas náboženství umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další, kteří tvrdí - paradoxně s cílem odstranit diskriminaci - že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá neděle po seslání Ducha Svatého

Perikopa z Epištoly Apoštola do Efezu vybízí k odvracení se – stálému, protože jsme často pokoušeni a často klesáme – od životního stylu, který v sobě nese smrt a vede ke smrti duše a ke ztrátě oblažujícího života v Boží přítomnosti nyní i po smrti:

Svatý Pavel píše, že máme "dobře rozlišovat, co se líbí Pánu". Je třeba rozlišovat temné myšlenky, slova a skutky od těch, které uchovávají v duši pokřtěného světlo Ducha Svatého.

Nesmíme se ani účastnit, nesmíme mít ani "pasivní" podíl na "neplodných skutcích tmy".

Zvláště má Apoštol patrně na mysli pohanské orgie, zvrácená mysteria, jejich opojnost, lákající i nově pokřtěné či ve víře slábnoucí katolické křesťany v Efezu.

Proti nim staví mysterium pravé, vedoucí ke světlu, mysterium křestní noci a křestního povstání, lepe řečeno vyvedení z temnoty, které se katechumen těsně před sestoupením do křestního pramene či křestní pisciny odřekl: "Probuď se, spáči, a osvítí tě Kristus!" - čteme slova svatého Pavla jako ozvěnu křestní liturgie.

Dále Apoštol vyzývá, abychom při hodnocení mysteria i životního stylu z něj vycházejícího používali rozum, abychom "se nechovali nerozumně"..."neopíjeli se vínem", nenechávali se strhnout k výstřednostem. Vybízí, abychom naopak hledali, co je vůlí Ježíšovou, abychom "byli plni Ducha". Tak Efezské i nás připravuje na slavný příchod Ježíše Krista.

Druhé "sémeion", druhé zázračné znamení, po proměně vody ve vína, vykonal náš Přítel a Pán Ježíš také v Káni Galilejské: uzdravil v Kafarnau umírajícího syna úředníka sloužícího místnímu králi Herodovi Antipovi.

Stejně jako žasne nevěřícně správce svatby při proměně vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské, stejně tak i královský úředník nevěří, má pochyby ve víře ohledně dvou věcí:

Může Ježíš v Káni uzdravit "na dálku" jeho syna, který umírá v třicet kilometrů vzdáleném Kafarnau? - a druhá pochybnost: Žádá Ježíše, aby přišel "dříve, než jeho syn umře." - Nevěří v Ježíšovu moc zmrtvýchvstání a schopnosti vzkřísit i ostatní.

Poté slyší dvojí slovo o životě svého syna: jedno od Ježíše "v jednu hodinu odpoledne" a druhé slovo o znamení – sémeion, které vede k vyznání víry v Ježíše – Božího Syna: "uvěřil on – královský úředník i všichni v jeho domě", když večer onoho dne – to je druhého dne – slyší od svých služebníků stejně jako správce svatby od těch, kdo roznášeli vodu proměněnou ve víno: "Tvůj syn je živ!"

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXVIII. neděle

Ve čtení z knihy Moudrosti čteme o pravém bohatství, po němž se prozíravý a především milující člověk shání: Miluje moudrost, implicitně miluje Ducha Svatého, hledá a nachází tak cestu k poznání vtělené Otcovy Moudrosti: Ježíše Krista.

  Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.

 Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.

Svatý žalmista vyzpívává touhu po naplnění života, a smyslem života je "moudrost srdce". Tu si od Trojjediného Boha vyprošoval Šalomoun při vidění v Gabaonu, o ni jako o celoživotní požehnání v plném slova smyslu, o život pozemský a posmrtný, prosil jeho otec svatý David.

Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali. 

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky! 

Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé. 

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou! 


Ve čtení z listu Židům slyšíme, že Boží slovo, Boží moudrost, má v sobě moc, sílu, která změkčuje srdce, dobývá nitra těch, kdo jsou zatrpklí, lhostejní a nenávistní vůči Bohu a bližním. A jednou z cest nenávisti je: "Nenávidí Církev a bližní, protože milují peníze".

Duch svým mečem v nitru člověka rozetíná dobro od zla: odhaluje hřích, vede milostí.


   Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. 





V evangeliu podle sepsání svatého Marka slyšíme příběh o Ježíšovi a bohatém mladíkovi, který zachovával zákon, ale měl dosud tvrdé srdce. Nebyl schopen Ježíše a bližní milovat. Miloval více sebe a svou zbožnost a svůj majetek.


   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" 
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." 
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. 
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." 
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." 
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Velké Británie na "Setkání se světem kultury". Westminster Hall, Londýn, 17. 9. AD MMX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13358;

Svatý otec Benedikt XVI., Caritas in Veritate, 37)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Varuješ před fiaskem,

Ježíši, Synu Věřitele,

jemuž všichni dlužíme:

Jeho anděl, který se vzepřel poslušnosti vůči Němu,

na sebe bere podobu anděla světla,

nás chce pro naše dluhy uvrhnout do vězení,

do duchovní temnice,

spolu s těmi, které milujeme -

vždyť královský dlužník z Tvého podobenství

měl být takto prodán – i se svou ženou a syny a se vším,

"co bylo jeho" – a to je především duše a tělo

a to, co - obojí - vlastní.

Stačila prosba dlužníka -

a Tvá spravedlnost se ukázala v šatu milosrdenství:

v šatu Tvého pozemského těla,

Ježíši, ozářený světlem táborské proměny.

K šatu Tvého milosrdenství, který na rozdíl od Tvého služebníka,

nepřijal svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého,

či by ji v pokušení nebo ve zkoušce, v níž by neobstál, zapřel,

přikládáš výzbroj – zbraně svého a Otcova Ducha:

tak můžeme vždy každému, který nám dluží Tvou víru a milosrdnou lásku,

ze srdce odpustit

– a neskončit tak ve vězení,

kde je "pláč a skřípění zubů",

ve vězení těch, kdo vládu a sílu vládnout spravedlivě a milosrdně

jako "démos" nepřijali.

Amen.

Pomsta za Lepanto

V tomto týdnu připadá výročí slavné bitvy u Lepanta, v níž křesťané 7. října roku 1571 zvítězili nad vojsky Osmanských Turků, šířících islám "ohněm a mečem".

Sám papež svatý Pius V. se aktivně podílel na sestavení a vyzbrojení armády chránící "evropské hodnoty": Církev, víru v Ježíše Krista, kulturu, jejímž hlavním, klenebním kamenem je Ježíšovo zmrtvýchvstání a svatý křest: cestu k přijetí daru vzkříšení.

11. září se chtěli turečtí bojovníci a šiřitelé islámu pomstít za pokořující porážku svých vojsk u Lepanta. Psal se rok 1683. Zaútočili na Vídeň, "Zlaté jablko" a chystali se postoupit do duchovního centra Evropy, "vídeňskou bránou" vstoupit na cestu vedoucí do Říma: podmanit si "Věčné město", přemoci papeže, přeměnit svatopetrskou baziliku na mešitu a nad její kopulí vztyčit prapor falešného proroka, vlajku Islámského státu.

Katastrofa, která tehdy Evropě hrozila byla odvrácena věřícími křesťany, kteří se pevně postavili proti vojskům, která je chtěla zničit.

Pokřtění, ale nevěřící v Ježíše Krista a v působení Ducha Svatého v Církvi, otevírají srdce pomstě, Božímu trestu, přivolávají pomstu za vítězství svých věřících předků u Lepanta. Pak místo šíření víry nikoli pozemským ohněm a mečem, ale mečem a ohněm Ducha Svatého, jak to učinil například svatý František z Assisi před sultánem, jsou stěží schopni ubránit "evropské hodnoty" - tak tomu bylo před Vídní, tak je tomu i dnes.

O této neděli čteme úryvky z Písma Svatého, které ukazují, jak lze ztratit víru, jak lze vzdát boj proti těm, kdo nás chtějí zabít, kdo, jako původce smrti, chce zabít především naši duši.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Devatenáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem:" Slyšíme v Epištole slova Apoštola národů. Předtím ukazuje i cestu, kterou nás nepřítel našeho dobra, naší spásy, odvádí od naší pouti k pravdě, k věčné Pravdě, a následně lehčeji strhává i ke hněvu: "Nechte lhaní a každý se svým bližním mluvte jen pravdu."

V Evangeliu nám svatý Matouš líčí jak dobrotu krále, který nás pozval na svou svatební hostinu – Trojjediného Boha – tak i jeho spravedlivý hněv, když nás na ve své svatební síni uvidí nepřipravené i nevděčné za pozvání, kterého se nám dostalo či dokonce odmítající povinnou úctu vůči svatebnímu ritu a tím vůči hostiteli. - Předestírá nám realitu života po smrti.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slova Svatého otce Benedikta XVI. o krizi manželství a krize této krize – její posouzení – vycházejí i ze zmíněného textu listu do Efezu.

"...krize významu manželství je patrná i ve způsobech myšlení mnohých věřících. Praktické účinky toho, co jsem označil za "hermeneutiku diskontinuity a zlomu" ve vztahu k učení 2. vatikánského koncilu , jsou patrné zvláště citelně v oblasti manželství a rodiny. Některým se totiž zdá, že koncilní nauka o manželství, zejména popis této instituce slovy "intima communitas vitae amoris - důvěrné společenství života a manželské lásky", musí vést k popření existence nerozlučného manželského svazku jakoby pojednávala o pouhém "ideálu", k němuž se "normální křesťané" nemohou "zavázat". V určitých církevních kruzích se proto rozšířilo přesvědčení, podle něhož pastorační dobro osob v situaci neregulérních manželství vyžaduje určitý druh kanonické regulace nezávislé na platnosti či nulitě jejich manželství, tj. nezávisle na "pravdě" jejich osobní situace. Cesta k prohlášení manželské nulity je považována za právní nástroj k dosažení tohoto cíle podle logiky, v níž se právo stává formalizací subjektivních nároků. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Koncil skutečně popisuje manželství jako intima communitas vitae et amoris, ale takovéto společenství určuje tradice Církve souhrnem principů božského práva, které stanoví jeho pravý a trvalý antropologický smysl.

Magisterium Pavla VI. a Jana Pavla II. pokračovalo ve věrnosti hermeneutické kontinuitě Koncilu stejně tak jako legislativní dílo Kodexů latinského i východního kanonického práva. Z těchto Instancí vychází i v ohledu učení o manželství a jeho disciplíny snaha o "reformu" či "obnovu kontinuity". Toto úsilí se rozvinulo za podpory neoddiskutovatelného předpokladu, že manželství má svou pravdu, v jejímž odhalování a prohlubování se harmonicky sbíhají rozum a víra, tzn. lidské poznání, osvícené Božím Slovem, pohlavně diferencované skutečnosti muže a ženy a jejich hlubokých požadavků komplementarity, a definitivního i výlučného darování.

Antropologická a spásonosná pravda manželství " i v jeho právní dimenzi " je představena již v Písmu svatém. Ježíšova odpověď oněm farizeům, kteří se ho ptali na jeho mínění ohledně dovolenosti rozvodu je dobře známa: "Nečetli jste, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jedno tělo? - Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil člověk nerozlučuj". Citace z Geneze podávají manželskou pravdu "počátku", onu pravdu, jejíž plnost se nalézá ve vztahu jednoty Krista a Církve, a která byla také předmětem rozsáhlých a hlubokých reflexí Jana Pavla II. v jeho cyklu katechezí o lidské lásce v božím plánu. Z této dvojí jednoty lidského páru lze vypracovat autentickou právní antropologii manželství. V tomto smyslu jsou zvlášť poučná závěrečná Ježíšova slova: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". Každé manželství je zajisté plodem svobodného souhlasu muže a ženy, ale jejich svoboda převádí do skutečnosti vrozenou přirozenou schopnost jejich mužství a ženství. Sjednocení nastává silou plánu samotného Boha, který je stvořil jako muže a ženu, a dal jim moc sjednotit navždy ony přirozené a komplementární dimenze svých osob. Nerozlučnost manželství se neodvozuje z definitivního závazku partnerů, ale je niterně vepsána do přirozenosti "mocného pouta stanoveného Stvořitelem". Partneři se musí definitivně zavázat proto, že manželství je ve stvořitelském i vykupitelském plánu právě takové. Podstata právního statutu manželství spočívá právě v tomto poutu, kterým je pro muže i ženu požadavek spravedlnosti a lásky, kterému se ku prospěchu svému i ku prospěchu všech nemohou zpronevěřit, aniž by protiřečili tomu, co v nich učinil Bůh.

Tento aspekt je třeba prohloubit nejen z hlediska vaší role jakožto kanonistů, ale také proto, že komplexní porozumění instituci manželství se nemůže obejít bez zřejmosti její právní dimenze. Koncepce povahy tohoto svazku se nicméně mohou radikálně lišit. Pozitivizmus pokládá řádnost manželského svazku za pouhý výsledek aplikace formálně platné a účinné lidské normy. Lidská skutečnost manželského života a lásky tak zůstává stát mimo "právní" institut manželství. Vytváří se tak propast mezi právem a lidským bytím, čímž je radikálně popřeno antropologické založení práva.

Zcela odlišná je tradiční cesta Církve v chápání právní dimenze manželského svazku ve stopách Ježíšovy nauky, i nauky apoštolů a svatých otců. Svatý Augustin např. cituje svatého Pavla a důrazně prohlašuje: "Cui fidei [coniugali] tantum iuris tribut Apostolus, ut eam potestatem appellaret, dicens: Mulier non habet potestatem corporis sui, sed vir; similiter autem et vir non habet potestatem corporis sui, sed mulier". Svatý Pavel, který tak hluboce vyložil v Listu Efezanům "mystérion mega" manželské lásky vzhledem k jednotě Krista a Církve, neváhá aplikovat na manželství ty nejsilnější právnické výrazy, aby popsal řádný svazek, který spojuje manžele mezi sebou v jejich pohlavní dimenzi. Stejně tak i pro svatého Augustina je právní statut podstatný v každém ze tří dober (proles, fides, sacramentum), která tvoří stěžejní body jeho věroučného výkladu o manželství.

Církev, tváří v tvář subjektivistické a libertinské relativizaci sexuální zkušenosti, jasně zastává přirozeně právní povahu manželství, tzn. jeho přirozeně danou přináležitost k oblasti spravedlnosti meziosobních vztahů. Z tohoto hlediska je právo opravdu svázáno s životem a láskou jako její vnitřní povinnost. Proto, jak jsem napsal ve své první encyklice, "na základě zaměření obsaženého ve stvoření, erós člověka odkazuje k manželství, což je svazek charakterizovaný jedinečností a definitivností. Tak, jedině tak se realizuje jeho niterné zaměření". Láska a právo se mohou spojit až do té míry, že si manžel a manželka "vzájemně dluží" lásku, kterou si spontánně projevují: láska je v nich plodem jejich svobodné vůle chtít dobro druhému i dětem, což je ostatně i požadavek lásky k svému vlastnímu pravému dobru.

Celé konání Církve a věřících na rodinném poli musí být založeno na této pravdě o manželství a jeho niterné právní dimenzi. Relativistická mentalita však může, jak jsem výše zmínil, proniknout ve více či méně otevřených či záludných formách také do církevního společenství. Vy jste si dobře vědomi aktuálnosti tohoto nebezpečí, které se někdy projevuje nesprávnými interpretacemi platných kanonických norem. Na tuto tendenci je třeba reagovat odvážně a s důvěrou za neustálého používání hermeneutiky obnovy kontinuity a nenechávat se svádět stezkami interpretací, které implikují přerušení tradice Církve. Tyto stezky se vzdalují od pravé podstaty manželství, jakož i od jeho niterné právní dimenze a pod nejrůznějšími, více či méně přitažlivými jmény usilují zastírat padělání skutečnosti manželství. Dochází se tak k tvrzení, že ve vztazích manželů není něco spravedlivého nebo nespravedlivého, nýbrž jedině něco, co odpovídá nebo neodpovídá na realizaci subjektivních aspirací jich obou. Z tohoto pohledu pak idea "manželství in facto esse" osciluje mezi pouze faktickou realizací a právně pozitivistickou fasádou, přičemž se odhlíží od podstaty jeho niterného svazku spravedlnosti mezi osobami muže a ženy.

Tato oscilace, tato ztráta pravé podstaty manželství, svědčí o ztrátě víry v Ježíše Krista, který přišel spasit právě onoho druhého z manželů. A především nevěru v Ducha Svatého, že oba manželé přijali svátost, kterou rozlučuje jen satan a ten, kdo mu slouží.

A za takovou službu dosáhne každý odměny: zhroucení "Dvojčat", dvou uprostřed "rodiny" mrakodrapového města, je výmluvným slovem pomsty ďábla za vítězství u Lepanta a dokonce i u Vídně....

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V CYKLU B:

XXVII. neděle

Dějiny manželství a příprava posvátného, avšak nesvátostného manželství Adama a Evy na první svátost mezi manželi, která následovala po "letničních křtinách" ve formě, jež by z pohledu pozitivisticky uvažujícího člověka mohla být "málo zákonická", avšak o to mohla být posvátnější, odráží úžas z Ježíšova zmrtvýchvstání, které se právě manželským spojením dále šíří a prohlubuje ve svátosti manželství, vyvěrající z mysteria znovuzrození.

Takto nově narozený dospělý si již v katechumenátu i v mimořádném zázračném zásahu Boží moci osvojuje pohled na plodnost a předávání života, který vychází z pohledu na rajské manželství Adama a Evy, na jeho původce, na touhu se do ráje a i k tomuto vztahu opět vrátit a současně z pohledu, který zakouší nevyslovitelně vyšší skutečnost Církve vítězné, v níž život těch, kdo žili na zemi v celibátu anebo v manželství přesahuje rajský vztah Adama a Evy.

Tyto dějiny nám představuje úryvek z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin Bůh řekl: 

   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil." 
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. 
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. 
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata." 
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Adam s Evou toužili po tom, aby jim "Hospodin žehnal po všechny dny jejich života", jak zpívá svatý David.  Avšak hříchem ztratili "bázeň před Hospodinem", ztratili plodnost, implicitně touží v tomto stavu, v slzavém údolí, po vzkříšení.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. 

Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli! 

Pro Adama a Evu, pro jejich potomstvo, podstoupil Ježíš Kristus, Boží Syn, smrt, aby jako Bůh a trpící Spravedlivý, jejich smrt přemohl. Připravil jim rodinu, bratrství se sebou: Církev, jak čteme v listu Židům. 

Bratři! 

Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

V úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka hovoří Ježíš Kristus k těm, kdo se patrně chtějí rozvádět a kdo chtějí tuto praxi prosazovat a ničit cestu "rajského manželství".
Oni i ti, kdo na jejich svádění na rozvod přistoupí, mají, jak říká Ježíš, "tvrdé srdce":
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se." 
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však Bůh 'učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" 
V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." 
   Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo ne-přijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. 

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ke členům vatikánského církevního soudu 21. 1. AD MMVIII; 

http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=7183;

srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, 22. prosince 2005;

Svatý otec Benedikt XVI., Gaudium et spes, 48;

srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, cit.;

Jan Pavel II., katecheze z 21. listopadu 1979, n.2.;

S. Aurelius Augustinus,De bono coniugali, 4,4;

Svatý otec Benedikt XVI., Deus caritas est, 11)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

"Tvůj syn je živ!" -

říkáš Ježíši, Synu Boží,

o němž andělé u hrobu,

ženy o jitru neděle vzkříšení,

apoštolové, kteří uviděli prázdný hrob,

dosvědčili, že Tě Otec – Bůh

mocí Ducha Svatého

vzkřísil z mrtvých.

Viděli Tě, jak umíráš.

Tak viděl svého umírajícího syna

královský úředník z Kafarnaa,

když v Káni Galilejské

prosí o Tvé druhé sémeion:

on, který dosud v Tvé božství neuvěřil.

´Tvůj syn je mrtev,´

říká manžel, který se zatvrdil ve svém srdci -

´Tvá dcera je mrtvá,´

říká žena svému muži,

když dostává nebo dokonce mu sama vystavuje

rozlukový list nového Mojžíše:

když oba hříchem rozvodu

upadají co cizoložství,

do hříchu, který vede k smrti věčné.

Zapírají oba Tebe,

jenž jsi novým Mojžíšem;

popírají Nový zákon – svůj křest;

zapírají znovuzrození z vody a z Ducha Svatého.

O nich říkáš: "Kdo mne zapře před lidmi" – manželstvím počínaje -

"toho zapřu před svým Otcem v nebesích."

Na jediném slovu stojí svátost křtu i svátost manželství:

´Slibuji Ti,

že Tě do smrti neopustím!´

- Věrnost rajského manželství Adama a Evy

narušil až ďábel hříchem,

který oni přijali.

Věrnost slibu, jejž si dali

nevěřící v Tebe v touze po Ráji

či věřící Tobě v touze po Církvi vítězné,

odměňuješ, Ježíši, spravedlivý soudce:

věrnost milostí,

avšak nevěru trestem.

Amen.