sobota 9. března 2019

Popeleční středa a První neděle postní „Invocabit...



Brána do postní doby


Invocabit me et ego exaudiam eum,“ - „Bude mne vzývat a já ho vyslyším“: jsou slova devadesátého žalmu, jímž se otevírá v neděli večer, na závěr každotýdenní slavnosti zmrtvýchvstání Ježíše Krista, modlitba posvěcení času, breviáře, před spaním, nazývaná kompletář.
Uchvacující žalm poutníka na této zemi, „stanaře“, nejprve nomáda usínajícího uprostřed svých stád na pastvinách, obklopeného anděly, spravedlivými svatými patriarchy, proroky a vyznavači Mesiáše Staré smlouvy nám, kteří se tuto duchovní píseň můžeme vroucně modlit často v bezpečí svých příbytků, stejně jako se starozákonní lid usadil v Trojjediným Bohem vyhlédnuté - Svaté – zemi a mohl se jej v ložnicích na střechách svých domů modlit i ve vnějším zdánlivém bezpečí; tento žalm slovy muže modlitby, svatého Davida, otevírá bránu do jeho srdce. Do srdce člověka, jenž dosud poznal jen jediného Boha. Proto jej ani blízkost duší spravedlivých Starého zákona, ani andělů Staré úmluvy, ani modlitba judaistického náboženství nemůže spasit: pouze bezpečně a jistě cestu ke spáse ukazuje. Právem se proto též obává přízraků a temných duchů, kteří jej obklopují pod širým nebem se stády či v ložnici na střeše jeho pozemsky chráněného příbytku, dotírají na něj, vzbuzují strach jako obava před morovou epidemií. Volá jediného Boha na pomoc. V této touze duše judaisty, kráčejícího i v „davidovských hříších“ po cestě ke spáse, po záchraně, touží, věří v základní princip svého náboženství, jímž je čekávání Krista – Vykupitele. A v této chvíli noční vroucné modlitby svatého žalmistu navštěvuje Duch Boží a Duch Mesiáše, po němž touží. Vyznává víru v Něj, v jeho vítězství nad tisíci nepřátel, víru nad konečným rozdrcením hlavy hada, odvěkého nepřítele spásy duše člověka, vyznává implicitně budoucí naplnění proroctví z počátku Písma svatého Starého zákona o potomstvu Evině, o jejím synu, o Synu člověka, očekávaném potomku všech lidských pokolení, Mesiáše, který rozdrtí hlavu hada, jenž svedl Evu ke hříchu. Přesněji řečeno Adama, protože on, ze země vzešlý stvořený člověk, a Eva jsou jedním tělem.
A proto očekává i Třetí božskou osobu – a tak Mesiáše a Jeho vítězství nad pokušitelem.

Zároveň je tento žalm, jak uvedl svou promluvu k Popeleční středě před deseti lety Svatý otec Benedikt XVI., branou do postní doby Ježíšova království, do Církve, putující po této zemi v Jeho stopách.
Bude mne vzývat a já ho vyslyším“. Vzývat znamená vytrvale se modlit, vytrvale prosit o pomoc Trojjediného. On sám těmito slovy vstupuje do modlitby žalmistovy se svým příslibem. Slibuje, že vyslyší jeho úpěnlivé volání v úzkostech starozákonní noci. Vyslyší jej nyní, prorocky dobře tušeno: vyslyší jej ve chvíli, kdy Panna Maria odpoví archandělovi Gabrielovi slovy naprostého odevzdání jejího života, v jejím zasvěcení se Trojjedinému Bohu, jenž k ní v této chvíli archandělského poselství hovoří.

Archanděl promlouvá k čisté panně, nezasažené hříchem Adamovým.

Pro řeč k hříšníkům, jimiž jsme my, je třeba, aby na scénu dějin záchrany lidských duší vstoupila další postava. Poslední prorok judaismu, příbuzný Páně, svatý Jan.
Obraťte se ke mně celým srdcem!“ - Tak můžeme ve světle žalmu „Invocabit“ uslyšet niterně vyslovené poselství, zapsané svatými evangelisty slovy:...“na poušti vystoupil Jan a hlásal: „Obraťte se, Boží království se přiblížilo!“
Tak jej slyší ti, kdo často v synagogách Svaté země slýchali – a v synagogách na celém světě jej tak mají uslyšet – slovo proroka svatého Joela: „…"celým srdcem, v postu, nářku a pláči, neboť Hospodin je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí"!

Obraťte se!" - znamená „metanoieite“, „vraťte se domů“, do příbytku u  Trojice, která byla dříve než vaše víra v jediného Boha, než judaismus či kterýkoli jiný náboženský kult uctívající ve slepotě hříchu jednoho Boha či klanějící se modlám. Dokonce ani Adam v ráji nespatřil tvář Trojjediného, který před stvoření zahrady a člověka řekl stvořitelské: „Učiňme!“

Proto v katéchetické liturgii slova, mše svaté katechumenů, zaznívá starozákonní žalm „Miserere“, jenž prosí Pána – a ve shromáždění katechumenů je již těmito slovy před exorcismy a modlitbami za uzdravení oslovován náš Pán Ježíš Kristus: prosí Pána, aby nám "stvořil nové srdce" a "obnovil v nás ducha vytrvalosti"!

Brána postní doby je proto otevřena do minulosti. Jen jejím poznáním a zamilováním si Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele totiž můžeme vykročit vpřed – do Božího království, do nějž vede nyní Duch Svatý v Církvi, do nějž On uvádí zřetelným a pravým poznáním Mesiáše Ježíše z Nazareta, v němž On učí modlit se Ježíšovými slovy: „Abba“, „Otče“!

Současně se otevírá Brána, jíž začíná postní období, do přítomnosti, jíž je plná realita, a tou je život s Ježíšem: Svatá evangelia nám ji představují, sytí naši lásku k Božímu Synu, rozněcují v nás modlitbu ve zmocnění, kterým naplňuje Duch: modlíme se: „Otče, Tebe nade vše miluji!“
Modlitbu navenek falešnou, protože se modlím s poskvrňovanou duší a zaprodaným tělem hříšníka, ale modlitbu vnitřně pravdivou, neboť jde o modlitbu pokřtěného, znovuzrozeného katolického křesťana.

Proto epizoda o pokušení Páně, kterou dnes Církev obou ritů v posvátné liturgii z evangelia čte, není výzvou k následování, není vybídkou k napodobování Ježíše. Tím bychom popírali Jeho božství, jeho čistotu ode všeho hříchu. Boží Syn je „diametrálně“ pokoušen jinak než hříšný člověk. Řekli bychom: nedostižně je pokoušen, a proto také nedostižně nad pokušitelem vítězí – jediným, trojím a Trojičným slovem.

"Naše cesta je jiná, můžeme říci opačná. Máme dovršit svou metanoiu, svůj návrat v křestním povolání," pokračuje dále ve svém rozjímání o Popeleční středě papež Benedikt XVI., "jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci."
O Popeleční středě nám náš Vykupitel Ježíš představil tři prostředky k tomuto vítězství:
modlitbu, almužnu a půst. Vyznačují cestu nás hříšníků k boji proti pokušiteli.

O této neděli „Invocabit“ Bůh Otec představuje cestu k vítězství nad pokušitelem na svém vlastním Synu Ježíšovi: Duch Svatý vyvádí Ježíše na poušť, v Jeho síle cituje Ježíš satanu slova Bible, která se z infikovaných satanem stávají Božím slovem plným moci odpůrce spásy až do určené chvíle přinutit k ústupu.

Tak je nám částečně vysvětleno tajemství duchovního boje, skrytého mezi Ježíšem a satanem, abychom více uvěřili v Ježíšovo konečné vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem při jeho smrti na kříži. A na základě této víry máme přijmout sílu Ducha Svatého, postavit se do duchovního boje, úspěšného tím, že rozlišujeme mezi vítězstvím Ježíšovým nad zlem v tomto světě a nad pravostí našeho vítězství při našich střetnutích se satanem a v pokušeních - v Ježíšově jménu.

Otec Michael







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme.
...
Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, odříkavým, ukázněným a kajícným životním stylem, ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

1. neděle postní

„Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina“.
Čteme slova svatého Mojžíše v knize Deuteronomium.
Do koše jsou vloženy plody první sklizně z rostlin, keřů a stromů Zaslíbené země, poté, co do ní Izraelité vstoupili, obdělali ji a sklidili první úrodu.

Tyto plody jsou výsledkem vítězného boje, překonání pokušení a obstání ve zkouškách. Jen někteří dosáhli této pozemské úrody, která je předobrazem letničních plodů Ducha Svatého při Jeho Seslání na apoštoly a učedníky v Jeruzalémě padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

„Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páne, bude spasen,“ píše o cestě ke spáse svatý Pavel, poté, co vyznal, že Slovo máme ve svých ústech a ve svém srdci, je blízko nám: je v nás. Kdo přijal Slovo – Ježíše. On sám, který byl na poušti, v Arabě na duchovních cvičeních po svém křtu, poznal jistě na poušti i moc Božího slova, která se projevuje v jeho kázáních: potvrzuje je mocnými činy, divy a zázraky sám Duch.


Můžeme vidět Apoštola, který by se neodvážil postavit na roveň Ježíšovi, jenž na poušti vítězí „pouhým slovem“ nad satanem a zároveň má odvahu v síle Ducha na místě Ježíšově prorokovat. Vyzývat: Smiřte se s Bohem!, jak jsme četli jeho slova na Popeleční středu.

Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.


V evangeliu podle sepsání svatého Lukáše se zdůrazňuje, že Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Vychází na poušť v síle Ducha Svatého. Evangelista nám představuje všechny události, nyní zvláště duchovní boj, který podstoupí Ježíš v síle oněch skrytých Letnic – od věků – v nitru Nejsvětější Trojice, kde je Duch Svatý přede všemi věky poutem lásky mezi Otcem a Synem. Odtud lze správně rozlišovat mezi naplněním Duchem Svatým, které se týká Božího Syna a člověka Ježíše, a mezi naplněním Duchem Svatým duše křesťana ve chvíli svatého křtu.

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR nás po předchozích epištolních třech kázáních svatého Pavla od neděle Devítníku převádí od představení duchovního boje a od výzvy statečně tento boj podstupovat k praktickému uvedení do něj:
Modlitbou – již v křesťanském duchu víry v Nejsvětější Trojici – žalmu „Invocabit“: Ti, kdo jsou pod ochranou Ježíšovy moci, moci Jeho výkupné krve prolité za nás, jsou neporazitelní. Zpěv žalmu se stává zpěvem vítězů ve jménu Ježíšově. Současně vybízí žalmista – prorok vítězství Mesiáše Ježíše - ke statečnému boji. Prorokuje o oslavení vítězů: to je oslavení, které pokřtěným přináší účast na Ježíšově těle: Církvi, na Tajemství nejsvětějším, na oslavení Jeho těla při slavném vzkříšení, těch, kdo Jej přijali jako svého Spasitele.

V Epištole proto Apoštol vybízí: „Napomínáme vás, aby nepřijímali Boží milost nadarmo!“

V Evangeliu čteme o Duchu Božím, který Ježíše odvádí od místa u Jordánu, kde byl pokřtěn Janem, člověkem, a kde se ukázalo Jeho pomazání – že je Mesiáš, Kristus – slovem Otcovým a projevem Ducha Svatého, na poušť. - Po křtu nás Ježíš vede na poušť, nyní po Letnicích slovem svého Ducha v Církvi, aby nás učil bojovat. Přijmout křestní zasvěcení. Ne tím, že Jej budeme v duchovním boji napodobovat, ale že Jej přijmeme ve svátosti do své duše, aby On mohl vítězně bojovat naším prostřednictvím se satanem.


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu AD MMOX; zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=10884)

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Ty jsi brána, vstup do ovčince,
Ježíši, vystupující od křtu v řece Jordánu na Quaranténu,
Horu pokušení:
není horou zkoušky,
ale skutečného pokušení od stále působícího satana.
celé Tvé působení odkazuje na démonické síly,
které je třeba přemoci,
dříve než Tvůj a Otcův Duch navštíví a naplní duši člověka.
- Před znovuzrozením se tyčí vysoká brána,
za níž následuje úzká cesta
sebezáporu, postu, odříkání se věcí,
které milujeme více než Tebe;
cesta almužen, kdy se „na sílu“ učíme milovat tím,
že konáme dobré skutky ve spojení s Tebou
- podle vedení Božího Ducha -
ať vůči přátelům čii nepřátelům.
Jakou odměnu bychom mohli mit v Tvém království,
kdybychom milovali jen ty, kdo nás milují?
Byli bychom sami - ve svém království,
vždyť Ty nepřebýváš s tím,
kdo se uzavřel tvému evangeliu.
A nakonec následuje cesta modlitby:
vybízíš nás, abychom vstoupili do komůrky své duše
a rozmlouvali s Tebou, jako nyní:
úzká cesta od brány se rozšiřuje ve chvíli svatého přijetí Tebe,
dává na konci postního odříkání zakusit přátelství s Tebou
o svaté noci smrti starého člověka při znovuzrození,
když je duše nakonec osvícena Tvou přítomností.
Přesto je smysl postní doby být od počátku spojen s Tebou,
jinak bychom - podle falešných představ o Tobě i o sobě
pyšně bojovali proti satanu a podlehli.
S Tebou postem, almužnou v komůrce modlitby
vítězíme.
Amen.

sobota 2. března 2019

Druhá neděle po Devítníku Quinquagesima





Chybějí nám světci a učitelé Alexandrijské katechetické školy?



K výbušné pasáži z dokumentu II. vatikánského sněmu počínajícímu slovy Nostra aetate, jenž je desetiletí roznětkou k štěpení Církve na dvě schismatické skupiny, je třeba uvést: Když se řekne negativní výpověď, je třeba – podle mystické stupnice "via positiva, negativa a eminantiae" - připojit i základní, pozitivní výpověď: Je třeba onu pasáž doplnit.

Citovaná pasáž - "katolická církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v nekřesťanských náboženstvích a s vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky.... Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka obrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi" (Nostra Aetate,2) - doplněná podle tohoto paradigmatu, by pak zněla:

Katolická Církev odmítá vše z toho, co je lživé a znesvěcující v nekřesťanských náboženstvích a odsuzuje způsoby chování a života, pravidla a nauky...ačkoliv se v něčem mohou shodovat s tím, co věří a předkládá, přece jsou často obrazem bludu, který zatemňuje Boha hledající lidi.

A proč je v nadpise zmíněna Alexandrijská katechetická škola?
Dokázala v období podobně schismatických třenic mezi skupinami některých mnichů a některých alexandrijských intelektuálů se zdravým intelektem postaveným na zdravém myšlení (zdravé "filosofii" v plném slova smyslu) vyjádřit vztah k nevěřícím v Ducha Svatého, jenž od Ježíše Krista a od Boha Otce přichází, založil 
Církev a vede ji, naukou o zárodcích ("spermatech") Logu, kterým je Boží Syn Ježíš Kristus.

Dokud tato škola byla vedena Duchem Svatým, neupadla do hereze monofyzitismu.





Přečtěme si i kritická a varující slova Svatého otce Benedikta XVI. k dokumentu Nostra Aetate.
"...k tomu všemu se (v Nostra Aetate) spontánně připojil krátký návod, jak vést dialog a spolupracovat s náboženstvími, jejichž duchovní, morální a společensko-kulturní hodnoty mají být uznávány, chráněny a podporovány. V dokonalém a mimořádně hutném dokumentu tak bylo odkryto téma, jehož důležitost v oné době ještě nebylo možno předpokládat. Je stále zjevnější, jaký úkol v sobě tento text obsahuje, jakou námahu je ještě třeba vynaložit k rozlišování, objasnění a pochopení. V procesu aktivního přijímání zmíněného dokumentu, který je sám o sobě mimořádný, postupně vyšla najevo jedna jeho slabost. Hovoří totiž o náboženství pouze kladně a nedbá nemocných a narušených náboženských forem, které z historického a teologického hlediska nabývají širokého rozsahu – vůči takovémuto vnějšímu či vnitřnímu pojetí náboženství byla křesťanská víra od samého počátku vysoce kritická."

Svatý otec Benedikt XVI. o Druhém vatikánském koncilu 11. 10. AD MMXII;
srov. Nostra aetate, 2;
The Holy Trinity (c. 1370), by  Niccolò Semitecolo [public domain / Wikimedia Commons]
https://www.patheos.com/blogs/davearmstrong/2016/02/does-catholicism-equate-allah-yahweh.html)






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slova papeže Benedikta XVI. o nezbytnosti »missio ad gentes«
Synodální otcové vybízejí všechny věřící ke hlásání Božího Slova a zdůrazňují, že i v naší době je nezbytně třeba rozhodného nasazení v missio ad gentes. Církev se žádným způsobem nemůže omezit na pastoraci „údržby“ těch, kteří již Kristovo evangelium znají. Misijní napětí je jasné znamení zralosti církevního společenství.
(Apoštolská exhortace Benedikta XVI Verbum Domini - 3. část, čl 95)






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

8. neděle v mezidobí


    V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.

Čtení z knihy Sirachovcovy



Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost. 

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha. 

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti. 
Žalm Dobré je chválit Hospodina 



Bratři! 
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi 




    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. 
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. 
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."
Slova svatého evangelia podle Lukáše




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:

O neděli Devítník nás svatý Pavel vybízel duchovnímu boji, o další neděli předpostní doby nás vedl k vytrvalosti v tomto zápasu; dnes nás vybízí, abychom nade všechno toto úsilí měli ve své duši lásku.


Evangelium:
Slepý u Jericha k našemu Pánu Ježíši Kristu zvolal:
Pane, ať vidím!


(httpscommons.wikimedia.orgwikiFileVáclav_Mánes_-_Healing_the_Blind_Man.jpg)


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Láska, Tvá ukřižovaná láska,

Ježíši, vidoucí vidoucích,

Králi proroků,

Milovníku člověka,

Tvá láska sňala prázdnotu a temnotu z očí slepce u Jericha,

snímá hříchy světa těch,¨kdo Tebe

spolu se svatým Janem

vyznají jako Božího Beránka,

jenž obětní smrtí vede do Moře krve,

rudého moře křestní koupele,

z níž slepí vycházejí vidoucí: znovuzrození

mocí Tvého a Otcova Ducha.

Na Tvou lásku, na lásku Tebe, člověka a Boha,

vyzpívává svůj chvalozpěv svatý Pavel;

zpívá už o Tvé lásce v Církvi,

o působení Tvého Ducha

ve svátostech, v této svátosti Nejsvětější

a teprve pak v srdcích v Tebe věřících.

Předtím vyzval k duchovnímu boji

a k vytrvalosti,

varoval tak ty, kdo by nerozlišovali mezi chlebem a Tvým tělem,

mezi duchem víry a démonem nevěry,

působícím v cizích náboženských naukách a pohanských bájích,

v modlách, jichž se máme úzkostlivě varovat,

abychom nebyli znovu hříchem uvedeni mezi slepé

mezi vyznavače falešných kultů.

Amen.







sobota 23. února 2019

První neděle po Devítníku - Sexagesima


Pater Robert z Arbrissel burcuje

"Pater Schwarz zasahuje", Pater Robert z Arbrissel burcuje.
Tak by se dalo přirovnat ve zkratce současné dění ve společnosti a v Církvi: nejprve k hrdinovi detektivních seriálů, neohroženém knězi, který je plně nasazen pro boj proti zločinu – tak by se dala nazvat současná snaha těch, kdo to myslí s očistou Církve upřímně. A posléze – ve druhém stupni nápravy mravů a morálky – ke středověkému světci, který vzešel z kněžského, církevně neplatného manželství, zprvu podléhal církevním představitelům, kteří žili nemorálně a dusili každou reformu Církve, a po své konverzi k Ježíši Kristu se stal drsným vůdcem jejich duchovní proměny a morální očisty: blahoslavený Robert z Arbrissel.

Pater Schwarz, obrazně řečeno, v detektivních příbězích se stává výkonnou jednotkou číslo jedna policejního týmu v jeho vždy o krok zaostávajícím boji proti zločinu a tím i proti zločincům. 
Ke zločincům bezesporu patří manželé, kteří páchají zlo na sobě navzájem: porušují manželskou smlouvu a dopouštějí se cizoložství. Tak se zachovali i rodiče budoucího světce Roberta.
Provinili se především na svátostném slibu, ale i na svém dítěti. Podobně dnes jednají rodiče, jimž lze právem vytknout. že svému potomku "zničili život", "zničili dětství", "zničili harmonické dospívání", "zničili schopnost být věrným manželem či být dobrým a v celibátu věrným knězem".Podle těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého ve svátosti křtu, zatížili jej scestnou naukou o "uzdravení rodových kořenů", "tzv. zranění", se kterými by se měl rodiči 
 opuštěný potomek, i když si jej schizofrenně půjčují ob jeden týden, potýkat navěky – či do okamžiku "duchovní" citové erupce. To je ovšem protikřesťanská nauka. Syn kněze Robert ji nepřijal, odvrátil se od ducha zahořklosti, k němuž "rodové kořeny" vedou, obrátil se k Ježíši Kristu, jemu se zasvětil, ne svým pocitům. A zvítězil. Nad sebou a nad svými sobeckými vášněmi, nad vášněmi cizoložství a nemravnosti sexuálních i simonitických, tedy nad vášněmi kariérismu a chtivosti majetku a peněz v tehdejších farnostech a církevních společenstvích.

Pater Schwarz je ovšem v podání režiséra a scenáristy v televizních seriálech představován jinak. Má svou farnost, v ní slouží mše svaté – liturgicky ovšem tu vystupuje jako kněz, který vykonává vnější úkony v duchu protestantského pastora: nestýká se s tajemstvím Nejsvětějším. Jeho "pravý" život: přichází po mši svaté, už dokonce i v sakristii jej dostihuje spojka od detektivního týmu a zdánlivě pravý boj proti zločinu se rozjíždí naplno ...a Pater Schwarz exceluje.

Taková kněžská či biskupská služba sice může v boji proti zločinům u manželů a kněží excelovat podobně, ale tím se projevuje stejně zcela neefektivně v boji proti současné krizi v Církvi a ve společnosti. Nebere v úvahu sociální a především duchovní příčiny těžkých hříchů, které vycházejí z krize rodin a jí "formovaných" vyšších celků, které gradují až do království, států, říší a "svazů".
Jejich základním projevem je porušení manželské věrnosti a odmítnutí zodpovědné péče o vlastní děti. Obojí jsou těžké a neomluvitelné zločiny.

V Církvi, přesněji vyjádřeno v církevních společenstvích, není krize všude. Propuká na místě hříchu, kdy manželé a rodiny špatně, pohoršlivě, vychovali či spíše zanedbali péči o výchovu svých dětí, z nichž mají vzcházet a vycházejí manželé, kněží a členové řeholí.
Mediální kampaň vyvolává dojem, "že všichni jsou hříšní a propadli smrti". Katolických křesťanů je ovšem asi jedna miliarda tři sta milionů, k tomu další stovky milionů odloučených "východních" bratří a sester a protestantů a zdaleka ne všichni žijí ve stavu těžkého hříchu, jak se nám snaží navodit tuto myšlenku mediální propaganda; naopak můžeme vidět zář světla Církve i v Evropě či jiných oblastech, kde je Církev vnitřně i zvenku pronásledována, světlo dobrého příkladu z mnohých manželství a rodin, které žijí ve svatosti, naplňováni Duchem Ježíšovým a Otcovým, vidět přesvědčivý příklad nepoměrného zástupu kněží, řeholníků a řeholnic, kteří žijí svatě.
V "mediálně špatných" církevních společenstvích není dokonce ani krize pouze a právě tam, kde jsou "špatní manželé" či "špatní kněží". Krize je tam, kde je hřích.

Boj proti hříchu se pak může nést v duchu "akce" Patera Schwarze a "jemu podřízeného" detektivního týmu. Výsledek je stejně chabý jako přesvědčení scenáristy a režiséra těchto seriálů o vítězství dobra nad zlem. Nestačí zločince zavřít a potrestat. Je třeba jej přivést k pokání, přivést k Božímu milosrdenství, zachránit mu duši – i kdyby byl popraven – aby se vítězně dokonal boj dobra nad zlem.

S tím souvisí i jasné poznání, že zlo nepochází od manželů, kteří dětem zakazili život, jejich manželství, kněžství či řeholní zasvěcení, takže děti pak jsou amorálními a šíří dále pohoršení ve svém životním stavu.

Zlo pochází od ďábla, který existuje, a působí v duši manžela, kněze a řeholníka a tím spíše - podle Božího slova "nedobře je člověku samotnému" – v duši "singla", který žije úplně sám, nezávislý na přelétavých vztazích.

Zlo pochází od zrady, zlomení znamení věrnosti, z věrolomnosti. Od vztáhnutí ruky a znesvěcení slova zasvěcení ve svátosti manželství či ve svěcení kněží a v konsekraci pro posvátnou pospolitost. Slovo jednou vyřčené, platí. Podle závažnosti slibu přichází z něj požehnání či prokletí na té či oné úrovni.

Snaha očistit Církev od cizoložství, přesněji řečeno od svatokrádežného přijímání svátosti Nejsvětější těmi, kdo jsou ve stavu smrtelného hříchu a dovršují jej svatokrádeží, je
proto úspěšná jen u biskupů, kněží a manželů, kteří žijí sami ctnostně. A nejen to: i "liturgicky zbožně" - věří v Tajemství Ježíše a s vírou a této víře odpovídající posvátnou úctou jej přijímají.

Vlastní příklad svatosti je nejpádnější odpověď pro ty, kdo poukazují na to, že právě probíhající synod o ochraně nezletilých před sexuálními predátory z řad kardinálů, biskupů a kněží vedou samotní vlci v rouše beránčím.


P. Oldřich


https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=burke-a-brandmueller)






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prorocká slova o budoucnosti Církve Prof. Josefa kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI.:


Budúcnosť Cirkvi vzíde z tých, ktorých korene sú hlboké a ktorí žijú plnosťou viery. Nevzíde od tých, ktorí sa prispôsobujú danému momentu alebo od tých, ktorí len druhých kritizujú považujúc seba za meradlo posudzovania vecí.
Obnova nebude pochádzať ani z tých, ktorí si volia ľahšiu cestu, ktorí opúšťajú vieru, vyhlasujú, že všetko, čo kladie požiadavky na človeka, čo požaduje, aby sa človek obetoval, je falošné, nadmerné, tyranské a legalistické. Na druhej strane toto všetko skrýva v sebe pozitívum.
Budúcnosť Cirkvi bude opäť, tak ako tomu bolo v minulosti, určovaná svätcami doby. Sú to tí, ktorých mysle siahajú hlbšie ako sú slogany dňa. Sú to tí, ktorí vidia ďalej ako vidia iní, nakoľko ich životy sú postavené na širšej realite. Nesebectvo, ktorým človek získava slobodu sa dosahuje len konaním malých denných aktov sebazaprenia. Len pomocou tejto osobnej obety sa človeku postupne a pomaly otvárajú oči. Človek vidí len v rozsahu ako žil a trpel. Skutočnosť, že dnešný človek vie sotva vnímať existenciu Boha je preto, že pomocou narkotík a všetkých foriem slasti a opojenia uniká pohľadu do hĺby vlastného bytia. Týmto spôsobom hĺbka nášho bytia zostáva pred nami uzavretá a neznáma. Je pravdou, že človek dokáže skutočne vnímať len srdcom. Preto sme takí slepí!
Ako toto všetko na nás vplýva? Po prvé treba povedať, že všetky tie reči, že Cirkev bude bez Boha a bez viery, sú táraninami. Ľudia nepotrebujú Cirkev, ktorá bude vyznávať len akcieschopnosť a modlitba by mala byť formou politického manifestu. Takáto Cirkev bude nadbytočná a nepotrebná, preto takáto Cirkev zničí samu seba. To, čo zostane je Cirkev Ježiša Krista. Je to Cirkev, ktorá pevne verí, že Boh sa stal človekom a ako obetný baránok za naše hriechy otvoril človeku brány neba. Kňazi, ktorí vidia Cirkev ako politickú inštitúciu, budú nahradení psychoterapeutmi a špecialistami z iných oblastí. Na druhej strane kňaz, ktorý nie je žiadnym špecialistom, ktorý sa na okraji neprizerá na to, čo sa odohráva, kňaz, ktorý sa v Božom mene dáva k dispozícii druhým ľuďom, ktorý pri nich stojí v ich bolestiach, v ich radostiach, v ich obavách a túžbach, takýto kňaz bude určite v budúcnosti potrebný.
Poďme však ďalej. Z krízy dnešnej Cirkvi vzíde Cirkev zajtrajška. Bude to Cirkev, ktorá veľa stratila. Stane sa malou a bude musieť znovu začať akoby od začiatku. Nebude schopná zaplniť a starať sa o všetky tie nehnuteľnosti, ktoré vznikli v čase nadbytku. Priamoúmerne tomu, ako bude klesať počet ich členov, stratí aj veľa zo sociálnych privilégií. Bude pripomínať skôr dobrovoľnícku organizáciu, do ktorej sa vstupuje čisto slobodným a vedomým rozhodnutím.
Na druhej strane ako malé spoločenstvo, bude klásť oveľa vyššie nároky na angažovanie sa svojich členov. Bude musieť objaviť aj rôzne formy služby, aj z radov tých, čo vykonávajú inú profesiu. Vo víre všetkých týchto zmien, Cirkev znovuobjaví to, čo vždy bolo v samotnom strede, vieru v Trojjediného Boha, v Ježiša Krista, ktorý sa stal človekom, v Ducha Svätého a to až do konca časov. Vo viere a modlitbe znovuobjaví sviatostí ako zdroj uctievania Boha a nie ako subjekt liturgického bádania.
Táto obnovená Cirkev bude viac duchovnou Cirkvou. Nebude koketovať s politikou, ani s pravicou, ani s ľavicou. Chodiť na omšu bude ťažké, nakoľko kryštalizácia a ujasnenie učenia, bude stáť veľa vzácnej energie. Stane sa chudobnou a bude to Cirkev zaznávaných a ponižovaných ľudí. Nebude to krátke obdobie. Bude to trvať dlho a to rovnako, ako dlho trval prechod z falošného progresivizmu na prahu Francúzskej revolúcie, kedy sa len ten biskup považoval za múdreho, ktorý si robil posmech z dogiem.
Na prahu 19. storočia dokonca bolo módne povedať z tohto prostredia, že Boh možno neexistuje vôbec. Cirkev vykvitne ako duchovná a jednoduchá. Človek vo svete, ktorý vie plánovať a kontrolovať bude pociťovať úplnú osamotenosť. Vo chvíli, ako človek stratí zo zreteľa Boha, odhalí svoju úbohosť. Tento osamotený človek potom stretne maličkú skupinu veriacich a tá ho osloví. Bude to pre neho nové poznanie. Takto príde k odpovediam na otázky, ktoré si v skrytosti kládol.
Je zrejmé, že Cirkev bude čeliť veľmi ťažkým časom. Skutočná kríza ešte nezačala. Budeme čeliť nepredstaviteľným otrasom. Som si však istý čo z toho všetkého vzíde. Nebude to Cirkev, ktorá má politickú moc, ale má vieru. Nebude to Cirkev, ktorá má významný sociálny status, ale bude sa tešiť z rozkvetu novej viery a duchovnosti.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


7. neděle v mezidobí


Čtení z první knihy Samuelovy. 
    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k Saulovu mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" Pak vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. 
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."



Hospodin je milosrdný a milostivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. 

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. 

Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. 
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. 
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. 
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! 
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám." 






SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

"Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje!", vytýká "s hanbou" Apoštol ve svém druhém listu do Korinta katolickým křesťanům, že přestali bojovat na straně Ježíšova království, a proto ztratili svobodu. Sám je vzorem statečného boje křesťana, který duchovními zbraněmi slovem i činem bojuje proti zlu, kterým je hřích v srdci člověka.

Náš Pán Ježíš nám v Evangeliu představuje nástrahy, které Božímu království ve světě hrozí: jsou skryté v nás jako v dobrém semeni, které zasel On, dobrý Rozsévač. Pokřtěným se dostalo ve svatém křtu zárodku, semene nesmrtelnosti. Hřích vrací ke smrti, Duch Svatý, daný v tajemství znovuzrození je zhášen.



O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Svého i našeho Otce,

jenž je na nebesích,

Ducha Svatého, jenž vše oživuje,

sebe, Ježíši, Synu člověka,

přirovnáváš k jednomu z nás,

jenž vyšel rozsévat dobré, ušlechtilé a zdravé semeno.

Jím je fótisma, znovuzrození,

illuminace hříchem Adama ztemnělé duše,

odsouzené ke smrti věčné.

Dobré semeno jsi Ty, Otec a Duch

zasel na Golgotě a v jeruzalémském hrobu vzkříšení.

Dobré semeno jste vložili do své Církve,

dobré semeno je hojně rozséváno,

když křtící v modlitbě,

v Duchu Svatém vyznává Tvé jméno a vede k Otci:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."

Své dobré semeno zničil ďábel hříchem,

Adam poslušností hadu.

V creatio secunda

dobré semeno ničí trní,

vyprahlá mělká půda na skále

a nohy šlapajících po okraji cesty:

ničí jej hřích.

V duchovním probuzení

završeném svátostí smíření,

Ty s Otcem a Duchem Svatým

obnovuješ mysterium znovuzrození,

dáváš sílu k boji proti hříchu a sobeckým vášním

burcuješ duší, aby toužila být světlem, slovem, Tvým skutkem

spásy pro bližní:

vedeš kající k nebeskému setkání

v této chvíli

svatého přijetí Tebe.

Amen.