Bída a bohatství společenství Církve: "vnitřní člověk"

Texty mešních čtení dnešní neděle hovoří o bídě a ubohosti člověka a zároveň představují osobností, které v takovém prostředí, jež by jiné deptalo, sílí a stávají se bojovníky a reformátory ve vlastním srdci a osobním životě.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Rozjímání textů dnešní neděle nás vede k pohledu na pyšné znalce Zákona a farizeje. Ježíš se k nim obrací již podruhé v krátké době – v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše - s tvrdou kritikou.

V současné krizi společenství Církve se máme ptát Ježíše, jak jednat, jak se "na Jeho místě" vyjádřit, jakým způsobem odsuzovat hříchy své i bližních, zvláště, když jde o představené Církve.

Vodítkem jsou nám dnes slova svatého evangelia, jimiž Ježíš odkrývá pokrytectví znalců Starého zákona a farizejů.

V jeho stopách, vedeni Jeho příkladem šli všichni praví reformátoři Církve a kritici neřestného způsobu života. Světci. Oni jsou nám v různých obdobích církevních dějin inspirací, jak Ježíšova slova uvádět do života, do vyznání víry i do účinné kritiky tak, že se osvědčíme jako ti, kdo při vší obraně Božích práv v církevních společenstvích a ve světě zůstávají, podle závěrečné výzvy Ježíšovy v dnešním evangeliu, pokorní, kteří se nechávají povýšit nakonec Ježíšem v nebi a nečekají povýšení či neusilují o něj v Církvi a ve společnosti.

Jedním z takových reformátorů Církve byl svatý Řehoř Veliký, jehož svátek jsme nedávno slavili.

V době po rozkladu "Římské evropské unie" a útoků dobyvatelů z Afriky a Asie na zdevastovanou a mravně zpustlou Evropu věnoval i jako papež své úsilí o duchovní a mravní úroveň biskupů a kněží. Jeho pastorální spisy byly příručkami, "Kazatelnami", "Homiletickými směrnicemi", případně "Ordinariátními oběžníky" nejen v době starověku a středověku, ale patřily do knihovniček či sakristií duchovních pastýřů až do doby nedávné - a dej, Pane, aby – jako aktivní odpověď na morální krizi církevních společenství - opět patřily!

Svatý otec Benedikt XVI. se asi před deseti lety věnoval při Generální audienci osobě tohoto světce. Řekl: "Vrátím se (po týdnu) k mimořádné postavě papeže Řehoře Velikého, abychom přijali z jeho bohaté nauky další osvícení. I přes rozmanité závazky, jež se pojily s jeho funkcí římského biskupa, nám zanechal četná díla, z nichž Církev v následujících století brala plnými hrstmi. Kromě rozsáhlé korespondence " Registr, o kterém jsem mluvil minulou katechezi a jež obsahuje více než 800 dopisů " zanechal nám především spisy exegetické povahy, mezi nimiž vynikají Komentář ke knize Job, známý pod latinským názvem Moralia in Job, Homilie na Ezechiela a Homilie na Evangelia. Dále pak významné dílo hagiografické povahy Dialogi, které Řehoř napsal k povzbuzení langobardské královny Teodelindy. Hlavním a nejznámějším dílem je bezpochyby Regula pastoralis, kterou papež napsal na počátku svého pontifikátu se zřetelně programovým cílením.

Chceme-li zběžně probrat tato díla, musíme nejprve zaznamenat, že Řehoř se ve svých spisech nikdy nesnaží vytyčovat nějakou "svoji" nauku, svou originalitu. Spíše má v úmyslu nechat znít tradiční nauku Církve, chce být jednoduše ústy Krista a jeho Církve na cestě, kterou je třeba projít směrem k Bohu. Příkladné jsou v této souvislosti jeho exegetické komentáře. Byl vášnivým čtenářem Bible, k níž přistupoval s cíli nikoli pouze spekulativními. Měl za to, že z Písma svatého musí křesťan brát netoliko teoretické poznatky, ale spíše každodenní potravu pro svou duši, pro svůj lidský život v tomto světě. Například ve svých Homiliích na Ezechiela klade silný důraz na tuto funkci posvátného textu. Přistupovat k Písmu svatému kvůli uspokojení vlastní touhy po poznání, znamená upadat do pokušení pýchy a vystavovat se riziku sklouznutí do hereze. Intelektuální pokora je primární pravidlo pro každého, kdo se snaží v posvátných textech proniknout nadpřirozené skutečnosti. Pokora, samozřejmě, nevylučuje seriózní studium. Aby však toto studium bylo duchovně prospěšné a umožnilo dosáhnout skutečné hloubky textu, stává se pokora nepostradatelnou. Pouze s tímto vnitřním postojem lze účinně naslouchat a nakonec vnímat hlas Boží. Z druhé strany, jde-li o Slovo Božím, pak porozumění nebude ničím, pokud nepovede k činům. V homiliích na Ezechiela se nalézá jedno pěkné vyjádření, podle něhož "kazatel musí své pero namočit do krve svého srdce, aby mohl dosáhnout až k uším bližního". Čteme-li tyto homilie, vidíme jasně, že Řehoř psal skutečně krví svého srdce a proto k nám dodnes promlouvá.

Toto pojednání rozvíjí Řehoř také v Komentáři ke knize Job, kde ve stopách patristické tradice zkoumá posvátný text ve třech dimenzích jeho smyslu: dimenzi literární, dimenzi alegorické a morální, jež jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého. Řehoř nicméně spatřuje mírnou převahu v morálním smyslu. V této perspektivě předkládá své myšlení za pomoci několika příznačných dvojčlenů " vědět-konat, mluvit-žít, poznat-jednat " jimiž naznačuje dva aspekty lidského života, které by měly být komplementární, ale které se nezřídka stanou protichůdnými. Morální ideál " komentuje " spočívá vždycky v uskutečnění harmonické integrace slova a činu, myšlení a závazku, modlitby a věnování se povinnostem vlastního stavu: to je cesta k uskutečnění oné syntézy, díky níž božství sestupuje do lidství a člověk se pozvedá až ke ztotožnění s Bohem. Velký papež načrtává úplný projekt života autentického věřícího. Komentář ke knize Job proto během středověku představoval jakýsi druh Summy křesťanské morálky.

Značným významem a krásou se vyznačují také Homilie na Evangelia. První z nich byla pronesena v bazilice sv. Petra během adventní doby roku 590 a tedy pár měsíců po zvolení na Petrův stolec a poslední byla pronesena v bazilice sv. Vavřince na druhou neděli po Letnicích roku 593. Papež kázal lidu v kostelech, kde se slavila tzv. statio " zastavení, což byly zvláštní modlitební ceremonie během významných liturgických období nebo o svátcích titulárních mučedníků. Inspirativní princip, který spojuje tato různá vystoupení, je syntetizován ve výrazu "praedicator" " kazatel. Nejenom Boží služebník, ale také každý křesťan má za úkol být "kazatelem" toho, co zakusil ve vlastním nitru podle příkladu Krista, který se stal člověkem, aby všem přinesl zvěst spásy. Horizont tohoto úkolu je eschatologický. Očekávání naplnění všech věcí v Kristu představuje myšlenkovou konstantu velkého papeže a stává se inspirujícím podnětem veškerého jeho myšlení a každé jeho činnosti. Odtud vyplývají jeho neustálé zmínky o bdělosti a nasazení v dobrých skutcích.

Snad nejorganičtějším textem Řehoře Velikého je Regula pastoralis, napsaná v prvních letech jeho pontifikátu. Tady se Řehoř snaží načrtnout postavu ideálního biskupa, učitele a vůdce svého ovčince. Ilustruje proto závažnost úřadu pastýře církve i povinnosti, které obnáší, a připomíná, že ti, kteří nejsou k tomuto úkolu povoláni, ať jej nevyhledávají s nedbalostí, a ti, kteří jej přijali bez potřebné reflexe, ať ve svém nitru pocítí náležité rozechvění. Vrací se pak ke svému oblíbenému tématu a tvrdí, že biskup je nejprve povýtce "kazatel" a jako takový musí být především příkladem pro druhé, tak aby jeho jednání mohlo být pro všechny opěrnou instancí. Účinná pastorační činnost pak vyžaduje, aby znal její adresáty a svá vystoupení přizpůsobil situaci každého. Řehoř se také věnuje popisu různých kategorií věřících pronikavými a přesnými postřehy, které mohou opravňovat tvrzení těch, kteří v tomto díle spatřují také psychologické pojednání. Je odtud zřejmé, že skutečně znal svůj ovčinec a mluvil zcela k lidu své doby a svého města.

Velký papež přitom klade důraz na to, že pastýř má povinnost každodenně uznávat vlastní ubohost, aby vykonané dobro v očích nejvyššího Soudce nezmařila pýcha. Proto je závěrečná kapitola Regule věnována pokoře: "Dostaví-li se uspokojení z dosažení mnoha ctností " píše " je dobré uvažovat nad vlastními nedostatky a pokořit se; namísto přemýšlení o vykonaném dobru je třeba uvažovat o tom, co bylo opominuto". Všechny tyto hodnotné postřehy dokazují vznešené pojetí, které měl svatý Řehoř o péči o duše, kterou označoval za "ars artium", umění všech umění. Regula byla natolik úspěšná, že byla záhy, což je dosti zřídkavé, přeložena do řečtiny a anglosasštiny.

Významné je také další dílo " Dialogi, kde svému příteli a jáhnovi Petrovi, domnívajícímu se, že soudobá zkaženost mravů už nedovoluje zrod světcům jako v dobách minulých, Řehoř dokazuje opak. Svatost je vždy možná. I v dobách svízelných. Dokazuje to na životních příbězích lidí své doby nebo jen nedávno zesnulých, kteří by mohli být docela dobře označeni za svaté, i když nebyli kanonizovaní. Vyprávění doprovázejí teologické a mystické reflexe, které z knihy činí výjimečný hagiografický text, schopný oslovit celé generace čtenářů. Obsah čerpá z živého lidového podání a má za účel povzbudit a formovat, přitáhnout pozornost čtenáře k řadě otázek, jako např. smysl zázraku, výklad Písma, nesmrtelnost duše, existence pekla, představy posmrtného světa, tedy témata, jež měla zapotřebí náležitá vysvětlení. Kniha II. je cele věnována postavě Benedikta z Nursie a je jediným starobylým svědectvím o života tohoto svatého mnicha, jehož duchovní krása vystupuje z tohoto textu v plné zřejmosti.

V teologickém pojetí, které Řehoř podává ve svých dílech, jsou minulost, přítomnost i budoucnost relativizovány. Větší platnost má pro něho celé rozpětí dějin spásy, které se mezi temnými stránkami času nepřestávají odvíjet. Je příznačné, že do této perspektivy uprostřed Komentáře ke knize Job zasazuje zprávu o konverzi Anglů. Spatřoval v tom událost, představující pokrok Božího království, o němž pojednává Písmo, a proto ji právem mohl zmínit v komentáři k jedné posvátné knize. Podle něho se mají hlavy křesťanských společenství snažit vykládat dění ve světle Božího Slova. V tomto smyslu cítil velký papež povinnost směrovat pastýře a věřící na jejich duchovní cestě k osvícené a konkrétní lectio divina " četbě Písma - zasazené do kontextu vlastního života.

Ještě než skončíme je třeba se zmínit o vztazích, které papež Řehoř pěstoval s patriarchy Antiochie, Alexandrie i samotné Konstantinopole. Vždy se snažil rozpoznávat a respektovat jejich práva, varoval se jakýchkoli zásahů, kterými by byla omezena jejich legitimní autonomie. A třebaže se svatý Řehoř v kontextu historické situace postavil proti titulu "ekumenický" ve vztahu k patriarchovi Konstantinopole, nečinil tak, aby omezil či popřel jeho legitimní autoritu, ale poněvadž měl starost o bratrskou jednotu universální církve. Činil tak především ze svého hlubokého přesvědčení, že pokora by měla být základní ctností každého biskupa a tím spíše patriarchy. Řehoř zůstal ve svém srdci prostým mnichem a proto byl rozhodně proti vznešeným titulům. Chtěl být " řečeno jeho vlastními slovy " servus servorum Dei " služebník služebníků Božích. Toto označení, které používal, nebylo v jeho ústech zbožnou formulí, ale pravým projevem jeho způsobu života a jednání. Byl vnitřně zasažen pokorou Boha, který se v Kristu stal naším služebníkem, omyl nám a omývá naše nečisté nohy. Proto byl přesvědčen, že zvláště biskup, by měl tuto pokoru Boha napodobovat a tak následovat Krista. Jeho přáním bylo žít opravdu jako mnich. V neustálé rozmluvě se Slovem Božím, ale z lásky k Bohu se dovedl stát služebníkem všech. V dobách plných soužení a utrpení uměl být "služebníkem služebníků". A právě proto, že jím byl, je veliký a ukazuje i nám míru opravdové velikost."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Patnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Na Poslední soud odkazují slova Apoštolova z dnešní perikopy Epištoly do Galácie:

"Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i sklízet."

Modleme se za ty, kdo se posmívají Církvi a oběti Ježíše Krista za naše hříchy, kdo popírají obětní charakter mše svaté, abychom jim byli příkladem těch, kdo zasévají slova víry, vnuknutá Duchem Svatým, a vyjadřující pravý smysl a hloubku oběti Ježíšovy, Jeho lásku před těmi, kdo dosud tajemství Církve nepoznali a odsuzují ji při pohledu na hříšníky, kteří se v Církvi scházejí, aby jim bylo odpouštěno.

Svatý Pavel rovněž vybízí, abychom byli v Církvi sjednoceni, v listu do Efezu píše o Církvi jako o manželství Pána – Kyria Ježíše a každého pokřtěného. Manželé a rodina mají nejvíce držet pohromadě, přednostně si prokazovat dobro, nést spolu dobré i zlé, pak teprve, ze síly takového manželství a rodiny, se máme starat o ty, kdo s námi do naší duchovní rodiny katolických křesťanů nepatří:

"Dokud máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXIII. neděle 

Ve čtení z knihy proroka Izaiáše slyšíme slovo o přírodě a přirozenosti, která se mocí "odvety božské" proměňuje. Ve stavu, kdy vše zmírá postiženo zhoubným suchem, přichází přebytek vláhy: vysušená země se Božím zásahem stane hojným prameništěm jako močál: prosyceným vodou. To je slovo pro malomyslné, kteří nevěří v proměnu své duše a těla z nízkosti, ubohosti a hříchu ke svatosti.

   Řekněte malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. 
   Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. 
   Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod.


Utlačených a ponížených se ujme Kyrios – Pán, který stvořil tento svět, Ježíš Kristus, jenž je vykoupil a Duch Svatý, který zpřítomňuje dílo vykoupení: ponížené - a pokorné – povýší. Ze slov bolesti a pokorných modliteb vytryskne chvalozpěv, jenž nám dnes tlumočí trpící a vítězný svatý David: "Duše má, chval Hospodina!

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně. 

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce. 

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení."


Je hrozné, když pýcha povyšování pronikne – jakoby zadními vrátky – do Církve, v níž původně všichni přece ve svatém křtu začínají v ponížení a pokoře svůj pozemský a věčný život. Pro ty, kdo zpychnou jsou posíláni proroci katolické Církve. Reformátoři, kteří se od těch, kteří Církev ničí a trhají, liší pokorou. Vlastní ponížeností. Takoví reformátoři jdou do nebe a vedou s sebou ty, jimž jako svatý Jakub v dnešním čtení spasitelně hrozí, když ostře vytýkají povýšenost a pýchu.

Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo ;,Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? 

Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? 

Ubohým člověkem z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka. který nemohl mluvit a neslyšel, byl hluchoněmý, jehož k Ježíšovi přivedli spoluobčané z Desetiměstí, z kraje v té doby již dost zpohanštělého. Ježíš Kristus jej uzdravil: i na území Dekapole se rozšířilo Jeho království. Ježíš jim však nařizuje, aby o znamení, jímž je toto uzdravení, mlčeli. - Tak přechází tento zázrak Ježíšův do ritu Effatha v katechumenátu, kdy je každý – mocí, kterou svěřil Ježíš své Církvi, osvobozen, aby mohl slyšet ve slovech Církve Ducha Svatého a vyznávat svou svobodu v Božím Synu - Ježíšovi.

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.

Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. 

Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. 

Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!"

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra,Vatikán 4. června AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9619)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi do bídy hříšného srdce,

Ježíši, ač Boží Syn,

sám ses ponížil

a vzal jsi na sebe podobu a úděl otroka, vyhnance a veřejného hříšníka.

Plni hříchu proti Duchu Božímu Tě dokonce obvinili ze spojení s ďáblem.

Do takové hloubky temných mocností jsi sestoupil,

abys odtud vysvobodil ty, kteří v Tebe

jako v Mesiáše a Božího Syna uvěřili

a kteří se stali pastýři podle Tvého Srdce:

svatý Řehoř Veliký, papež

je vzorem pro celé "generace" papežů

a sám popisuje ideálního biskupa a kněze

ve své Regula Pastoralis:

svatostí života usvědčovat ty pastýře Církve,

kteří se chovají jako Tebou kritizovaní hosté

deroucí o se první místa u stolu,

kde ses rozhodl zasednout Ty:

na posledním místě ukřižovaného a trpícího,

ale zmrtvýchvstalého:

jenž je nadějí i pro nás i pro ně,

že v duchovním boji čeká toho,

kdo jej statečně podstupuje

"zesílení" duše:

vítězství "vnitřního člověka",

který se teprve v této chvíli má stát pravým reformátorem

každého nemocného společenství Církve.

Amen.

Podzim "starých struktur" - naděje jara svatodušního mládí

I církevní rok má svůj podzim.

Dobu, kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které "vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.

Proto je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků – světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima" jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.

Texty této neděle zaměřují náš pohled na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí, který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.

Tak naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem, touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.

Tento pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této zemi přinášet oběť lásky.

Obojí je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol, projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch, kdo theosis prožívají zde na zemi.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nastala chvíle, řekl před několika lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: "Mystérium Bílé soboty".

Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.

Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: "Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali"¹. V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".

Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!" Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.

Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i "negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho" vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.

V tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: "do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: "Passio Christi. Passio hominis."

Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti", který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtrnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla," začíná úryvek z Epištoly svatého Apoštola Galaťanům.

Uvádí téma, které čteme i v Evangeliu této neděle: je třeba se rozhodnout a stále se rozhodovat mezi dvojím, vzájemně opačným zaměřením života. Mezi Bohem a mamonem.

Pro konvertitu je jediným cílem Trojjediný Bůh. Cestě k Němu vše podřizuje, i když musí na této pozemské pouti bojovat "dobrý boj víry", jak píše na jiném místě Apoštol: rozhodovat se ve velkých věcech – zvláště pro své povolání – a pak i ve věcech drobných, aby právě v maličkostech osvědčil svou věrnost.

Základním povoláním každého člověka je dar znovuzrození. Jde o rozhodnutí vyžadující z podstaty svátosti, v níž jde o věrnost Bohu, nekompromisnost, která se má projevit ve všech sférách života konvertity. Věrnost Ježíši Kristu, s Nímž nejintenzivněji žijeme v Církvi, se pak – díky této neústupnosti "mamonu" se pak projeví ve všech rovinách života. Nekompromisnost je zároveň "kamenem, o který se naráží", či , který rozráží, rozděluje, odděluje a nezaměnitelně odlišuje: dílčí rozhodnutí vedou člověka buď k sjednocení s Ježíšem díky daru nového narození z vody a z Ducha Svatého nebo jej oslabují či zapírají. Každý den tak nastupuje člověk svým rozhodováním cestu milosti, lásky Boží či hříchu. Cestu do nebe či do očistce nebo do zavržení. Každý přitom touží po nebi, ať si to přiznává či zastírá, a zavržení se – právem – bojí.

Ovšem – z pohledu toho, který se ke konverzi teprve rozhoduje nebo má rozhodnout, či toho, který svůj život hodnotí v pokušení anebo dokonce ve vyjádření toho, který chce ˇsestoupit´do prostředí nevěry těch, kdo se dosud k Ježíši Kristu neobrátili a neodevzdali Mu svůj život - Apoštol v listu do Galácie píše, že "tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo."

Na jiném místě – ve svém listu do Říma - svatý Pavel píše slova, jejichž obdobu, avšak již jako naukový souhrn a odpověď Církve, známe z počátku Katolického katechismu: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci". A vysvětluje tento zdánlivý dualismus, či lépe řečeno dualismus, jemuž propadá ten, kdo dosud je dezorientován: "Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který ve mně sídlí." A na druhou stranu opět na tomto místě dále píše: "Má vnitřní bytost radostně souhlasí s Božím zákonem....Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?

Klade otázku, která v upřímně vyjádřené touze po vítězství Božího Ducha v životě člověka jej vede ke konverzi: vybízí, abychom se vydali cestou Ježíšovou – poprvé či pokaždé, když se rozhodneme pro život pod nadvládou těla, pro život ve hříchu:

"Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista našeho Pána."

V Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, v úryvku z Ježíšova Horského kázání, opět slyšíme o "těle": "Nedělejte si starosti...o své tělo. ...Kdo z vás si může svým staráním prodloužit život o jedinou píď?"

Náš Přítel a Pán Ježíš nás těmito slovy vede k jasnému poměřování při rozhodnutí ohledně zabezpečení se na zemi: ´Pod jediným zorným úhlem uvažujte a rozhodujte´. "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – ´hledejte plný život v mé Církvi a žijte jej: žijte "spravedlivě", vedeni Duchem´ - "a toto všechno" - ´co budete jíst, pít, do čeho se odívat...´ - vám bude přidáno."

Náš Spasitel, učitel moudrosti, tím i říká: ´Nežijte v dualismu hmoty a ducha! - nemůžete přece "sloužit Bohu i mamonu!", tedy dvěma pánům: mně a světu.´

Je třeba se jasně rozhodnout. To platí nejprve pro ty, kdo se dosud neobrátili celým srdcem k Ježíši Kristu v Jeho Církvi; rozhodnout se pro konverzi.

Poté se každodenně rozhodovat – ve smyslu benediktinského "conversio continua" – pro to, co je pro nás skutečně správné, pravé a užitečné. Pak přijmeme od Ducha Svatého pravé poznání Ježíše, poznáme Jeho vykupitelskou moc od ducha zla a na věčnosti Otcovo království, které o Letnicích začalo v Církvi.

Proto je třeba bojovat proti pýše a egoismu, odmítnout léčku nepřítele spásy, který nabízí falešnou touhu překonat falešný dualismus – čili vzdání se duchovního vítězství – touhu smířit a sjednotit nesmiřitelné a nesjednotitelné. Místo lásky k duchovnímu boji o uchování Ducha Božího, Ducha lásky v našich srdcích a v srdci místní církve nám satan nabízí lásku k sobě navzájem, humanismus, který nastoluje falešný dojem jednoty mezi všemi.

Největším pokrytectvím je přitom předstírání jednoty mezi těmi, kdo ji nikdy nemohou vytvořit – a to je vposledku rozdíl mezi nebem a peklem: mezi těmi, kdo jdou k Bohu a mezi těmi, kdo vzdorně odmítají se Mu podřídit; mezi všemi, kdo jdou Boží cestou i těmi, kdo jdou cestou satanovou, cestou, na níž - podle ducha zla - není nutné usilovat s láskou o pravdu, kterou je Ježíš.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXII. neděle

Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.

   Mojžíš řekl lidu toto: 
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. 
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."


"Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:


"Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku? 

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá. 

Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. 

Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá! 


"Slovo, které bylo do nás vloženo jako semeno" je především slovo znovuzrození: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." "Je to prvotina" podílu na novém stvoření každého vykoupeného svatou krví Ježíšovou. Církevní společenství i každý jeho člen by ovšem byli – i po znovuzrození – jako "bez Ducha", kdyby se toto slovo, které jsme přijali – třebas jako malí prostřednictvím svých rodičů a kmotrů, Církve – neprojevilo našimi skutky, jimiž vyjadřujeme víru a plníme přikázání lásky k Trojjedinému Bohu a k bližnímu, jak čteme v listu svatého apoštola Jakuba:

Bratři moji nejmilejší! 
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. 
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. 

Slova dnešního úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka jako by byla přímou odpovědí na současnou krizi nikoli papežství, ale nejvyšších představitelů Církve v oblastech, kde je krize církevních společenství zrcadlem, ale i "promotorem" krize společnosti, která opustila katolickou víru a tím i morálku a hlásá názory proti posvátnosti manželství muže a ženy, proti rodině, proti počatému životu, proti péči o trpící a umírající.

Kultura smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství, pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od Církve očekávají spásu své duše.

"Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí: "Pane Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"

   Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. 
   Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" 
   Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." 
   Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje." 

(Z meditace Svatého otce Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května AD MMX;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=12757)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Tvůj Otec učinil spolu s Duchem

jedinou inkarnaci:

povolal Tebe, Boží Synu,

abys vstoupil do lůna přečisté Panny:

"zasel do ducha".

I Ty, Ježíši, Logos Otce,

učíš celým svým pozemským životem

zasévat do ducha:

učíš apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,

učíš ty, které jsi jako Zachea vyhledal,

učíš ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho

– svatého Matouše povolal k životu podle Ducha,

učíš ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,

abys je o znovuzrození, fótismatu poučil

a připravil je na jeho přijetí.

Tvá Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům

nabídla setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.

O jejích služebnících,

kteří se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku

zasévajícím smrt do jejich vlastních těl

- vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -

na rozdíl od manželů

zasévajících do ducha při posvátném spojení k početí nového života,

říkáš ústy apoštola:

"Nemylte se, s Bohem nejsou žerty!

Co kdo zasel, to také sklidí,

kdo seje do svého těla,

kdo seje do těla,

z těla sklidí

věčnou záhubu."

Kajícnost a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,

odvádí Tvé služebníky od cesty záhuby

a jejich pohoršlivý příklad

vzbudí proroky

obnovy Církve:

adorace Tvého těla.

Amen.

1Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439

Kompromis a nevěra

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třináctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatého apoštola Pavla Galaťanům slyšíme výčitku, že se katoličtí křesťané, jimž sloužil v Duchu Ježíšově, odvrátili od cesty Božího Ducha a uvěřili falešným hlasatelům evangelia. 

Cele dosavadní dějiny Církve jsou přehlídkou duchovního boje, v němž mnozí v cestě za pravdou, kterou poznali v Ježíši Kristu, Božím Synu, zbloudili, vedeni démonem pýchy, zapřením života podle křestní milosti.

Evangelium o vděčném Samaritánovi, který vyznává Ježíše jako Božího Syna, je zahanbující jak pro devět ostatních malomocných z pomezí mezi Galilejí a Samařskem v době Ježíšově, tak i pro mnoho věřících, kteří žijí na pomezí mezi falešným učením, které proniká do jejich církevního společenství i do jejich srdcí, aniž by se mu bránili a – podle slov svatého Augustina – nenáviděli blud a přitom milovali bludaře. Ať jsou to falešné nauky vcházející ze samotného křesťanství – čehož předobrazem mohou být ortodoxními židy ze společenství starozákonního lidu vylučovaní Samaritáni; či hříšný život těch, kdo se oddali konzumnímu pohanskému životnímu stylu, jehož obrazem – pro ortodoxní židy – mohli být v době Ježíšově právě namnoze zpohanštělí Galilejci.

Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem malomocného - Samaritána - který je naplněn radostnou zdravou vděčností vůči Kristu za dar záchrany, a hledá osobní setkání s Ním, aby Mu poděkoval liturgicky, formou ritu, a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu - životem nevděčným a zákonicky smutným.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXI. neděle

Ve čtení z knihy Jozue je nástupce Mojžíšův, vůdce do země zaslíbené, předobrazu Církve Ježíšovy, postaven před rozhodnutí jít k Bohu, jenž připravuje příchod Svého Syna Ježíše Krista, přebývání Ducha Svatého v duši každého vykoupeného, či se vydat cestou, na níž mu hrozí, že sice získá zemi, ale ztratí nebe.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue vše-mu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chce-me sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"

Ten, kdo by chtěl svůj život s Bohem postavit pouze na prožitku Jeho přítomnosti, je svatým Žalmistou varován: "Boží hněv stíhá ty, kdo páchají zlo!"

Ten, kdo je rozhodnut jít cestou plnění Boží vůle, může v Duchu Svatém "okusit a vidět", jak je Ježíš dobrý.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. 

Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj. 

Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena. 

Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají. 


Svatý Pavel v listu do Efesu představuje jako primární rovinu rozhodování se pro Boha rovinu působení Ducha Svatého, a proto představuje Církev jako posvátný svazek.

Církev je po výtce průsečíkem rozhodování pro Boha nebo proti Bohu. Je viditelným a slyšitelným znamením spásy, ale také kamenem, o který narážejí ti, kdo by v sepětí, v manželství, jak svatý Apoštol přirovnává ke vztahu muže a ženy posvátné spojení Církve a Ježíše Krista, svolili k rozvodu.

Bratři! 
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. 
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. 
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. 

Evangelium této neděle podle sepsání svatého Jana, uvádí perikopy liturgických mešních čtení Svatý otec Benedikt XVI., je závěrečnou a vrcholnou částí Ježíšovy promluvy v kafarnaumské synagoze den po té, kdy nasytil tisíce lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš odhaluje smysl tohoto zázraku, to znamená, že se naplnil čas příslibů. Bůh Otec, který manou živil Izraelity na poušti, nyní poslal Jeho, Syna, jako pravý Chléb života, a tímto chlebem je Jeho tělo, Jeho život, podaný v oběť za nás. Je tedy třeba přijmout Jej vírou, nepohoršovat se nad Jeho lidstvím. Je třeba „jíst jeho tělo a pít jeho krev“, a tak v sobě mít plnost života.

Víra v zázrak – v transsubstanciaci - stojí v kontrastu k nevěře v realitu zastřenou konzumním životním stylem. Proto je tento způsob života nazýván "kulturou smrti". Vede ke smrti. Už samotné rozhodnutí k němu je rozhodnutím začít "odumírat", ztrácet život, radost z něj, radost z Ježíšovy přítomnosti. Proto nás On vede k oběti. Nejprve ke své oběti od zázračného rozmnožení chlebů a ryb, k oběti, již musí snášet pro lhostejnost ke zlu projevenou levitou a knězem přepadený, oloupený a polomrtvý u cesty z Jeruzaléma do Jericha, jak jsme o této kultuře smrti mohli rozjímat v evangeliu předminulé neděle, tak i – podle evangelia minulé neděle - k oběti jediného z deseti uzdravených malomocných, jen on je schopen prvního a základního kroku katolické eucharistie: projevit vděčnost Ježíši Kristu a především víru v Něj.

Všimněme si, že těch nevděčných je většina – devět. Tak je i často většina těch, kdo se vydávají cestou odmítání obětí a vposledku odmítání vrcholu všech obětí – Nejsvětější eucharistie.

Náš Pán Ježíš přesto nejde cestou "snížení laťky" nároku na víru a oběť svých posluchačů, Jeho "aggiornamento", Jeho zprostředkování víry do všedního života není jejím popíráním. Nehledá přízeň zástupů. Učí je hledat Boha v Nejsvětější Trojici.

Je zřejmé, že účelem této promluvy není budit souhlas. Ježíš to ví a činí tak záměrně. Byl to vlastně určitý kritický moment, přelom v jeho veřejném působení. Lidé i samotní učedníci Jím byli nadšeni, když konal zázračná znamení. Také rozmnožení chlebů a ryb bylo jasným zjevením Mesiáše, takže hned poté chtěl zástup přivést Ježíše v triumfálním průvodu a prohlásit za Izraelského krále. Nebyla to však jistě vůle Ježíše, který právě onou dlouhou promluvou utlumil nadšení a vyvolal mnohý nesouhlas. Když totiž vysvětluje obraz chleba, prohlašuje, že byl poslán vydat svůj život a kdo jej chce následovat, musí se s Ním osobně a hluboce sjednotit účastí na Jeho oběti lásky. Proto Ježíš ustanovil při Poslední večeři svátost eucharistie, aby Jeho učedníci – a to je rozhodující - mohli mít v sobě Jeho lásku a jako jediné tělo sjednocené s Ním prodlužovat ve světě Jeho tajemství spásy.

Pak – plni Jeho lásky – mohou o svém Příteli a Pánu svědčit. Říkat všem, že On je pravda.

Nebát se říci pravdu o Něm i za cenu, že "nezískají" pro Církev druhé. Ty získá jen Duch Svatý, jehož budou plni, pokud Jeho působení nebudou zhášet, v srdcích pokorně pravdu hledajících.

Po vyslechnutí této promluvy lidé pochopili, že Ježíš není Mesiášem, jakého chtěli a který by očekával pozemský trůn. Nehledal konsensus, aby mohl získat Jeruzalém. Chtěl dokonce jít do Jeruzaléma, aby mohl sdílet osudy proroků a dát svůj život za Boha a lid. Ony chleby rozdané tisícům lidí neměly vyvolat triumfální průvod, ale předpovědět oběť kříže, na kterém se Ježíš stal chlebem, tělem a krví obětovanými jako výkupné. Ježíš tedy pronesl onu promluvu, aby zástupům odňal iluze a především, aby přiměl učedníky k rozhodnutí. A mnozí z nich Jej skutečně přestali následovat.

Nechme se také opět udivit Kristovými slovy. On je zrnem padajícím do půdy dějin, je prvotinou nového lidstva, osvobozeného od hříchu a smrti. Objevme znovu krásu svátosti eucharistie, která vyjadřuje veškerou pokoru a svatost Boha, když se stal maličkým. Bůh se stal maličkým, zlomkem veškerenstva, aby všechny smířil ve své lásce.

   Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" 
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dří-ve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." 
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" 
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo 19. 8. AD MMXVII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16928;

a z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán 2. 9. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11724)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nebeská harmonie,

soulad poznání, obětující se lásky

a Slova, které se stalo tělem v Nazaretě,

nejposvátnější Obětinou na golgotském kříži

a tělem po proměně chleba,

- tak vstupuješ, Ježíši, do mého těla,

do mé duše

ve chvíli, kdy lze nejvíce Boha poznat,

setkat se s Ním a milovat Jej,

jak je to jen na této zemi možné.

Poznávat, začít rozumět Otcově lásce,

která Tě vydala do rukou nás, hříšníků,

milovat Tebe,

poté, co jsme se rozhodli pro přijetí Boží lásky

- Osoby Ducha Svatého;

obětovat se, vykonat velký čin víry,

spojit se s Tvou Golgotou na oltáři:

oslavit Ducha Svatého,

aby On se oslavil na nás.

Jeho sláva v duši svatých

je poznání a přijetí víry v Tvé vzkříšení,

Poznání spojené s láskou,

která říká pravdu,

a proto s láskou, která dokáže odpouštět,

jakos Ty odpustil svým mučitelům na kříži,

a poznání, které vede k činu:

rozhodnut se pro Tvou cestu

víry a morálky

bez jediného kompromisu.

Tak budu moci na cestě Božího,

Tvého a Otcova Ducha,

přemáhat tělo, svět a ďábla.

Amen.