Slavnost Nejsvětější Trojice

Jen v Duchu svatém lze říci:
věřím v Trojjediného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého

Ti, kteří ve svatodušním společenství Nejsvětější Trojice poznali mocný příchod Ducha svatého do Církve a zakusili jeho ohnivý plamen nad svou myslí, intelektem, jazyk plný glosolalie nad svým "mateřským" jazykem, prožívají to, co píše Otec biskup Fulton Sheen o daru konverze – rovněž svatodušním:

"...Konvertita a jeho okolí si však často uvědomují psychologické účinky konverze a začlenění do Kristova těla.

Za prvé je to zaměření života k novému středu a přehodnocení všech jeho hodnot. Toto nové intelektuální uspořádání myšlenek, které má udělat místo pro Boha, je jedním z dokladů, že konverze není záležitostí citu, protože city obyčejně úsudek neřídí. Před konverzí je život nepochopitelným. Po konverzi se život podobá téměř lampiónu, ale rozvinutému do plného objemu, uvnitř se svíčkou, která osvětluje jeho stěny a dává vyniknout jednotě v jeho vzoru i kresbě."
Pro takové církevní společenství, pokud již našlo svou pevnou půdu pod nohama na pevné skále Petrova vyznání, v Církvi apoštolské a katolické, nastává po konverzi návrat do všednosti, která již září jasným světlem Ducha Ježíšova a Otcova: každá modlitba se zdá příliš krátká, aby uchovala a rozlévala na další oblasti osobního i společného života další a další paprsky zpřítomňujícího se zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista.

Současně se duše naplněné nestvořeným světlem dotýká mnohý démon: satan se snaží "uloupit", oslabit božskou trojici ctností víru, naději a lásku v životě znovuzrozeného, katolického křesťana.
Nadto hledá konvertita v Duchu svatém, veden tajemstvím božského sjednocení s lidským, které sám intenzivně prožívá, pozemskou oporu, prostředek, jejž Církev již od Letnic nabízí, aby neuchopitelné, duchovní, pozemsky zadržel a uchoval ve své duši a ve svém všedním životě.
Proto všech osm dní po sestoupení Ducha svatého na společenství modlící se Církve, je učebnicí tohoto trojího procesu, dějin duše, která se obává jediného: že by Milujícího ztratila.
Proto také ke svatodušní obnově Církve, k Reformě reformy, patří i obnova Svatodušního oktávu, který – ač je dosud svatodušní pondělí dnem volna v patnácti státech, přesto je žádán těmi, kdo chtějí v posvátné liturgii – na nejdůležitějším místě pro charismatickou obnovu – zachovat poznání a poznávání Ježíše, které dává pravdivě jen Duch svatý, a uchovat vzácný okamžik "nejkrásnější chvíle na kolenou".

Celý Svatodušní oktáv je tradičně věnován výuce, vyzbrojení Duchem svatým k duchovnímu boji ve vlastní mysli i srdci a k ochraně, hájení Církve a k šíření Ježíšova království v temnotě hříchů a neřestí.

Kdo z těch, jenž zakusil dar Ducha Ježíšova a Otcova a přitom nepoznal život v Církvi, ale pouze jen v církevním společenství, objevuje poklady katolické, tedy i všeobecné Tradice, jak se to v této době již častěji stává, otevře klasické svatodušní knihy Otce kanovníka Vojtěcha Ruffera a čte poklad víry Otců či Římský breviář či papežský Missale Romanum, je překvapen, jak Duch svatý v Tradici podává vzácné duchovní rady k ochraně svých charismat, darů, svátostí a ctností prostřednictvím duchovních Otců, západních "starců", či jak v pokladu modliteb a čtení Římského breviáře vyučuje každý den, počínaje od pondělí svatodušního v jednotlivých krocích duchovního života, a jak i čtení v mešním řádu jsou souhrnem a vyvrcholením tohoto vyučování podaného – novodobě a spíše povrchněji řečeno – v Denní modlitbě Církve.

Jednotlivá capitula, krátká čtení hodinek Breviáře, jsou pak jak reminiscencí, anamnézí i chvalozpěvem na událost zrození Církve o Letnicích; tak jakoby se až zalykala chválou, úžasem a pokornou bázní před Osobu Ducha, takže vedou ty, kdo přijali dar jazyků k tomuto vrcholnému chvalozpěvu.

A co říci o slavné sobotě, jíž vrcholí Suché, Kvatembrové dny, zaměřované na modlitbu, půst, rozjímání a slavení svatých tajemství při – tradičně vyjádřeno – svěcení ostiářů, exorcistů, lektorů, akolytů, podjáhnů, jáhnů a kněží? - Jí se otevírá brána do svatodušního poselství víry a křtů ve jménu Trojjediného Boha Otce i Syna i Ducha svatého, současně se uzavírá velikonoční doba posvátným nočním bděním, svatou vigilií, při níž se čte pět úryvků ze Starého zákona a v tichu noci slavená oběť mše svaté dává prožít ústřední tajemství mše svaté, oslavu Nejsvětější Trojice, jíž je obětování Syna v Duchu Svatém Otci, jehož ovocem je díkůčinění v Duchu svatém skrze Ježíše Krista, našeho Pána Otci: Nejsvětější Eucharistie.

Tak je položen základ velikonočních tajemství pro každou neděli, která je proto nazývána nedělí po Seslání Ducha svatého, nedělí v niž se zpřítomňuje, rozvíjí a uchovává mysterium Nejsvětější Trojice ve Svatém svatým: pro pokřtěné a pro ty, kdo budou pokřtěni.

I svůj křest očekává svatý Mojžíš, jak čteme v dnešním prvním čtení z Exodu o svátku Nejsvětější Trojice, když se modlí: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás.“ Vzápětí mluví o lidu tvrdé šíje, o hříšnících. Ti potřebují ospravedlnění krví Ježíše Krista. Tak hovoří svatý Mojžíš implicitně o budoucích katechumenech, kteří v ponoření do jména Trojjediného Boha naleznou odpuštění hříchů a „změknutí“ svého srdce.
Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky.

   Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“


Svatý Daniel svým prorockým chvalozpěvem vyznává víru ve spásu nabídnutou pokolením Mojžíše a Abraháma, Otce věřících. Jeho chvalozpěv je i předznamenáním mešního chvalozpěvu, Římského kánonu, chvalozpěvu na Nejsvětější Trojici.

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, 
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. 
Požehnané je tvé slavné svaté jméno 
a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. 
Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě. 

a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. 
Požehnaný jsi ty na svém královském trůně 

a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. 
Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech. 

a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. 
Požehnaný jsi ty na klenbě nebes. 
a velebený a plný slávy navěky. 

O lidu, jehož „šíje již není tvrdá“, svědčí ve své druhé epištole do Korinta svatý Apoštol: když vybízí k radostnému životě, adresuje svá slova těm, kteří z Boží milosti, ze znovuzrození z daru křtu na sobě „pracují“, zdokonalují se. Vyznáním víry, které je současně přáním, modlitbou i apoštolským pozdravem známým z mešní liturgie, začínající ve jménu Nejsvětější Trojice; v trojjediném Dárci, odhaluje pak tajemství radostného života z Boží milosti.

Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi.
   Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!

„Dnešní liturgie,“ řekl při první modlitbě Pozdravení andělského po velikonoční době před dvanácti lety Svatý otec Benedikt XVI., „slaví Nejsvětější Trojici, téměř jakoby zdůrazňovala, že se ve velikonočním tajemství plně zjevuje střed kosmu a dějin: sám Bůh, věčná a nekonečná Láska. Tato věta shrnuje celé zjevení: „Bůh je láska“ a láska je vždycky tajemství, je to skutečnost, která přesahuje lidský rozum, aniž by mu odporovala, ba dokonce zvyšuje jeho možnosti. Ježíš nám zjevil tajemství Boha: On, Syn, nám dal poznat Otce, který je na nebesích a daroval nám Ducha svatého, Lásku Otce i Syna. Křesťanská teologie shrnuje pravdu o Bohu tímto výrazem : jediná podstata ve třech osobách. Bůh není samota nýbrž dokonalé společenství. Proto se lidská osoba, obraz Boha, uskutečňuje v lásce, jež je upřímným darováním sama sebe.
Kontemplujme tajemství lásky Boha, kterou sdílí vznešeným způsobem v Nejsvětější eucharistii, svátosti Kristova Těla a Krve, zpřítomnění jeho výkupné oběti.“
K této kontemplaci vybízí Ježíš ve své noční katechezi o křtu, o tajemství Nejsvětější Trojice hledače Jeho království, Nikodéma, jak zapsal slova této posvátné vigilie svatý Orličník:

Ježíš řekl Nikodémovi:
    „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3865

Cfr.: https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svatodusni-oktava;

http://www.katopedia.cz/index.php?title=Pondělí_svatodušní

P. Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie, Řím 1978, p. 275

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z lásky jsi stvořil svět,
Duchu svatý –
tak jsi miloval svět.
Z lásky ke svému stvoření,
k lidstvu,
jsi poslal svého Syna k zástupné obětní smrti na kříži,
Otče, Bože.
Tak jsi miloval svět.
Z lásky ke své Církvi,
která jako vzácný poklad uchovává toto nové stvoření: Tebe,
hovoříš, Ježíši 
- Tebou měl a má být celý svět spasen –
s Nikodémem: 
říkáš mu slova lásky Božího Syna,
aby odsoudil sebe 
a skutky vládce tohoto světa,
aby se znovu narodil z vody a z Ducha, 
byl spasen vyznáním víry,
které je samo již darem Vašeho Ducha,
Tvého a Otcova:
kdo vyzná víru v Trojjediného Boha 
- odřekne se monoteismu židů, muslimů, pohanů…
a dá se pokřtít,
přijme Tvé tělo a krev
 - vstoupí do působení Svaté Trojice - 
bude spasen.
Amen.

Slavnost Seslání Ducha Svatého

Svátostná kněžská služba

– dar Církve zrozené o Letnicích

Před dvanácti lety pronesl Svatý otec homilii v Bazilice svatého Petra. Byla právě slavnost Seslání Ducha svatého a zároveň udílení kněžského svěcení jednadvaceti kandidátům.

„Je to událost,“ uvedl papež Benedikt XVI., „jež zvýrazňuje důležitou chvíli růstu našeho společenství. Prostřednictvím posvěcených služebníků totiž dostává život, především skrze službu Božího slova a svátostí. Toto je tedy sváteční den pro římskou církev. A pro novokněze jsou to zvláštním způsobem jejich Letnice - Seslání Ducha svatého: znovu je srdečně zdravím a prosím, aby Duch svatý stále doprovázel jejich službu. Vzdávejme díky za dar nových kněží a modleme se, aby jak v Římě, tak v celém světě rozkvétala a dozrávala četná a svatá kněžská povolání.

Šťastná shoda mezi slavností Seslání Ducha svatého a kněžskými svěceními mě vybízí zdůraznit nerozlučitelné pouto, jež existuje v Církvi, mezi Duchem svatým a institucí. Narážel jsem na to již minulou sobotu, když jsem se ujímal katedry římského biskupa ve svatého Janu na Lateráně. Katedra a Duch jsou úzce spojené skutečnosti, a to tak, jako je spojeno charisma s posvěcenou službou. Bez Ducha svatého by se Církev omezila na čistě lidskou organizaci, zatíženou nadto svými strukturami. Avšak v Božích plánech Duch ze své strany obvykle používá lidské zprostředkování, aby působil v dějinách. Právě proto ji Kristus, který zřídil svou Církev na základě apoštolů spojených s Petrem, obohatil darem svého Ducha, aby ji během dějin posiloval a vedl k celé pravdě. Kéž církevní společenství zůstane stále otevřené a poddajné vůči působení Ducha svatého, aby bylo mezi lidmi věrohodným znamením a účinným nástrojem Božího působení!“

Kněží, nesoucí ve své duši nesmazatelné, „vryté“ znamení /charaktér/ svátostného svěcení, přijali tento dar z mocného působení, které se projevilo při vylití Ducha Svatého o Letnicích, padesátého dne po zmrtvýchvstání Dárce, Ježíše Syna Božího. A přijímají díky apoštolskému vkládání rukou nástupců apoštolů dodnes. To je zdroj, z něhož čerpá každý kněz sílu ke službě.

„Je skryt ve dni jejího zrození o Letnicích. Je jím Třetí božská Osoba Ducha svatého. Jeho poslání o této svatodušní neděli nám předkládají dva veliké obrazy poslání Ducha svatého: v prvním čtení a v evangeliu. Čtení ze Skutků apoštolů vypráví, jak v den letnic „Duch svatý ve znamení silného větru a ohně, vtrhl do modlící se komunity Ježíšových učedníků a položil tak základ Církve. Pro Izrael se slavnost letnic, slavnost sklizně, stala slavností, která připomínala památku uzavření smlouvy na Sinaji. Bůh ukázal svou přítomnost lidu skrze vítr a oheň a poté jim dal dar svého zákona, deset přikázání. Jen takto se dílo vysvobození, započaté exodem z Egypta, naplnilo: lidská svoboda je vždycky svobodou sdílenou, společenstvím svobody. Jenom v uspořádané harmonii svobod, která ukazuje každému vlastní prostředí, může vládnout společná svoboda. Proto dar zákona na Sinaji nebyl omezením nebo zrušením svobody, ale základem opravdové svobody. A protože spravedlivý lidský řád může vládnout pouze tehdy, pochází-li od Boha a jestliže sjednocuje lidi v Boží perspektivě, k řádnému uspořádání lidských svobod nemohou chybět přikázání, které dává sám Bůh. Tak se Izrael stal plně lidem právě skrze smlouvu s Bohem na Sinaji. Setkání s Bohem na Sinaji by mohlo být považováno za základ a záruku jeho existence jako lidu. Vítr a oheň, které zasáhly komunitu Ježíšových učedníků, shromážděných ve večeřadle, jsou dalším rozvinutím události na Sinaji a daly mu nový rozměr. V ten den se v Jeruzalémě, jak vyprávějí Skutky apoštolské, nacházeli „zbožní židé ze všech možných národů pod nebem“. A hle, jak se projevil charakteristický dar Ducha svatého: všichni rozuměli slovům apoštolů: „Každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí“. Duch svatý působí, že všichni rozumí. Překonává rozdělení započaté v Babyloně „ zmatení srdcí, které staví jedny proti druhým „ a otevírá hranice. Lid Boží, který nalezl na Sinaji svoji první strukturu, je nyní rozšířen tak, že už nezná žádné hranice. Nový lid Boží, církev, je lidem, který pochází ze všech národů. Církev již od začátku je katolická, to je její nejhlubší podstata.“


    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.     V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:     "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."
O události seslání Ducha implicitně prorokuje Žalmista. Tvář země, stvoření narušené hříchem, bude znovustvořeno. Tvář země bude obnovena. Pramenem obnovy bude seslání Ducha svatého do večeřadla zelenočtvrteční mše svaté Ježíšovy, prorocky předjímající jeho krvavou obětní smrt na Golgotě za spásu světa.

Proto svatý David volá:

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva. 
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země. 
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. 
„Svatý Pavel,“ pokračuje ve svém úvodu ke svatodušním čtením papež Benedikt XVI., „vysvětluje a zdůrazňuje skutečnost katolicity Církve jako jejího základního znamení a poslání, když ve druhém čtení do Korinta píše: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním duchem v jedno tělo, ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní „všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“. Církev se musí stávat vždy nově tím, čím už je: musí otevřít hranice mezi národy a zbořit překážky mezi třídami a rasami. Nemohou v ní být zapomenutí a opovrhovaní. V Církvi jsou pouze svobodní bratři a sestry Ježíše Krista. Vítr a oheň Ducha svatého musejí bez ustání otevírat ony hranice, které my lidé stále ještě stavíme mezi sebou. Musíme stále znovu jít od Babylonské věže, od uzavřenosti sebe samých, k letnicím. Musíme však pokračovat v modlitbě, aby nás Duch svatý otevřel, aby nám daroval milost pochopení, abychom se tak stali lidem Božím pocházejícím ze všech národů „ ještě více, jak nám říká sv. Pavel: v Kristu, který jako jediný chléb živí nás všechny v Eucharistii a přitahuje nás k sobě ve svém těle přibitém na kříži, se musíme stát jedním tělem a jedním duchem.“

Bratři!     Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."     Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.     Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. 
„Druhý obraz seslání Ducha svatého, který nacházíme v evangeliu, je daleko diskrétnější. Ale právě tak dává pochopit celou velikost události Letnic. Vzkříšený Pán vchází zavřenými dveřmi na místo, kde byli shromážděni učedníci a dvakrát je zdraví slovy: Pokoj vám! My stále zavíráme svoje dveře; stále chceme být v bezpečí a nerušeni druhými i Bohem. Proto můžeme stále prosit Pána jen o to, aby on přišel k nám a překonal naše uzavření a přinesl nám svůj pozdrav: „Pokoj vám“: tento pozdrav Pána je mostem, který staví mezi nebem a zemí. On sestupuje po tomto mostě až k nám a my můžeme vystoupit, po tomto mostě pokoje, až k němu. Po tomto mostě, vždy spolu s Ním, také my musíme přijít až k bližnímu, až k tomu, který nás potřebuje. Právě ponížíme-li se s Kristem, povýšíme se až k Němu a až k Bohu: Bůh je láska a proto sestoupení, ponížení, které vyžaduje láska a zároveň opravdový výstup. Právě tak, tím že se ponížíme, dosáhneme výše Ježíše Krista, opravdové výše lidského bytí.

Po pozdravu Pána následují dvě rozhodující gesta pro Letnice: Pán chce, aby jeho poslání pokračovalo v apoštolech: „Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Ježíš dechl na apoštoly a tak jim daroval Ducha svatého, svého Ducha. Ježíšův dech je Duch svatý. Tady poznáváme především narážku na vyprávění stvoření člověka v Genesi: „Bůh stvořil člověka z hlíny země a vdechl mu dech života“. Člověk je tímto tajemným stvořením, které pochází z prachu země, ale do něhož byl vložen dech Boží. Ježíš dechl na apoštoly a daruje jim novým způsobem, větším, dech Boží. V lidech, i přes jejich limity, je nyní něco absolutně nového – dech Boží. Přebývá v nás Boží život. Dech jeho lásky, jeho pravdy jeho dobroty. Tak můžeme také tady vidět narážku na křest a na biřmování „ na tuto novou přináležitost k Bohu, kterou nám Pán daruje. Text evangelia nás zve k tomuto: abychom neustále žili v prostoru dechu Ježíše Krista, abychom od něho dostávali život, a aby tak on v nás inspiroval autentický život „ život, který žádná smrt nemůže vzít. Ke svému dechu, k daru Ducha svatého, Pán přidává moc odpouštět. Slyšeli jsme již dříve, že Duch svatý sjednocuje, boří hranice, vede jedny k druhým. Síla, která otevírá a pomáhá překonat Babylon, je silou odpuštění. Ježíš může darovat odpuštění a moc odpouštět, protože on sám trpěl důsledky viny a zahladil je v ohni své lásky. Odpuštění přichází z kříže; on přeměňuje svět láskou, která se daruje. Jeho srdce otevřené na kříži je bránou, skrze kterou vstupuje do světa milost odpuštění. A jen tato milost může přeměnit svět a vybudovat pokoj.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.     Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4HYPERLINK "http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3819"“HYPERLINK "http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3819"id=3819

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Kde byl zmatek,

nastává plná svoboda v řádu,

Ježíši, Dárce Otcova Ducha,

přikazující apoštolům, aby se společně modlili.

Kde je nedorozumění v řeči, ve slovech i gestech,

neschopnost chápat velikost Boží lásky

- a kde do této prázdnoty vstupuje satan,

aby zabíjel slovem i skutky lidí jemu oddaných –

tam do Babylóna,

který padne v den Tvého navštívení,

do židovského Jeruzaléma,

vtrhne vichr a oheň Tvého Ducha:

mezi ty, kterým dáváš svého Ducha od Otce,

protože již uviděli, poznali a uvěřili,

že jsi byl oslaven:

hovořili s Tebou v oslaveném těle.

Tam, kde vládl démon hříchem,

přichází Tvůj nový Dekalog těchto Letnic,

který zní: „Přijměte Ducha svatého!“

Předtím jsi dechl na své apoštoly, biskupy a kněze,

a tak jsi jim dal prožít nejhlubší tajemství Letnic

- Tvůj kříž

a jeho zpřítomnění ve svátosti smíření:

„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny!“

– pravou a plnou radost na této zemi:

ve Večeřadle s biskupy a kněžími.

Amen.

Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista a 7. neděle velikonoční

V Nebi

Druhým vrcholem velikonoční doby je liturgické slavení události sestoupení Ducha svatého o Letnicích padesát dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Novéna, devět dní modliteb, které předcházely sestoupení slíbeného Parakléta, Utěšitele na apoštoly a učedníky, začíná požehnáním Ježíšovým, které jim, svým nejbližším. Těm se čtyřicet dní ve slávě zmrtvýchvstání ukazoval a připravoval je na okamžik modlitby plné víry ve vzkříšení a v jeho svatodušní zpřítomnění ve svátosti křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. K tomuto požehnání vyvedl své učedníky na Olivetskou horu, svěřil jim misijní přikázání a uložil jim, aby na modlitbách očekávali v Horní místnosti seslání Svatého Ducha, zrození Církve.
Proto o této slavnosti Nanebevstoupení Ježíšova, které jsme slavili ve čtvrtek uplynulého týdne a které je zahájením Svatodušní novény, modliteb touhy po Duchu, jenž znovu roznítí naši víru ve zmrtvýchvstáním svým duchovním plamenem, je , jak uvádí tuto slavnost Svatý otec Benedikt XVI. v jedné z promluv pronesené před několika lety, „je křesťanské společenství vyzváno, aby obrátilo pohled k Tomu, který čtyřicet dní po svém vzkříšení před ohromenými Apoštoly „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Jsme proto voláni k obnově naší víry v Ježíše, který je jedinou pravou kotvou spásy všech lidí. Jeho výstup na nebesa otevřel cestu k naší konečné vlasti, kterou je ráj. Nyní nás silou svého Ducha podpírá v každodenní pouti po zemi.“

Po té, co Pán vystoupil na Nebesa, učedníci se shromáždili k modlitbě ve Večeřadle spolu s Matkou Ježíšovou a společně vzývali Ducha Svatého, který je měl naplnit silou, aby svědčili o zmrtvýchvstalém Kristu, jak o tom čteme v dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů:

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

O společenství modlitby, kdy se společně duchovní i pozemští příbuzní společně modlili, připravovali se na příchod Osoby Ducha svatého, platí, že je založil a formoval, vedl k vyznávání víry a k pravidelnému setkávání nikoli člověk, ale sám On, Paraklétos, uvádějící při mši svaté a ve svátostech do plné pravdy.
Prorocky o tomto společenství „nebe na zemi“, o Církvi, zpívá svatý Žalmista:

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.

„Poslušnost pravdě očišťuje duši,“ říká papež Benedikt XVI.: „A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.“
Samotná pravda je Ježíš Kristus, jak On sám říká při Poslední večeři, když podává obšírně nauku rodící se Církve o Duchu svatém. On, Paraklétos, uvádí do plné Pravdy, vede k poznání plné reality, jíž je setkání s Ježíšem zmrtvýchvstalým, „naplněnou pravdou“. Ti, kdo Jej přijímají, jsou ve svátosti křtu a pak při svatém přijímání Jeho těla a krve „posvěcováni pravdou“ – přijímají závdavek svého vzkříšení.
A k nově vyvoleným arcibiskupům o tomto posvěcení sebe a svěřených Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě řekl:
„…Kristus samotný se jako Dobrý Pastýř sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh – ochotně - abychom byli vzorem svému stádci“.
V tomto duchu píše první papež ve své první epištole o postoji a hledání, který vede i v utrpení pro Ježíše a pro Jeho Církev vzhůru, do Nebe:


Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

Na Zelený čtvrtek, při své první mši svaté na této zemi předává Ježíš formou eucharistické, totiž trinitární modlitby svůj testament, který souhrnně vyjádří při požehnání učedníkům při svém Nanebevstoupení na hoře Oliv. Předtím na tento okamžik připravuje svými řečmi na rozloučenou. Naléhá „na důležitost svého „návratu k Otci“ jakožto vyvrcholení celého svého poslání. Přišel totiž na svět, aby přivedl člověka k Bohu nikoli pomyslně - jako filosof či mudrc - ale reálně, jako pastýř, který chce přivést ovce do ovčince. Tento „exodus“ do nebeské vlasti, který Ježíš prožil v první osobě, podnikl zcela pro nás. Pro nás sestoupil z Nebe a pro nás tam vystoupil po té, co se ve všem připodobnil lidem, byl ponížen až ke smrti kříže a sestoupil na dno maximálního oddálení od Boha. Právě proto se v Něm Otci zalíbilo, „povýšil“ Ho a vrátil Mu plnost jeho slávy, ale nyní i spolu s naším lidstvím. Bůh v člověku - člověk v Bohu: toto je nyní pravda nikoli teoretická, ale skutečná. Proto křesťanská naděje, založená na Kristu, není iluze, ale - jak říká list Židům – „v ní máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“, kotvu, která proniká do Nebe, kam nás Kristus předešel.
A čeho jiného má člověk každé doby více zapotřebí než právě tohoto pevného zakotvení své vlastní existence? Opět tedy onen překrásný smysl Mariiny přítomnosti mezi námi. Jako první učedníci obraťme pohled k Ní a budeme bezprostředně odkázáni k realitě Ježíše: Matka posílá za Synem, který už není fyzicky mezi námi, ale očekává nás v domě Otcově. Ježíš nás vyzývá, abychom nezůstávali hledět vzhůru, ale abychom sjednoceni v modlitbě prosili o dar Ducha svatého. Neboť jenom tomu, kdo „se zrodí shůry“, totiž z Ducha Božího, je otevřena brána do nebeského království…“ – příprava na vstup do Nebe, do níž nás Ježíš, náš Pán, zve prostřednictvím svých apoštolů, svátostných služebníků, jak zaznamenává Jeho trinitární modlitbu, v Duchu svatém, svatý Jan v evangeliu:

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

(Cfr.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3774

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9458

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11455)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Do Nebe jsi pozval své učedníky,

Ježíši na Olivetské hoře

shrnující své učení o sobě, Otci a Duchu svatém

i svou modlitbu v Duchu svatém k Otci,

prodromos všech eucharistických mešních modliteb

a zároveň rozeslání,

jež jsi misijním olivetským přikázáním dal:

„Jděte do celého světa, učte všechny národy,

křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ 

- Ty jsi s námi po všechny dny až do skonání věků 

– až do příchodu ve slávě,

kdy tato chvíle přijímání Tvého těla a krve

se naplní

Tvým pozváním z Olivetské hory

k Tobě,

do Nebe.

Amen.

Devět dní modliteb od slavnosti Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista do vigilie Seslání Svatého Ducha

Ježíš Kristus seslal apoštolům a učedníkům

Ducha Svatého od svého Otce

Devítidenní příprava na Slavnost Seslání Ducha Svatého

Boží Syn Ježíš řekl při Poslední večeři apoštolům:

"Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale ted byste to nemohli unést. Až však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám od sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít."

Čtvrtek - Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, našeho Pána

"Později se – Pán Ježíš – zjevil samotným jedenácti, když byli právě u stolu, a káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného.

A řekl jim: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.

Ty, kteří uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, hady budou brát do ruky, a vypijí-li něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se."

- závěr evangelia podle sepsání svatého Marka

Pátek:

Ježíš je Kyrios – Pán - a slíbený Mesiáš

V prvním kázání Církve – vzápětí po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly ve Večeřadle – vyzývá svatý apoštol Petr židy, proselyty a poutníky v Jeruzalémě:

"At je proto jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali!"

Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?"

Petr jim odpověděl: "Obratte se!

A každý z vás at se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého. Vždyt to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."

Sobota:

Další z apoštolů, svatý Jan, píše ve svém listu svědectví, že Bůh Otec poslal v Ježíši Nazaretském svého Syna na svět:

"My jsme očití svědci toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa.

Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu."

Neděle:

Svatý Pavel vyznává v listu, který napsal Titovi, víru, že Ježíš je slíbený zachránce – Spasitel, Mesiáš a zdůraznuje Jeho božství těmito slovy:

"Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně, a přitom očekávali to, o čem máme naději, že nám přinese blaženost: slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Krista Ježíše."

Pondělí:

Svatý Pavel píše také svému duchovnímu synovi Timotejovi o Spasiteli Ježíšovi – o milosrdenství Božím, které se Jeho příchodem nabízí všem a to k obrácení, k odpuštění hříchů:

"Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a Jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, nýbrž ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem Svatým. Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni Jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

Úterý:

Ježíš zachranuje z moci smrti.

Svatý Pavel v závěru prvního listu do Korinta vyznává:

"Kristus z mrtvých vstal, a to jakožto první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých.

Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.

Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak následují ti, kdo Mu náležejí, a stane se to při Jeho příchodu...

Středa:

V závěru předešlého úryvku popisuje svatý Pavel účast věřících v Ježíše Krista na Jeho zmrtvýchvstání:
"A až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: Vítězně je smrt navždy zničena. Smrti, kampak se podělo tvé vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista."

Ctvrtek:

Ježíš je zachránce, spasitel z moci hříchu:

Znovuzrození z vody a z Ducha Svatého v sobě skrývá Ježíšovu moc, která zachranuje z moci hříchu. Ježíš Spasitel ustanovil svatý křest svou obětní smrtí za nás, na kříži, a svým zmrtvýchvstáním nás vede k věčné spáse.

Svatý Pavel o tom píše křestanům do Korinta, v první epištole:

"Všechno je mi dovoleno" – ano, ale ne všechno prospívá. "Všechno je mi dovoleno", ano, ale já se nesmím dát ničím ovládnout.

"Pokrmy jsou určeny pro břicho a břicho pro pokrmy", ano, ale Bůh udělá jednou konec oběma.

Tělo však není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo.

A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.

Pátek:

A v listu do Říma apoštol Pavel vybízí věřící v Ježíše, aby to, co je tělesné dali do služeb ducha:

"Hřích proto nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle: nesmíte dělat, co se mu zachce.

Ani své údy už neposkytujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje k špatnosti.

Ale postavte se do služeb Bohu jakožto lidé, kteří byli mrtví, a přišli k životu.

Své údy dejte Bohu, aby On jich užíval jako nástroje ke konání spravedlnosti. Vždyť hřích už nebude mít více nad vámi moc. Nejste přece pod Zákonem, nýbrž pod milostí!

Sobota:

Dříve než budeme této noci – o svatodušní vigilii – prosit o Ducha Svatého pro naši duši, je třeba, aby naše srdce bylo proměněno, očištěno. O procesu proměny duše křestana, který svou vírou nechá pronikat všechno, čím žije, píše svatý Pavel, rovněž v listu do Říma:

"Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, lněte k dobru. V bratrské lásce se navzájem srdečně mějte rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte. Duchem plni zápalu, služte Pánu. V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. Podílejte se s věřícími na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Přejte všechno dobré těm, kdo vás pronásledují, přejte jim všechno dobré, neproklínejte je. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.

Smýšlejte stejně mezi sebou navzájem. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se nechte získat pro věci obyčejné. Nemyslete si, že jen vy sami jste moudří."

5. neděle velikonoční

Apoštolská tradice Ducha svatého v Církvi:
dar cesty, pravdy a života

„Postavili (vyvolené) jáhny před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tak svatý Lukáš ve své druhé knize, ve Skutcích apoštolů, popisuje ritus apoštolské tradice: předávání Ducha Ježíšova a Otcova od papeže Petra na další služebníky Církve, které oni, „uznávané sloupy Církve“ vedeni týmž Duchem již samostatně ustanovují jako „munus“, úřad a službu pro aktuální potřeby – aby všichni křesťané mohli být i při ekonomickém zabezpečení „pneumatoforoi“ – nositeli a předavateli Ducha svatého.

O úloze Tradice v Církvi řekl na jedné z generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., že jejím charakteristickým rysem je, že se projevuje stálou přítomností Božího slova a Ježíšova života v jeho lidu. Ale aby Boží slovo mohlo být stále přítomno, je třeba někoho, kdo by jej hlásal. Takto vzniká vzájemný vztah - na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, ale na straně druhé je člověk, co jej hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, není jeho původcem. Tato vzájemnost mezi obsahem, Božím slovem, životem a člověkem, jenž jej šíří, je typická pro církevní strukturu. Tu v dnešním prvním čtení dotváří Svatý Duch prostřednictvím apoštolů, kteří světí nový „ordo“ služebníků – diakony, jáhny.

 
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."  Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru. 

Ti, z židů, kteří se začali rozcházet se „synagogou“, s judaismem, a začali přijímat biskupské, presbyterské - kněžské a jáhenské povolání na základě vkládání rukou apoštolů, sdílení Ducha Trojjediného Boha, tímto vyznali, že jejich křest vychází z apoštolské tradice a službou povolávání bližních vede k naplnění jejich služby a ke křtu dalších, „aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.“ 

Tak je pokládán základ pro milosrdné smýšlení a jednání, pro nezištnou lásku k Hospodáři nad našimi životy i ke všem potřebným. Boží dílo spásy se ve společenství Církve stává spolehlivým a svátostná služba „radostí spravedlivých“, jak zpívá Žalmista:

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě. 
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

„Svatým kněžstvem“ nazývá první papež Petr, ty, kdo se připojují jako stavební kameny k základu, jímž je náš Pán Ježíš Kristus - Kámen na Siónu ve Večeřadle první biskupské konsekrace na Zelený čtvrtek.

Tato stavba Církve má svůj počátek, jak uvádí papež Benedikt XVI., který spadá do doby, kdy Pán povolal dvanáct apoštolů, kteří představovali budoucnost Božího lidu. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct, později pak i na ostatní místa nastupují jiní, aby v apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl ustanoven apoštolem přímo Zmrtvýchvstalým, konfrontuje své evangelium s evangeliem ostatních apoštolů „sloupů Církve“ a dbá na to, aby předával, co sám přijal; při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem. Tak jako jsou na počátku apoštolové povoláváni Ježíšem, tak jsou další povolávání, prostřednictvím Ducha svatého, svěřena do rukou těch, jež již tuto službu vykonávají. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název episkopální služba, „episcopé“.

Prvním v této službě, prvním z biskupů je svatý Petr a jeho nástupci podle apoštolské posloupnosti. Slovo biskup v češtině je převodem řeckého slova „epískopos“. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu, z něhož dnes čteme úryvek ve druhé mešní lekci, nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“. A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší se později následovníci apoštolů nazvali biskupy, „episkopoi“. Jim je svěřena služba „episkopé“. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu biskupa, kněze a jáhna, již jasně doloženou Ignácem z Antiochie na počátku 2. století. Je to vývoj řízený Božím Duchem, který pomáhá při volbě nástupců apoštolů, aby splňovali kritéria jak co do množství zkušeností, tak do schopnosti tuto službu vykonávat, a měli také dar charismatického působení, jak tomu bylo u původních apoštolů.

Biskupský úřad se tak stává nositelem návaznosti apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice, Božího slova a života svěřeného nám Pánem. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve přidává Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. Kontinuita je tedy zachována v tomto historickém řetězci. A právě kontinuita posloupnosti v církevním společenství je zárukou pokračování Apoštolského sboru, jež kolem sebe soustředil Kristus. Tuto kontinuitu, která se nejprve projevuje jako historická kontinuita duchovních, je třeba chápat také v duchovním smyslu, protože apoštolské následnictví duchovních je považováno za výsadní pole působnosti Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu z druhé poloviny 2. století: „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes… (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“.

Svatý Irenej se poté, co mluví o apoštolské posloupnosti jako o záruce ve vytrvávání v Božím slově, zaměřuje na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou Církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem prinicipalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoliv, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“ Apoštolská posloupnost, ověřená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvávání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto kanálu od počátků dojít až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v Církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“.

Podle těchto svědectví antické Církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cesta, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu Pána Ježíše k prvotní Církvi, analogicky představuje služebná posloupnost ve vztahu prvotní a současné církve. Není to nějaké prosté hmotné spojení, je to spíše historický nástroj, jenž používá Duch svatý, aby zpřítomnil Pána Ježíše, hlavu lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládání rukou a modlitbu biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: On sám k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců. On sám působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou, v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme pocítit, že jsme milováni a že jsme byli přijati do srdce Boha. – On je – především při mši svaté - takto viditelně a slyšitelně kamenem na Siónu, jejž klade Otec v síle svátostného působení svého Ducha; On je vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán. Apoštolská služba biskupů, kněží a jáhnů má být k tomu zárukou. Příkladem je papež Petr, jenž ve svém prvním listu vybízí:

Milovaní!

Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. 

"Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tato slova našeho Učitele, Pána nad smrtí a nad naším věčným životem čteme v perikopě svatého evangelia podle sepsání Miláčka Páně – Orličníka. On, „pneumatoforos“ apoštolské tradice ukazují její konkrétní formu: cestu jako formu edukace, vyvedení Duchem svatým z temnot hříchu a neřestí, uzdravování především duchovních nemocí, které přijali apoštolové a jejich nástupci od Ježíše, Uzdravovatele až ke vzkříšení.

O pokorných učednících evangelia, které je Ježíšovou cestou, pravdou a životem a současně vede k přijetí těchto ideálů ve svátostech, kde se s Ním setkáváme osobně, jako s naší Cestou, s Pravdou evangelia a Životem věčným, řekl Svatý otec Benedikt XVI. při setkání s představiteli španělských univerzit a jejich studenty:

Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“. Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“. Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Ten, kdo našel Pravdu – Ježíše ve svátosti křtu, ve znovuzrození své duše a v naději svého těla na zmrtvýchvstání, hledá a nachází Jej při hledání pravdy znovu a znovu jako její princip i ideál. Jeho srdce se nechvěje úzkostí. Věří ve vzkříšení, V život věčný s Ježíšem.

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."  Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"  Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.  Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5838

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15032

Confr. Ad Magnesios. 6, 1; str. 5, 668;

Adversus haereses, III, 3, 1; str. 7, 848;

Adversus haereses, III 3, 2: str. 7, 848;

Parmenides, 135d; ibid. III, 3,3; str. 7, 851;

Caritas in veritate, 30)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nechals pro nás připravit mešní svatební hostinu,

jako pro své apoštoly a učedníky,

Ježíši, cesto k Siónskému večeřadlu,

ke Skále slavící Tvou nekrvavou oběť.

Prvního z apoštolů, Petra, jsi vybídl,

aby řekl pravdu o Tobě,

že jsi Mesiáš, Syn Boha živého –

a na Skále, na Kéfovi, jsi založil svou stavbu Církve,

Ježíši, Pravdo každého chrámu Ducha svatého.

Zmrtvýchvstalý ses ukázal Panně Marii, ženám, Knížeti apoštolů, Jedenácti 

i učedníkům.

Svěřils jim tak tradici apoštolského vyznání i Božího Ducha:

Vyznání, že jsi vstal z mrtvých

a že ve Tvé Církvi se Tvé umučení, smrt a vzkříšení zpřítomňuje

při letniční události každé mše svaté.

V ní se při svatém přijímání dáváš:

Cesto, Pravdo a náš Živote.

Amen.