středa 26. února 2020

Skutečný půst - Karanténa





Traduje se historka o jednom „kazateli“, který chtěl svou promluvou bombasticky zaujmout. Před věřícími v kostele začal své „postní kázání takto“:
Právě jsme dostali zprávu, že do našeho města se náhle rozšířila smrtonosná epidemie, Od této chvíle je přísná karanténa, nikdo nesmí opustit tento kostel!“
Kázání nedokončil,,,,zděšení věřící se vrhli ke dveřím. Začal je marně prosit a přemlouvat: „To byl jen začátek kázání...chtěl jsem vás zaujmout....“

Představme si ovšem situaci, kdy bez levných kázání jsou naši bližní takovéto karanténě vystaveni. Tady už končí nepovedená, od života odtržená, kázání. Život sestupuje na dřeň.

Jaké kázání má zaznít například k obyvatelům sídlišť uvězněným v daleké Číně ve svých bytech, jejichž možnost vyjít ven je drasticky omezena nebo i znemožněna. V zemi, kde je do lidských duší dodnes zaséván smrtící ateismus?
Jak si „krátí“ čas do chvíle, kdy buď skončí karanténa nebo jejich život? Jak čekají na osvobozující rozsudek novodobých starozákonních kněží, kteří prohlásí jako kdysi k malomocným, dnes k těm, kdo nebyli nakaženi či kteří nemoc přestáli: „Jste čisti – můžete vyjít z vaší vesnice malomocných!“

Někteří, jak dosvědčují zprávy, pro nás znějící velmi nesmyslně a bolestně: hraním společenských her, brouzdáním po internetu, psaním si s těmi, s nimiž by jinak toužili být pohromadě; dokonce někteří občas vyběhnou na lodžii paneláku a navzájem na sebe volají: „Vydržet!“

Podobný, snad navenek bolestnější příběh se – do jisté míry podle určité románové fikce - odehrál ve Florencii a v jejím okolí roku 1348. Město toho roku postihl mor. (Nazývali jej „černá smrt“ a v té době v Evropě zemřela velká část obyvatelstva. Mor pocházel z oblasti dnešního čínského města Wu-chan. Zde propukl roku 1330 a daleko pomaleji než dnes dospěl po letech do Evropy.)
V tom roce ve Florencii zemřelo sto tisíc lidí. Z prostředka této hrůzy se podle literárního zpracování Giovanni Boccaccia odebralo sedm krásných panen a tři mladíci na florentský venkov, aby v bezpečí a v krásném prostředí letohrádků, fontán, hojnosti jídla a pití trávili spolu takto uvolněný čas. Od pondělka do čtvrtka si vyprávěli příběhy. Jejich obsah odpovídal už společenskému a morálnímu úpadku doby. Naopak záchytným bodem proti prázdnotě života a zkáze byly společně trávené pátky a soboty: to se sedm panen a tři mladíci věnovali rozjímání slov Ježíše Krista, o Jeho životě, o životě a slovech těch, kdo Jej následovali – učedníků Ježíšových a světců.

Tou dobou již Evropou procházely zástupy kajícníků, kazatelů pokání a odvrácení se od kultury smrti, kterou s sebou ušlechtilá renesance přinášela. Flagelanti, kajícníci, kteří se veřejně při procházení morem zasaženými městy a vesnicemi bičovali a vybízeli druhé k následování: k lítosti nad dosavadním stylem života, k obrácení k Ježíši Kristu, k modlitbě a postu. Tito kajícníci sami vstoupili do určité karantény. Odlišné od Boccacciových vypravěčů. Do karantény, kdy letohrádek nahradil kostel, vybraná jídla a pití půst, frivolní příběhy slovo evangelia: „Přiblížilo se Boží království!“

Nejintenzivnější karanténou ovšem je samotná hora takto (starofrancouzky, rytířsky, křižácky) nazývaná: Qaranténa. Hora pokušení Ježíše Krista. Náš Spasitel na ni vystupuje poté, co byl pokřtěn svatým Janem Křtitelem v řece Jordánu.
Ježíš je plný Ducha Svatého. V Jeho síle jde na qaranténskou poušť. V Jeho síle se setkává – osvědčil se ve čtyřicetidenním postu, dnem i nocí, s pokušitelem, satanem.
Začíná veřejný život Ježíšův. A začíná bojem se satanem, který Jej provází celé tři roky veřejného působení až do vrcholného zápasu, jímž je pro lidstvo hrozivý proces s Božím Synem, odsouzení očekávaného Spasitele – Mesiáše, poprava na kříži, jíž byl ponížen až ke smrti římských otroků a slavné zmrtvýchvstání třetího dne po krvavých pašijích.

Qaranténa je vstupní místo k dějinám, které jsou pro nás věřící očistnou branou ke spáse.
Určitým návratem na Qaranténu bývaly noci, které Ježíš, náš Pán, trávil často v přírodě, o samotě, v niterné modlitbě: v rozhovoru s Otcem veškernstva v síle Ducha Svatého, ve svatodušní modlitbě. Zvláště dvě poslední noci, kdy byl v pozemském těle na této zemi: zelenočtvrteční a velkopáteční.

Začínáme postní čtyřicetidenní období. Může trvat i déle. Qaranténa se nám otevírá letošní Popeleční středou.


Otec Vladimír Mikulica