Traduje
se historka o jednom „kazateli“, který chtěl svou promluvou
bombasticky zaujmout. Před věřícími v kostele začal své
„postní kázání takto“:
Právě
jsme dostali zprávu, že do našeho města se náhle rozšířila
smrtonosná epidemie, Od této chvíle je přísná karanténa, nikdo
nesmí opustit tento kostel!“
Kázání
nedokončil,,,,zděšení věřící se vrhli ke dveřím. Začal je
marně prosit a přemlouvat: „To byl jen začátek kázání...chtěl
jsem vás zaujmout....“
Představme
si ovšem situaci, kdy bez levných kázání jsou naši bližní
takovéto karanténě vystaveni. Tady už končí nepovedená, od
života odtržená, kázání. Život sestupuje na dřeň.
Jaké
kázání má zaznít například k obyvatelům sídlišť
uvězněným v daleké Číně ve svých bytech, jejichž
možnost vyjít ven je drasticky omezena nebo i znemožněna.
V zemi, kde je do lidských duší dodnes zaséván smrtící
ateismus?
Jak si
„krátí“ čas do chvíle, kdy buď skončí karanténa nebo
jejich život? Jak čekají na osvobozující rozsudek novodobých
starozákonních kněží, kteří prohlásí jako kdysi
k malomocným, dnes k těm, kdo nebyli nakaženi či kteří
nemoc přestáli: „Jste čisti – můžete vyjít z vaší
vesnice malomocných!“
Někteří,
jak dosvědčují zprávy, pro nás znějící velmi nesmyslně a
bolestně: hraním společenských her, brouzdáním po internetu,
psaním si s těmi, s nimiž by jinak toužili být
pohromadě; dokonce někteří občas vyběhnou na lodžii paneláku
a navzájem na sebe volají: „Vydržet!“
Podobný,
snad navenek bolestnější příběh se – do jisté míry podle
určité románové fikce - odehrál ve Florencii a v jejím
okolí roku 1348. Město toho roku postihl mor. (Nazývali jej „černá
smrt“ a v té době v Evropě zemřela velká část
obyvatelstva. Mor pocházel z oblasti dnešního čínského
města Wu-chan. Zde propukl roku 1330 a daleko pomaleji než dnes
dospěl po letech do Evropy.)
V tom
roce ve Florencii zemřelo sto tisíc lidí. Z prostředka této
hrůzy se podle literárního zpracování Giovanni Boccaccia
odebralo sedm krásných panen a tři mladíci na florentský venkov,
aby v bezpečí a v krásném prostředí letohrádků,
fontán, hojnosti jídla a pití trávili spolu takto uvolněný čas.
Od pondělka do čtvrtka si vyprávěli příběhy. Jejich obsah
odpovídal už společenskému a morálnímu úpadku doby. Naopak
záchytným bodem proti prázdnotě života a zkáze byly společně
trávené pátky a soboty: to se sedm panen a tři mladíci věnovali
rozjímání slov Ježíše Krista, o Jeho životě, o životě a
slovech těch, kdo Jej následovali – učedníků Ježíšových a
světců.
Tou
dobou již Evropou procházely zástupy kajícníků, kazatelů
pokání a odvrácení se od kultury smrti, kterou s sebou
ušlechtilá renesance přinášela. Flagelanti, kajícníci, kteří
se veřejně při procházení morem zasaženými městy a vesnicemi
bičovali a vybízeli druhé k následování: k lítosti
nad dosavadním stylem života, k obrácení k Ježíši Kristu,
k modlitbě a postu. Tito kajícníci sami vstoupili do určité
karantény. Odlišné od Boccacciových vypravěčů. Do karantény,
kdy letohrádek nahradil kostel, vybraná jídla a pití půst,
frivolní příběhy slovo evangelia: „Přiblížilo se Boží
království!“
Nejintenzivnější
karanténou ovšem je samotná hora takto (starofrancouzky, rytířsky,
křižácky) nazývaná: Qaranténa. Hora pokušení Ježíše
Krista. Náš Spasitel na ni vystupuje poté, co byl pokřtěn svatým
Janem Křtitelem v řece Jordánu.
Ježíš
je plný Ducha Svatého. V Jeho síle jde na qaranténskou
poušť. V Jeho síle se setkává – osvědčil se ve
čtyřicetidenním postu, dnem i nocí, s pokušitelem, satanem.
Začíná
veřejný život Ježíšův. A začíná bojem se satanem, který
Jej provází celé tři roky veřejného působení až do
vrcholného zápasu, jímž je pro lidstvo hrozivý proces s Božím
Synem, odsouzení očekávaného Spasitele – Mesiáše, poprava na
kříži, jíž byl ponížen až ke smrti římských otroků a
slavné zmrtvýchvstání třetího dne po krvavých pašijích.
Qaranténa
je vstupní místo k dějinám, které jsou pro nás věřící
očistnou branou ke spáse.
Určitým
návratem na Qaranténu bývaly noci, které Ježíš, náš Pán,
trávil často v přírodě, o samotě, v niterné
modlitbě: v rozhovoru s Otcem veškernstva v síle
Ducha Svatého, ve svatodušní modlitbě. Zvláště dvě poslední
noci, kdy byl v pozemském těle na této zemi: zelenočtvrteční
a velkopáteční.
Začínáme
postní čtyřicetidenní období. Může trvat i déle. Qaranténa
se nám otevírá letošní Popeleční středou.
Otec
Vladimír Mikulica
