V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již od svého vzniku nesly duchovní, základní rozměr: očekávání zrození nového lidu, nového vyvoleného národa, v němž by se zastavil a "přepóĺoval" proces dělení, započatý oddělením Adama a Evy od Trojjedinného Boha v Ráji, pokračující oddělením se Kaina od společnosti, rozdělením národů mezi sebou navzájem a zvláště oddělením, které byl nucen vykonat Noe pro hříšný životní styl těch, které nepozval a ani nemohl pozvat - do archy zachraňující před potopou, která je předobrazem Církve zrozené o Letnicích.
Slavnost Seslání Ducha Svatého začíná podle Ritu Antiquior původně křestní vigilií, při níž se čte šestero proroctví ze Starého zákona (Zkouška Abrahámovy víry, Zázračný průchod Rudým mořem, Závěť Mojžíšova, O mravní neplodnosti Siónu a o požehnání, které sestoupí na Sión Církve, Báruchova výzva k opuštění pomíjejících věcí a k hledání trvalých, Oživení suchých kostí Božím Duchem) a poté úryvek ze Skutků apoštolských o Seslání Ducha Svatého na katechumeny v Efezu.
Evangelium je výňatek Ježíšovy řeči při Poslední večeři, kdy slibuje Ducha Utěšitele a příbytky u Otce v nebesích, pro ty, kdo budou podle Jeho slova žít.
LITURGICKÉ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Dějiny vesmíru, světa, jak je v rodokmenu Ježíšově a v radostné zvěsti o Jeho narození líčí svatý evangelista Lukáš, začínají v protipohybu, protiproudu k tendenci štěpení se lidské společnosti vlivem hříchu Adama, rozdělováním jejích pospolitostí zahrnujících duchovní i pozemský rozměr.
Počátkem je viditelné a slyšitelné projevení se Ducha Svatého při zrození Církve o Letnicích: těmito prvními Letnicemi všech letnic začínají první dějiny Božího království, které vede k usmíření, k sjednocení s Trojjediným Bohem a tím i člověka s každou pospolitostí, s bližním.
Ti,
kdo jsou pohromadě po deset dní na modlitbách, poslední den, o
svátku letnic, jsou viditelně označeni plamenem Ducha Božího,
naplněni Jeho slovy radostné zvěsti. A ti, kdo jsou z celého
tehdejšího "světa" jako jeruzalémští poutníci
přítomni této události narozenin Církve, slyší nejen
evangelium ve svých vlastních jazycích, ale především vidí a
slyší Ducha Svatého v Církvi – v apoštolech a učednících.
Setkání s Bohem vede k proměně života: tři tisíce toho dne přijal dar znovuzrození z Ducha Božího a z vody – křest.
V perokopě z evangelia podle sepsání svatého Jana jsou znovuzrození naším Spasitelem, Dárcem Ducha, vedeni, aby v Jeho radosti a svobodě naplnili každý zákon. Jen Duch svatý je schopen spojit zdánlivé protiklady: plnou svobodu a plnou kázeň. Dává schopnost s láskou naplnit každé přikázání, každé Ježíšovo slovo: plnit v pozemském životě Jeho – ne svou – vůli.
LITURGICKÁ
ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
Vyprávění
o Letnicích v knize Skutků
apoštolů, řekl
Svatý otec Benedikt XVI., prezentuje
"novou éru"Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním
Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos.
Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci
nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech,
Duch svatý. Co způsobuje toto nové a mocné sebesdělení Boha"Tam
kde jsou roztržky a odcizení, vytváří jednotu a porozumění.
Začíná proces opětovného sjednocení částí rozdělené a
rozptýlené lidské rodiny. Lidé - často redukovaní na soupeřící
či svářící se jedince - jsou dostiženi Duchem svatým,
otevírají se zkušenosti společenství, které je může spojit až
do té míry, že z nich utváří nový organismus, nový subjekt:
Církev. Toto je účinek Božího díla: jednota. Jednota je tedy
poznávacím znamením, "vizitkou" Církve v průběhu
jejích univerzálních dějin. Počínaje dnem Letnic, mluví všemi
jazyky. Univerzální církev předchází místní církve, které
se jí musí vždycky přizpůsobovat podle kritérií jednoty a
univerzality. Církev nikdy nezůstává vězeňkyní politických,
rasových a kulturních hranic; nelze ji zaměňovat se státy a ani
s federacemi států, protože její jednota je jiného rodu: usiluje
o překročení všech lidských hranic.
Nastal
den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z
nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý
dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně,
rozdělily se a nad každým z nich se usadil j eden. Všichni byli
naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim
Duch vnukal, aby promlouvali.
V
Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod
nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli
ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní
řečí. Žasli, divili se a říkali:
"Ti,
co tak mluví, nejsou to Galilejci"Jak to tedy, že každý z
nás slyší svou mateřštinu"My Partové, Médové, Elamitě,
obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a
Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme
připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové:
slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."
Žalmista
vyzpívává chválu na stvoření. Svatodušní chvalozpěv. Ducha
s Božím Synem a s Otcem stvořil svět. Vesmír je dílo
Nejsvětější Trojice. Ten, kdo je ve křtu ponořen do jejího
jména, dostává dar modlitby, chvalozpěvu k Ní do své duše.
Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Veleb,
duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak
četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého
tvorstva.
Hynou,
když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když
sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář
země.
Nechť
věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého
díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v
Hospodinu.
Ve
čtení
z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům rozlišuje Apoštol mezi
cestou Ducha Svatého, a to je cesta, která vede k usmíření s
Bohem a bližními díky ovoci Ducha, kterým je duše při křtu
naplněna, nebo cesta konzumního života "podle těla",
která vede ke ztrátě života v Božím Duchu: vede do záhuby.
Bratři!
Žijte
duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti
duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem
odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však
necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
K
jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo,
nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství,
sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví,
závist, vraždy, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl
jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří
takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím
království.
Ale
ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost,
dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se
nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši,
ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
Protože
Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!
V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme o spojení mezi Nejsvětější Trojicí a člověkem. Duch Boží je ten, který umožňuje tento posvátný a věčný život dávající kontakt. Ježíš tato slova řekl při Poslední večeři – při první mši svaté.
Pokaždé, když slavíme Svatou eucharistii, řekl papež Benedikt XVI., žijeme ve víře tajemství, které se naplňuje na oltáři, účastníme se tedy svrchovaného skutku lásky, který Kristus realizoval svou smrtí a vzkříšením. Jeden a tentýž střed liturgie i křesťanského života - velikonoční tajemství - nabývá pak během různých slavností a svátků specifických "foremL, které mají své další významy a skýtají zvláštní dary milosti. Mezi těmito slavnostmi vynikají Letnice, protože v nich se uskutečňuje to, co sám Ježíš ohlásil jako smysl celého svého pozemského poslání. Když vystupoval do Jeruzaléma, řekl apoštolům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!". Tato slova nacházejí své nejvýraznější uskutečnění padesát dní po vzkříšení, tedy na Letnice, starobylý židovský svátek, který se v církvi stal prvořadou slavností Ducha svatého: "A ukázaly se jim jazyky jako z ohně? a všichni byli naplněni Duchem svatým." Pravý oheň, Duch svatý, přinesl na zem Kristus. Neodcizil jej bohům jako Prométheus v řeckém mýtu, ale stal se prostředníkem "Božího daru", který nám vymohl největším skutkem lásky v dějinách: svou smrtí na kříži.
Bůh chce i nadále každou lidskou generaci obdarovávat tímto ohněm, a přirozeně je svobodný dělat to, jak a kdy chce. On je duch, a duch \. Existuje však "normální cesta", kterou Bůh zvolil, aby "na zem vrhnul oheň". A touto cestou je Ježíš, jeho Jednorozený vtělený, usmrcený a vzkříšený Syn. Ježíš Kristus založil Církev jako své tajemné Tělo, aby prodloužil své poslání v dějinách. "Přijměte Ducha svatého" - řekl Pán apoštolům večer v den zmrtvýchvstání a doprovodil svá slova výmluvným gestem: "dechl na ně". Dal tak najevo, že jim předává svého Ducha, Ducha Otce i Syna. V dnešní slavnosti nám, drazí bratři a sestry, Písmo opět říká, jak má vypadat společenství, jací máme být my, abychom přijali dar Ducha svatého. Ve vyprávění, které opisuje událost Letnic, svatopisec zmiňuje, že učedníci "byli společně pohromadě" na stejném místě. Tímto místem bylo Večeřadlo, "hořejší místnost", kde Ježíš spolu se svými apoštoly konali Poslední večeři a kde se jim zjevil zmrtvýchvstalý; místnost, která se stala jakýmsi "stolcem" rodící se Církve. Skutky apoštolů však spíše než fyzické místo chtějí zdůraznit vnitřní postoj učedníků: "Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách". Svornost učedníků je tedy podmínkou, aby přišel Duch svatý; a předpokladem svornosti je modlitba.
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Až
přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který
vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte
svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
Měl
bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli
snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.
On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší,
a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého
vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem
řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI 12.12. AD MMXII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17553;
a z homilie Svatého (otce Benedikta XVI. při mši svaté v Bazilice svatého Petra, 23. 5. AD MMX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12854;
a z homilie na Seslání Ducha svatého, bazilika svatého Petra 31. 5. AD MMIX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11319
Fides et ratio, 12)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Dechl jsi na apoštoly,
když ses jim ukázal ve svém zmučením vzkříšeném těle,
Ježíši, vydechující Božího Ducha z úst,
které před Pilátem mlčely,
ale na Golgotě volaly slova modlitby "židovského breviáře" k Otci;
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Tato ústa jsou nyní – jako celé Tvé tělo a Tvá hlava – prodchnuta vzkříšením:
Duch – Dech Boží, kterého předáváš apoštolům, je Duch vzkříšení:
pro ně a pro nás z hříchů ke zmrtvýchvstání
a připojení se k Tvému tělu Církvi,
jíž jsi v apoštolech hlavou.
Tak jsi – v tuto chvíli před sesláním svého Ducha od Otce Církvi -
"zařadil zpětný chod" - vracíš dějiny lidstva "ad fontes" k prameni rajské řeky:
vedeš celé lidstvo, celý vesmír k red-integraci, k apokatastasi,
ke stavu mnohem vyššímu než mělo v Ráji,
pro ty, kdo nejdou,
jak jsi řekl o Jidášovi,
do záhuby.
On Tě zmrtvýchvstalého ve sboru apoštolů již nemohl uvidět.
Stejně jako nové dějiny, novou historii lidstva, Boží království,
nová nebesa a novou zemi, jimiž se naplňuje život v Církvi
již nemusí okusit Kain,
nebo ti, kdo zahynuli ve vodách potopy
a nebyli přijati do praeeccleasiae: do "Církve" – Archy,
kdo setrvali v babylonském zmatení jazyků
a v konfliktech v Církvi a ve společnosti:
kdo zemřeli odděleni od Tebe.
Pro nás i pro ně jsi svým ukřižovaným a zmrtvýchvstalým tělem postavil hráz
proti dalšímu oddělování se od Tebe,
proti "sektářskému násilí",
jež jako dědičný hřích lpělo na všech,
dokud nebyli pokřtěni
vodou a Tvým Duchem o Letnicích
v Jeruzalémě, v Efezu, v Césareji Přímořské – ve Tvé Církvi.
Amen.
