Podle slov svatého biskupa Augustina je doba velikonoční protipólem doby postní. V té se zvláště snažíme o sebevýchovu ve spolupráci s milostí Ducha svatého, abychom se - s vědomím, že naše osobnost je narušena a potřebuje obnovu integrity vedoucí k blažené věčnosti - více a více sjednocovali s Ježíšem, naším Učitelem na cestě znovuzrození ústícího do konečného zmrtvýchvstání ve Jménu, v němž jsme byli ponořeni do Ducha – ve jménu Nejsvětější Trojice. Slavíme takříkajíce pozemskost, její posvěcování, jehož se smysly dotýkáme.
Naproti tomu doba velikonoční je představením zmrtvýchvstalého těla Ježíšova, které je pro nás nadějí zaměřenou do budoucnosti plné nesmrtelnosti.
Doba postní je obrazem bojů, konfliktů a soužení pozemského života, velikonoční naproti tomu předzvěstí radosti, kterou „připravil Bůh těm, kdo Jej milují“.
Neděle před slavností Nanebevstoupení našeho Spasitele a Přítele Ježíše, kterou nyní slavíme, je naplněna tímto „augustinovským“, čili Ježíšovým, chvalozpěvem na vzkříšení. Tím je Jeho přítomnost, kdy se zjevuje po čtyřicet dní svým apoštolům a učedníkům. Tyto dny se již chýlí ke konci. Poslední den vyvede své, kterým v „gradu purificationis“ osvobozoval srdce od neřestí, od démonů, od hříšných závislostí – jimž dával v tomto smyslu prožít tříletou postní dobu, tyto vyvede na horu, na jejímž svahu v zahradě oliv se na Zelený čtvrtek modlil, na vrchol a požehná jim:
Uloží jim přikázání celosvětových misií.
Předá jim symbolon základního vyznání víry a zároveň křestní liturgie – trojičnou formuli konfese i svatého křtu.
Uloží jim, aby se vrátili do Jeruzaléma, a to má být do Horní místnosti. Tam mají setrvávat společně na modlitbách a očekávat Utěšitele. Příchod Osoby Boha.
LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
V Epištole nás svatý Jakub vybízí k důslednosti v duchovním boji, jímž je soustředěné, pozorné naslouchání Božímu slovu – tedy v Tradici a Písmu svatém. Máme být aktéry slova, ne pouhými auditory. Tak skutečně se osvědčili i první biřmovanci, když v přípravě uslyšeli Boží slovo – dané prostřednictvím vyvoleného a ustanoveného papeže Petra – a zvolili místo apoštola Jidáše svatého Matěje. Stali se, jak píše dnes svatý apoštol, „vykonavateli slova a ne pouze jeho posluchači“. Modlitba je vedla i ke zbožnosti, o níž svatý Jakub píše v závěru perikopy.
V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme podrobně o onom známém úsloví Ježíšově, které převzali evangelisté i Apoštol: „Zůstaňte ve mně“…“Zůstávejte ve mně“: „menein en Christo“. „Zůstáváním s Ježíšem“ je v Jeho druhé katechezi o Duchu Svatém vyjádřeno jako niterné a hluboké sepjetí s učedníky. Tak pevné, že jejich modlitba splývá s modlitbou jejich Mistra a Pána: vede ji tentýž Duch, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Proto i tato modlitba je plná naděje na vzkříšení a radosti z něj – in expectatione; nyní v očekávání seslání Ducha Utěšitele a Mystagoga.
LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:
6. neděle velikonoční
O tajemství svátosti biřmování můžeme rozjímat nad prvním čtením dnešní neděle ze Skutků apoštolů. Duch Svatý nebyl vylit jen v historickém okamžiku Ježíšových Letnic padesátého dne po Jeho zmrtvýchvstání, ale je dáván znovu a znovu. O apoštolské svatodušní Tradici Ducha svědčí další „Večeřadlo“, při kázání svatého papeže Petra, jenž je nositelem Ducha Svatého a Jeho Traditionis – Předávání v Césareji Přímořské v domě setníka Kornelia.
Když
Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v
hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň!
Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a
promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale
v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co
je správné."
Když ještě Petr
mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali.
A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s
Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž,
jak mluví cizími jazyky a velebí Boha.
Tehdy
Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří
jako my přijali Ducha svatého“" Pak rozkázal, aby je
pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby u nich
zůstal ještě několik dní.
Před zraky setníka Kornelia a jeho domu ukázal Duch Svatý spásu v Ježíši Kristu. O tom svědčí podle Tradice prorocky svatý David:
Hospodin
zjevil svou spásu před zraky pohanů.
Zpívejte
Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství
je dílem jeho pra-vice, jeho svatého ramene.
Hospodin
uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou
spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu
domu.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho
Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a
hrejte!
Ve
čtení z prvního listu svatého apoštola Jana čteme o zrození
z Boha, z Ducha Svatého, o poznání Boha, cesty a pravdy
a života, kterým je Ježíš Kristus a o ovoci, kterým je láska
k Bohu a bližnímu. Boží lásku můžeme prožít
znovuzrozením, poznat vztahem k Ježíši Kristu, a tak
dosvědčit, že Bůh je láska.
Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
O zůstávání v Ježíšově lásce, jak slovo našeho Vykupitele zaznívá pro učedníky v evangeliu podle sepsání svatého Jana, je obsaženo ono „menein en Christo“ jako dar Ducha Svatého, jako dar Církve. Tímto silným akcentem na stálé sepjetí s Ježíšem jsou učedníci před Ježíšovým nanebevstoupením na hoře Olivetské připravováni na tuto chvíli. Ježíš zmizí jejich očím, ale oni mohou s Ním niterně zůstávat. V desetidenní modlitbě a po vylití Ducha Svatého desátého dne ve svátostech, které je opět intenzivně – až do konce časů, co Církev bude majákem pro každé lidstvo – povede k niternému spojení s Ním, k mystickému spojení lásky „hierou gamou“, mystické svatby duše a Trojjediného Boha. Vrcholu pro duši na zemi i po smrti zakusitelné lásky.
„Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Těmito slovy, řekl Svatý otec Benedikt XVI. o slavnosti Nanebevstoupení Páně, se Ježíš loučil s apoštoly, jak jsme slyšeli v prvním čtení. A vzápětí svatopisec dodává, že „byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí“. A tajemství Nanebevstoupení dnes slavíme. Co nám však chce sdělit Bible a liturgie tím, že Ježíš „byl vyzdvižen„? Smysl tohoto sdělení je srozumitelný nikoli na základě jednoho textu, ba ani ne jednoho spisu Nového zákona, ale pozorného naslouchání celému Písmu svatému. Užití slova „vyzdvihnout“ má ve skutečnosti starozákonní původ a vztahuje se ke slavnostnímu uvedení na trůn. Kristovo Nanebevstoupení tedy v první řadě znamená, že ukřižovaný a vzkříšený Syn člověka se ujímá královské vlády Boha nad světem.
Je tu však hlubší smysl, jenž není bezprostředně vnímatelný. V úryvku ze Skutků apoštolských se nejprve praví, že Ježíš byl „vyzdvižen“, a potom se dodává že „byl vzat“. Událost je popisována nikoli jako cesta vzhůru, nýbrž jako skutek moci Boha, který uvádí Ježíše do prostoru božské blízkosti. Zmínka o oblaku, který „jim ho vzal z očí“, odkazuje na prastarý obraz starozákonní teologie, a řadí tak vyprávění o Nanebevstoupení do dějin Boha Izraele, počínaje oblakem na Sinaji a nad stánkem úmluvy na poušti až k zářivému oblaku na hoře Proměnění. Představit Pána zahaleného v oblacích poukazuje nakonec na stejné tajemství, které je vyjádřeno obratem „sedět po pravici Boží“. V Kristu, který vystoupil na nebesa, lidská bytost neslýchaným a novým způsobem vstoupila do intimity Boha; člověk má od nynějška navždy prostor v Bohu. „Nebe“ neznamená místo nad hvězdami, ale něco mnohem smělejšího a vznešenějšího: ukazuje Krista, božskou Osobu, která plně a navždy přijímá lidství, Toho, v němž jsou Bůh a člověk neoddělitelně navždy sjednoceni. A my se blížíme k nebi, ba dokonce vstupujeme do nebe v míře, jakou se přibližujeme k Ježíši a vstupujeme s Ním do společenství. Dnešní slavnost Nanebevstoupení nás tedy zve ke hlubokému společenství s Ježíšem usmrceným, vzkříšeným a neviditelně přítomným v životě každého z nás.
Z tohoto hlediska pak chápeme, proč evangelista Lukáš tvrdí, že se po Nanebevstoupení apoštolové vrátili do Jeruzaléma „s velikou radostí“. Příčina jejich radosti spočívá v tom, že to, co se stalo s Ježíšem, není jeho vzdálením. Nyní měli dokonce jistotu, že Ukřižovaný-Vzkříšený je živý, a v Něm, že byly lidstvu navždy otevřeny brány života věčného. Jinými slovy, Jeho Nanebevstoupení s sebou nepřineslo Jeho dočasnou absenci ve světě, ale spíše bylo zahájením nové, definitivní a nepotlačitelné formy Jeho přítomnosti na základě Jeho podílu na královské moci Boha. Právě na nich, na učednících, zapálených mocí Ducha svatého, bude, aby učinili vnímatelnou jeho přítomnost svým svědectvím, kázáním a misijním nasazením. Nanebevstoupení Páně by mělo naplňovat také nás klidem a nadšením, stejně jako naplnilo apoštoly, kteří se z Olivové hory vrátili „s radostí“. Stejně jako oni i my přijměme výzvu „dvou mužů v bělostných šatech“. Nesmíme zůstat hledět k nebi, ale pod vedením Ducha svatého musíme jít a všude hlásat spasitelnou zvěst o smrti a vzkříšení Krista. Provázejí nás a jsou nám útěchou slova Jeho samého, jimiž se končí evangelium svatého Matouše: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“.
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Jako
Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.
Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem
já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho
lásce.
To jsem k vám mluvil, aby moje
radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.
To
je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí
svůj život.
Vy jste moji přátelé,
když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám
služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval
jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem
slyšel od svého Otce.
Ne vy jste si
vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu,
abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý.
Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu
mém.
To vám přikazuji: Milujte se
navzájem."
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Cassino 24. 5. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=11288)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Ve svém společenství věrných učedníků
zůstáváš, Ježíši, trpící vinný kmeni, ve své Církvi, ve své vinici
i s krutými vinaři,
kteří dále a dále prohlubují Tvé rány:
tak podle slov svatého Augustina Aurelia Tvá Církev kráčí v tomto světě
oděna postní dobou:
urážkami Tvého poslání,
rouháním přisuzujícím milosrdenství satanovi
a Tvému Otci krutost.
plivanci do Tvé tváře: pomluv Tvého zmrtvýchvstání,
Tvé přesvaté přítomnosti mezi námi v Mysteriu této svátosti
od těch, kdo mají odpor pohlédnout do knihy Zákona Tvé lásky,
kterou je Tvůj kříž.
Znamení nejvyšší lásky,
jaké člověk vůči člověku není schopen.
Jen Ty, Bůh, Boží Syn.
Proto v této chvíli Svatého přijetí
je každý věřící v Tebe, zde přítomného,
zmučeného a vzkříšeného,
sesílajícího Božího Ducha
naplněn věčnou, velikonoční radostí
budoucí hostiny Lásky,
kterou´s připravil po pravici Otce
pro své nejmenší.
Dej ať s Tebou nyní, v této chvíli,
spojeni,
zůstaneme až k poslední cestě
na pravou stranu Tvého trůnu v nebesích.
Amen.
