Proroci zániku

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi." 
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Úžas svatého Petra ve chvíli zázračného rybolovu je základním postojem člověka. Formuje lidství. Dává smysl životu. Aristotelés klade úžas do kategorie základní vlastnosti člověka - „Anthropó esti thaumazein“ - člověku je vlastní žasnout.

Ježíš, Spasitel, vede cestou záchrany svatého Petra na počátku, kdy jej zavolal od sítí k rybolovu duchovnímu, k podílu na svém díle spásy: vede jej k plnosti lidství, k úžasu.

Tento charakter povolání apoštola, v případě svatého Petra knížete apoštolů, poznamenává již od časů před narozením Ježíše Krista celou cestu přípravy na jeho příchod: filosofii pohanských národů i moudrost lidu, který si Bůh vyvolil pro příchod Spasitele.

Svatý otec Benedikt XVI. krátce před koncem svého pontifikátu navštívil římský papežský seminář. Přišel se rozloučit s kandidáty kněžského povolání slovem o povolání svatého Petra. Otevřel první epištolu Knížete apoštolů a začal podle řeckého originálního textu rozjímat její první verše, aby ukázal exkluzívní vokaci prvního papeže v souvislosti s povoláním ostatních ke kněžství: vždyť při zázračném rybolovu, jak o něm čteme v evangeliu této poslední neděle po Epifanii, se zmocnil úžas...také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy.

Jednotu kněžstva – a jistě především biskupů – s papežem, vyzdvihl papež Benedikt XVI. také při zmínce o autorství prvního listu svatého Petra: úpadková forma exegeze, postižená touhou co nejčastěji hledat autora každého jednotlivého díla pokud možno odlišného od toho, jemuž bývá spis Tradicí připisován, jakoby přehlédla zmínku v samotném závěru listu, že jde o společné dílo Silvána a papeže. O učednictví svatého Silvána, které jistě - a ze strany svatého Petra záměrně - epištolu obohacuje; a tím o jeho věrném podílu na papežské „encyklice“.

Vždyť oba - papeže i jeho „seminaristu“ - sjednocuje Ježíš Kristus, jejž dnes svatý Petr při zázračném rybolovu s úžasem oslovuje: „Pane!“ - nazývá Jej Pánem svého života: Bohem.

Apoštol Petr v Ježíši Kristu nalezl Božího Mesiáše. O něm řekl později jménem budoucí Církve jako první: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Později ve svých katechezích a ve svých epištolách mluví o tom, že nás uvedl do této víry a o tom, co mu řekl Pán: „Tobě dám klíče nebeského království“ a svěřil svoje stádce po Zmrtvýchvstání, kdy mu třikrát zopakoval „Pas moje stádce, moje ovce“. Mluví také muž, který padl a zapřel Ježíše, ale kterému se dostalo milosti spatřit Ježíšův pohled, byl zasažen ve svém srdci, dostalo se odpuštění a obnovy jeho poslání. Především je však důležité, že tento muž, plný vášně a touhy po Bohu, touhy po Božím království, po Mesiáši, tedy muž, který nalezl Ježíše, Pána a Mesiáše, je také mužem, který zhřešil, padl a přesto zůstal před zraky Páně, stal se zodpovědným za Boží Církev, byl pověřen Kristem a zůstává nositelem Jeho lásky.

Úžas svatého Petra, který umocněje jeho vášeň hledat a chránit spravedlnost, touha po hledání Boha odměněná Jeho nalezením, se vtiskla do myšlení prvotní Církve: první papež byl jejím prvním prorokem a kazatelem. Těmito dvěma „literárními formami“ Ducha svatého položil zároveň základ křesťanské filosofii katolické, a proto univerzální Církve.

Filosofie z tohoto hlu pohledu, ze základní Boží perspektivy, odhaluje Boží slovo „sestoupením“ („seskočením“) z trůnu své, Boží moudrosti mezi lidi: charakterizuje ji celá historie Ježíšova nazaretského Vtělení, betlémského Narození a skrytého života do období veřejného vystoupní a působení. - Bůh přemýšlí ne jako padlý Adam, ale na jeho místě. A připravuje tak intelekt lidstva na přijetí evangelia, které teologicky naplňuje tuto předkřesťanskou filosofii jednotou filosofie a teologie v kázáních a katechezích prvního papeže.

A ukázkou druhého „úhlu pohledu“, který je vlastní zdravé, logické (kata ton Logon Theou) filosofii, je způsob, jak svatý Petr svůj úžas z moci Mesiáše, Božího Syna vkládá do výkladu situace, v níž se sociálně křesťané prvních i následujících časů nacházejí:

...svatý Petr označuje ty, kterým píše slovy „eklektois parepidemois - vyvolení žijící v rozptýlení jako cizinci“. A máme tu opět paradox slávy a kříže: vyvolení, ale i rozptýlení a cizinci. „Vyvolení“ byl titul slávy Izraele. My jsme vyvolení. Bůh vyvolil tento malý národ nikoli proto, že jsme velicí, praví Deuteronomium, ale z lásky. Vyvolení teď Petr přenáší na všechny pokřtěné a obsahem prvních kapitol je právě to, že se pokřtěným dostává privilegií Izraele, jsou novým Izraelem. Zdá se mi, že toto označení stojí za zamyšlení. Jsme vyvolení. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem, chce mne mít knězem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. Chtěl, abych byl nositelem jeho vyvolení, které je vždy také posláním, zejména posláním a odpovědností za druhé. Jsme vyvolení, a máme být vděční a radovat se z této skutečnosti. Bůh myslel na mne, vyvolil mne, katolíka, za nositele svého evangelia, za kněze. Mám za to, že se vyplatí o tom často přemýšlet a účastnit se tak faktu svého vyvolení. Vyvolil mne, chtěl mne, a já nyní odpovídám.

Možná jsme dnes pokoušeni říci: nechceme se radovat z toho, že jsme vyvolení, byl by to triumfalismus. Byl by to triumfalismus, kdybychom si mysleli, že Bůh mne vyvolil, protože jsem tak veliký. Toto by byl skutečně pochybený triumfalismus. Avšak, radost z toho, že mne Bůh chtěl, není triumfalismus, nýbrž vděčnost, a mám za to, že bychom se měli této radosti znovu naučit. Bůh chtěl, abych se narodil, v katolické rodině a poznával Ježíše již od začátku. Je to dar, být chtěný Bohem, takže jsem mohl poznat Jeho tvář, poznat Ježíše Krista, lidskou tvář Boha, lidský úděl Boha v tomto světě! Mít radost, protože mne vyvolil, abych byl katolíkem, abych byl v této Jeho Církvi, kde subsistit Ecclesia unica (subsistuje jediná Církev). Je třeba se radovat, protože Bůh mi dal tuto milost, tuto krásu poznat plnost pravdy Boží, radost Jeho lásky.

Vyvolení je slovem privilegia a pokory zároveň. Avšak slovo „vyvolení“ je doprovázeno výrazem parepidemois, rozptýlení, cizinci. Jako křesťané jsme rozptýleni a jsme cizinci. Vidíme, že křesťané jsou dnes ve světě nejvíce pronásledovanou, protože nekonformní skupinou, protože jsou podnětem proti tendencím egoismu, materialismu, a všech těchto věcí.

Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Misionáři, kteří přišli z Antiochie a z Jeruzaléma do Evropy, přišli jako cizinci. Přišli však především jako hlasatelé evangelia pokoje, usmíření, odpuštění, k němuž dává sílu víra v Ježíše Krista, který se obětoval za nás a pro nás vstal z mrtvých. Jejich poselství zvěstuje usmíření v pozemském životě a blaženost v nebeském: jejich víra je Jeho ovocem – opustili své pozemské povolání a přijali pozemsko-nebeské, přiléhavě vystižené souslovím Ježíšovým zahrnujícím jak rybolov tak i péči o spásu duší. A nadto „nechali všeho a šli za ním.“ Tato oběť lidského života přesahuje lidské schopnosti: ukazuje na Ducha Ježíšova, moc Jeho kalvarské oběti; k ní vede. Zároveň umožňuje koexistenci života na zemi s nebeským životem, v tomto případě in statu viae – svátostným, soužití s hledajícími, soužití domorodců s cizinci, které je předzvěstí nebe a stává se rozvinutím všech dosavadním mohutností duše, jež se pak zrcadlí v rozvinutí kultury každé civilizace.

Křesťané jsou zajisté nejenom cizinci. Existují také křesťanské národy, jsme hrdí, že jsme přispěli k formaci kultury. Existuje zdravý patriotismus, zdravá radost z příslušnosti k národu, který má dlouhou historii kultury a víry. Avšak, jako křesťané jsme vždycky také cizinci podobně jako Abraham, připomíná list Židům. Jako křesťané jsme právě dnes také cizinci. Na pracovištích tvoří křesťané menšinu, ocitají se v situaci odcizení. Je to div, že jedinec dovede ještě věřit a žít za takové situace. Také to patří k našemu životu. Je to forma bytí s Kristem Ukřižovaným, být cizinci, kteří nežijí způsobem stejným jako všichni, ale žijí nebo se alespoň snaží žít podle Jeho Slova uprostřed velké rozmanitosti, v porovnání s tím, co všichni říkají. Právě to je pro křesťany charakteristické. Všichni říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl také?“ Ne, já ne, protože chci žít podle Boha. Svatý Augustin jednou řekl: „Křesťané jsou ti, kteří nemají kořeny dole jako stromy, ale nahoře; nežijí v přirozené gravitaci směrem dolů“. Prosme Pána, aby nám pomáhal přijímat poslání žít v rozptýlení a tedy v určitém smyslu jako menšina; žít jako cizinci a přesto být zodpovědní za druhé a právě tak skýtat sílu k dobru uprostřed našeho světa.

Přijetí křesťanské kultury není věcí osobního svévolného výběru: je odpovědí na povolání od Boha. Jen tudy vede cesta ke znovuzrození:

Znovuzrozeni, vykládá nauku svatého Petra podle začátku jeho první epištoly papež Benedikt XVI., – řecky anagennesas znamená, že být křesťanem není pouhé rozhodnutí mojí vůle, moje idea, že uvidím nějakou skupinu, která se mi líbí a stanu se jejím členem, sdílím jejich cíle atd. Nikoli. Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Znovuzrození se netýká jenom sféry vůle a myšlení, nýbrž sféry bytí. Jsem znovuzrozen, znamená, že stát se křesťanem, je především pasivum. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem. A svoluji k tomuto znovuzrození, nechávám se přetvořit, obnovit a znovuzrodit. To pokládám za velmi důležité. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít. Nikoli: týká se právě hloubky bytí, to znamená, že křesťanský zrod začíná Božím činem, především Jeho činem, a já se nechám formovat a transformovat.

Od chvíle, kdy křesťanská filosofie a teologie katolické Církve předala evropské civilizaci poznání jejích hlubin, kdy ji společně s Petrem zavezla svou loďkou „na hlubinu“, nastalo poslední údobí dějin této kultury a civilizace: proto je možní ji „jen“ předávat a dědit. Tím se ovšem – když si připomeneme příklad spolupráce papeže Petra s učedníkem Silvánem – jen – a právě jen tímto způsobem – prohlubuje.

Druhým slovem v listu svatého Petra je dědictví. Je to velmi důležité slovo Starého zákona, kde je řečeno Abrahamovi, že jeho potomstvo zdědí zemi, a tento příslib stále platí: Budete mít zemi, zdědíte zemi. V Novém zákonu se toto slovo stává slovem, které je určeno nám: my jsme dědici nikoli určitého území, ale Boží země, Boží budoucnosti. Dědictví je věc budoucnosti, a tak nám toto slovo říká, že jako křesťané máme budoucnost: budoucnost je naše, budoucnost je Boží. Jako křesťané víme, že naše budoucnost je naše a že strom Církve není mrtvý, nýbrž stále roste. Máme tedy důvod, abychom se nedávali strhnout proroky zániku - jak říkal papež Jan - těmi, kteří říkají: „Dobře, Církev, je strom, který vyrostl z hořčičného zrnka, rostl dva tisíce let, a nyní má svůj čas za sebou, nyní je čas jeho skonu“. Nikoli. Církev se ustavičně obrozuje, znovu se rodí. Budoucnost je naše. Existuje přirozeně také falešný optimismus a falešný pesimismus. Falešný pesimismus říká, že doba křesťanství se končí. Nikoli, znovu začíná! Falešný optimismus je ten, který nastoupil po Koncilu, kdy se zavíraly semináře a řeholní domy a říkalo se: to nic, všechno jde dobře. Nikoli. Ne všechno jde dobře. Nastává také velký úpadek, nebezpečí. Musíme se zdravým realismem uznat, že takto to nejde. Není dobré, dělají-li se pomýlené věci. Avšak, je třeba mít zároveň jistotu, že pokud Církev tu a tam v důsledku hříchů lidí a jejich bezvěrectví skomírá, současně se znovu rodí. Budoucnost patří skutečně Bohu. To je velká jistota našeho života, velký, pravý optimismus, který známe. Církev je stromem Božím, který žije navěky a nese v sobě věčnost a pravé dědictví: život věčný.

Ten ovšem začíná právě na této zemi, v této kultuře a civilizaci. Proto jej v ní musíme chránit. Chránit evropské hodnoty znamená chránit zdravé myšlení, filosofii, jak nám ji představuje ve svém zvěstování Božího slova, v teologii svatý Petr a jak ji v součinnosti s ním rozvíjí jeho učedníci “Silvánové“ až do dneška. Tím roste a sílí „domorodec“ evropské kultury i její „cizinec“. Vírou v Ježíše Krista, která je zpečetěna křtem, liturgií vrcholící slavením Svatého uprostřed svatých.

A nakonec výraz chráněni vírou - „protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc“. Nový zákon v listě svatého Petra používá vzácné slovo phrouroumenoi, což znamená: „strážci“ a víra je jako stráž, chránící integritu mého bytí. Toto slovo interpretuje především výraz „strážci“, kteří stojí u městských bran a střeží město, aby nebylo napadeno mocnostmi záhuby. Víra je tak „strážcem“ mého bytí, mého života, mého dědictví. Musíme být vděčni za tuto stráž víry, která nás chrání, pomáhá nám, vede nás a skýtá nám bezpečí. Bůh mne nepustí ze svých rukou. Jsme chráněni vírou, tím skončím.
Mluvím-li o víře, musím stále znovu myslet na onu nemocnou, která se uprostřed zástupu dostala k Ježíši, aby se jej dotkla a byla uzdravena. „Pán jí řekl: Kdo se mě to dotknul? Odpověděli mu: Vidíš přece, jak se na tebe lidé tlačí, a ptáš kdo se mě dotkl!“. Pán však ví, že existuje dotyk povrchní, vnější, který skutečně není opravdovým setkáním s Ním. Existuje však způsob, jak se jej dotknout hluboce. A tato žena, se dotkla opravdu: dotkla se nejenom rukou, nýbrž svým srdcem. Obdržela tak Kristovu uzdravující sílu, dotkla se skutečně zevnitř, vírou. To je víra: dotknout se Krista rukou víry, srdcem, a tak přistoupit k síle Jeho života, k Pánově uzdravující síle. Prosme Pána, kterého se můžeme dotýkat stále více, abychom byli znovuzrozeni. Prosme, aby nás nenechal padnout, aby nás držel za ruku a tak nás střežil pro opravdový život.

(Z Lectio divina svatého otce Benedikta XVI. v římském semináři 10. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17812;

srov. Unitatis redintegratio, 4)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nejsi Izraelem, Ježíši - Vykupiteli a Spasiteli, očekávaný prorok,

ale Pán, jemuž Šimon Petr v úžasu vzdává hold

plného poddanství.

Děkujeme Ti za exegezi Svatého otce Benedikta XVI. pro bohoslovce

římského papežského semináře:

on nástupce papeže Petra ukazuje jeho sepjetí se svatým Silvánem,

součinnost při psaní epištoly i při misijní službě rybářů zachraňujících duše.

Povolání, víru i dědictví,

které Kníže apoštolů přijal od Tebe,

předává v nauce oponujícím falešným prorokům zániku křesťanství – Církve:

těm, kdo šíří sebelásku k Moudrosti, zdánlivou filosofii,

ukazuje Tebe ve chvíli neefektivity práce,

již promění úžas nad Tebou a Tvou zázračnou pomocí při rybolovu

- svatopetrskou první filosofií;

těm, kdo šíří sebelásku ve vztahu k Tobě, k Božímu Synu, zdánlivou teologii,

ukazuje své vyznání v Tebe u Caesareje Filippovy

spojené s přijetím slíbené služby papežského Primátu.

těm, kdo šíří sebelásku v jakémkoli ritu, jímž oslavují sebe, zdánlivou liturgii,

ukazuje svatý Petr ritus Znovuzrození,

svatý křest slavený v Tvé Oběti nejsvětější;

těm, kdo šíří sebelásku ve své pomoci bližním, zdánlivou charitu,

ukazuje papež spolu se svým písařem Silvánem

láskyplné a pozemsky nepochopitelné spojení

Tvého misionáře a později křesťana,

cizince na této zemi a současně oddaného vlastence,

ochránce svého národa před ničiteli nacionálních hodnot;

těm, kdo v roli ničitelů Evropanům říkají, že jejich život a život Církve končí,

říci, že naší smrtí pro Tebe,

začíná jejich život s Tebou.

Amen.

Není to syn Josefův!

4. neděle po Epifanii

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 
    Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. 
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. 
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. 
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a 
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti. 

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! 
Odp. 
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. 
Odp. 
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem. 
Odp. 
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. 
Odp. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. 
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. 
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. 
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. 
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. 
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. 




Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" 

    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." 
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." 
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“; svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“. Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“. „Není to syn Josefův?“, což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?

Ano, tak se domnívají, spíše tápou: Kdo je Ježíš, kterého od dětství známe? Jedna strana synagogálního shromáždění je v úžasu nad jeho slovy vedena předtuchou: Což on není více než syn Josefův? - Druhá, více zaslepená duchem tohoto světa, klade tu samou otázku ve zlém: Není to syn Josefův? V pochybnosti nejen o Jeho božství, ale i o Jeho lidském poslání. Ježíš dává odpověď oběma stranám. Skrytou v osobě, která přesahuje Eliáše i Elizea, která jde sloužit mimo rodný kraj, i pohanům, která je vlastním lidem pronásledována. Tímto skrytým vyznáním, jež má svůj počátek v citaci ze svitku proroka Izaiáše, kterou Ježíš vztahuje v této synagoze na sebe: „Duch Páně je nade mnou!“, náš Pán implicitně vyznává: Jsem Boží Syn!

A tak, a také proto, dříve, než Pán Ježíš poprvé vstoupí do jeruzalémského chrámu, způsobí roztržku v nazaretské synagoze.

Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“.

Pilát nakonec patří k těm, kdo jej „ze skály svrhnou“: nechá jej na mediální (a korupční, jak zdůrazňuje filmové ztvárnění Pašijí od Mela Gibsona) nátlak židů ukřižovat. Mohl mít pochybnosti…, ale mohl se také domnívat – až do určité, pro svůj pozemský a posmrtný život rozhodující chvíle – že Ježíš je syn tesařův.

Pilát mohl být – jak i vyprávění evangelistů naznačují – nejprve na oné straně „nazaretských synagogálních otců“, kteří byli zaujati jeho slovy a začínali mu fandit, obdivovali jej a zpočátku by jim přišlo naprosto proti mysli se snažit jej svrhnout ze skály, vyhrožovat mu smrtí. Nakonec se i Pilát přidává na stranu satana, který ústy duší, které mu propadly, volá na Piláta, jako na příznivě nakloněnou stranu synagogy: „Ukřižuj!“

Ano, Ježíše chtějí svrhnout ze skály ti, kdo z otázky „Není to syn Josefův?“ nepokročí k vyznání: „Není! Je Mesiášem! Synem Božím!“

Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska...se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.

Vrcholná služba ve společnosti je papežství, episkopát, presbyteriát...tak tato nejvyšší, nejhlubší a nejdůležitější „profese“, povolání, ukazuje cestu k následování těm, kterým je svěřena moc být autoritou ve světě, v říši, včele každého národa, obce. Jistěže si nesmíme papežství a další služby v Církvi plést se samotnou Boží dokonalostí principu a charakteru každé takovéto jednotlivé služby. To bychom si jako ona pyšná princezna nikdy dobře v životě ani přátele nevybrali ani je po smrti nenašli.

Proto při napodobování a následování příkladu duchovní služby je každý politik, ten kdo nese zodpovědnost za Boží cestu svých bližních, postaven do podobného konfliktu – a to samotným Ježíšem a Jeho Církví – jako synagogální otcové při Jeho lektorské a prorocké službě v rodné nazaretské synagoze.

V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.

O Vánocích jsme poznávali Ježíšovo lidství a dnešní evangelium nás zkouší, zda máme tuto víru Panny Marie. Jinak bychom dopadli jako ti, pro které skončili vánoce o vánocích. Ti jsou schopni svrhnout Ježíše ze skály svého života.

"...Sou to prostě a jednoduše vánočky (bábovky)."

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17788;

(srov. Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI. L´infanzia di Gesù,11;

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Nešlo Ti,

Ježíši, synu Panny Marie

a Synu Boží,

o bezkonfliktní vystupování:

nejsi vtělením humanity,

ale vtělením Boha.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

ve kterých nám ukazuje eskalaci konfliktu v nazaretské synagoze,

již působíš Ty.

Dnes ji působí Tvůj Duch:

V Evropě, kde mnozí křesťané sami snímají kříže z veřejných budov,

z úřadů, učeben a dokonce z kostelů, z míst modlitby

(nebo je dokonce na místě své modlitby ani nechtějí mít)

přichází trest za toto „svržení ze skály“:

Odstranění křížů z míst, kde je Církev

díky Tvému Duchu

zakořeněna křesťanstvím v evropské kultuře,

způsobuje uhynutí těchto kořenů:

nenesou v nás a mezi námi plody Tvého Ducha.

Pak nejsme schopni ty, kdo přicházejí jako nájezdníci

a ničitelé Tvého kříže,

přivést ke křtu,

protože se klamně domníváme, že jsme Tebe, Tvůj kříž,

zničili pod Skálou svržení:

Ty však,

syn nikoli Josefův, ale Boží,

neviditelně procházíš

jako milosrdný Soudce naším středem!

Amen.

„Dnes“ - Kázání Ježíše Krista před rozpadem multikulturálního protektorátu

3. neděle po Epifanii

    Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. 
    Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 
    Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: 
    "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." 
    Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." 

Dnešní liturgie nám podává společně dva oddělené úryvky Lukášova evangelia. První je prolog adresovaný jistému Teofilovi. A poněvadž toto řecké jméno znamená „přítel Boží“, můžeme v něm spatřovat každého věřícího, který se otevírá Bohu, a chce poznat evangelium.

Druhý úryvek nám představuje Ježíše, který se „v síle Ducha“ vydal v sobotu do Nazaretské synagogy. Jako dobrý člen obce se Pán nevyčleňuje z liturgického rytmu týdne a zapojuje se do shromáždění svých krajanů v modlitbě a v naslouchání Písmu. Součástí ritu je četba textu z Tóry či Proroků, po které následuje komentář. Onoho dne Ježíš povstal, aby přečetl pasáž z proroka Izaiáše, která začíná slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“. Origenes to komentuje: „Nikoli náhodou Ježíš otevřel tento svitek a nalezl kapitolu, která obsahuje proroctví o Něm. Také to je dílo Boží prozřetelnosti“. Ježíš po skončení četby totiž v tichu naplněném očekáváním řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Svatý Cyril Alexandrijský tvrdí, že ono „dnes“ stojící mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, se pojí ke schopnosti věřícího naslouchat a zpytovat se . Avšak ve smyslu ještě radikálnějším je samotný Ježíš „dneškem“ spásy v dějinách, protože dovršuje plnost vykoupení. Termín „dnes“, jenž je velmi drahý svatému Lukášovi, nás přivádí ke kristologickému titulu, který evangelista upřednostňuje, totiž „sótér – Spasitel“. Vyskytuje se již ve vyprávění o Ježíšově dětství, kdy anděl říká pastýřům: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.

Geografické rozpětí mezi Městem Davidovým a Nazaretem v horní Galileji nezahrnuje pouze pozemskou vzdálenost. Do této několikadenní pěší cesty patří několikeré, katechumanátně trojí, Ježíšovo putování během Jeho Velké cesty do Jeruzaléma na poslední velikonoční týden před Jeho zmrtvýchvstáním.

Dnes, v době po Jeho narození a epifanii, se ukazuje, zjevuje Jeho božství stále více odhalované v jeho lidském životě a působení, v době po Jeho křtu v řece Jordánu. V Galileji se odehrálo první sémeion, zázrak ukazující na Jeho božství při svatbě v Káni Galilejské. V Galileji pohanů, na území Neftalí, zazářilo světlo přinesené z Jeho rodiště v Betlémě. V Galileji přichází dospělý Ježíš k mudrcům v synagoze a zpřítomňuje ono „dnes“, jež zažili mudrci z Východu v Betlémě: „Padli na kolena a dali mu prorocké, mystické dary.“ V Galileji mu budoucí pastýři Církve, jak jsme četli a rozjímali minulou neděli, na svatbě v Káni uvěřili. V Něj uvěřili: V Galileji později Šimon syn Jonášův veden Duchem Otce vyznal Syna: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ - a stal se Skálou, Petrem, Církve.

V Galileji dnes mluví Ježíš uprostřed ztichlé nazaretské synagogy: mezi mudrci, lišícími se od oněch jeruzalémských. Ty přivedl už jako dvanáctiletý k úžasu, když hovořil v jejich chrámě, a k vyslovení propedeutiky rodící se křesťanské víry: „Duch svatý je nad Tebou, Ježíši!“

Tito mudrci, uprostřed Galileje pohanů, již dříve než vbrzku Jeruzalém, multikulturalismem a Řeky i Římany podmaněné zpohanštělé krajiny, klesli do židovské pýchy, která nemůže přijmout Ducha, jenž je nad Ježíšem, a tak Jej poznat a uvěřit a vyznat: „Duch Páně je nad Tebou, Ježíši, Synu Boha živého!“

Jejich pýcha je počátkem zhroucení, jež začíná nikoli od Nazareta, ale od Jeruzaléma podle Ježíšovy předpovědi roku 70 nezůstane z něj a z jeho pýchy, z pozemského chrámu našeho Pána, kámen na kameni: Ježíšovo tělo je umučeno, zabito. Třetího dne ovšem slavně vstane a Jeho chrám je obnoven: celá synagoga je pozvána do letničního shromáždění židů a proselytů o Letnicích, kdy sestoupí Ježíšův a Otcův Duch.

Jedním z těch, na které sestoupí, je i Jeho přítel, zastupující všechny přátele Ježíšovy: Theofil.

Zastupuje i všechny přátele Boží, jak nám je podává mystická tradice Církve a její dějiny: I přátele společného života, i společenství na holandském Agnetenbergu, i české Devotio moderna, i misie katolické reformace v našich zemích po periodě pýchy a rozvratu krvelačných mstitelů, kteří se dopustili půlmilionové genocidy na našem českém národě a rozšířili ji i na okolní Evropu, jejíž křesťanské kořeny se neúspěšně pokusili zničit.

„Dnes“ nastala podobná situace: dcera jednoho z pastorů „galilejské Evropy“ obnovila hřích Evy s jeho následky: Tóra, jíž je náš Pán Ježíš Kristus, byla - stejně jako Korán – spálena na ohni evropského multikulturalismu a liberálního teologického myšlení novodobých Nazareťanů. Byly pošlapány zákony Evropské unie, zákony ochrany jejích hranic, s nimiž konstituování každého státního celku stojí a padá.

A Galilea pohanů, která se rozpadla postupně, po pádu Jeruzaléma, po pádu Říma i po pádu Osmanské říše a anglického protektorátu Palestiny, se aktuálně stává varováním pro Evropu dnešních dnů, kdy o rozpadu Unie hovoří již i její představitelé.

Soud nad nimi máme: kdo podal sklenici vody, kdo se ujal trpících – kdo rozlišoval mezi Bohem a satanem - kdo vyznal Ježíše a chránil Jej ve svátosti Nejsvětější, kdo z nich byl nejmenším z Ježíšových bratří - přenechat našemu Pánu.

Naším posláním a povinností je postarat se v údobí hroucení se Říše i jejích protektorátů především o pronásledované věřící v Jeho svátostnou přítomnost mezi námi, protože jen tak bude možné pro všechny potřebné připravit útočiště; postarat se nejprve o ty, kdo vírou patří s námi do jedné rodiny, postarat se pak o ty, kdo jsou hladoví, žízniví, nazí, nemocní a ve vězení.

Postarat se o biskupy a kněze: chránit jejich víru a službu. Být s nimi jedním tělem, jak dnes čteme v epištole Apoštola: Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem: Zvát je do společenství modlitby, kde projevy Ducha prohlubují víru v Jeho působení při mši svaté, při svatém proměňování.

Postarat se o rodiny: Živit se prací vlastních rukou, navzájem si pomáhat při obživě, aby manželé přijímali všechny počaté děti od Ducha Ježíšova ochotně a vychovávali je k přijetí svátostí – k osobnímu odevzdání Ježíši Kristu. Příkladem katolických rodin je nedávno zmiňovaná jedna z Anglie, jejíž rodiče i sourozenci čekají osmnáctý přírůstek.

Postavit základ svého živobytí na duchovním životě. Věnovat čas pravidelné účasti na mši svaté, adoraci, rozjímání a četbě Písma svatého a svatých knih.

Postarat se o potřebné: pronásledované, nemocné, umírající: Do duchovního života uvádět, k obrácení k Bohu ty, kteří ztratí své „akcie“, peníze, majetek, vlivné známosti.

Cvičit proto své tělo, stávat se tak odolným psychicky i tělesně. Cvičit se v odříkání pokrmů, nadbytečného sledování internetu, televize, prázdné zábavy.

Ve zbývajícím čase se věnovat apoštolátu: Starat se o rodinu a bližní.

Náš Pán Ježíš nám ve vnuknutích svého Ducha říká, že se každá chvíle může stát „dneškem“, příhodným pro naše obrácení. Každý den se může stát spásonosným dneškem, protože spása jsou dějiny, které nadále vedou skrze církev i každého Kristova učedníka. Toto je křesťanský smysl úsloví „carpe diem“: využij dne, ve kterém tě Bůh volá, aby ti daroval spásu!

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra, 27.1. AD 2013; zdroj: www.radiovaticana.cz;

Origenes, Homilie k Lukášovu evangeliu, 32,3;

Svatý Cyril Alexandrijský. srov. PG69,1241;

 srov. Závěr evangelia podle sepsání svatého Lukáše)

http://www.ceskenovinky.eu/2015/03/30/jan-campbell-abeceda-13-tydne-2015-ve-trech-castech/

http://www.ceskenovinky.eu/2016/01/19/pavel-fabini-euro-se-rozpada-menova-reforma-na-obzoru/)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Když jsi dočetl úryvek ze svitku

uchovávajícího po staletí slova Evangelisty Starého zákona,

Ježíši, Hermeneuete všech dosavadních kultur a náboženství,

představil jsi mudrcům z galilejské synagogy,

to, co jí nabízí Tvá Církev – Ekklésia,

svolaná Tvým Duchem svatým:

Jeho vedení při četbě knih a Knihy knih,

při modlitbě a zpěvu v andělském jazyku,

při četbě Tradice zapsané v Ikoně,

jíž jsi Ty.

Děkujeme Ti za slovo Svatého otce Benedikta XVI.,

za slovo „dnes“,

kterým aktuálně vyjadřuje jako Tvůj hermeneut

Tradici Církve,

jíž připravuje starozákonní prorok Ezdráš,

když celé dopoledne vykládá Tóru,

kterou nyní poznává v Tobě.

Dnes hovoříš v synagoze,

podobné oné nazaretské:

v synagoze multikulturalismu

a takzvané liberální teologie,

postrádající ovšem Tvé statečné slovo.

Jí říkáš, že nad Tebou je Duch svatý a Jeho cesta kříže,

po níž Tě vedl na Golgotu

a z Hrobu vzkříšení:

voláš tuto současnou nazaretskou synagogu,

aby vstoupila do Církve,

zavčas, dokud most

mezi multikulturálním protektorátem Říše

a společenstvím v arše,

ve svatostánku Služebníka,

nad nímž je Tvůj kříž,

nebude satanem stržen.

Amen.

Svátek Obrácení svatého Pavla: Dialog judaismu s křesťanstvím před bránou v Damašku

O svátku Obrácení svatého Pavla, který budeme v tomto týdnu slavit, vrcholí naše modlitby za návrat do Církve těch, kdo ji opustili či byli vychováni v odloučenosti od jejího plného společenství.

Proto také tento týden modliteb začal příznačně svátkem Římského stolce svatého Petra, který jsme slavili 18. ledna. (Na rozdíl od svátku Stolce svatého Petra v Antiochii 22. února).

Čtení ze Skutků apoštolů, připadající podle obou katolických ritů – Misálu Pavla VI. i Ritu Antiquior – na tento den, popisuje událost konverze svatého Pavla před branou do Damašku, která je signifikantní pro cestu konverze k ekuméně katolické Církve:

osvětluje pravý význam a stupně slova „dialog“.

První dialog před Damašskou branou začíná s pronásledovatelem, pomlouvačem a nenávistníkem katolické Církve sám Ježíš: „Proč mne, Šavle, pronásleduješ?“

Pak teprve nadchází druhý dialog svatého Pavla s těmi, kdo jej dovedli do damašské Přímé ulice, poté s představiteli katolické Církve, které si náš Pán Ježíš k tomu vyvolil: následuje modlitba a charismatické uzdravení, katecheze a křest u Ananiáše v domě Judy v Přímé ulici – ve společenství Církve.

Až teprve po těchto dvou „dialozích“ je nyní již svatý Pavel zmocněn Duchem Božím, aby hlásal evangelium v synagogách židům, rozmlouval  s nimi - vedl dialog - o naplnění jejich víry v Mesiáše, Krista, jímž je zmrtvýchvstalý Ježíš z Nazareta.

Židé, kteří kázání apoštola Pavla o zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřili, poznali pak díky Duchu Božímu, který v nich před křtem a po něm začal působit, ony první dva „šavlovsko-pavelské dialogy v Církví: hloubku Magisteria. Poznání, že v nauce Církve je obsaženo plně to, co jen zčásti poznávali v nauce judaismu, a hloubku rozhovoru s Trojjediným Bohem. Modlitbu, v níž dostává každý, kdo přijímá její nejsilnější formu, rozhovor s Ježíšem po Svatém přijímání, vhled do tajemství, která naplňují duši nevýslovnou radostí a štěstím, že ji může předávat druhým.

Tím tajemstvím je podíl na vzkříšení.

Ti židé, kteří kázání svatého Pavla neuvěřili, zůstali na prvním stupni „dialogu“. A tento stupeň vede nazpět, k uzavření se do ghetta, do sebe, k monologu, k drtící sebelásce.

Podobně ovšem dopadli i křesťané, kteří původně uvěřili, a později víru ztratili nebo zapřeli: rozešli se s Církví, ztratili schopnost kontaktu s Věčnou moudrostí, jíž je Ježíš, a se zmrtvýchvstáním v Jeho Duchu. „Rozvedli se“ nebo se „nechali rozvést s Církví“, ztratili domov, v němž je zmrtvýchvstání.

Před týdnem jsme rozjímali o hrozném hříchu takzvaného „rozvodu“.

Podobný „rozvod“ nastal již v prvních apoštolských dobách v Církvi. Listy Miláčka Páně, svatého Jana, dosvědčují tuto krizi v duchovním manželství křesťanů, katolíků, s Ježíšem a Jeho Církví. První list končí varováním: „Děti, chraňte se model!“

Modlářství patřilo mezi nejtěžší hříchy již v prvotní Církvi.

Cesta pokání – i za hříchy předků – je vyznačena trojím dialogem v dnešním prvním čtení.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

„...křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schémat. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu dělit se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.

Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.“

(Úryvky z projevu Svatého otce Benedikta XVI. na ekumenickém shromáždění v Praze 27. 9. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

KATECHEZE - LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

Pohled na Ježíše očima víry

vede k sebekritice novověku

a sebekritice novověkého křesťanství

Samotný ekumenismus spočívá v „poselství Církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost.“

“Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu¹. Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?

Svatý otec Benedikt XVI. v projevu pro představitele křesťanských společenství, shromážděné spolu se zástupci židovské obce na pražském arcibiskupství dne 27. září 2009

^{1 srov. Spe salvi, 22}

^{2 srov. Caritas in veritate,}

Čtení ze Skutků apoštolů:
    Pavel promluvil k lidu:
    "Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se tam, abych i odtamtud přivedl svázané křesťany do Jeruzaléma k potrestání.
    Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku - bylo to kolem poledne - náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: 'Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl: 'Kdo jsi, Pane?' A on mi řekl: 'Já jsem ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: 'Pane, co mám dělat?' Pán mi odpověděl: 'Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.'
    Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: 'Bratře Šavle, ať zase vidíš!' A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: 'Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.'" 


Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy. 

Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky. 

Slova svatého evangelia podle Marka: 
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: 
   "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.
    Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." 

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Proti sílící tendenci „udělat ze všech světových náboženství jedno“ zaznívá Boží slovo ve Skutcích apoštolů při obrácení svatého Pavla. To slovo zní z nebe. „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“

To slovo říká Ježíš v oslňujícím světle Ducha Svatého.

Sráží Šavla s koně.

Podobně byli zasaženi všichni, kdo se cítili „být na koni“ a chtěli všechna světová náboženství podřídit své představě Boha. Již samotná představa Boha je přece zavádějící a klamavá.

Mnozí na rozdíl od svatého Pavla dopadli ve své snaze tragicky. Z posledních kapitol historie lze připomenout ty, kdo církevní obce pronásledovali, vyhlazovali „ohněm a mečem“ v démonické úzkosti krále Heroda, ale i ty, kdo zatím navenek do podobné pasti nepadli úplně, ale kráčejí k ní: hnutí Unitarie, hnutí New Age, sekulární judaismus a mnohé další.

Nejtragičtěji ovšem končí „křesťané v rozvodovém řízení“. Ti, kdo ztratili víru, již při pádu před Damašskou branou z milosti Boží přijal svatý Pavel.

Stávají se šiřiteli opačné cesty „dialogu“, který tolik proklamovali a proklamují, a proto klamavě propagují: Od rozhovoru s tím, kdo nesdílí jejich názor, k uzavření se před Duchem Božím, který mluví v moudrosti svatých apoštolů, ke ztrátě schopnosti naslouchat Trojjedinému Bohu, odpovídat a v Jeho síle jednat.

Jejich pád z dialogu k monologu prosycenému sebeláskou může pod zdáním křesťanské či dokonce katolické autenticity víry vydávat falešné svědectví o Nejsvětější Trojici, o Ježíši Kristu, o Duchu Svatém, o pravosti modlitby, o spáse.

Místo aby se mezi pohany šířila pravda o Trojjediném Bohu a jeho spásná nauka, potlačuje se pohanskými pověrami, rozmělňuje a špiní víra Božího lidu.

Věřícího takové lži a rouhání naplňují rozhořčením. Nové lidské výmysly jej urážejí a ponižují. Proto i ekumenismus, o němž podobně jako o Trojjediném Bohu oklamáni předsudky hovoří a podle svých slov vzhledem k němu destruktivně jednají, nehledá Boží slávu, ale vlastní pohodlí, zbavuje náročnosti plného katolického života, odmítá námahy a obětí pro šíření Ježíšova království.

Odtud vchází falešná ideologie přizpůsobování se těm, kdo mají jiný názor: opak dialogu.

Přizpůsobení nauky Církve názorům, které ji rozvracejí, vede k rozvratu morálky u biskupů, kněží, manželů v rodinách a farnostech.

Věříme v Nejsvětější Trojici: Otec Bůh poslal svého Syna Ježíše v moci Ducha Svatého Jej reprezentuje Církev v mysteriích, svátostech.

Křtem jsme zasvěceni tajemství Nejsvětější Trojice.

Nemůžeme proto tvrdit, že máme společného Boha spolu s ostatními světovými náboženstvími či sektami. To by bylo explicitní zapření víry.

Proto i reakce ostatních náboženství – jak jsme toho svědky nyní v Evropě v islámu – přichází církevní obce zničit: „mírovou“ cestou: populačním nahrazením obyvatelstva, které rezignuje na plodnost ve svých manželstvích a rodinách, nahrazením křesťanů, kteří se zpronevěřili manželskému slibu, že přijmou děti od Boha ochotně a budou je vychovávat podle Božího zákona – zákona evangelia; anebo vyhlazovací cestou, jak se o to ve světě i v Evropě snaží tzv. Islámský stát.

Temnotu v nauce a mravech, která mu v církevních obcích jde vstříc, přemáhá světlo živé víry, živých církevních obcí: Poslání, které přijala Církev od svého Zakladatele a Vykupitele, bylo jednoznačné a jasné: „Jděte do celého světa. Hlásejte evangelium. Získejte mi za učedníky všechny národy.“

Tuto výzvu a svěřené poslání naplnil svatý Pavel po svém obrácení u Damašku pravým dialogem s judaismem, s pohanstvím a s katolíky, kteří se odloučili od Církve: i svou mučednickou smrtí.

O. Oldřich

Čtení ze Skutků apoštolů.
Šavel soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagógy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. 
Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?"Zeptal se: "Kdo jsi, Pane?" 
Ten odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat." Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. 
Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal se země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. 
V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: "Ananiáši! " On odpověděl: "Prosím, Pane." 
Pán mu řekl: "Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí." 
Šavel uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. 
Ananiáš odpověděl: "Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno." 
Ale Pán mu řekl: "Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět." Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: "Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého." V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. 
Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagógách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn. 
Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "Copak to není ten, který se snažil zničit v Jeruzalémě ty, kdo vzývají toto jméno? A copak sem nepřišel právě na to, aby je v poutech odváděl k velekněžím?" 
Šavel však vystupoval s rozhodností stále větší a židy v Damašku přiváděl z míry, když dokazoval, že Ježíš je Mesiáš. 

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ježíši, Slovo, Logos dialogu lásky Nejsvětější Trojice,

jen pokorný posluchač neofyty svatého Pavla v damašské synagoze,

schopný sebekritického pohledu na sebe

i na církevní společenství či na judaismus,

může pochopit, že jsi Kristus, nad nímž je Duch Boží

a uvěřit v Tebe.

Ovocem jeho víry je rozhovor s Tebou,

dialog s Věčnou moudrostí.

V něm jej vedeš k přijetí Tvého Ducha ve svatém křtu;

a pokřtěné při mši svaté po vyjití ze synagogy

k mešní slavnosti:

setrvat na cestě spásy.

Amen.