Samaritán

Tuto neděli jsme slyšíme v perikopě Ritu Antiquior v evangeliu Ježíšův příběh o Milosrdném Samaritánovi, který naplnil nejvyšší přikázání: lásky k Bohu a bližnímu, jak nás učí Ježíš, náš Pán, a jak Duch Svatý, který je vylit do našich srdcí, nám dává schopnost milovat.

Dnes Ježíšovo vyučování k cestě lásky k Bohu a bližnímu pokračuje vyprávěním svatého evangelisty Lukáše o Ježíšově pouti do Jeruzaléma. Prochází hraničním územím mezi Samařskem a Galilejí. Než vstoupí do jedné místní vesnice, jde mu naproti skupina deseti malomocných. "Mistře," volají, "Ježíši! Smiluj se nad námi!"

Jsou odsouzeni k smrti těla i ke smrti společenské, k izolaci a především, bez víry v Ježíše Spasitele, ke smrti věčné.

Přichází lékař jejich duší.

Ježíš je posílá ke kněžím, aby se podrobili zkoušce, zdali patří ještě mezi nečisté.

Jak jdou k nim, po cestě, jsou očištěni.

Jeden z nich zpozoruje, že je zdráv. Vrací se k Ježíši, Uzdraviteli, aby nejdříve, než splní Jeho pokyn jít ke starozákonním kněžím, poděkoval Jemu, Božímu Synu, jak Jej vyznává projevem božské úcty vůči Němu, padnutím tváří na zem.

Jen on vzdá Bohu chválu. Ostatních devět pouze "poslechne" a opominou osobní setkání a vyjádření vděčnosti Ježíšovi.

Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem radostné zdravé vděčnosti Ježíši Kristu za dar záchrany a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvanáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Slova úryvku dnešní neděle z druhé Epištoly do Korinta navazují na předchozí Apoštolovy myšlenky. Jeho odvážné tvrzení, že Korintští jsou listem, který on napsal svou rukou, má základ nikoli v našich ctnostech a "práci na sobě", ale v milosti. Duch Boží září z tváře toho, kdo prožil alespoň nepatrnou výseč z onoho Apoštolova: "žít ve spojení s Kristem", z Ježíšova diptychu skrytého v Evangeliu, v podobenství o Milosrdném Samaritánovi:

Judaismus je náboženství vedoucí k odsouzení, křesťanství ke spravedlnosti – k ospravedlnění!

To je plná odpověď pro zákoníka, jenž se chtěl před Ježíšem sám ospravedlnit.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XX. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Přísloví vybízí Moudrost, předobrazně vtělená Boží moudrost, Ježíš Kristus, aby ji každý přijímal při duchovní hostině, po zpřítomnění Jeho Kalvárské oběti po proměnění chleba v Jeho tělo a vína v Jeho krev:

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: 
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě po-znání choďte!

Okusit moudrost, vtělenou moudrost Boží, jíž je Ježíš, může plně jen ten, kdo Jej přijímá jako Chléb života. Proto prorocky zpívá svatý Žalmista o chvalozpěvu Nejsvětější Trojice při mši svaté:

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina. 

Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?

Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj! 


Chvalozpěvy a duchovní písně, o nichž píše svatý apoštol Pavel Efesanům, zaznívají vrcholně při oslavě Ježíše – Chleba života, v oběti a díkůčinění Svaté eucharistie.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. 
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. 

Pokračování Ježíšovy katecheze o Něm - Chlebu života, o zpřítomňování Jeho vzkříšení při každé mši svaté, následuje po týdnu i v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana.

Svatý Basil Veliký podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. plně otevírá pohled na tajemství Ježíšovy svátostné přítomnosti. Nejprve vyznává víru v Nejsvětější Trojici:

"Především  (je důležitý) poukaz na tajemství Boha," řekl papež Benedikt XVI., "které zůstává pro člověka tím nejdůležitějším a nejživotnějším vztažným bodem. Otec je "počátkem všeho a příčinou existence toho, co existuje, kořenem všeho živého" a především je "Otcem našeho Pána Ježíše Krista". Dospějeme-li prostřednictvím stvoření k Bohu, "uvědomíme si jeho dobrotu a jeho moudrost". Syn je "obrazem dobroty Otce a pečetí formy, která je mu rovna" . Svou poslušností a utrpením vtělené Slovo uskutečnilo poslání Vykupitele člověka .

Hovoří též široce o Duchu svatém, jemuž věnoval celou knihu. Učí nás, že Duch oživuje Církev, naplňuje ji svými dary, činí ji svatou. Skvoucí světlo božského tajemství se zrcadlí na člověku, Božím obrazu, a pozvedá jeho důstojnost. Pohled na Krista dává plné pochopení důstojnosti člověka. Basil to vyjadřuje zvoláním: "Člověče, uvědom si svou velikost zvážením ceny, která za tebe byla dána: pohleď na cenu svého vykoupení, a poznej svou důstojnost!". Především křesťan, který žije ve shodě s Evangeliem, uznává že všichni lidé jsou si vzájemně bratry a že život je rozdělováním dober, obdržených od Boha, takže je každý odpovědný za druhé, a kdo je bohatý, musí být "vykonavatelem příkazů Boha dobrodince". Všichni si musíme pomáhat a spolupracovat jako údy jediného těla."

Tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství lásky Otce a Syna, tajemství pouta této lásky, jímž je "nexus amoris", Osoba Ducha Božího, přivádí toho, kdo ji poznává, k lásce vůči bližnímu. Slovo Ježíšovo z evangelního úryvku minulé neděle, dvanácté po slavnosti Seslání Ducha Svatého, vede Ježíšem Kristem ospravedlněného Samaritána "spontánně" ke skutku lásky vůči polomrtvému člověku, aniž by si to "uvědomoval", podobně jako ti, kdo konají skutky milosrdenství v Ježíšově podobenství o Posledním soudu, o ovcích a kozlech, o povýšení po pravici Boží či odsouzení do zavržení na levici.

"V tomto bodě dovedl ve svých homiliích Basil použít i silných, odvážných slov. Kdo totiž chce podle Božího přikázání milovat Boha a bližního jako sebe samého, "nesmí mít víc než, kolik toho má jeho bližní".

V době hladu a pohrom svatý biskup vášnivými slovy vybízel věřící, "aby nebyli krutějšími než zvěř" přivlastňováním si toho, co je společné, a soukromým vlastněním toho, co je všech". Hluboké Basilovo myšlení vychází dobře najevo v této sugestivní větě: "Všichni nuzní hledí na naše ruce, jako my sami hledíme na Boha, když jsme v nouzi". Zcela zasloužená je chvála, kterou o Basilovi po jeho smrti vyslovil Řehoř Naziánský: "Basil nás přesvědčil, že my, jelikož jsme lidé, nesmíme pohrdat lidmi, ani ostouzet Krista, společnou hlavu všech, naší nelidskostí vůči lidem; spíše máme v neštěstí těch druhých obdarovat sami sebe a půjčit Bohu naše milosrdenství, protože milosrdenství potřebujeme". Slova velmi aktuální. Vidíme, že svatý Basil je skutečně jedním z Otců sociálního učení Církve."

Každodenní sílu takto, v moci Nejsvětější Trojice milovat, čerpáme z tajemství, kde nejvíce působí: z tajemství Nejsvětější eucharistie.

"Basil nám kromě toho připomíná, že k tomu, abychom v sobě udrželi naživu lásku k Bohu a k lidem je nezbytná Eucharistie, pokrm vhodný pro pokřtěné, schopný sytit nové energie, vycházející ze Křtu. Je to důvod k nezměrné radosti, moci se účastnit Eucharistie, ustanovené "k nepřetržitému uchovávání vzpomínky na toho, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás". Eucharistie, obrovský dar Boží, chrání v každém z nás památku křestní pečeti a dovoluje nám žít v plnosti a věrnosti k milosti Křtu. Proto svatý biskup doporučuje časté, i denní svaté přijímání: "Přijímat i každý den svaté tělo a krev Kristovy je dobré a užitečné, poněvadž on sám říká jasně: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný". Kdo by tedy pochyboval o tom, že stále přijímání během života není plný život?" Eucharistie je jedním slovem nutná k tomu, abychom přijali pravý život, život věčný.

Dnešní evangelium Ritu Antiquior předkládá Ježíšův další příběh – o Samaritánovi, jejž uzdravil, očistil z malomocenství. Ten dokáže uzdraven dobře rozlišit, rozhodnout se svobodně - i když by podle Ježíšova slova měl jít, aby se ukázal kněžím – nejprve se vrátit a poděkovat Mu. Vyznat víru v Něj a projevit hlubokou vděčnost, předstupeň Svaté eucharistie, k níž připravuje život ctností, který vyzdvihuje svatý Basil ve svém slovu mládeži, a zároveň schopnost těchto ctností svobodně – podle Ducha – užívat.

"Basil se přirozeně zajímal také o onu vyvolenou část Božího lidu, kterou představuje mládež, budoucnost společnosti. Jí adresoval Promluvu o způsobu, jakým může být pohanská kultura té doby užitečná. S velkou vyvážeností a otevřeností uznává, že v pohanské klasické literatuře - řecké i latinské - existují příklady ctností. Tyto příklady správného života mohou být užitečné pro mladého křesťana při hledání pravdy a správného způsobu života. K tomu je zapotřebí vzít si z textů klasických autorů to, co je náležité a shodné s pravdou. Tímto kritickým a otevřeným postojem, ve kterém jde o rozlišování v pravém a vlastním smyslu slova, mládež roste ve svobodě. Ve svém proslulém příměru ke včelám, které sbírají z květů pouze to, co se hodí na med, Basil doporučuje: "Jako včely, které dovedou z květů vydobýt med, a na rozdíl od jiných živočichů, kteří se omezují na potěchu vůní a barev květů, tak je to i s těmito spisy.. je možné z nich vytěžit potěšení ducha. Musíme využívat ony knihy podle příkladu včel. Ty nejdou na všechny květy bez rozdílu, a ani z těch, na které usednou, si nesnaží odnést všechno, ale vybírají pouze to, co slouží ke zhotovení medu, ostatní ponechávají. A my, jsme-li moudří, vezmeme si z oněch spisů pouze to, co se nám hodí a shoduje se s pravdou, a ostatní ponecháme". Basil doporučuje mladým lidem zejména růst ve ctnostech, ve správném způsobu života: "Zatímco totiž ostatní dobra" přecházejí od jednoho ke druhému jako při hře v kostky, tak jedině ctnost je dobrem nezcizitelným, a zůstává na celý život i po smrti".

   Ježíš řekl zástupům: 
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?

Ježíš jim řekl: 
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. 
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. 
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, 1. 8. AD MMVII; ;http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=8181;

Anaphora sancti Basilii;

svatý Basil Veliký, (In Psalmum 48,8: PG 29,452b;

svatý Basil Veliký, Hom.6 de avaritia: PG 32,1181-1196;

svatý Basil Veliký, Hom. 15,2 de fide: PG 31,465c;

svatý Basil Veliký, Contra Eunomium 1,14: PG 29,544b;

svatý Basil Veliký. In Psalmum 48,8: PG 29,452ab, srovn. též: De svatý Basil Veliký.

vatý Basil Veliký. Baptismo 1,2: SC 357,158;

svatý Basil Veliký, Ep. 203,3;

svatý Basil Veliký. G 31,281b;

svatý Basil Veliký. Hom. tempore famis: PG 31,325a;

svatý Řehoř Naziánský, Oratio 43,63: PG 36,580b;

srov. svatý Basil Veliký. De Baptismo 1,3: SC 357,192;

svatý Basil Veliký. Moralia 21,3: PG 31,741a;

svatý Basil Veliký. Moralia 80,22: PG 31,869b;

svatý Basil Veliký. Ep. 93: PG 32,484b;

srov. svatý Basil Veliký. Moralia 21,1: PG 31,737c;

srov. svatý Basil Veliký. Ad adolescentes 3; 4, 5)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jen Ty dokážeš pravdivě a dokonale

poděkovat svému a našemu Otci,

který je v nebesích,

Ježíši, Otče všech samaritánů.

Jen Ty můžeš stát nad zákonem

prohlašujícím – ústy starozákonních kněží -

nadřazenost nad Zákonem

a přednost mše svaté – díkůčinění, Nejsvětější eucharistie

před každou lidskou institucí.

- Ty jsi na znamení této svrchovanosti

slavil samaritánský hod Beránka velikonočního,

kdy ses za nás – na Zelený čtvrtek a Velký pátek -

zcela obětoval,

abys ukázal, že jen Ty,

Ježíši, miluješ až do krajnosti:

jediný Ty,

nenecháš jediného hříchem

a ranami démonů

polomrtvého u cesty z Jeruzaléma do Jericha

ležet nevšímavě u cesty

– bez milosrdné na věky zachraňující lásky.

Všem se nabízíš jako Samaritán,

odvržený staršími a zákoníky i farizeji

na okraj jejich náboženské společnosti;

Ty, centrum vesmíru, stvořeného i nestvořeného.

Amen.

Vzestup a pád genetického inženýrství

Diptych, jímž vyjadřuje svatý evangelista Lukáš metexis, spojení Starého a Nového zákona na počátku evangelia Ježíše Krista, které nám podává v líčení podivuhodného početí a narození svatého Jana Křtitele a v druhé linii, na druhé ikoně tohoto diptychu, zázračné, mimořádné početí našeho Pána a Vítěze nad zlem Ježíše Krista, má své pokračování v jeho podání, v podání Ducha Svatého, i v následujícím popisu epizody, která prezentuje celý "diptych Ježíšův" – Jeho dvojjediné přikázání lásky, které nám věřícím v Jeho zmrtvýchvstání uložil:

Tato prezentace zaznívá – v morální, ale i v asketické a mystické rovině v události, kterou vypráví sám Ježíš následovníku kněží a levitů jako odpověď na jeho touhu po blaženém posmrtném životě, ale především jako vysvětlení nauky o ospravedlnění, v níž je tento znalec Zákona neznalý, protože se chce ospravedlnit sám.

Na cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem byl přepaden a oloupen nevinný člověk, "upadl do rukou lupičů". Bezmocně leží u "hlavní silnice", sténá, krvácí a čeká na pomoc bližního.

Cit pro spravedlnost se chvěje rozhořčením, když slyšíme Ježíše, jak vypráví, že okolo něj prošel kněz, prošel levita, a nechali oloupeného a zraněného ležet, aniž by mu věnovali pozornost. To je neospravedlnitelné! Zvláště ti, kteří mají na starosti skutečný zápas o spásu tohoto světa a každé lidské duše, projdou nevšímavě a lhostejně kolem trpícího. Neposkytnou pro ně na výsost povinnou "první pomoc" tělu a duši vážně zraněného, jenž není schopen vstát a jít na místo uzdravení.

Usvědčujícím způsobem hovoří Ježíš k zákoníkovi, který za ním přišel, aby uslyšel, co je třeba k dosažení posmrtné blaženosti. Slyší slovo o ´dvou tabulích, ikonách, obrazech Otce na portrétu Syna - o přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Toto přikázání pro něj je zahanbujícím způsobem usvědčující. Proto se chce – sám - ospravedlnit, a ptá se: "Kdo je můj bližní?"

A Ježíš do rámů obou podstatně, hypostaticky spojených ikon, jež jsou jakoby "pantem", kovářskou prací, spojeny jako výrobky truhláře a dřevaře, vkládá: naplňuje a zdobí barvami vnitřek rámu obou obrazů. Barvami, které jsou pro lékaře svatého Lukáše, podmanivými – vždyť Ježíš sám je viditelným a slyšitelným vyjádřením tahů patrona všech umělců, Ducha Božího!

V barvách "slyšíme" příběh z "černé kroniky", jejíž barvy zůstávají usvědčujícím způsobem černé pro ty, kdo by se chtěli sami před Trojjediným Bohem ospravedlnit – a takovým může být leckterý kněz či levita, který na rozdíl od svatého levity Barnabáše a dalších konvertitů jako on, setrvává v temné černi Starého zákona.

Avšak v této "černé kronice" barvy září a jsou proniknuty světlem, pro ty, kdo neoddělují lásku k Bohu a k Jeho zákonu od lásky k bližnímu.

V tom tkví tajemství Unionis Hypostaticae, jednoty božského a lidského v našem Vykupiteli Ježíši Kristu: Vykupiteli z"akcentu" čili hříchu a z opominutí, jímž je takové ulpění na Božích zákonech, že "přehlédneme" lásku k bližnímu, který nás na Boha odkazuje. Na Otce, jehož je stvořením, na Ježíše Krista, jehož se má stát učedníkem, na Ducha Svatého, jímž má být po uzdravení všech ran a obvázání svátostmi Církve naplněn.

Proto jen tento "dvojobraz" tajemně skrytý v centru všech svátostí, vyjadřuje v Ježíšově slovu o milosrdném Samaritánovi obojí:

povinnost plnit přikázání lásky k bližnímu, a tím, kdo ji plní je opovrhovaný vyděděnec a "sektář" Samaritán;

a zároveň - což je klíčem k plnému pochopení tohoto životního podobenství - je milosrdným Samaritánem sám Ježíš, přijímající rány bičem a při korunování trním i na křížové cestě, ten, jemuž konvertita svatý Longin otevřel ránu v boku – a vyšla "krev a voda". - Naplňuje se diptych svátosti křtu, kdy za vodou milosti, svatou vodou, jíž je každý křtěn, se nejen skrývá, ale je s ní provázána – hypostaticky – krev Kristova prolitá za spásu světa na Jeho kříži.

On – Ježíš – po svém nanebevstoupení – svěřuje Církvi, jíž je hospes, pohostinným přítelem v hospicu, v hostinci, léčení a uzdravení duše každého, kdo je zahrnut láskou jejích "kněží a levitů".

Až se Ježíš podruhé vrátí, při své slavné Parusii, štědře biskupům, kněžím a věřícím, těm, kdo pečovali o duše, jež "potkali z Jeruzaléma do Jericha", dá plné vynahrazení jejich celoživotní oběti.

"V tom právě spočívá radost Církve, že může pokračovat ve jménu Ježíše Krista v oné službě dobroty schopné hojit rány hříchů a vlévat božský život duším. Tato služba lásky je větší než služba Mojžíše. Boží Syn uděluje duši pravou svatost, kterou nám přinesl jakožto ten, kdo je jejím jediným pramenem.

Z tohoto vědomí pramení naše radost a ochota přinášet pomoc a posilu komukoliv z lásky ke Kristu, který nás tak miloval a který nám ukládá povinnost spojit se s Boží láskou v nezištné pomoci bližním."

"Vysvětlením", mystagogií Ježíšova vyprávění, diptychu o milosrdném Samaritánovi, je i úryvek z Epištoly - svědectví svatého Pavla Korintským, jimž píše: Naším apoštolským listem, jste vy – Korinťané a všichni, o něž se staráme s apoštolskou horlivosti, tedy plni charismat a lásky k Ježíši Kristu v Jeho Církvi.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Jedenáctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole z Prvního listu do Korinta podává svatý Pavel základ katecheze – nauky Církve, kterou přijal od Ježíše Krista a od Apoštolů: tak je základním pravidlem víry prvních svědků víry v Ježíše zmrtvýchvstalého.

Katechismus nemůže nikdo svévolně změnit. "Papež misionář", Apoštol národů je příkladem všem, kdo chtějí jako on pokorně uchovat nauku Církve. Podobně vybízí i Miláček Páně varovnými slovy k zachování apoštolské tradice v závěru Zjevení, na konci zápisu Nového zákona, kde je nyní zařazena kniha Apokalypsis. V ní čteme: "Já prohlašuji každému, kdo slyší prorocká slova této knihy: Kdo by k nim něco přidal, naloží mu Bůh těch ran, o kterých je psáno v této knize. A kdo by ze slov této prorocké knihy něco ubral, vezme mu Bůh právo na onen strom života a na Svaté město, o kterých je řeč v této knize."

S naukou víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání, jak ji podává souhrnně svatý Pavel, souvisí zázrak, který evangelista svatý Marek popisuje v perikopě Evangelia této neděle.

Ježíš zázračně uzdravuje hluchoněmého. "Effatha!", řekne mu. A on je ihned schopen slyšet Ježíše a rozumět Jeho slovům, pak i slovům těch, kdo stojí okolo Božího Syna. Poté i všem lidem. Zároveň nadto dostává dar celé slovní zásoby, schopnost rozumět všem slovům a používat je ve své řeči. Dar intelektu, jímž od této chvíle chválí Trojjediného Boha. Ve křtu je mu po Letnicích pak Církví nabízena modlitba v Duchu Svatém – porozumění slovům, jimž jen On - Duch – dává rozumět a intelektem pochopit tak, aby vedly duši ke spáse a nikoli na scestí intelektuální pýchy.

Dává poznat Logos, Slovo, Ježíše v tajemstvích Církve, ve svátostech. Umožňuje slyšet Ježíšova slova, jimiž dnes Duch hovoří ke svým církvím.

Dává chvalozpěv křesťana: ve stvoření oslavovat vykoupení z moci satana, jenž ovládá "svět".

Ježíš úplně proměnil osobnost hluchoněmého. "Effatha!" říká v Církvi každému.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XIX. neděle v mezidobí

Prorok Eliáš, jak čteme dnes v úryvku z první knihy Královské, je oloupen o své poslání a o schopnost být zdravý a žít v bezpečí démony, kteří na něj útočí nejen z královského izraelského dvora, ale zvláště uvnitř v jeho duši.

   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul. 
Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. 
Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Svatý Žalmista hledal Boha, hledal toho, jenž jako bližní nás čeká u cesty, v Ježíši Kristu zraněný Otec a v duši sténající Duch Boží. Hledal a počíná nalézat ospravedlnění: poznávat, okoušet jako pokrm a nápoj, že Trojjediný Bůh je dobrý ke všem, kteří jsou poskvrněni zlem.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. 

Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. 

Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům slyšíme o podmínce k tomu, abychom mohli být ospravedlněni a schopni milovat své bližní: neztratit pečeť daru Ducha Svatého:

Bratři! 
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. 
Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. 

Ježíš Mesiáš sestoupil z nebe, jak slyšíme v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana. Sestoupil jako Boží Syn a jako Chléb.

Toto vyznání víry a tato víra je cizí a nepřijatelná pro toho, kdo není schopen přijmout ospravedlnění, spásu své duše. Proč?

Svatý otec Benedikt XVI. vysvětluje ve svém zamyšlení v předmluvě ke knize pana Michela Schooyansa, které napsal před třemi lety, příčiny tvrdosti srdcí těch, kdo se chtěli a chtějí ospravedlnit sami:

"Již od počátku osvícenství byla křesťanská eschatologie vytlačována vírou v pokrok, která ji nakonec nahradila docela. Příslib štěstí se již neváže k onomu, nýbrž k tomuto světu. Příznačný postoj této tendence moderního člověka vyjadřuje Albert Camus, který proti Kristovým slovům „mé království není z tohoto světa“ rezolutně staví tvrzení „moje království je z tohoto světa“."

Německomoravský filosof Edmund Husserl, konvertita k Ježíši Kristu a k evangelickému církevnímu společenství, podobně jako papež Benedikt XVI. odkazuje na osvícenství jako na proud, který zavedl vědecký a sociální – potažmo duchovní rozvoj lidstva do slepé uličky života a poznávání "v uvozovkách", falešného poznání, z nějž nám dává vystoupit pouze epoché, zřeknutí se předsudků, jak tomu učil ve své induktivní metodě již Sókratés. Předsudků, z nichž paradoxně zastánci osvícenství, deismu, marxismu a neomarxismu obviňují svého úhlavního nepřítele: Ježíšovu Církev. Ďábel, který jako vnášeč "světla" do temnoty, do tajemství, jejichž branami jsou dogmata Církve, přitom na Církev útočí pomluvou, že je dogmatická, zatímco svými satanskými dogmaty a dogmatičností svádí do pasti oslnění vlastním poznáním ty, kdo mu uvěří a zamění církevní dogmata za satanská dogmata osvícenství.

Albert Camus, jejž cituje Svatý otec Benedikt XVI., stojí jakoby v poslední generaci těch, jimž se – z prokletí francouzských osvícenců předchozích staletí – zhroutil "hodnotový systém", těch, kdo odmítli tradici a ´nenašli své království na tomto světě´.

"V 19. století," pokračuje dále svou recenzi papež Benedikt XVI., "byl vírou v pokrok všeobecný optimismus, který očekával od triumfálního tažení vědy postupné zlepšování stavu světa a stále větší přibližování k ráji. Ve 20. století přijala tato víra politickou konotaci. Na jedné straně to byly marxisticky orientované systémy slibující člověku, že dosáhne kýženého království politickou cestou, kterou nabízela jejich ideologie. Tento pokus očividně selhal. Na druhé straně to byly pokusy vytvářet budoucnost více či méně prohloubeným čerpáním ze zdrojů liberálních tradic."

Liberální "tradice" jsou popřením tradice předáváním (traditio) zkázy. Popíráním "tradičních hodnot" a snahou – po jejich naprosté destrukci – zavést nové "lidské" humanitní a charitativní. Ovšem bez roviny, která činí člověka člověkem a lidstvo lidstvem. Bez božské roviny.

Na prvním místě reprezentuje tuto satanskou tradici tažení proti duchovní rodině, farnosti, popíráním Nejsvětějšího tajemství. A to popíráním jak aktivním, popíráním přítomnosti Ježíše Krista ve svátostech, tak i pasivním, opomíjením prostředků duchovního života, které pomáhají vnímat duchovní svět na základě milosti Ducha Božího. Nevědomost, neznalost a duchovní otupělost katolických křesťanů otevírají farnosti či brány nových kvazifarností pro vstup herezí a bludů a pro množství rozvodových situací duše s Bohem, který prostřednictvím svého Syna Ježíše založil jedinou Církev.

Kostely se tak vyprazdňují a v přímé závislosti na tomto procesu se vyprazdňují i místa u rodinného stolu, kde již nenacházejí místo ani mnozí prarodiče či děti. A poslední útok satana míří na manžele, aby se ve své samotě od Boha rozešli a žili každý sám či v hříchu, který je pro život duše smrtelný: v cizoložství.

Pohled na "prvomájovou přehlídku pýchy", která proběhla tuto sobotu v Praze, je proto smutným pohledem na duchovní, ale i sexuální prázdnotu takto od Boha opuštěných. Nad průvodem se tak line – pod proklamovaným veselím – mrtvolný pach. Proklamativní cíl: prokletí manželství a rodiny je cíl samotného ďábla, který touží po sociální i osobnostní sebevraždě strhující každou duší do zatracení, v němž přebývá.

"Tyto pokusy," píše dále o "liberálních tradicích" Svatý otec Benedikt XVI., "mají stále vyhraněnější podobu, které se říká Nový světový řád. Stále zřetelnějšího výrazu se mu dostává v OSN a na jejích mezinárodních konferencích, zvláště těch v Káhiře a Pekingu, z jejichž návrhů na změnu životní úrovně jasně vysvítá filosofie nového člověka a nového světa.

Filosofie tohoto typu už nemá utopický náboj, kterým se vyznačoval marxistický sen. Je naopak velmi realistická, poněvadž stanovuje limity blahobytu, hledaného v rámci prostředků umožňujících jeho dosažení, a aniž by se ospravedlňovala, doporučuje například, že je třeba nedělat si starosti s těmi, kteří už nejsou produktivní nebo už nemohou doufat v určité životní kvality. Tato filosofie navíc nepředpokládá, že lidé uvyklí bohatství a blahobytu, jsou připraveni přinášet oběti nezbytné k dosažení všeobecného blahobytu, nýbrž navrhuje strategie redukování počtu strávníků u stolu lidského společenství, aby zůstal nedotčen žádoucí blahobyt, kterého již někteří dosáhli. Zvláštnost této nové antropologie, která by měla tvořit základy Nového světového řádu, se stává zjevnou především v pohledu na ženu, v ideologii Women´s empowerment, jež vznikla na konferenci v Pekingu.

Cílem této ideologie je seberealizace ženy, přičemž hlavními překážkami, které stojí mezi ní a její seberealizací, jsou prý rodina a mateřství. Proto je třeba ženu osvobodit zejména od toho, co ji charakterizuje, totiž od její ženské specifičnosti. Tu je třeba odstranit v rámci teorie Gender equity and equality, která koncipuje nerozlišenou a uniformní lidskou bytost, v jejímž životě je sexualita jen vzrušující drogou, kterou lze užívat bez jakékoli míry.

Strach z mateřství, který ovládl velkou část našich současníků, v sobě určitě zahrnuje něco hlubšího. Ten druhý je konec konců vždycky soupeřem, který nás připravuje o část života, ohrožuje naše já i náš svobodný rozvoj.

Dnes již neexistuje filosofie lásky, nýbrž pouhá filosofie egoismu. Skutečnost, že každý z nás se může obohatit sebedarováním a že každý může objevit sebe samého právě díky druhému a skrze existenci druhého, je odmítána jako idealistická iluze. A právě takto je člověk oklamáván. Jakmile se mu totiž radí, aby nemiloval, radí se mu vlastně, aby nebyl člověkem. 

Z tohoto důvodu a v tomto bodě vývoje nového obrazu nového světa je nejenom křesťan, ale v první řadě on, povinen protestovat.

Jak má vypadat protest? Nad rakvemi tří našich bratří a vojáků z Afgánské vojenské mise můžeme rozjímat v tomto týdnu při pohřebních mších svatých:

Jejich boj proti islamismu na vzdáleném místě od naší republiky ukazuje i na vzdálenost našeho myšlení od katolických tradic, které je třeba bránit před islamisty na území našeho státu. Výmluvným důkazem je chvalozpěv a radost nad jejich zabitím, letáky, které islamisté vylepili po jejich smrti přímo v srdci naší země, v Praze, na Národní třídě a okolí. Kdo by si nevzpomněl na páté kolony, které mají na svědomí smrt mnoha Čechů, Moravanů a Slezanů v době nacistické okupace, kdy byl náš národ Francií a Velkou Británií zrazen, vydán německé vládě, která jej chtěla zcela zničit?

Při pohledu na průvod gayů a lesbiček v Praze minulou sobotu můžeme vidět, že dezorientace, slabost a neschopnost oběti jsou pseudohodnoty, které této páté koloně otevírají brány města a brány země, aby se jejich nositelům pomstila: jejich popravou – zachovala se tak, jak se odvděčuje duch zla za netoleranci vůči katolické víře a morálce.

Je třeba poděkovat Michel Schooyansovi, že v této knize energicky propůjčil hlas tomuto nezbytnému protestu. Schooyans nám ukazuje, že koncepce práv člověka, která charakterizuje moderní epochu, je důležitá a z mnoha hledisek pozitivní, trpí již od svého vzniku tím, že stojí výhradně na člověku a jeho schopnostech i vůli zasadit se o to, aby tato práva byla všeobecně uznávána.

Zpočátku byla všeobecnost práv chráněna odleskem křesťanského obrazu člověka, ale postupně s tím, jak se tento obraz vytrácí, rodí se nové otázky. Jak mohou být respektována a prosazována práva chudých, když se naše pojetí člověka, jak píše autor, často zakládá na „žárlivosti, úzkosti, strachu, ba zášti“? „Jak může pochmurná ideologie doporučující sterilizaci, interrupci, systematickou antikoncepci a dokonce eutanázii jakožto cenu za bezuzdný pansexualismus, dávat lidem radost ze života a radost z lásky?“

V tomto bodě se musí jasně projevit to pozitivní, čím může křesťan přispět k boji za budoucnost. Nestačí klást eschatologii proti této ideologii, jež je základem postmoderních konstrukcí budoucnosti, ačkoli je to také nutné a je třeba to činit rezolutně. Vždyť hlas křesťanů v tomto ohledu během posledních desetiletí značně zeslábl a je příliš bázlivý. Člověk je ve své pozemské existenci „rákos zmítaný větrem“ a ztrácí smysl života, přestane-li hledět k životu věčnému. Totéž platí pro dějiny jako celek. Správně prezentovaná zmínka o věčném životě proto nikdy není útěkem. Dává prostě pozemské existenci její odpovědnost, její velikost a důstojnost. Tyto dopady na význam pozemského života je však třeba artikulovat.

Je zřejmé, že dějiny nelze nikdy umlčet: nelze a není dovoleno umlčovat svobodu. Tuto iluzi chovají utopie.

Nelze vnutit zítřku dnešní vzory, které zítra budou včerejší. Nicméně je nutné klást základy cesty k budoucímu, obecnému překonání nových dějinných výzev."

A základem je katolická křesťanská tradice víry ve vzkříšení, nauky, morálky, filosofie: "metafyziky a fyziky", která každé dějinné výzvě ukazuje cestu do nebe: cestu k Ježíši, který sestoupil z nebe, aby nás do něj přivedl.

Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" 

Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.  Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." 

(Z předmluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke knize Michela Schooyanse Il Nuovo disordine mondiale. La grande trappola per ridurre il numero dei commensali alla tavola dell´umanità, San Paolo 2000; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=20297)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi z nebe,

jsi jediný Boží Syn.

Jsi mana, chléb života:

poručils hmotě,

jako jsi poručil větru a moři,

aby přijala Tvé slovo, Ježíši,

a aby Tě chléb a víno

přijaly jako Zmrtvýchvstalého - Logos.

Marně chtějí poručit "větru a dešti",

ti kdo plánují osvícensky zachránit Evropu

změnou jejího "genomu",

zotročením cizinců, jejich násilnou domestikací,

těch, kdo jsou ovládáni démonem koloniálního konzumu a pomsty.

Na rukou "tolerantních osvícenců" již lpí krev

- a nejenom saharské pouště -

která ulpěla na rukou všech krvavých diktátorů

i těch převlečených ze genetické inženýry.

Krev, kterou může zastavit pouze krev z nebe,

tělo Božího Syna,

který poručí démonům,

a vyzbrojí proti nim po spáse toužící duši

ve svatém Přijímání

- přinese svobodu:

ukončí vzestup i pád těch, 

kdo dosud mají šanci se obrátit k Tobě, 

nositeli Tradice

Trojice - Boží Nejsvětější rodiny

Amen.

Když končí osmý den...

Všední život naplněný vášnivým postojem "držitele pravdy" horlivého farizeje Šavla z Tarzu byl náhle – po stálém opakování se sedmera dní v týdnu, což je již samo o sobě výzvou ke hledání "světských prvopočátků", smyslu života na Zemi a v kosmu; tento "pravidelný život" netolerantního zastánce judaismu byl náhle přerušen. Poznal "osmý den", poznal Den, jímž je Ježíš Kristus. Světlo z nebe, iluminace, jej zastavila v zavilém nepřátelství vůči Církvi a křesťanům Oslepl a nechal se přivést ke křestní vodě Církve.

Mohlo by se říci, že v tu chvíli poznal celý "Katechismus katolické Církve". Vlité poznání Ducha Božího v něm od damašské chvíle konverze, která byla evidentně jen a jen Božím darem milosti, začalo působit: na základní kámen, jímž bylo setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, který jej s láskou – jako svého nepřítele a nepřítele své Církve oslovil: "Šavle, Šavle!". Poté pokračovalo dále a pronikalo jej v Damašku u křesťanů, které chtěl zničit a kteří se díky zásahu Ježíšova Ducha stali nyní jeho nejbližšími a pravými přáteli, jakoby další řadou cihel na základu, jímž je Bůh, Boží Syn ve stavbě své Církve.

Poté následoval pobyt v poušti Svaté země, svatý Pavel se stal poustevníkem. Již nikoli židovským, ale horlivým židem milujícím Ježíše a žijícím o samotě v hlubokém spojení s Ním, o kterém svědčí později ve svých epištolách a jistě i katechezích, homiliích a kázáních.

Obřad katechumenátu "Effatha!", který mohl předávat on a zvláště jeho nástupci v misijním působení Církve těm, které připravovali na svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, prožíval konvertita Šavel – svatý Pavel stupňovitě: zázrak oslepnutí od Božího světla u Damašku, uzdravení od slepoty uvnitř Církve katechumena Šavla v Damašku samotném, otevírání duchovního sluchu při meditaci a kontemplaci v Arábii Svaté země, kde jej vedl Duch Ježíšův a nakonec, poté co podřídil své mystické poznání autoritě Církve, sloupům stojícím na pevném základě Ježíše Krista a držícím řady kvádrů, přátel Božích – svatému Petrovi, Jakubovi a Janovi, naplňuje se Ježíšovo "Effatha": z konvertity a neofyty se – i v kanonické době – stává vlivem Ducha Božího "Mistr misionářů a kazatelů", další ze sloupů Církve, dávající ostatním "kamenům chrámovým" směr a cestu do nebe v apoštolské nauce, plynoucí ze sluchu, který se otevřel Logu - Ježíšovi a z úst, která se otevřela k vyznání víry v Ježíše Krista, jenž se stal pro svatého Pavla vším.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Desátá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole, v prvním listu do Korinta, se svatý Pavel obrací na ty, jimž hlásal v síle Ducha Božího víru v Ježíše Krista. On štědře zahrnutý od Pána charismaty, zve korintské křesťany, aby se nenechali svést andělem napodobitelem, zlým duchem, k službě charismaty, aby při jejich užívání nesestupovali k pohanství, jehož se přece při křtu ve jméno Ježíšovo odřekli.

Charismaty mají oslavovat Ježíše, stávat se předavateli Ducha Svatého, nikoli pohanských démonů.

Podle ovoce se pozná jejich pravost, podle služby církevnímu korintskému společenství, která vrcholí Boží, Ježíšovou službou lidu: svatou liturgií - tajemstvími Církve, svátostmi.

V Evangeliu slyšíme pozdější téma Apoštola z prvního listu do Korinta: pyšný farizeus v modlitbě oslavuje sebe, po přijetí svatého křtu by jej takovýto postoj vedl ke zneužívání charismat, ke službě démonům a ve svátostech by přijímal své odsouzení.

Celník naproti tomu v podobenství Ježíšově s pokorou vyznává svou hříšnost: je disponovaný ke svatému křtu, k přijetí charismat, aby jimi sloužil v síle Boží a vedl ke svátostnému setkání s naším Pánem v mysteriích Církve,

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XVIII. neděle v mezidobí

Ve čtení z druhé knihy Mojžíšovy dává Bůh na poušti hladovícím Izraelitům manu, o níž hovoří Ježíš Kristus k těm, kdo hladoví po spáse duše.

   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!" 
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne. 
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh." 
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je. 
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."



Svatý David zpívá o tradici: otcové předali synům slovo o maně – nebeském pokrmu. Synové mají – "budou" - vypravovat o tomto zázraku svým dětem!

Hospodin jim dal nebesky pokrm. 

Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc. 

Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, 

a dal jim nebeský pokrm. 

Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice. 


Nový pokrm, novou nebeskou manu pocházející od Ježíše, který přišel od Otce a dává ji z nebeského království, jež je v Jeho Církvi; tato mana, vyžaduje, aby ji přijímal nový člověk, oděný Duchem Božím, jak čteme v listu svatého apoštola Pavla Efesanům. 

Bratři! 
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. 
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý. 

Liturgie slova této neděle, komentuje Svatý Otec Benedikt XVI. dnešní mešní texty, pokračuje šestou kapitolou Janova evangelia. Jsme v Kafarnaumské synagoze, kde Ježíš pronáší slavnou řeč, která následovala po rozmnožení chlebů. Lidé jej chtěli prohlásit za krále, ale Ježíš se stáhl do ústraní, nejprve na horu k Bohu Otci a potom do Kafarnaum. Když Jej nenašli, začali Jej hledat, nasedli do loděk, přeplavili se na druhý břeh, kde Jej konečně nalezli. Ježíš však dobře věděl, odkud se bralo takové nadšení k Jeho následování, a také to jasně říká: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení (že bylo osloveno vaše srdce), ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů“. Ježíš chtěl pomoci lidem překročit bezprostřední uspokojení vlastních materiálních potřeb, byť důležitých. Chce jim otevřít takový životní horizont, který není tvořen jenom všedními starostmi o jídlo, oblečení a postavení. Ježíš mluví o pokrmu, který nepomíjí a který je třeba hledat a přijímat. Říká: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“.

Zástup lidí nechápe, myslí si, že Ježíš požaduje dodržování předpisů, aby se jim potom mohlo dostat dalšího pokračování onoho zázraku, a žádají: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“. Ježíšova odpověď je jasná: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“. Středem života, tím co dává smysl a pevnou naději na nezřídka svízelné životní pouti, je víra v Ježíše, setkání s Kristem. Také my se ptáme: „co máme dělat, abychom měli život věčný?“ A Ježíš praví: „věřte ve mne“. Víra je zásadní věcí. Nejde zde o to, sledovat nějakou myšlenku, projekt, ale setkat s Ježíšem jakožto živou Osobou, nechat se zcela přitáhnout Jím a Jeho evangeliem. Ježíš vybízí, abychom se nezastavovali u čistě lidského horizontu a otevřeli se tomu Božímu, horizontu víry. Požaduje jediný skutek: přijmout Boží plán, to znamená „věřit v toho, koho on poslal“. Mojžíš dal Izraeli manu, chléb z nebe, kterým Bůh sytil svůj lid. Ježíš nedává něco, nýbrž Sebe samého: On je „pravým pokrmem, který sestoupil z nebe“. On, živé Slovo Otce. V setkání s Ním potkáváme živého Boha.

„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“, ptá se zástup, připraven jednat, aby zázrak chleba pokračoval. Avšak Ježíše, pravý chléb života, který nasycuje náš hlad po smyslu a pravdě, nelze „získat“ lidskou prací; dostává se nám jedině jako dar Boží lásky, jako Boží skutek, který je třeba chtít a přijímat.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?" 
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, kte-rý zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí." 
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno : ' Chléb z nebe jim dal jíst.' " 
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." 
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 5. 8. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16872

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13663;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=7642;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=7640)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nový člověk – nová píseň,

zní nyní v duši,

která Tě přijala,

Ježíši uzdravující sluch -

"Slyšeli jsme Tvé slovo: Boží";

Ježíši uzdravující ústa -

vyznali jsme:

"Nejsem hoden, abys přišel do mé duše",

pod střechu mého těla.

Nyní jako u hluchoněmého,

¨

jejž jsi nechal odvést stranou od zástupu,

zcela proměňuješ celou mou bytost a osobnost:

učíš mne andělský chvalozpěv v jazycích

uspořádat do slabik a slov, vět,

jež vykládají, co je v chvalozpěvu

Duchem Božím skryto.

Proměňuješ mé myšlení, rozum a intelekt,

abych vše poznával jako cenné

jen ve vztahu k Tobě,

a tak Ti zpíval nyní novou píseň,

jež v různých jazycích

jediné vyznává:

Credo – Katechismus katolické Církve,

jež žádný věřící

- od nejposlednějšího po nejvyššího v Církvi -

nemůže změnit,

aniž by ztratil Tebe,

Dárce nové písně,

den osmý – eucharistický.

Amen.