25. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Nemůžete celebrovat Bohu i mamonu

   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' 
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem prozíravější než děti světla. 
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných. 
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. 
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu." 

Svatý Lukáš nám v posledních nedělích předkládá slova našeho Pána a Přítele Ježíše o užívání pozemských hodnot a varuje před jejich zneužíváním.
Ježíš vybízí k následování. Nejprve poučuje formou podobenství a „logií“, v tomto případě výroků, které jsou „logikos“, plně odpovídají smýšlení a vyjadřování Božího Logu, Druhé Boží osoby, jak pozemských dobrých darů užívat, aby pak nakonec své pozemské vykupitelské pouti dosvědčil své vítězství nad démonem mamonu, vposledku nad satanem, který se mu po své vzpouře proti Bohu zcela oddal.

Vyprávěním podobenství o nepoctivém, ale dosti chytrém správci, komentoval před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. dnešní evangelní úryvek, učí Ježíš Kristus své učedníky, jak nejlépe využívat peníze a materiální bohatství, jak je sdílet s chudými a získávat si tak jejich přátelství s výhledem na nebeské Království. "Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků nebeských". Peníze nejsou samy o sobě "nečestné", ale více než co jiného mohou člověka uzavřít do slepého sobectví. Jde tedy o uskutečnění jakéhosi "převodu" ekonomických dober. Namísto toho, aby byly užity jenom pro vlastní zájmy, je třeba pomýšlet také na potřeby chudých, a napodobovat našeho Vykupitele Ježíše Krista, který - jak píše svatý Pavel - "ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby". Zdá se to paradoxní: Ježíš, náš Pán, nás neobohatil svým bohatstvím, ale svou chudobou, tedy svou láskou, která jej přivedla až k naprostému darování se nám.

Tady se otevírá široké a komplexní pole úvah na téma bohatství a chudoby také ve světovém měřítku, kde se konfrontují dvě ekonomické logiky: logika zisku a logika distribuce dober, které spolu nejsou ve vzájemném rozporu, pokud je jejich vztah dobře uspořádán. Zisk je přirozeně legitimní a ve správné míře nutný pro ekonomický rozvoj. Jan Pavel II. napsal v encyklice Centesimus annus: "Moderní podnikové hospodářství obsahuje veskrze pozitivní aspekty. Jejich základem je svoboda člověka, která se uplatňuje v hospodářství stejně jako v mnoha dalších oblastech". Nicméně také dodává, že kapitalismus nelze považovat za jediný platný hospodářský model. Potravinová i ekologická krize s rostoucí zřejmostí poukazují na to, že převáží-li logika zisku, vzroste nerovnováha mezi bohatými a chudými a ničivé vykořisťování planety. Převáží-li však logika sdílení a solidarity je možné změnit kurs a směřovat k rozvoji spravedlivému a udržitelnému.

Jak dosáhnout tohoto otočení kormidla ve světě, který nám navenek připadá – zvláště ohledně vyvyšování moci peněz, konexí a majetku – tak zesvětštělý a Ducha Božího prázdný?

Odpověď je skryta v úběžníku, jenž se nachází na horizontu každého lidského života a současně v každém bodu její vertikály jako nabídka lidstvu, národu a jednotlivci: Ježíšova přítomnost v Nejsvětější eucharistii.

Otcové biskupové účastnící se před čtrnácti lety biskupského synodu o Ježíšovi přítomném v Nejsvětější svátosti oltářní, požádali tehdejšího papeže Benedikta XVI., aby vyjádřil toto bohatství, pravé bohatství, které je naprostým opakem mamonu.

A on zdůraznil, že poklad, který jsme narozením Ježíše Krista z Panny Marie dostali, je Jeho tělo - týmž slovem je označována Jeho přítomnost v Nejsvětější svátosti Eucharistie: „tělo“, a Jeho Církev.

Tím je vyjádřena jasná spojnice Ježíšova reálného života na této zemi, tajemství všech tajemství a Církve, která mystérium reálné přítomnosti Ježíše Krista ve mši svaté slaví.Vztah mezi Svatou eucharistií a Církví je chápán ve velké křesťanské tradici tak, že představuje bytí a jednání samé Církve.

Tato jednota těla se ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a odlišuje v místních církvích, "v nichž existuje a z nichž se skládá jedna jediná katolická církev. Výraz "katolický" vyjadřuje univerzálnost pocházející z jednoty, kterou každodenně slavená Eucharistie podporuje a buduje.
Místní církve v univerzální Církvi tak mají v Eucharistii úkol učinit viditelnou svoji vlastní jednotu a svou odlišnost. Toto pouto bratrské lásky dává prosvítat trinitárnímu společenství. Koncily a synody vyjadřují v dějinách tento bratrský aspekt Církve. Tento církevní rozměr Eucharistie tvoří silné pouto jednoty katolické církve s pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a celistvou povahu tajemství Eucharistie.“

Východní společenství Církve, spojená s nástupcem svatého Petra, s římskou Církví, či od ní dosud oddělená, mají šanci v liturgii a ve staroslověnské řeči, v církevní slovanštině vyjádřit trojjediný aspekt těla Ježíše Krista. A ta oddělená, neslavící pravou víru v Corpus Christi politicum, mají takto šanci se vrátit do plného společenství Církve putující.

Slavnostní staroslověnská liturgie gregoriánské mše svaté, již celebroval světící biskup z Kazachstánu Otec Athanasius Schneider před několika lety ve velehradské bazilice Panny Marie Nanebevzaté, se stala historickou událostí naplnění odkazu papeže Benedikta XVI. v Summorum Pontificum z 7. 7. 2007 AD v době, kdy do slavení liturgií v mnoha katolických kostelů v Evropě vstoupil duch mamonu.

V následné přednášce po této mši svaté, zdůraznil Otec biskup Athanasius nejdůležitější milníky návratu k živé víře křesťanů v Evropě: obnova slavení mše svaté v úctě, která na místo člověka do presbytáře staví do jeho centra Ježíše v tajemství Nejsvětější eucharistie, Jej přijímá vkleče a do úst při svatém přijímání, Jej adoruje v Nejsvětější svátosti.

Také biskupský synod v roce 2005 uznává mnohonásobné plody eucharistické adorace v životě Božího lidu v tolika částech světa a mocně povzbuzuje k této formě modlitby - tak často doporučované ctihodným Božím služebníkem Janem Pavlem II. - ať je zachována a podporována podle tradic jak latinské církve tak východních církví. Uznává, že tato praxe vyvěrá z eucharistické akce, - že je sama o sobě největším úkonem adorace Církve, která opravňuje věřící, aby se plně, vědomě, aktivně a plodně podíleli na Kristově oběti podle přání 2. Vatikánského koncilu - a k ní také znovu vede. Tak prožívaná eucharistická adorace podporuje věřící v jejich křesťanské lásce a službě druhým a rozvíjí větší osobní svatost i křesťanských společenství. V tomto smyslu opětný rozkvět eucharistické adorace, i mezi mladými, se dnes jeví jako slibný rys tolika komunit. Z toho důvodu, aby se podporovala návštěva Nejsvětější svátosti, ať se v rámci možností pečuje o to, aby zůstaly otevřené kostely, v nichž je přítomna Nejsvětější svátost.
Aby se podporovala adorace je vhodné dát zvláštní uznání institutům zasvěceného života a sdružením věřících, které se jí zvláštním způsobem a v různých formách věnují tím, že se jim pomáhá, aby se eucharistická úcta stávala více biblická, liturgická a misionářská.

Právě tradiční a tradici uchovávající společenství katolické Církve, se stávají dnes „motorem“ její charismatické a svátostné obnovy. Výzvou ostatním , často protestantismem zasaženým “katolickým“ farnostem, řeholím a hnutím: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“!

(srov.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=4724

Jan Pavel II., Centesimus annus art.32, srov. Ibidem art.35

viz: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8441

Lumen Gentium art. 23)

Otec Vladimír Mikulica 

MODLITBA

Prorok Ámos, hovoří,

Ježíši, nejchudší z chudých,

o Tvém příchodu,

když varuje milovníky mamonu před zatracením.

Ty nás vybízíš, abychom v maličkostech byli věrní Tobě

a Tvému království na této zemi,

abychom v tomto byli prozíraví jako děti světa -

jen s opačným gardem lásky:

nenáviděli sebelásku

a milovali lásku Ducha mezi Tebou a Otcem.

Tento postoj se má stát vyznáním víry v Tebe při slavení tajemství mše svaté:

tvého těla, jež jsi přijal z Panny Marie,

obětovals jej

a dal Církvi k nekrvavé kalvarské oběti při slavení svaté liturgie:

vyznáním víry,

které pokorně na kolenou a s hlubokou úctou k Tobě ve Svaté eucharistii

Tě přijímá,

a tak dává všem katolíkům,

kteří upadli do pokoncilních zmatků,

šanci se podílet na záchraně Evropy.

Amen.

24. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Měsíc v plné záři Slunce

Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky.

Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatého hříšníka, konvertity z judaismu svatého Pavla ve chvíli, kdy psal svému učedníkovi Timotejovi. Jeho srdce bylo – a je – naplněno radostí nad bytím, essencí, jediného a neviditelného Boha. Takový jásot může vycházet jen z duše, která vidí. Duchovním pohledem. Vnímá existenci této essence, bytí Osoby, která nás stvořila, udržuje při životě a vede k věčnému životu. Vnímá existenci Vtěleného Slova, Osoby Božího Syna.

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o duchovních osobnostech Církve přiblížil toto tajemství duchovního vnímání a dokonce i vidění, které nahlíží na pravou realitu, když popisoval život a setkání s Bohem v Ježíši Kristu svaté Juliány z Lutychu.

V době jejího narození na sklonku dvanáctého století, se zvláště belgický Lutych podobal jeruzalémskému večeřadlu při Poslední večeři, kdy Miláček Páně kontemploval svého Spasitele v Nejsvětější svátosti. Žila tu společenství modlitby zcela podle pozdějších slov P. Angela Silesia:

„U nohou Marii, na prsou vidím Jana,

oba nic nečiní, jen požívají Pána.“

Právě v této době se šířila reakce na nauku Berengara z Tours, která znesvěcovala největší poklad Církve – přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti a tím i srdce těch, kdo by ji mohli poznávat.

Reakce „proroků“ – „vidoucích“ byla příznačná pro světce Církve. V době, kdy Bůh povolal svatou Juliánu, se zvláště v Lutychu scházela společenství křesťanských žen, které se pod vedením horlivého kněze věnovaly adoraci Ježíše v Nejsvětější eucharistii, charitě a přistupovali často ke svatému přijímání.

V augustiniánském klášteře na hoře Cornillon, kam později svatá Juliána vstoupila, jí náš Pán poslal představenou, která její cestu ke spočinutí v kontemplaci Ježíše podporovala. Tutéž podporu získávala četbou – protože ovládala latinu – církevních Otců, svatého Augustina, Bernarda a současných plamenných obránců katolické víry v Nejsvětější svátost.

V mystických chvílích zvláště vnímala Ježíšova slova: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

V sedmnácti letech měla první vidění, které se později, když konala eucharistickou adoraci, několikrát opakovalo. Vidění představovalo měsíc v úplňku s temným proužkem, který jej přetínal. Pán jí dal pochopit význam toho, co jí bylo ukázáno. Měsíc symbolizoval život Církve na zemi, tmavý proužek znázorňoval absenci liturgického svátku, o jehož ustanovení se Juliána měla účinně zasadit. Svátku, při kterém by věřící mohli adorovat eucharistii a posilovat tak svoji víru, činit pokroky praktikováním ctností a odčiňovat urážky Nejsvětější svátosti.

Dvacet let o tomto vidění svatá Juliána mlčela, bylo tak plnou radostí jejího srdce.

Až po této době jí náš „Pán poslal – to již byla převorkou svého kláštera - blahoslavenou poustevnici Evu a spolusestru Isabelle.

To, co zakusila Juliána z Cornillon, se v životě svatých opakuje často. Aby bylo dosaženo potvrzení, zda inspirace pochází od Boha, je vždycky zapotřebí ponořit se do modlitby, trpělivě čekat, hledat přátelství a konfrontaci s jinými dobrými dušemi a všechno podřídit úsudku církevních pastýřů. Právě biskup z Lutychu, Roberto z Thourotte, po počátečním váhání přijal návrh Juliány a jejích družek a poprvé ustanovil ve své diecézi slavnost Božího Těla.

Dříve než byla slavnost Božího Těla rozšířena na celou Církev, musela svatá Juliána projít mnohými očistnými zkouškami, které jí připravil Ježíš, jejž milovala. Zakoušela je od mnohých spoluřeholnic i od představených. Jako vyhnankyně spolu s několika spolusestrami pobývala deset let v různých cisterciáckých klášterech. Příkladem byla její pokora- Bez kritiky či výčitek vůči svým pronásledovatelům dále šířila úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti.

V ustanovující bule, nazvané Transiturus de hoc mundo (11. srpna 1264) papež Urban diskrétně naráží také na mystické zkušenosti Juliány, potvrzuje jejich autenticitu a píše: „Třebaže eucharistie je důstojně slavena každý den, považujeme za správné, aby se alespoň jednou za rok konala její slavnostnější a důstojnější památka. Jiné věci, které si připomínáme, totiž chápeme duchem a myslí, ale nedostává se nám jejich reálné přítomnosti. Avšak v této svátostné připomínce Krista, byť jinou formou, je Ježíš Kristus přítomen s námi svojí podstatou. Dříve než vystoupil na nebesa, totiž řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

Která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'

V době, kdy se začala hříchem intelektu jednotlivých teologů šířit v Církvi nevěra v přítomnost Ježíše v Nejsvětější eucharistii, povolává Duch svatý zvláštními zásahy zpět k víře ve Svatého svatých.

Zvláštní cestou mystické lásky vedl k víře, která očima víry vidí, svatou Juliánu z Lutychu. Vede k nalezení vzácné drachmy, jíž mnozí v Církvi i dnes ztratili.

Jakoby opačnou cestou vedla jednoho z kněží, kteří v době mystických vidění daných této světici, ztratili víru v transubstanciaci: V pokušení nevěry putuje roku 1263 kněz Petr z Prahy k papeži Urbanovi IV., aby jej poprosil o pomoc ve svých pochybnostech ohledně víry v přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti. Cestou slouží mši svatou v italském Bolsenu, v kostele svaté Kristýny. Pán se mu dává poznat. Při konsekračních slovech se Svatá Hostie mění: chléb se v rukou kněze proměňuje v maso, které krvácí. Krev kane na korporál. Z nedalekého Orvieta přispěchá sám papež a spolu s knězem se klaní našemu Pánu, jenž ukázal svou přítomnost podle přislíbení, jež dal apoštolům. V témže místě a době další světec – dominikán Tomáš Akvinský skládá oslavnou píseň ke slavnosti Božího Těla, která se od prvního výročí tohoto zázraku jako ovoce oběti poutní cesty onoho kněze a věrnosti v mystickém životě svaté Juliany z Lutychu slaví, aby mnoho zbloudilých nalezlo opět cestu do společného ovčince s Ježíšem, který nás na této zemi doprovází jako dobrý Pastýř.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" 

Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'

Hledíme-li v adoraci na proměněnou Hostii, potkáváme dar Boží lásky, potkáváme Ježíšovo utrpení a kříž, jakož i Jeho Zmrtvýchvstání. Právě skrze náš pohled v adoraci nás Pán přitahuje k sobě, do nitra svého tajemství, aby proměnil nás, jako proměňuje chléb a víno. Svatí v tomto eucharistickém setkání vždycky nalézali sílu, útěchu a radost. Slovy eucharistického hymnu Adoro te devote opakujme před Pánem, přítomným v Nejsvětější svátosti: „Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v Tebe doufat, víc tě milovat!“

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI., Náměstí. svatého. Petra 17. 11. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír  Mikulica

MODLITBA

Pohled na Tebe při mši svaté vede k návratu každou bloudící duši,

Ježíši, jenž mezi námi dlíš ve svatostánku

i na korporálu kněze Petra

a především v rukou všech,

jimž jsi na základě svatodušní apoštolské posloupnosti dal moc proměňovat.

Kněze a biskupy vedeš cestou Tradice,

mystickou cestou svaté Juliány

i hledačskou cestou Tvého kněze Petra,

aby při mší svaté od chvíle proměňování měli oči upřené na Tebe,

od něhož naše víra v proměňování pochází

a který ji vedeš k vítězství.

Tak jsi vedl kněze Petra k papeži,

tak jsi vedl svatou Juliánu k arcijáhnovi,

jenž se později tímto papežem stal.

Děkujeme TI za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o eucharistickém jaru Církve v třináctém století,

které se dnes opět projevuje:

„Množství lidí se zdržuje mlčky před svatostánkem,

aby vedlo láskyplný rozhovor s Tebou.

Potěšující je zjištění, že nemálo skupin mladých lidí

odhalilo krásu modlitební adorace před Tebou v Nejsvětější svátostí.“

V ní jsi přítomen Ty jedinečným a nesrovnatelným způsobem.

Jsi přítomen opravdu, skutečně a podstatně:

se svým tělem a krví,

se svou duší a se svým božstvím.

Svátostným způsobem, 

totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, 

jsi přítomen naprosto celý Ty, Kristus, Bůh a člověk“.

Shlížíš k nám jako Slunce spravedlnosti a milosrdenství,

Slunce hřejivých paprsků Ducha svatého,

které naplňují a rozněcují duši k věčné lásce ty,

kdo svůj pohled při mši svaté zaměří na Tebe v Nejsvětější eucharistii

a prožijí chvíli Tvé přítomnosti na pateně a v kalichu na korporálu

až do svatého přijímání

jako jediný chvalozpěv vděčnosti;

dáváš jim prožít ovoce děkování, eucharistie.

Naplňuješ vidění svaté Juliány:

jejich pozemský život se jako Měsíc ozářený svitem Slunce

začíná proměňovat

a prozařovat věřícího světlem Tvého Ducha

bez „temného proužku nevěry a neúcty“.

Amen.

23. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Životní moudrost:

nemilovat sebe

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby" Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' 
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci" Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem." 

S blížícím se závěrem liturgického roku přibývají ve čteních nedělních liturgických cyklů úryvky z Písma svatého, které vybízejí k připravenosti vše pro našeho Pána a Spasitele Ježíše opustit, "předejít" tak tragedii, již bychom prožívali, kdybychom lpěli na "svém" - na svých pozemských věcech, vztazích a nakonec i na svém pozemském životě.

V dnešním líčení Velké cesty Ježíše na Jeho poslední velikonoční týden do Jeruzaléma, vychovává Mistr, Učitel a Otec budoucího věku Ježíš k učednictví. A to náročnými a k celoživotní oběti vedoucími slovy: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."

"Kdo může být Tvým učedníkem, Ježíši?" - ptá se po těchto slovech každý kdo miluje Otce.

A Ježíš říká: - Ten, kdo je prozíravý. Kdo dobře počítá, kdo dobře promýšlí svůj život.

Můžeme říci ve světle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. v rakouském klášteře Heiligenkreuz před několika lety – kdo promýšlí svůj život před Ježíšem při adoraci: cum fide et ratione, s vírou a promyšleně.

Papež Benedikt XVI. tehdy řekl:

Moje návštěva patří také Akademii, dnes již Papežské, která slaví 205. výročí svého založení a která ve svých nových statutech dostala od Opata dodatečné jméno aktuálního Petrova nástupce. Jakkoli je důležitá integrace teologické discipliny v universitas vědy prostřednictvím katolických teologických fakult na státních univerzitách, je rovněž důležité, že existují místa studií tak profilovaných jako je vaše, kde je umožněno spojení vědecké teologie a žité spirituality. Bůh totiž není nikdy pouhý Předmět teologie. Je vždy zároveň také jejím živým Subjektem. Křesťanská teologie ostatně není nikdy pouze lidským pojednáním o Bohu, ale vždycky je zároveň Logem a logikou, v níž se Bůh zjevuje. Proto jsou vědecká intelektualita a žitá zbožnost dvěma prvky studia, které svou nezbytnou komplementaritou závisí jeden na druhém.

Otec cisterciáckého řádu, svatý Bernard, bojoval ve své době proti oddělování objektivizující racionality a církevní spirituality. Naše dnešní situace ve srovnání s tou tehdejší vykazuje i přes jistou odlišnost také značnou podobnost. Teologie ve své úzkostné touze po dosažení statutu rigorózní vědeckosti v moderním smyslu slova hrozí ztráta dechu víry. Jako liturgie, která zapomíná vzhlížet k Bohu, pohasíná, tak také teologie, která už nedýchá v prostoru víry, přestává být teologií. Je redukována na sérii disciplín, které jsou více či méně vzájemně propojeny.

Tato plodnost se ukazuje v podpoře a formaci osob, které si v sobě nesou duchovní povolání. K tomu aby bylo dnes možno věrně si udržet povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu, je zapotřebí formace, která integruje víru a rozum, srdce a mysl, život a myšlení. Život v následování Krista potřebuje integraci celé osobnosti. Tam kde je přehlížena intelektuální dimenze, vzniká snadno určitá forma zbožného poblouznění, které žije jakoby výlučně z takových emocí a duševních stavů, které si nelze udržet po celý život. A kde je přehlížena dimenze duchovní, vytváří se zředěný racionalismus, který na bázi vlastní chladnosti a svého odstupu, nemůže nikdy vyústit v nadšenou oddanost Bohu. Život v následování Krista nelze založit na takovýchto jednostrannostech; polovičatosti způsobují osobní neuspokojenost a ve svém důsledku možná i duchovní neplodnost. Každé povolání k řeholnímu životu nebo ke kněžství je poklad tak cenný, že ti, na kterých spočívá zodpovědnost za formaci, musí učinit vše pro to, aby byly nalezeny vhodné cesty formace prosazující společně fides et ratio " víru i rozum, srdce a mysl.

Na radu svého syna, blahoslaveného Otty z Freisingu, který byl mým předchůdcem na biskupském stolci ve Freisingu, svatý Leopold Rakouský roku 1133 založil vaše opatství a dal mu jméno "Naší Milé Paní od Svatého Kříže". Tento klášter není dedikován Madoně jen z tradice " jako všechny cisterciácké kláštery " ale plane zde i mariánský zápal svatého Bernarda z Clairvaux. Bernard, který spolu se 30 druhy vstoupil do kláštera, je jakýmsi Patronem duchovních povolání. Možná měl vliv tak povznášející a nadšení vzbuzující na mnohé Bohem povolané mladé lidi své doby proto, že byl oduševňován zvláštní mariánskou zbožností. Kde je Maria, tam je obraz prvotní naprosté odevzdanosti a následování Krista. Kde je Maria, tam je letniční vanutí Ducha svatého, tam je začátek autentické obnovy.

U tohoto mariánského místa na Via Sacra přeji všem duchovním místům v Rakousku plodnost a schopnost vyzařovat. Chtěl bych zde před svým odjezdem, stejně jako v Mariazell, prosit Matku Boží ještě jednou o přímluvu za celé Rakousko. Slovy svatého Bernarda zvu každého, aby se před Marií stal důvěřivým "dítětem", jako to učinil samotný Syn Boží: "Hleď na Hvězdu, vzývej Marii" V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách mysli na Marii, vzývej Marii. Ať se nevzdaluje z tvých úst její jméno, ať se nevzdaluje z tvého srdce" Budeš-li ji následovat, neztratíš se, budeš-li ji prosit, nebudeš zoufat, budeš-li na ni myslet, nechybíš. Když tě ona drží, nepadáš; když tě ona chrání, nebojíš se; když tě ona vede, neunavíš se, když tě obdaří svou přízní, dosáhneš svého cíle".

Panna Maria, jejíž narození a svátek jejího jména budeme brzy slavit je příkladem naprosté odevzdanosti "všeho, co měla" pro Ježíše a pro Jeho učedníky. Ona – čistého srdce – ve chvíli, kdy se jí v Nazaretě otázal archanděl Gabriel, zda se chce vzdát své vůle, svých plánů do budoucnosti a stát se Matkou Syna Nejvyššího a matkou Mesiáše, nejprve zaváhala, co má první "slovo" archanděla znamenat. Ona chvíli mohla "počítat stavbu, počítat duchovní vojsko" avšak my na rozdíl od ní potřebujeme si "sednout" a sčítat náklady na stavbu: potřebujeme někdy i jmenovitě vypočítat, co všechno našemu Pánu ze svých pozemských věcí odevzdáme. Potřebujeme se na chvíli zastavit a spočítat své bojovníky, podívat na na své schopnsti zasažené či oslabené neřestmi, abychom o těchto duchovních vojínech mohli říci: jsou připraveni Ti sloužit, Pane a Vykupiteli Ježíši, cvičím je k boji, připravil jsem je, aby má narušená přirozenost mohla přijmout dar znovuzrození z vody a z Ducha svatého, aby mohla po dostatečné přípravě v katechumenátu říci o svém srdci, o svém těle, o své osobnosti: "Jsem Tvůj služebník, Pane, ať se mně stane podle Tvého slova."

Prozíravost Panny Marie a všech, kdo ji jako Duchem Božím vychovaní učedníci Ježíšova Království následují, má svůj základ v "opuštění všeho", co měli a mohli by mít. "Děti světa" jsou, jak na jiném místě evangelia náš Pán a Spasitel říká, prozíravé v péči o živobytí, chléb pozemský. Děti světla by měli mít stejnou prozíravost a použít ji a až do smrti ji používat ve vztahu k Tomu, který je věčný a na věčnosti; ve věčnosti nás čeká, aby dokonal naše přijetí za Boží děti.

Když 21. srpna před třemi lety probíhal varovný happening na pražském Staroměstském náměstí, který prozatím hravou formou představoval příjezd okupačních vojsk Islámského státu, málokdo věděl, že v onen den byly uvedeny do činnosti přípravy k útoku jaderné hlavice Spojených států amerických. Těsně nato následovala přípravná vojenská reakce vojsk Ruské federace. Mohli jsme prožít situaci obdobnou Kubánské krizi z šedesátých let minulého století, ba i více...K uklidnění obyvatelstva Evropy nepřidala ani výzva ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, aby si občané připravili zásoby jídla na deset dní a pití na několik dní. Zanedlouho s podobným oficiálním vyhlášením přispěchala vláda Polska a Maďarska. Mlčení České vlády jakoby počítalo s vycvičeností na podobné situace českých hospodyněk ze sedmdesátých a osmdesátých let rovněž minulého století.

V této chvíli příprava "vezdejšího chleba" na každý den – víme, že "epiousios artos" byl příděl pro římského vojáka takového množství proviantu, aby nepadl na cestě vysílením a zároveň, aby jej byl schopen po celou tuto cestu unést – vybízí k přípravě rovněž "vezdějšího chleba", ve smyslu, jak toto sousloví z modlitby Páně vykládali mysticky Otcové: eucharistického Chleba, který může přijmout jen ten, kdo se před svatým přijímáním při obětování Ježíši jako Pánu svého života zcela odevzdal, stal se jeho učedníkem: zřekl se všeho, co měl a mohl by mít. S touto vírou – cum fide – podal nejen přesný přehled zásob, které si na záchranu vytvořil, ale především – cum ratione obumbrante Spiritu Sancto – podal svému Pánu – Ježíši výčet všeho, co mu z nahromaděného odevzdává.

Panna Maria odevzdala vše.

Svatý Bernard z Clairvaux, In laudibus Virginis Matris,Homilia 2,17;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8377O. 

Vladimír Mikulica

MODLITBA

Katechumen Onesimos jako otrok vše ztratil,

Ježíši požadující po svých učednících,

aby Tě nejen nazývali Pánem,

ale aby Tobě současně všechno odevzdali.

Proto podnikatel Filemon

čte v dopisu od Apoštola národů,

aby svého uprchlého otroka Onesima přijal zpět

již jako svého svobodného bratra,

protože se stal Tvým učedníkem:

podle příkladu Panny Marie, Tvé matky a Matky Církve,

vše opustil a vrací se nazpět

do otrokářského světa.

Podobně voláš nás, abychom

- zotročeni vojenskými a politickými ambicemi těch,

kdo se dosud nestali Tvými učedníky,

se vydali cestou Panny Marie,

znovu Ti vše pozemské odevzdali při mešním obětování,

při vyznání hříchů v obnově znovuzrození,

jíž je slavnost svátosti smíření,

vzali svůj kříž,

vydali se Tvou cestou k našemu "Filemonovi"

a přitom měli pečlivě spočítánu svou stavbu:

vše co nyní z našich věcí patří Tobě;

i své bojovníky – vojáky:

všechny své neřesti i ctnosti,

které v našem smrtelném těle

spolu zápasí.

Pak s vírou, v souladu s rozumem,

přijmeme "chléb vezdejší"

v Tvém Nejsvětějším těle a krvi,

přijmeme podíl s Tvými učedníky v nebi.

Amen.