sobota 12. října 2019

Síla ticha a svatodušní vánek Reformy liturgické reformy





   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila." 


Stejně jako překvapivý závěr prvního čtení dnešní neděle o uzdravení Naamana Syrského, podobně nečekaně zaznívá slovo našeho Pána a Spasitele Ježíše k jedinému z deseti uzdravených malomocných,k vděčnému cizinci, Samaritánovi. Ten pokleká před Božím Synem, klaní se Mu tváří až k zemi: vyznává Ježíšovo božství: ten jediný uslyší - "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

V prvním čtení z Královské knihy popisující činy - znamení proroka Eliáše a Elizea, odmítá prorocký žák Eliášův přijmout jakýkoli dar od Naaman Syrského, jehož Bůh jeho prostřednictvím uzdravil rovněž z malomocenství.
A odměna prorokova za nezávislost milosti na majetku a penězích je vskutku královská i prorocká – dnes pro společenství církve v Evropě: "Když tedy opravdu nechceš," říká uzdravený Naaman, "dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."
Obojí nás vede k zamyšlení o uzdravení nesmrtelné lidské duše. Svatý otec Benedikt XVI. rovněž rozlišuje v dnešním evangeliu dva stupně uzdravení: ... jeden, ten povrchnější se týká těla; druhý, hlubší se dotýká lidského nitra, které Písmo svaté nazývá "srdcem" a odkud se šíří do celé jeho existence. Kompletním a radikálním uzdravením je "spása". Běžná mluva sama, která rozlišuje "zdraví" a "spásu", nám pomáhá chápat, že spása je mnohem víc než zdraví: je totiž novým, plným a definitivním životem. Kromě toho Ježíš pronáší tady, jakož i při jiných příležitostech, slova: "Tvá víra tě zachránila". Je to víra, která zachraňuje člověka, když ho obnovuje v jeho hlubokém vztahu k Bohu, k sobě i druhým. A víra se vyjadřuje vděčností. Kdo jako onen Samaritán umí děkovat, dokazuje, že nepovažuje všechno za samozřejmost, ale za dar, který, ačkoli přichází prostřednictvím lidí či přírody, pochází nakonec od Boha. Víra tedy obnáší otevření se člověka k milosti Pána; uznání, že všechno je dar, všechno je milost. Jaký poklad se skrývá v jediném slůvku: "díky"!

Uzdravení Naamana Syrského i desátého, “posledního“malomocného, totiž opovrhovaného Samaritána, je přípravou na plné uzdravení duše ve svátosti znovuzrození. Jí začíná ono „díky“ pronášené uzdravenými od malomocenství hříchu Adama i hříchů osobních. Jí začíná „dík“ eucharistický - „eucharistizein“ díkůčinění , jímž je nekrvavé zpřítomnění kalvarské oběti Ježíšovy. Tento dík má zaznít s pokleknutím a padnutím na tvář před Božím Synem Ježíšem v Nejsvětější svátosti. Má být pravdivě vyřčený, a proto musí vycházet z ticha, v němž slyšíme Jeho hlas: Jeho ubezpečení pro slavení mše svaté: „Tvá víra tě zachránila."

Dnešní slovo Ježíšovo k malomocnému Samaritánovi je slovem Ježíšovým ke každému věřícímu, který chce hodně přistoupit ke slavení mešní oběti, je slovem vybízejícím k reformě reformy liturgie, jak ji započal papež Benedikt XVI. K mešní víře, která duši každého z malomocenství uzdraveného Samaritána aktuálně zachraňuje, proměňuje a posiluje. Semeništěm konfliktu v bohoslužebném konfliktu jsou ti, kdo Ježíše jako Božího Syna nevyznávají a neklanějí se Mu.

Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zuby, protože na ní záleží budoucnost Církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace.
Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který před třemi lety vyšel ve Francii a je překládán do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence", tedy "Síla ticha". Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom.
Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti.
Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.
Ve své knížce se kardinál Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah.
V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.




O. Vladimír Mikulica

Drsná Ježíšova otázka

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se ne...