CO JE PO SMRTI?

Začíná listopad, měsíc zasvěcení svatosti duše. První den Církev slaví slavnost Všech svatých. Otevírá se před námi pohled na ty, kdo došli posmrtné blaženosti, ať jsou obecně známí či neznámí, uctívaní Církví "na oltářích" či "in pectore".

A ihned v onen první den pohledu na svatost duše začíná tradiční pouť na hřbitov. Prvního listopadu večer se rozsvěcují svíce a lampičky na ozdobených hrobech, které svou krásou mají připomínat getsemanskou zahradu i zahradu s hrobem Josefa z Arimatie, který své místo pro očekávání slávy vzkříšení poskytl pro umučené tělo Ježíše Krista – na tři dny.

Ozdobené hroby mají připomínat ráj, do nějž nás Ježíš, Pán nad životem a smrtí, svým zmrtvýchvstáním uvádí: do skutečnosti dokonce vyšší než byl původní ráj pro Adama a lidstvo.

Ozdoba hrobu je pouhá příprava. Na "ozdobu duše", jíž je modlitba. Ozdobou a především lékem pro spásu duše nás, kteří plníme povinnost křesťanského skutku milosrdenství, tak těch, za modlíme. Jejich duše, pokud jsou dosud v očistci, potřebují naši modlitbu, aby mohli vstoupit tam, kam nic nečistého nemůže přijít.

Před modlitbou u našich hrobů, totiž u hrobů příbuzných, kde možná také naše těla jednou spočinou, našich přátel a těch, kdo nás prosí o modlitbu za spásu své duše, je třeba se soustředit. Nedbat na sváteční i neklidný provoz na hřbitově, přestat se věnovat "pozemsky" bližním, ustat v okrašlování hrobu. - Uvědomit si:

Smrt nastává, když se duše odloučí od těla. Nikoli tedy podle lékařských definic, ale podle velmi důležitého duchovního zákona. Proto jsme vedení Církví k modlitbě za umírající a za ty, kdo podle lidského zdání "zemřeli".

Proto říká náš Přítel a Spasitel Ježíš Kristus o hodině smrti našich zemřelých a také o hodině naší smrti: "Buďte připraveni, neboť Syn člověka přjde v hodinu, o níž nemáte tušení."

Říká slova o své příchodu – a nejedná se ještě o příchod na konci časů, o Parúsii, protože duše hned po smrti odchází před Boží soud.

S tímto úvodním rozjímáním, soustředěním před modlitbou, bychom měli začít "dušičkové zastavení" u našich hrobů: vyznáním víry, apoštolským Symbolem.

Ono je nejzákladnějším souhrnem katolické víry..

Na začátku učí o tajemství Nejsvětější Trojice: o Stvořiteli, o Vykupiteli a o Posvětiteli – o Duchu, který nás spojuje s Trojjediným Bohem.

Následuje nauka o vítězství nad zlem: nad satanem, hříchem a smrtí.

Symbolon - Credo – vrcholí vyznáním víry v nesmrtelný život:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován, umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.

Amen.