neděle 17. listopadu 2019

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI



Texty Mše svaté i Modlitby posvěcení času, zvláště v hodince četby, odkazují v této předadventní době na tajemství zmaru, proměny a vzkříšení. Na Ježíše Krista, který svými kázáními i uzdravováním nemocných na duši a na těle vedl a v Církvi stále vede od zmaru lidské duše a těla k podílu na Jeho smrti a zmrtvýchvstání.
Ti z našich blízkých, příbuzných a přátel, kteří zemřeli náhle, zvláště ti, kdo nebyli zaopatřeni viatikem, svátostmi pro umírající, i ti, kteří v očistci potřebují naši duchovní pomoc, by ji měli dostávat při umírání i hned po posledním vydechnutí, kdy se duše odlučuje od těla.
Víme, z životopisů světců i v Církvi niterně žijících bratří a sester, jakým je darem, když se rodina či rodinná společenství pravidelně společně modlí. V tomto případě zvláště můžeme mít na zřeteli modlitbu rozjímavou a adorační, při níž se duše ponořuje do setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým.
Takovou modlitbu znávali rodiny a farnosti, které chodívali v neděli odpoledne na svátostné požehnání, dnes bychom řekli na určitý druh adorace, která vedla do hlubin té, kterou především eucharistická společenství v řeholích a kněžských pospolitostech mohla prožívat s větší intenzitou.
Proto je velmi potřebné k umírajícímu – když byl zaopatřen svátostmi - zavolat kněze či řeholníka a svolat společenství rodiny nebo duchovní rodiny, s níž se zde na zemi modlíval k "vigilii" u umírajícího a zemřelého.
Pamatuji na několik posvátných nocí, kdy jsme se takto modlívali u našich farníků. I pro kněze jsou tyto chvíle zvláštním darem, kdy si může znovu hlouběji uvědomit tajemství kněžství Ježíše Krista, které nese a reprezentuje: stavění mostu mezi nebem a zemí. Kněz může v tak posvátné noci (či během dne) u umírajícího a zemřelého prožívat i duchovní obnovu posvátného kněžství, sestoupit k Ježíši Kristu v Getsemanech a pod kříž, vstupovat se svatými apoštoly do hrobu vzkříšení, vnímat andělský svět evangelijního poselství: Ježíš z mrtvých vstal! - vstupovat do hlubin tajemství kněžství, jež je mu navěky jako charaktér, vryté znamení do duše, navždy svěřeno.
Všichni, kdo přicházejí na tuto modlitbu, by se měli před ní i během ní postit.
Na stolku u lůžka zemřelého by měl být kříž, svěcená voda, požehnané (ne posvátné!) oleje.
Svíce ozařující kříž.
Po posledním vydechnutí by se od této svíce mělo zapálit šestero svící, které by se na svícnech měli umístit tři po každé straně zesnulého. Patrně z pohřbů znáte "relikt" tohoto ritu, kdy zaměstnanci pohřební služby přinášejí šestero svící k rakvi a kostelník je umísťuje po obou stranách otevřené rakve – v čele je rozžat paškál – velikonoční svíce. Nebo jste možná zažili vigilii u zemřelých řeholníků a řeholnic, kde se tyto svíce během noci skutečně "přetaví" ve světlo na znamení počínajícího tajemství vzkříšení.
Anebo snad ještě z některých filmů či z beletrie si upomenete na vigilii u zemřelého v hřbitovní kapli, kdy jeho tělo v rakvi (i s rukou, na niž byl přivázán provaz ke zvonci nad kaplí či márnicí) spočívalo obklopené září těchto svící.
Vigilie může začít podle pokynů z Pohřebních obřadů vydaných roku 1972 Sekretariátem České liturgické komise (viz strana 12). Po krátkém úvodu, po modlitbě (např. podle modliteb ze stránky 33-34) a po čtení z Písma Svatého může mít kněz promluvu, zakončenou vyznáním víry, přímluvami a modlitbou Páně či jinou modlitbou. Vigilie v vlastním slova smyslu může buď pokračovat nebo být vložena do této bohoslužby jako určitá forma mnišské lectio divina (čtení z daných či vhodně vybraných pasáží Písma Svatého, mezizpěvy, společná modlitba a posvátné ticho.) a to po celou noc ( či přes den).
Otec Vladimír Mikulica