Ježíš Kristus – obětní král Univerza
Když
Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným
pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží
Vyvolený."
Posmívali
se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když
jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž
nápis: To je židovský král.
Jeden
z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak
ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
Druhý
ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi
odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme
přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on
neudělal nic zlého."
A
dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého
království."
Odpověděl
mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
Králem
implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí
každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše:
"Ježíši,
pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává
předtím, že je ´králem´,
"který neudělal nic zlého."
Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v
případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele
Ježíše je
na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš
v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení
,
je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím
hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna,
stojí. Ti budou spaseni.
Moc
odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se
plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra
knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím
bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů
a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby
nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.
Primární
službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika
lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec
Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává
"skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské
společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u
Césareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše
Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou
zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po
Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra
a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře,
že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto,
že zůstal na kříži, a takto dal
život za hříšníky.
V
evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby
sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží
sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi
na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží
Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a
sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a
říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi
se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod
Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech
lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa
Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má
směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu.
I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po
pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých
hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza"
vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes"
do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu
Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní
blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s
Ježíšem Zmrtvýchvstalým.
V
ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze
veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině
víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve
svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života
svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě
důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle,
jsem služebnice Páně".
Tuto
mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel
Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna
člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!"
Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského
společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v
apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".
V
"lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše
svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující
Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.
Tak
tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví
a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu
spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.
Jako
stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně
jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje:
do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové
modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary
okoušíme zvláště při svatém přijímání.
Prvním
kamínkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta,
asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji
posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu.
Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch,
které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.
Do
takového společenství víry vchází processio celebranta s
asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební
formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné
kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan
Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení"
prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s
ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která
začínala Asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo
ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili
společně cestou k oltáři a u oltáře.
A
potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale
dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se
mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou".
Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš,
ale především je na kříži spolu s Ježíšem.
Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří
se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže
nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá:
"Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království."
Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu
svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce.
Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad
Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří
tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku"
Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem,
být spolu s Bohem.
(Z
homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále,
bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Tvé
království,
Ježíši
vládce nad Univerzem,
není
z tohoto světa,
a
přesto jej plně, univerzálně proniká:
vším
pozemským ukazuje na Tebe.
Reforma
liturgické reformy
vyhlášená
Svatým otcem Benediktem XVI.,
vybízí,
abychom svůj zrak a studium
zaměřili
na tajemství mše svaté,
abychom
jejím pozemským slavením
poznávali
Tebe,
milovali
Tě,
spoléhali
se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii
rozumu,
vůle a citu,
jen
na Tebe.
Dej,
ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",
kdy
se duše učí v jednotlivých úkonech
vystupovat
k Tobě,
kdy
každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a
díkůčinění
konané
Tobě,
Králi
univerza:
kdy
každé gesto a slovo vede k jedinému:
k
Tobě v Nejsvětější Eucharistii,
k
svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.
Pak
již v den takového slavení mešní oběti
nám
otvíráš brány nového ráje.
Amen.
