sobota 9. listopadu 2019

PŘÍPRAVA NA ADVENT






Slyšeli jsme Slovo Boží



Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců." 

Hrdinná mučednická smrt sedmi bratří z dob makabejského povstání tehdy vyvoleného lidu ukazuje jak na sílu slova, které vede k mučednické smrti, tak na sílu Slova – Logos – z nějž již tehdy, jak dosvědčují katoličtí katecheté především alexandrijské starověké církevní školy, čerpali sílu a předobrazně ukazovali na blížící se obětní smrt Ježíše Krista za naše hříchy – Božský zákon otců, pro nějž makabejští umírali, se stal v Ježíši z Nazareta Tórou, Logem, který odpovídá na skrytou otázku po smyslu jejich utrpení velmi silně: Ježíš, Tóra vstane z mrtvých. Toto implicitně dosvědčuje čtvrtý ze sedmera synů statečné matky, obrazně všech Makabejských
Ten krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Výklad této historické a kosmické role Ježíše Krista, která se zračí ve Starém zákoně, podal v postsynodání exhortaci Verbum Domini Svatý otec Benedikt XVI.:
Patristická a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“ zavedla působivý výraz: "Slovo se zkrátilo" - církevní otcové ve svých řeckých a latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka Izaiáše, které citoval také apoštol Pavel, aby ukázal, jak byly nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam: „Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“. „Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným. - Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský.

Sledujeme-li vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu. Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo; vypráví nám o Otci; „vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“. Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem, který se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem, který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“. Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské Slovo.

Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“. Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“. Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele.

Tento pohled na vyhaslé oči Ježíše Krista po jeho smrtelné agonii na Golgotě, je pohledem do očí, které předznamenávají ‚na chvíli prázdné‘ oči sedmera makabejských mučedníků: očekávají – v Tóře, v Logu, v Božím slově - své zmrtvýchvstání.

V tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné smlouvě platné navěky. Ježíš sám při Poslední večeři, když ustanovil Nejsvětější eucharistii, mluvil o „nové a věčné smlouvě“ uzavřené prolitím jeho krve a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.

V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Ježíš Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem, a všechny věci jsou tak sjednoceny v Něm. Ježíš Kristus je tedy „světlem světa“, světlem, které „září v temnotách“ a které "temnoty nepohltily". Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“. Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Ježíši Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.“

Protipólem sedmera židů spolu s jejich statečnou matkou je ta strana židovstva, která Ježíše jako ‚zmrtvýchvstalou Tóru‘ nepřijímá. Nevěří vůbec v pravé zázraky, nevěří ve zmrtvýchvstání. Nemohou pochopit Svatá Písma ani Tradici, jíž by měli být nositeli. Ve své prázdnotě pojetí nebe stahují na zem, jsou mimo jiné předchůdci těch, kdo chtěli v poslední době budovat ‚nebe na zemi‘ včetně hrozných následků této nauky pro tělo i věčnou spásu duše člověka.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" 

Jak uboze vyznívá jejich otázka při pohledu na makabejskou matku s jejími sedmi statečnými syny, na sedm bratří, na příběh, který právě jim, nedlouho po prohraných makabejských válkách, měl dodávat víru v toho, jemuž se nyní posmívají!

   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho." 

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci ukazuje na spojení božského a lidského, kterého se saduceům ani v intelektuálním pochopení ani v srdci uzavřenému před paprsky Ducha Božího nedostávalo: mohli vidět hořící keř o několik let později o Letnicích, mohli uvidět pokolení věrných Abrahámových dětí v podloubí Šalamounově při modlitbách Církve, již o Letnicích Ježíš s Otcem založil, mohli uvidět své vlastní manželství…mohli spatřit v Ježíši Kristu vrchol a srdce všeho, v co se ani neodvažovali v ponuré politické situaci doufat.
Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma", tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“. Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve, než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů, tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Ježíše Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.

S odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé dějiny spásy v Ježíši Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za „dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují Autor a jeho dílo.“

Ve chvíli, kdy lektor přistoupí k ambonu, předstupuje spíše před ty, kdo přijali novozákonní roli statečných makabejské sedmice mučedníků spolu s jejich matkou; kdo přijímají a za chvíli, po dočtení Božího slova, budou přijímat tajemství zmrtvýchvstání.

Ten, kdo reprezentuje Církev a Ježíše Krista v lektorské službě současně tyto mučedníky zosobňuje na místě Ježíše, který ukazuje sám sebe jako potomka věřících v živého Boha, v Boha Abrahámova, Izákova a Jákoba, v Boha živých: jim nyní čte Boží slovo, zvěstuje Slovo, Logos Boží, Jej, Tóru Nového zákona. Říká tak, že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou tradicí Církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie, kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se stalo „tělem“, a Slovem, které se stalo „knihou“. Dei Verbum shrnuje tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož - a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“ Takto chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý,“ jak zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné Slovo zní v ústech všech svatopisců.“ 
V posledku tedy působením Ducha svatého a pod vedením Magisteria předává Církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Ježíši Kristu.“


(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - c. 12., 13., 18.; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ambonu – ambo – spojení Starého a Nového zákona,
jímž jsi Ty sám, Ježíši, Slovo, Logos a Tóro,
Zákone, který vyšel od Otce, ze srdce, z lásky Ducha svatého,
stavíš před oči saduceům,
těm, kdo nevěří na zázraky, jež vedou k životu věčnému.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. z jeho apoštolské exhortace,
kterými nám odkazuje na Tebe, nositele Starého zákona,
jenž je spojen s Novým.
Ukazuje jimi Tebe jako ambonu,
dvojjedinost stojící v posvátném prostoru na epištolní straně oltáře -
ukazuje nám její poslání, účel a smysl:
tajemství Tvého zmrtvýchvstání,
jímž slovo Nového a Starého zákona vrcholí
Lektor, který předstupuje před Boží lid,
stojí jako nositel služby „nižšího svěcení“ na předstupni kněžské konsekrace:
stojí před ambonou,
která naznačuje Tebe,
předčítá z otevřené knihy Zákona,
jímž jsi Ty,
z knihy, kterou sama ambona nese,
slova, která mají otevírat srdce věřících,
aby přinášeli s obětními dary sami sebe,
stávali se novozákonní makabejskou obětí,
uviděl zázrak, v nějž saduceové neuvěřili,
zázrak proměny a přijali Tebe v Nejsvětější svátosti;
těmto říká na závěr lektor slova,
jež patří současně i jemu:
Slyšeli jsme slovo Boží:
slyšeli jsme Tebe, Ježíši, Bože živých.
Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Epifanie svatosti Ježíše Krista – láska k Otci a k bližním Poslední neděli před Popeleční středou – Padesát dní před velikonočním...