sobota 2. listopadu 2019

PŘÍPRAVA NA ADVENT:



Zacheus se vrátil domů ospravedlněn


   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. 
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" 
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " 
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo." 



Před týdnem pronesl Ježíš o „bezejmenném“ celníkovi, který se modlil v chrámě s pokorou, tato slova: On se vrátil domů ospravedlněn“, nikoli však farizeus, který se při modlitbě vyjadřoval s nabubřelou sebejistotou a přezíravě vůči hříšníkovi, sám se považoval za ospravedlněného „svou“ modlitbou.
V dnešním úryvku posvátného evangelia nás při popisu Velké cesty Ježíšovy z místa, kde se „Slovo, Logos, stalo tělem“, z Galileje, vede svatý Lukáš od onoho celníka modlícího se chrámě k Zacheovi, celníkovi malé postavy, ale velké touhy, která vychází z poctivé modlitby. Z touhy poznávat Boha i po vyjití z chrámu na ulici - na své životní cestě. A cestou, jíž se nyní Boží Syn Ježíš ubírá, aby se právě i za tohoto celníka na Golgotě obětoval, a tak jej uvedl do domu spravedlivých, svatých, jsou ulice Jericha, poslední etapa cesty před výstupem vzhůru do skalního města Jeruzaléma, na golgotskou skálu, na místo, kde se za naši záchranu, pro naše ospravedlnění Ježíš, náš Pán nechal ukřižovat. 
Při promluvě o Památce všech věrných zesnulých před čtyřmi lety, vzpomenul Svatý otec Benedikt XVI. kardinály, arcibiskupy a biskupy, které během onoho roku Pán nad životem a smrti povolal na věčnost. Oni naplňovali Zacheovu touhu poznávat Ježíše jako svého Pána a Spasitele, když přistupovali při mši svaté k svatému přijímání. Nejprve jako laici, potom jako svátostní služebníci, rozdavatelé Ježíše v Nejsvětější eucharistii. Podobně mešní oltář předjímá to, co Pán slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma.
K ní vede cesta vystupování k mešnímu oltáři. Vystupování proto, že oltář je „altare“ posvátná výšina, k níž je třeba pozdvihnout zrak jako k hoře, k níž je třeba přistoupit, abychom později mohli dosáhnout jejího vrcholu. „Altare“ je současně hora všech hor, pahorek, skála Kalvarie. Na ni Ježíš dnes vystupuje v jeho době zvláště impozantní strmou údolní cestou od Jericha. Nemůžeme se vrátit do této impozantnosti, nemůžeme žít jen z historického odkazu. Naopak, daleko impozantnější je „altare“, k němuž přistupujeme dnes, oltář, o němž kněz zpívá – recituje buď v sakristii či cestou z ní k mešnímu oltáři - „Introibo ad altare Dei, ad Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ - protože jde již o výstup na výšinu, kterou není ani Sión ani hora Garizím, jak zdůrazňuje náš Pán Samaritánce, ale výšina, kde uctíváme Trojjediného Boha v Duchu a v pravdě. Svatodušní oltář. Tedy oltář, na němž působí Duch svatý. On proměňuje, On otevírá srdce, On naplňuje po svatém přijímání svou mocí.
Altare“ výšina, k níž, nikoli na niž, je třeba vystoupit, je obětní výšinou. To je smysl oběti při výstupu a především přinesení mešní oběti na vrcholu: pouze přistupujeme k vrcholu - kněz a biskup přitom specifickým způsobem mají na obětním místě, na vrcholu, zvláštní podíl. Jsou na místě Ježíše Krista - jako alter Christus Jesus - účastníky na Jeho mešní oběti.
Putování je cestou očisty, cestou kajícnosti, kterou vyznáváme. Hřích není především narušení vztahů mezi lidmi. Je zvláště narušením vztahu k Nejsvětější Trojici. Proto prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otec kardinál Robert Sarah vybízí, abychom od začátku tohoto Adventu byli již při úkonu kajícnosti společně obráceni k Božími Synu, k Orientu, k Exodu z temnoty satana, hříchu a smrti; ke svému Spasiteli. Kněz se nemá vyvyšovat více než mu liturgicky přísluší: již od prvních časů Církve – i v papežských bazilikách postavených z důvodů úcty k hrobům svatých apoštolů v jiné orientaci než na apsidou na východ – se celebrant obracel společně s lidem k Vykupiteli Ježíši Kristu, jedním směrem, s pokorou, s níž ve tradiční římské svatopetrské liturgii nejprve on vyznává své hříchy „všemohoucímu Bohu, svatému archandělovi, Matce Boží světcům Starého i Nového zákona a Božímu lidu v modlitbě „Confiteor“, aby mohl přistoupit k Božímu oltáři, k Bohu, který při mešní oběti naplní jeho srdce svatodušní radostí, přistupovat denně, k svatému přijímání, přistupovat očištěn, ve stavu milosti, dignus, hodně, aby dosáhl hostiny nebeské.


Modleme se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto pevnou nadějí, která „neklame“, protože za ni ručí Kristus, který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“. Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší naděje. „Jestliže jsme totiž s Kristem umřeli, - připomíná nám svatý Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu – jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“. Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska, působí, že naše naděje není marná. Bůh Otec, bohatý milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme ospravedlněni Jeho krví? Naše spravedlnost se zakládá na víře v Krista. On je tím „Spravedlivým“, kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět Boha a spatřit Jeho tvář.


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA


Introibo ad Altare Dei“,
ˇVstoupím do domu svatební hostiny konvertity,
oslavy sňatku duše a Zmrtvýchvstalého.“
Tak může, Ježíši,
příteli pokorných celníků,
s Tebou radostně jít Zacheus
poté, co se rozhodl nikoli dvojnásobně,
ale čtyřnásobně vynahradit škodu,
kterou bližním způsobil:
Tys mu odpustil škodu, kterou spáchal na Tobě -
svou obětní smrtí na kříži,
svou mešní obětí,
do níž je vstupní branou znovuzrození z vody a Tvého Ducha:
Vystoupení na obětní výšinu:
nikoli in altare, na oltář, na vrchol,
kde jsi Ty,
ale k Tobě,
ad „altare“
Zacheus s Tebou jde nyní ze „sakristie“,
jíž je místo přímo pod fíkovníkem,
kde stojíš Ty,
a čekáš, až pokorně
- a s radostí -
sleze ze své výše.
On plný nepravosti vůči Tobě, Otci a Duchu,
poznává, žes mu odpustil
i nepravosti vůči bližním,
když koná pokání:
Tys jej ospravedlnil.
Amen.

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci  listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad. P...