pátek 11. prosince 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Prorok – kněz

a Boží Beránek Ježíš Kristus




3. neděle adventní v cyklu B


Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." 
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on." 

"Gaudete in Domino semper" Radujte se stále v Pánu". Těmito slovy svatého Pavla, říká Svatý otec Benedikt XVI., začíná mše svatá ze třetí neděle adventní, která je proto nazývána neděle "Gaudete". Apoštol vybízí křesťany, aby se radovali, protože příchod Páně, to znamená jeho slavný návrat, je jistý a neopozdí se. Církev tuto výzvu přejímá, když se připravuje na slavení Kristova Narození a svůj zrak obrací stále více směrem k Betlému. Očekáváme totiž s pevnou nadějí druhý příchod Kristův, protože poznáváme ten první. Mystérium v Betlémě nám zjevuje Boha-s-námi..."

Emmanuel, jak je andělem nazván Ježíš Kristus, je prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem všech dob: Bůh se nám v Něm stal blízkým výjimečným způsobem: Ve svém Synu Ježíši jako Logos sestoupil do Nazareta, do řádu věcí viditelných i neviditelných v tomto Jím stvořeném světě. Často – v mesiánské židovské i pohanské svatební mystice "hieros gamos" – se tento sestup Boží mezi nás odkrývá na zasnoubení Boha s člověkem. A nejde o antropomorfické (a antropocentrické) přirovnání: Unio hypostatica, jednota lidského a božského v Ježíši Kristu je základním principem fungování světa a vesmíru. Jinak se šíří chyby – ze srdce plného či nakaženého hříchem – a vše směřuje ke smrti.

Ježíš Kristus přijal roli Boží, služebníka, aby Bůh Otec, On a Duch svatý mohl přebývat dokonce nejen s námi, ale přímo v naší od hříchu očišťované duši. A toto je zroj nejvyšší a plné radosti člověka. Proto "Gaudete!"

Zároveň je tato radost – a to je příčina její síly a trvalosti či stále intenzivnějšího rožívání – spojena s jistotou. S jistotou spásy v katolické Církvi.

Vrcholně prožíváme tuto jistotu v utrpení Ježíše Krista na kříži, které se zpřítomňuje při mši svaté. Radost pak z Jeho příchodu na oltář ve chvíli Proměňování.

"Nejprve - při Offertoriu mše svaté – jsme Církví vybízeni", píše mystik Ludolf Kartuzián, abychom se spojili, sjednotlili s pokorou těch, za něž se On obětoval, s jeho obětní smrtí na kříži. K tomu nás vybízí již Apoštol, když sám o své osobním Offertoriu říká: "Pro mne je ukřižován svět a já světu!"

Jsou pak tři věci na světě, které pro nás musí být ukřižovány a my pro ně, jak píše svatý Jan: "Vše, co je ve světě, je žádost těla, žádost očí a pýcha, zpupnost života." Ukřižování těchto tří se uskutečňuje třemi sliby řeholních osob, které jsou pravými duchovními mučedníky.

Nejprve jde o mučednictví, které znamená opuštění všech pozemských časných tužeb, druhý stupeň mučednictví v sobě zahrnuje rozhodný odpor vůči všem žádostem těla – a čím statečněji je tento boj veden, tím slavnější je vítězství tohoto mučednictví; a třetí stupeň spočívá ve zřeknutí se vlastní vůle, což nastává, podle svatého Řehoře Velikého, když na základě poslušnosti odpíráme vlastní vůli a na základě obětování odmítáme "cizí" "maso k oběti"; proto lze říci: "Poslušnost je lepší a větší než oběti zvířat."

Rozjímáním o tomto tajemství oběti svého vlastního života Ježíši Kristu jsme účastni tajemství, které nám dnes předkládá náš Vykupitel Ježíš v evangeliu sepsaném svatým Matoušem:

"Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel."

Svatý Jan je "více než prorok": prorok je vidoucí, proroci viděli "příští". Viděli přicházet slíbeného Vykupitele, v obrazech jako například svatý prorok Ezechiel, ve vnuknutí k podivuhodným činům jako svatý Oseáš, ve slyšení, "vidění" Božího slova, které předávali povolaným posluchačům jako svatodušní, charismatičtí hermeneuti, praví Hermové usvědčující modlářské pohanské božstvo ze scestí.

Svatý Křtitel je "více než prorok", protože na Vykupitele, na Ježíše z Nazareta přímo ukazuje. V tu chvíli u Jordánu, kdy ukáže a řekne: "Hle, Beránek Boží!", se stává "praesulem custodiae" novozákonního kněze Ježíše Krista a zvláště všech Jeho svátostných služebníků, kněží a biskupů.

A ve chvíli, kdy na pokyn samotného svého Vykupitele očekávaného Mesiáše v Jordánu křtí, stává se "největším narozeným z ženy": ukazuje, jak Ježíš jako člověk drží při Poslední večeři ve svých rukou své vlastní eucharistické Tělo-Sebe – ukazuje, jak Kristovi kněží mají toto tělo držet, když jej ukazují Božímu lidu a společně se s nimi po aklamaci "Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa" modlí: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" - Proto je Jan Křtitel největší, protože toto učinil dříve, než vstoupil mezi nejmenší z nebeského království, dříve než Ježíš a svátostní kněží Jeho Církve.

Velikost osobnosti svatého Jana můžeme takto přirovnat k účastníku mše svaté – ať celebrantovi, asistujícímu či z Božího lidu, který stejně jako svatý Křtitel vidí přicházet Ježíše, vidí slavení svatých tajemství či je liturgicky celebruje, a přitom přemýšlí o Mesiáši, Božím Synu, nahlas zvěstuje jeho oběť - "Hle, Beránek Boží..."; svůj podíl na ní: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" Přijímá ovoce výkupné oběti Ježíše Krista nabídnuté všem na Golgotě a mnohými přijaté a přijímané. Neslaví ovšem mši svatou jako "nejmenší v Božím království".

Tento rozpor nám může ozřejmit příklad: Dobrý duchovní pastýř, v tomto případě biskup, touží podobně jako to čteme o svatém Karlu Boromejském, aby čas po svatém přijímání byl pro jemu svěřené kněze a věřící chvíli modlitby, kdy se plně rozvine naše přátelství s Ježíšem Kristem. Má zodpovědnost za slavení liturgie. Trápí jej někdy neurotické zakončení mše svaté: po svatém přijímání celebrant či jáhen nebo akolyta ihned purifikuje posvátné nádoby, zpívá se píseň, vzápětí následuje závěrečná modlitba po svatém přijímání, pak dokonce ohlášky, které se v tomto případě mohou stát Boha pustým rozptýlením. Dobrého pastýře tato "praxe" trápí. Nepomohou ani prosby těch, kteří s vírou přijímají tělo Páně a prosívají "duchovního" celebranta, aby alespoň chviličku nechal na jejich osobní modlitbu...To vše je o to bolestnější, že po výzvě "Modleme se" má následovat společná "eucharistická" – děkovná modlitba.

Zde zaznívají Ježíšova prorocká slova: "Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on – Jan Křtitel"!

Nebeské království je společenství Letnic těch učedníků, kteří doprovodili Ježíše z Večeřadla na Olivetskou horu. Požehnaných na nebe vstupujícím Pánem a Božím Synem po Otcově pravici. Od této chvíle jsou s Ním stále. Osobně i svátostně spojeni.

Jsou protikladem k výjimečné úloze svatého Jana Křtitele: nejsou v tomto smyslu pasivními diváky a svědky mše svaté, kteří by jako proroci Staré smlouvy recitovali modlitby či zpívali kantika očekávající příchod Ježíše: Nejmenší v Božím království s Ježíšem hovoří, naslouchá mu, ti, kdo byli před setkáním s Ježíšem ve svátostech Církve slepí, vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. - Již cestou na slavení oběti mše svaté, při přípravě modlitbou růžence, rozjímáním, adorací, tichou modlitbou předtím než zazvoní zvonek u sakristie a zazní "Introibo ad Altare Dei", připravuje nejmenší z Ježíšových bratří svou duši na setkání se svým Přítelem a Pánem. V žádném úkonu mše svaté není divákem, komentátorem jako "největší, který se narodil z ženy", "největší mezi proroky", kteří Mesiáše vidí a na Něj ukazují, ale účastníkem láskyplného rozhovoru s Ním, nasloucháním slyšícího a odpovídajícím na slova Jeho lásky, slepým, který po illuminaci svatého křtu prohlédl a nyní očima víry vidí Ježíše v Nejsvětější svátosti, klaní se mu, přijímá ve svatém Přijímání "primitias resurrectionis eius", závdavek Jeho zmrtvýchvstání – své zmrtvýchvstání.

Pak se duše "nejmenšího" v lásce k Trojjedinému Bohu naplňuje modlitbou stoupající lásky k Němu, již působí a v níž působí Duch. Každé gesto celebranta, každá odpověď a zpěv i tichá modlitba Božího lidu stoupá ve vyznání víry a lásky k Ježíšovi až k vrcholu, jímž je svaté Přijímání. S posvátnou úctou, na kolenou u oltářní mřížky můžeme chvíli setrvat v této předsíni nebeského království, kde vidíme svou malost a velikost, nezměrnost lásky Ježíšovy. Po návratu na naše místo, mezi Boží lid, celebrant v postoji oranta po výzvě ke společné modlitbě, již začíná - interně a intimně - naše společné "Ite, missa est!" Duch vzkříšení nás proměňuje, posiluje, osvěcuje. I po mši svaté toužíme doprožít tuto chvíli nevýslovné lásky, abychom ani po vyjítí z kostela či ze sakristie nepřestali milovat, jak On miloval a miluje nás.

(srovn: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8823;

La gioia di darsi agli altri, ed.Paoline, 1987, str.143;

Erhebe dich, meine Seele)



O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Jak Tvé pozdvižené ruce k modlitbě

mohl syn starozákonního obětního kněze Zachariáše

vidět a vnímat obětní dým starozákonních žertev,

jež i jeho otec v chrámu přinášel:

poznal vůni kadidla duchovní svatby,

od níž každé zasnoubení pochází,

poznal,

že Ty, Ježíši, jsi pravý Křtitel vodou a Duchenm svatým.

Sám by byl raději pokřtěn od Tebe,

a Tys jej pokřtil krví.

Tak přijal místo proroka a kněze

novozákonního syna kněze Zachariáše

mezi nejmenšími v Božím království

jako jejich učitel svatého křtu.

Podobně může ten,

kdo při mši svaté nepřijal roli "nejmenšího v Božím království",

slyšet slova vyznání lásky Tobě

a vidět dým z kadidelnice duchovního otce.

a "bezmyšlenkovitě" odříkávat předepsané modlitby

či opominout niterné osobní

při nekrvavé kalvarské Oběti.

Stát se "velkým" před lidmi a před sebou,

ale nikoli nejmenším v Božím království.

Pak ani recitace modliteb ani kadidlový kouř

se nestávají modlitbou stoupající lásky k Tobě,

nemohou proniknout vychladlé srdce.

Ty nám právě při jednotlivých úkonech mše svaté,

jak po sobě následují,

chceš postupně proměňovat srdce kamenné za to,

které miluje Tebe, Církev a bližní:

Proto nás novozákonní prorok a Tvůj kněz svatý Pavel o této neděli vybízí:

"Gaudete!"

Radost Ducha, o níž prorokuje,

může ovšem přijmout jen ten,

kdo se k Tobě jako k proroku a knězi při mši svaté stále obrací.

Amen.


sobota 5. prosince 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Vyznání hříchů svatému Janu Křtiteli


„Tröstet, tröstet mein Volk,“ „Těšte, těšte můj lid,“ zaznívají tóny Händlova mistrovského díla o Mesiáši - Ježíši, jenž dává každému věřícímu svého Ducha - Utěšitele.

Evangelium této druhé, svatojanské neděle adventní nám prezentuje postavu svatého Jana Křtitele, který se podle slavného Izaiášova proroctví stáhne do ústraní Judské pouště a svým kázáním volá lid k obrácení, aby se připravil na blížící se příchod Mesiáše.

Přísnou postavu Předchůdce Páně nám představuje evangelista Matouš takto: „V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“. Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za jeho hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně“. Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. ‚Před Bohem‘ - říkal - ‘se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet „ovoce hodné obrácení“.

Přísná, ale pravdivá slova zaznívají v návaznosti na první neděli adventní, kdy se otevírá v pokladu Božího slova poznání o velikosti touhy po pravdě, lásce, spravedlnosti a blažené kráse, kterou již ve svých ‚prvotinách‘ - svátostných mysteriích - připravil Bůh těm, kdo Jej milují: vrcholí v blížících se „nových nebesích a nové zemi“, připravených pro ty, kdo Boha s touto touhou očekávají.

„Jan Křtitel mluví i nadále prostřednictvím evangelia a napříč staletími ke každé generaci. Jeho jasná a tvrdá slova jsou léčivá více než kdy jindy pro nás, muže a ženy naší doby, v níž způsob, jakým se prožívají a vnímají vánoce, často trpí materialistickou mentalitou. ‚Hlas‘ velkého proroka nás žádá, abychom připravovali cestu Pánu, který přichází do dnešních pouští, vnějších i vnitřních pouští, jež žízní po živé vodě, kterou je Kristus.“

Ve svatojanských stopách jdou ti, kdo - označování již v prvokřesťanských spisech za proroky - ukazují stejně jako on na Ježíše - skrytými či viditelnými oběťmi plnými lásky k Němu slovy posledního prorokova Starého a prvního Nového zákona: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“

„Ježíšův předchůdce, jenž stanul mezi Starým a Novým zákonem, je jako hvězda, která předchází Slunce, Krista, Toho, na kterém podle dalšího Izaiášova proroctví - „spočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“.

Jedním z následovníků Předchůdce Ježíše Krista je „Svatý muž“, světec z maloasijské Myry - biskup Mikuláš (Nikolaus, ‚Klaus‘), první výrazná postava, již slavíme v tomto druhém adventním prorockém týdnu. Ten, který vynikal láskou k chudým, k těm, kdo se ocitli v těžké sociální nouzi „nutící“ vlastní děti zaprodat prostituci, což je samo o sobě obviněním Satana v našem srdci; tento Svatý muž dokáže vykoupit třemi hroudami zlata z moci Ducha zla, aniž by, věren stopám Ježíšovým, jenž je zanechal zapsány jako naše hříchy v písku této země, odsuzoval děti upsané zaprodávání duše i těla. I v tom je prorokem Ježíše Krista: Jeho golgotské oběti za každého hříšníka.

A tento svatý člověk v předvečer svých nebeských narozenin (slavených příznačně v západní Církvi v den přenesení jeho relikvií), přijíždí do každého evropského města - tedy právě mezi ty, kdo o jeho příjezd mají zájem (a zvláště má jeho návštěva efekt tam, kde se náležitě zpytováním svědomí na jeho příchod připraví) - na náměstí, či na náves doprovázen čertem - démonem třímajícím v ruce kromě pekelného či očistcového vaku i černočernou knihu našeho svědomí - a rovněž andělem, jenž jako náš „dobrý strážný průvodce vnuká našemu srdci dobré či proti zlu pevně odmítavé myšlenky.

„Svatý Řehoř Veliký k tomu říká, že Jan Křtitel „káže pravou víru a dobré skutky, aby se síla milosti projevila, světlo pravdy osvítilo, cesty k Bohu se urovnaly a v duši se rodily ctnostné myšlenky ze slyšení Slova, které přivádí k dobrému“.

Právě tak je svatý Mikuláš všelidově přijímán - a to i v postateizované předmoderní společnosti - jako skvělý vzor katolického biskupa a kněze, jehož nekompromisní řeč vůči dobru v tomto světě je „Ano“ a vůči zlu „Ne“.

Stejné biskupy a kněze právem čekají všichni po pravé lásce toužící, a proto k vyznání svých hříchů otevření „věřící“ i „nevěřící“.

 Jim jsou adresována slova papeže Benedikta XVI., která pronesl na počátku Roku kněží:

„Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává ‚funkčnost‘, by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí.

Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, ‚obětují sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“. Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“

To je tedy ona podstata svatosti, jež z příjezdu biskupa Mikuláše činí příjezd „Svatého muže“ mezi nás, hříšné, toužící po vyznání hříchů, které budou vodou Jordánu smyty z naší duše.

„Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou ‚promluvou‘. Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné.“

Jednání Božího Syna, jež po očištění od hříchu, po křtu či následné svátosti smíření, dobře vykonané svaté zpovědi, na sebe přijímáme, patří proto Jemu a činí z nás tak adoptivní Boží děti, šťastné z dárků, jimiž nás on - prostřednictvím svých andělů zahrnuje. Nejcennějším darem je přitom Slovo, vtělený Logos Boží.

„Křesťanské kázání neproklamuje ‚slova‘, ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Kněz se nemůže pokládat za ‚pána‘, nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, …je „hlasem“ Slova: „Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!“.

Pro Boží děti, jako pro děti ve farnosti, tak utkvívá až k branám věčnosti vzpomínka na „pana biskupa, faráře či kaplana“, jenž - počínaje svatými obrázky konče svátostným pomazáním před jejich smrtí - rozdával: - nikoli sebe, ale Boží lásku, jež plně přišla na zem v Ježíši Kristu a projevuje se takto mocným působením Jeho Ducha.

„Být „hlasem“ Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné „ztracení se“ v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: „Ne co já chci, ale co ty chceš“. Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.“

Druhou slavností svatojanského týdne, plného vybídek k obrácení, je pohled na Neposkvrněné Početí - uchránění od dědičné Adamovy viny - Matky Boží Panny Marie. Ona ve své ‚ontologické‘ čistotě ukazuje pravou touhu srdce, jejímž ovocem jsou rozdávající ruce svatého biskupa a rozzářené oči dítěte uchráněného po svém vyznán í hříchů před ďábelským měšcem, přijímajícího třebas na první pohled nepatrné dárky: dané s láskou.

„Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí - od srdce k srdci - s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.“


(z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus, nám. sv. Petra5. 12. 2010 AD;

na generální audienci, na náměstí. sv. Petra, 24. 6. 2009 AD;

a před modlitbou Anděl Páně 9. 12. 2002AD;

Verbum Domini, 28)

Romano Guardini La santa notte. Dall´avvento all´Epifania, Brescia, 1994, str. 13)

zdroj: www. radiovaticana.cz)


P. Vladimír Mikulica


MODLITBA



Stejnými slovy jako Tvůj přítel Jan Křtitel,

hovoříš Ježíši o příchodu Božího království:


„Přiblížilo se,“ zaznívá na počátku

- poté, co ses vrátil veden Duchem svatým z pouště pokušení;

a později, když pokušení ke hříchu, jehož ses nikdy nedopustil, vrcholí

- na golgotském kříži:

v tu chvíli i pohanský setník vyznává: ‚Je zde‘ -

Boží království, Boží Syn takto umírá;

a pro naši poušť,

jež je podrobně vypsána v osobní černé knize,

kterou drží naši démonové,

zaznívá jasná naděje:

Ty, Spasitel, přicházíš ze svobody Boha

ke každému člověku v jeho radostech a úzkostech,

v jeho zřejmých poznatcích,

v jeho rozpacích a pokušeních,

ve všem tom, co tvoří jeho přirozenost a jeho život,

když se vydá od méně šťastného přijímání Božích dárků:

od svatého přijímání

k blaženějšímu dávání v čistotě duše Panny Marie - k předávání Božích darů.

Amen.




středa 2. prosince 2020

MODLITBA ZA UZDRAVENÍ OTCE ARCIBISKUPA JANA

Bože, náš nejlaskavější Otče! Ty jsi z lásky stvořil svět, stvořil jsi člověka, dal jsi mu dar své božské lásky - svobodnou vůli rozhodovat se pro Tebe i proti Tobě. Adam podlehl pokušení satana, zhřešil pýchou, neposlušností vůči Tobě a ztratil rajský život. Vedl jsi člověka k návratu do Ráje, vyššího než zakoušel Adam, když jsi připravoval příchod Vykupitele, svého Syna Ježíše Krista, svým slovem v kázání vyznavačů Jeho příchodu a Jeho proroků. On svým obětním utrpením na kříži za naše hříchy vykoupil a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil ty, kdo v Něj v Církvi uvěřili, dali se pokřtít a žijí v zasvěcení Jemu. 

Tak jsi také povolal své své služebníky, blahoslaven a svaté, tak jsi povolal i svého služebníka Otce arcibiskupa  Antonína Cyrila Stojana. On je nyní u Tebe přímluvcem arcidiecéze, biskupů, kněží a lidu, jež miloval, miluje a věříme že se za své nyní u Tebe pamatuje.

Proto se obracíme s prosbou na něj, aby se u Tebe přimlouval: Uzdrav našeho olomouckého arcibiskupa Otce Jana Graubnera.

Na přímluvu našeho arcipastýře Antonína Cyrila nám, prosíme Tě, dopřej milost, abychom ho směli uctívat jako světce, kterého jsi oslavil i zázrakem. Bože, oslav své jméno skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Svatá Panno Maria, Matko Církve a Královno kněží, oroduj za něj! Svatí Cyrile a Metoději, ochráncové své arcidiecéze, orodujte za něj!

neděle 29. listopadu 2020

Adventní doba LP 2020




Trojjediný Bůh nejprve prostřednictvím svých vyvolených či zvláštních znamení zasáhl do tohoto světa. Toto jsme vyzýváni periodicky si připomínat a liturgicky slavit.

První etapou této pouti je Advent, který v římském ritu trvá čtyři týdny, jež předcházejí Narození Páně, tedy mystériu Vtělení. Slovo „advent“ znamená „příchod“ či „přítomnost“.


papež Benedikt XVI.



Letošní rok je jiný než bývaly předchozí.

Karanténa na jaře, další nyní na podzim, nemocní, umírající... Sociální a ekonomická krize.

Dokonce došlo k něčemu nepochopitelnému: množství věřících nemohlo na jaře a nyní na podzim na mši svatou, byly omezeny a ztíženy podmínky pro přijímání nejdůležitější posily, kterou dostávají umírající, ohrožení, vojáci před bitvou, v níž mohou zahynout: přijímání svátostí.


Co toto vše znamená? Co nám tím vším chce Bůh říci?


Bůh nám prostřednictvím Ježíše Krista klade otázky, na které nám chce v naší duši – slovem Ducha Božího - odpovědět.

Je životně důležité se naučit naslouchat. Uvědomit si závažnost situace natolik, abychom toužili slyšet odpověd od samého Boha.


Vstupme do školy, ve které se učíme takto naslouchat. Tou školou je církevní rok.

Událostmi, které v něm slavíme, jednotlivými obdobími jako jsou Advent, Vánoce, Půst, Velikonoce, Svatodušní doba, nás postupně Trojjediný Bůh uvádí do poznání toho, co nám chce říci; co nám říká jako odpověd na otázky, které On sám nám vnuká při poznávání těch tajemství, která slavíme v cirkevním roce.


Pokud jsme navenek nemohli letos slavit Velikonoce, Slavnost Seslání Ducha Svatého, "Dušičky" – Památku všech věrných zemřelých, pokud bychom mohli být letos i "bez Vánoc", jak někteří říkají, jsme naopak zváni, abychom o to pravdivěji a niterněji tuto dobu prožili.


Dnes začíná nový církevní rok. Bude patrně provázen očistou v osobních, rodinných a společenských událostech. Přijměme ji.

Vánoční doba se čast pojímala jako "tržní story": Plné obchody, vánoční trhy, horečné nakupování dárků,...do toho zněly dokonce už dlouho před Božím hodem Narození vánoční koledy. - Zisk. Touha zbohatnout, zahrnout druhého hmotnými dárky.


Přitom Vánoce jsou zcela opačného ražení. Jsou svátky chudoby – ne však nuzoty a bídy. Jsou svátky lásky, která nezatěžuje druhého starostmi o pozemské věci, a tak se mu vzdaluje. Lásky, která je čistá, nesobecká, která vytváří zvláštní mocnou duchovní radost v kruhu rodiny a v duši každého, třebas i společensky opuštěného člověka. Lásky, která se vtělila. Narodil se Ježíš Kristus v Betlémě. Stalo se to před dvěma tisíci lety. A dva tisíce let trvá Církev, kterou On založil, aby tato Boží láska sílila, rozlévala se do duší a do rodin, do společenství, do duše národa a do vztahů mezi národy.


Tolik lidí chtělo a chce nastolit Boží království na zemi. Šířit lásku, spravedlnost, pokoj. Nepodaří se to bez Boha!

Jen ten, kdo začne s šířením Božího království sám u sebe tím, že postaví svůj život na vztahu k Bohu Otci, k Synu a k Duchu Svatém – tak jak jsme byli pokřtěni - bude úspěšný v šíření lásky, pokoje a spravedlnosti u sebe i u druhých!

V duši každého z nás se rozhodují dějiny světa.


Proto je tak nesmírně důležitá doba před Vánoci, která se nazývá Advent. Bez ní se stanou tyto svátky jen prázdnou snahou o lásku a spravedlnost.


Advent znamená Příchod. Příchod Boha k člověku a k lidstvu.

Ano, k adventní době patří požehnání – zatím ještě "prázdných" betlémů, ujal se i zvyk přípravy adventních věnců: ty mají mít svíce do kříže, aby se odlišovaly od židovských věnců se svícemi v jedné řadě, aby vyznávaly, že židovství nachází naplnění v kříži a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Celá adventní doba připomíná proroky všech časů, zvláště židovské, kteří rozněcovali touhu po záchraně, po příchodu Mesiáše, Vykupitele lidstva. Cílem Adventu je živit tuto touhu po spáse duše. Touhu hledat Boha, poznávat Ježíše Krista a jeho učení, touhu po Duchu Svatém, aby vstoupil v mysteriu znovuzrození do nitra a učil nás naslouchat Božímu hlasu a dával sílu podle něj jednat.


Ti, kdo nejsou věřící, se v současné koronavirové době ptají: Kdy už konečně bude světlo na konci tunelu?

Jak zvládneme "karanténní podmínky", nemoc, péči o nemocné a umírající?Kdy zemřeme, kdy zemřou ti, které milujeme?

Neztratíme práci? Vyděláme v podnikání dostatečně na to, abychom mohli dále pracovat? Kde jsou jistoty, o které bychom se mohli opřít?


Světlo již je na konci tunelu. Světlo neohrozitelné temnotami:


Na počátku bylo Slovo

a to Slovo bylo u Boha

a to Slovo bylo Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně

a bez něho nepovstalo nic,

z toho, co povstalo.

V něm byl život

a ten život je světlo lidí,

a to světlo svítí v temnotě

a temnota ho nepostihla.

....A Slovo se stalo tělem

a přebývalo mezi námi:


Ježíš Kristus se pro nás v Betlémě narodil,

abychom poznali lásku

a pro nás zemřel na kříži na Golgotě

a vstal třetího dne z hrobu, z mrtvých,

abychom již nyní měli v Duchu Svatém, v Církvi,

život věčný.

On je světlo v každé temnotě,

v každém tunelu zla, v němž jsme,

i zla, které jsme způsobili

a za které neseme osobní zodpovědnost.

Amen.





Vyprošuji požehnání k tomuto prožití letošní Adventní doby


Otec Vladimír Mikulica

sobota 28. listopadu 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI


Advent - prodromos k dějinám spásy



1. neděle adventní v cyklu A



Církevní rok, jehož začátek dnes slavíme, nás provádí etapami kosmického cyklu, solárního i lunárního, událostmi prorockými, v nichž Trojjediný Bůh nejprve prostřednictvím svých vyvolených či zvláštních znamení zasáhl do tohoto světa a které jsme vyzýváni periodicky si připomínat a liturgicky slavit.

První etapou podle slov Svatého otce Benedikta XVI. této pouti je Advent, který v římském ritu trvá čtyři týdny, jež předcházejí Narození Páně, tedy mystériu Vtělení. Slovo „advent“ znamená „příchod“ či „přítomnost“. V antickém světě označovalo návštěvu krále či císaře v nějaké provincii; v křesťanském slovníku označuje příchod Boha, Jeho přítomnost ve světě; tajemství, které obestírá celý kosmos a dějiny, ale má dva kulminantní body: první a druhý Kristův příchod.

Prvním je právě Vtělení; druhým je slavný návrat na konci časů. Oba dva tyto momenty, které se chronologicky liší – a nám není dáno vědět o kolik – se v hloubi stýkají, protože Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním již uskutečnil onu proměnu člověka a kosmu, která je cílem stvoření. Nejprve je však třeba, aby evangelium bylo hlásáno všem národům, říká Ježíš v Markově evangeliu. Příchod Páně pokračuje, svět musí být prostoupen Jeho přítomností. A toto permanentní přicházení Pána skrze poselství evangelia vyžaduje naši nepřetržitou spolupráci. Církev, která je Snoubenkou, Nevěstou ukřižovaného a vzkříšeného Božího Beránka ve společenství se svým Pánem spolupracuje na tomto Pánově příchodu, kterým začíná Jeho slavný návrat.

V prvním čtení z knihy proroka Izajáše nám prorok na místě Božím předkládá „dějiny života Snoubenky“ – starozákonní synagogy a implicitně i všech „synagog“, shromáždění těch, kdo ze zjevení či z „přírody“ a z přirozenosti se shromažďují, aby ritem a liturgiemi oslavovali „Boží tvář“, klaněli se „Tomu, který je“ – aby vykonali úkon své a božské víry.

Čím je tedy z tohoto hlediska úkon víry? Odpovědí člověka na Zjevení Boha, který se dává poznat a zjevuje svůj dobrotivý plán; svolením k tomu, aby se – řečeno slovy svatého Augustina - nechal přitáhnout Pravdou, kterou je Bůh, Pravdou, kterou je Láska. Proto svatý Pavel zdůrazňuje, že Bohu, který zjevil svoje tajemství, náleží „poslušnost víry“, tedy postoj, jímž se „celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se „rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu“ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh“. Všechno to vede k zásadní změně vztahů k veškeré realitě; všechno se vyjevuje v novém světle, jde tudíž o opravdovou „konverzi“. Víra je „změna mentality“, protože Bůh, který se zjevil v Kristu a dal poznat svůj plán lásky, nás uchvacuje, přitahuje k Sobě, stává se smyslem nesoucím život, skalou, která dává stabilitu.

Ve Starém zákoně nacházíme jedno hutné vyjádření víry svěřené Bohem prorokovi Izajášovi, aby je oznámil judskému králi Achazovi. Bůh praví: „Jestliže neuvěříte – tedy nezůstanete-li věrní Bohu – neobstojíte“. Existuje tedy určitá spojitost mezi stabilitou a chápáním, která dobře vyjadřuje víru jakožto osvojení si Božího vidění reality ve vlastním životě, svolení k tomu, aby nás Bůh Svým Slovem a svátostmi uváděl do chápání toho, co máme činit a jaká je cesta, kterou se máme ubírat; jak žít. Zároveň však právě Boží chápání, vidění Jeho očima umožňuje obstát, dovoluje nám „stát na nohou“ a nepadnout.

Tento „dobrotivý plán“ nebyl takříkajíc promlčen v Bohu, ve výšinách Jeho nebe, nýbrž On sám jej dal poznat tím, že navázal vztah s člověkem, kterému zjevil nejenom něco, ale Sebe samého. Nesdělil prostě jen soubor pravd, nýbrž sdělil nám Sebe samého natolik, že se vtělením stal jedním z nás. Druhý vatikánský ekumenický koncil v dogmatické konstituci Dei Verbum říká: „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého nejenom něco o sobě, nýbrž sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se „účastnými božské přirozenosti“. Bůh nejenom něco říká, ale sděluje Se, vtahuje nás do božské přirozenosti, takže na ní máme účast, jsme zbožšťováni. Bůh zjevuje svůj obrovský plán lásky navázáním vztahu s člověkem, kterému se přiblížil natolik, že se stal člověkem On sám. A Koncil pokračuje: „Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství“. Samotnou inteligencí a svými schopnostmi by se člověk nemohl dobrat tak jasného zjevení Boží lásky. Bůh otevřel Svoje nebe a snížil se, aby člověka vedl do hlubin Své lásky.

 


    Ty, Hospodine, jsi náš otec, "náš Vykupitel" je tvoje dávné jméno. Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory. 
    Sestoupil jsi, a před tvou tváří se rozplynuly hory. 
    Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by Bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají. Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty. 
    Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas. 
    A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme - ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!



Mužem po Boží pravici, jak o něm v žalmu první neděle adventní zpívá král David, je ten, jehož si Bůh „vychoval“. Po výtce – po dlouhé řadě mesiášů Izraele i všech věků Boží Syn – Mesiáš. A po něm následují ti, kdo mu křtem, pomazáním Trojjediného zcela patří: křesťané, lid „révy“ – Církve a její mízy – krve Kristovy prezentované Duchem Svatým. 

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit! 

Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 

Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nám dějiny spásy představuje jako „bohatství“ – jako poklad, který byl věky nastřádán pro Ježíše Krista, aby nám jej svou chudobou předal.

Svatý Pavel píše na jiném místě křesťanům do Korintu: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží“. A svatý Jan Zlatoústý v jednom slavném komentáři k začátku listu Efesanům zve k zakoušení celé krásy tohoto Božího „dobrotivého plánu“ zjeveného v Kristu těmito slovy: „Co ti schází? Stal ses nesmrtelným, stal jsi se svobodným, stal ses dítětem, stal jsi se spravedlivým, stal ses bratrem, stal jsi se spoludědicem, s Kristem kraluješ, s Kristem jsi oslaven. Všechno ti bylo dáno a – jak je psáno – „jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“. Tvé prvenství velebí andělé […], co ti schází?“

Toto společenství v Kristu nabízí Bůh všem lidem působením Ducha svatého světlem Zjevení; není něčím, co je nadřazeno našemu lidství, nýbrž je naplněním nejhlubších očekávání, tužeb po nekonečnu a plnosti, jež přebývají v nitru lidské bytosti, a uvádí ho do štěstí, jež není chvilkové, nýbrž věčné. Svatý Bonaventura z Bagnoregia hovoří o Bohu, který se zjevuje a mluví k nám skrze Písmo, aby nás vedl k Sobě, těmito slovy: „Písmo svaté je… knihou, v níž jsou zapsána slova života věčného, protože nejenom věříme, nýbrž také vlastníme věčný život, ve kterém budeme vidět a milovat a který uskuteční všechny naše tužby“. Také svatý papež Jan Pavel II. připomněl, že „zjevení uvádí do dějin skutečnost, kterou nemůže člověk opomenout, chce-li dospět k pochopení tajemství své existence; na druhé straně však toto poznání stále odkazuje k tajemství Boha, jež nemůže rozum nikdy vyčerpat, nýbrž jen přijmout ve víře“.

Apoštol Pavel v úvodu svého listu Efesanům pronáší chválu Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, která nás uvádí do adventní doby. Tématem této chvalořeči je plán, který má Bůh s člověkem a který je popsán výrazy plnými radosti, úžasu a díků jako „dobrotivý plán“ milosrdenství a lásky.

Proč apoštol pozvedá z hloubi svého srdce tento chvalozpěv? Protože nahlíží Boží jednání v dějinách spásy, které vrcholí Ježíšovým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním, a rozjímá o tom, jak nás nebeský Otec vyvolil před stvořením světa, abychom byli přijati za jeho děti v Jeho Jednorozeném Synu, Ježíši Kristu. Od věčnosti existujeme v Boží mysli jako obrovský plán, který Bůh pojal sám v sobě a rozhodl se jej uskutečnit a zjevit „až se naplní čas“. Svatý Pavel nám tedy pomáhá pochopit, že celé tvorstvo - zvláště muž a žena - není dílem náhody, nýbrž odpovědí na líbezný plán věčné inteligence Boha, který tvořivou a vykupitelskou mocí svého Slova dává počátek světu. Touto první větou nám sděluje, že naším posláním není jenom existovat ve světě, být začleněni do dějin, ba ani ne pouze být Božími tvory, nýbrž něco více: být vyvolení Bohem ještě před stvořením světa v Synu, Ježíši Kristu. V Něm totiž existujeme takříkajíc odevždy. Bůh nás rozjímá v Kristu jako adoptivní děti. „Dobrotivý plán“ Boha je apoštolem Pavlem definován také jako „plán lásky“ a „tajemství“ Boží vůle, skryté a nyní zjevené v Kristově Osobě a díle. Boží iniciativa předchází každou lidskou odpověď: je to nezasloužený dar Jeho lásky, která nás obklopuje a přetváří.

Co je však nejzazším cílem tohoto tajemného plánu? Co je středem Boží vůle? „Sjednotit (lat. recapitulare) v Kristu vše, co je na nebi i na zemi,“ říká nám svatý Pavel. V tomto výrazu nacházíme jedno z ústředních sdělení Nového zákona, které nám umožňuje chápat Boží plán, Jeho projekt lásky k celému lidstvu. Je to formulace, kterou svatý Irenej ve druhém století učinil jádrem svojí kristologie, totiž rekapitulace veškeré reality v Kristu. Možná, že si někdo z vás pamatuje obrat, který užil svatý papež Pius X. pro zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: Instaurare omnia in Christo. Odkazuje na zmíněný svatopavelský výraz a byl rovněž mottem onoho svatého papeže. Apoštol však přesněji mluví o rekapitulaci veškerenstva v Kristu a to znamená, že ve velkém plánu stvoření a dějin je Kristus středem putování veškerého světa, nosnou osou všeho, a přitahuje k Sobě veškerou realitu, aby překonal rozptýlenost a omezení a přivedl všechno k plnosti, kterou chce Bůh.


Bratři ! 
    Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. 
    Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!
 


Evangelium této neděle podle sepsání svatého Marka nás dnes odkazuje na Boží Slovo, které ukazuje, jak si máme počínat, abychom byli na Pánův příchod připraveni:
„Bděte!" 

V Lukášově evangeliu říká Ježíš apoštolům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi… bděte a modlete se v každé době“. Tedy střídmost a modlitba. Apoštol Pavel navíc vybízí k „rozhojnění lásky jednoho k druhému“. Uprostřed otřesů světa nebo pouští indiference a materialismu přijímají křesťané od Boha spásu a dosvědčují ji odlišným způsobem života jako město stojící na hoře. „Za těch dnů – ohlašuje prorok Jeremiáš – bude Jeruzalém bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: «Hospodin je naše spravedlnost»“. Společenství věřících je znamením lásky Boží, Jeho spravedlnosti, která již je přítomna a působí v dějinách, ale dosud není plně uskutečněna, a proto je třeba ji nepřetržitě očekávat, vzývat a trpělivě i odvážně hledat.






Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. 
    Co říkám vám, říkám všem: Bděte!"
 

 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 2. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17513;

a z katecheze papeže Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 5. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17524;

První Vatikánský koncil, Dei Filius, kap. 3;

Druhá vatikánský koncil, Dei Verbum, 5; idem 2;

S. Ioannes Chrysostomus, In Epistolam ad Ephesios, PG 62,11;

S. Bonaventura, Breviloquium, Prol.;

Fides et ratio, 14;)


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Na začátku tohoto roku,

na začátku všech Božích cest – i cesty Adamovy, než poslechl satana –

jsi Ty, Ježíši, Cesto.

I přes utrpení – rozřezání pilou – proroka Izajáše,

jak je popisuje posvátná Tradice,

on ukázal, že jsi Arché všech cest:

viděl Tě zdáli – trpícího Služebníka Otce

a Jeho Syna.

Na začátku Tvého letošního Adventu

rozvinujeme svitek Evangelisty Staré smlouvy – bude naším průvodcem

jako starozákonní svědek u Tvého hrobu vzkříšení,

že se všechna jeho proroctví o Tobě naplnila!

Zároveň na začátku své knihy se ptá na Tebe – počátek všech cest

i na zbloudění u rajského stromu: ptá se na Mysterium Salutis – Dějiny spásy

a současně do nich mocně vstupuje:

implicitně – jako ve svém svitku zavinutě –vyznává Božství Otce;

volá po Tvém sestoupení z trůnu Božího

a současně je vidí uskutečněné pohledem, který dává Duch.

Prorokuje o křtu, o přípravě na křestní cestu katechumenátu:

Po slovech o Boží cestě, jíž jsi Ty, Cesta, Pravda a Život,

volá po Tvém vzkříšení v duši kajícího novokřtěnce:

„Jako špinavý šat byl každý náš dobrý skutek!“

– a přesto: ´Zastáváš se nás, kteří jednáme ospravedlněni,

rozpomínáme se na Tvou památku,

konáme v této církvi Anamnésis – consecrationem –

přijímáme v tomto mysteriu, Svatém svatých, Tebe,

nový, dnešní počátek všech našich cest

– Prodromos.´

Amen.






sobota 21. listopadu 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Odměna za víru: společenství lásky v nebi: 

trest za lhostejnost - věčné zavržení




Slavnost Ježíše Krista Krále


O dnešní slavnosti na závěr církevního roku otevíráme nejprve Písmo svaté čtením z knihy proroka Ezechiela. Nejdříve zaznívá Slovo od Boha k pastýřům, k lidem, kteří nesou zodpovědnost za sebe tím, že přijímají zodpovědnost za šíření Božího království. Víra v Ježíše, Krále nad Univerzem, je tímto závazkem a posilou pro náš život i pro to, abychom život Ducha svatého zprostředkovávali druhým. Prorok mluví na místě Božím o Pastýři pastýřů – prorokuje o našem Pánu a Příteli Ježíšovi, který nám otevřel dveře do svého království – svou pastýřskou holí: svým křížem.

Všichni, kdo přijali podivuhodný dar víry, dar setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při apoštolské cestě v africkém Beninu, cítí také potřebu zvěstovat Jej ostatním. Církev existuje proto, aby hlásala tuto dobrou zvěst! A toto poslání je stále naléhavé! Po sto padesáti letech je ještě mnoho těch, kteří neslyšeli poselství o Kristově spáse! Mnoho je také těch, kteří odmítají otevřít svoje srdce Božímu Slovu! Mnoho je těch, kteří mají slabou víru a jejich mentalita, zvyky a způsob života nebere v potaz evangelium, neboť se domnívají, že hledání sobeckého blahobytu, snadného výdělku nebo moci je posledním cílem lidského života. Buďte nadšenými svědky víry, kterou jste přijali! Nechte zazářit Spasitelovu laskavou tvář všude, zejména mezi mladými, kteří hledají důvody života a naděje ve svízelném světě!


Tak praví Hospodin: 
    "Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. 
    Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek - praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě. 
    Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."



Žalmista pokračuje ve vyznání svatého Ezechiela: zdůrazňuje, že spojení s Pánem, Hospodářem nad našimi dušemi, nám dává sílu projít přes roklinu temnot a smrti do Království. Přivádět i druhé po vzoru Ježíše, dobrého Pastýře:


Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách. 

Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. 

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká. 

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
 



Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nás připravuje na změnu smýšlení ohledně hodnocení pozemských poct a úspěchů. Na slovo Ježíšovo, které plně zazní v Jeho podobenství v dnešním evangeliu. Dnes stejně jako před dvěma tisíci lety, říká Svatý otec Benedikt XVI., je zvykem spatřovat znamení královské hodnosti v úspěchu, moci, penězích a jen obtížně akceptujeme takovéhoto krále, který se stává služebníkem nejnepatrnějších, nejponíženějších, krále, jehož trůnem je kříž.

Nicméně Písmo nám říká, že právě takto se zjevila Kristova sláva. V ponížení pozemského života se Mu dostává moci soudit svět. U Něho kralovat znamená sloužit! A požaduje od nás, abychom Jej následovali na této cestě, sloužili a byli vnímaví vůči volání člověka chudého, slabého a odsouvaného na okraj. Pokřtěný ví, že jeho rozhodnutí následovat Krista může vést k velkým obětem, někdy dokonce i k oběti života. Ale jak nám připomíná svatý Pavel, Kristus přemohl smrt a svým Zmrtvýchvstáním nás přitahuje k Sobě. Uvádí nás do nového světa svobody a štěstí.

Mnohá pouta se starým světem a mnohé obavy nás dodnes vězní a brání nám žít svobodně a šťastně. Dovolme Kristu, aby nás osvobodil od tohoto starého světa! Naše víra v Něho, který je přemožitelem všech našich obav a každé naší ubohosti, nám umožňuje vstoupit do nového světa, kde spravedlnost a pravda nejsou parodií, do světa vnitřní svobody a pokoje se sebou samými, s ostatními i s Bohem. Tento dar jsme dostali ve křtu!


Bratři! 
    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil. 
    On totiž musí kralovat, 'dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. Jako poslední nepřátel bude pak zničena smrt. A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všecko podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.
 




Dnešní evangelium svatého evangelia podle Matouše, komentuje slovo o Ježíšově království Svatý otec Benedikt XVI., zdůrazňuje královskou moc Ježíše Krista, soudce nad celým světem, v nádherném podobenství o Posledním soudu, které svatý Matouš zařadil bezprostředně před vyprávění o utrpení. Jeho obrazy jsou prosté, jazyk lidový, ale poselství je extrémně důležité: je to pravda o našem posledním údělu a o kritériu, podle něhož budeme hodnoceni. „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizinec a přijali jste mne“… Kdo by tuto pasáž neznal? Je součástí naší civilizace. Poznamenala dějiny národů křesťanské kultury: hierarchii hodnot, instituce, rozmanitá humanitární a sociální díla. Kristovo království však skutečně není z tohoto světa, ale přivádí k naplnění veškeré dobro, které díky Bohu, existuje v člověku i v dějinách. Praktikujeme-li lásku k našim bližním podle evangelního poselství, pak vytváříme prostor Boží vládě, a jeho království se uskutečňuje mezi námi. Pokud však každý myslí pouze na své zájmy, svět nemůže dospět jinam než k zániku.

Království Boží není záležitost poct a zevnějšku, ale jak píše svatý Pavel, „je spravedlností, pokojem a radostí v Duchu svatém“. Pánu leží na srdci naše dobro, tedy aby každý člověk měl život, a zejména, aby jeho „nejnepatrnější“ děti mohli přistoupit k hostině, kterou připravil pro všechny. Proto neví, co činit s přetvářkami těch, kteří říkají „Pane, Pane“ a pak

odhlížejí od jeho přikázání. Bůh přijímá do svého věčného království ty, kteří se den po dni snaží jeho slovo uvádět do praxe.

Ježíš, Syn člověka, poslední soudce našich životů, vzal na sebe tvář těch, kteří hladovějí a žízní, cizinců, neoděných, nemocných či uvězněných, zkrátka všech lidí, kteří trpí nebo jsou vytlačováni na okraj. Naše chování k nim bude proto považováno za chování, jež je určeno samotnému Ježíši. Nespatřujme v tom jen literární formuli, pouhý obraz! Dokazuje to celý Ježíšův život. On, Boží Syn se stal člověkem, sdílel naši existenci až do těch nejkonkrétnějších podrobností, a stal se služebníkem i toho nejmenšího ze svých bratří. On, který neměl kam hlavu složit, je odsouzen k smrti ukřižováním. To je Král, kterého oslavujeme!

„Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“. Přijměme toto slovo požehnání, které bude Syn člověka adresovat v den Soudu mužům a ženám, kteří v srdci svobodném a plném lásky k Pánu rozpoznali Jeho přítomnost mezi svými nejponíženějšími bratry! Tento úryvek evangelia je opravdu slovem naděje, poněvadž Král vesmíru je nám docela nablízku jako služebník nejnepatrnějších a nejponíženějších. Co nejsrdečněji chci říci všem lidem, kteří trpí, nemocným, těm, kteří jsou postiženi AIDS či jinými chorobami, všem, na které společnost zapomněla: Neztrácejte odvahu! Ježíš se ztotožnil s maličkými a nemocnými, sdílel vaše utrpení a rozpoznává ve vás bratry a sestry, aby je osvobodil od každého zla a každého utrpení! Každý nemocný, každý chudý zasluhuje naši úctu a lásku, protože skrze něho nám Bůh ukazuje cestu k nebi.


Ježíš řekl svým učedníkům: 
    „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. 
    Tu řekne král těm po své pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ 
    Spravedliví mu na to řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ 
    Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ 
    Potom řekne těm po levici: ‚Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 
    Tu mu na to řeknou také oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 
    On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ 
    A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“ 



(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini 23.listopadu, Náměstí svatého .Petra 23. 11. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10435

a z Homilie papeže Benedikta XVI. při mši svaté, Benin 20. 11. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15523)


O. Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



K ovčinci jsi přirovnal své království,

Boží Beránku, Ježíši!

Království, které bylo, je a bude –

Ježíši, Boží Synu.

Království lásky, pokoje a spravedlnosti

– Ježíši umírající na kříži s korunou z trní svého království na tomto světě

– ve Tvé trpící a bojující Církvi.

Proto je Tvým jediným přikázáním pro vstup a pro setrvání ve Tvém království

přikázání lásky!

Nikoli ovšem té, která Tě nepoznala a zneužívá Tvé evangelium,

když říká, že Tě máme milovat ve svých bližních!

Nikoli té, která nepochopila výrok Tvého přítele svatého Augustina,

že milováním bližního si očišťujeme zrak, abychom uviděli Tebe.

Proto v dvojpřikázání lásky nejprve ukládáš milovat Tebe:

Tobě chtít podat sklenici vody, jak Veronika roušku na křížové cestě,

Tobě dát ze své skrovné porce jídla,

jak Samko Pták z povídky o Tvém kříži Julia Zeyera

– a to na klášterní chodbě, na kříži,

který ostatní míjejí, aniž by si všimli, že máš hlad;

Tebe navštívit ve vězení, jako Tě navštívil svatý Nikodém, když sám byl v temnotě

před svým znovuzrozením;

od Tebe se nechat obléci rouchem křestní milosti, šatem novokřtěnce,

když jsme předtím se svatým Janem ke hrobu Josefa z Arimatie nesli Tvé tělo,

s láskou zabalené do pohřebních rouch;

takovým patří Tvá láska,

a jen z ní máme sílu druhé milovat –

takovým patří Tvá slova nyní po svatém přijímání tohoto Tvého těla:

„Pojďte pravou cestou do mého ovčince v nebi!“

Amen.