Bída a bohatství společenství Církve: "vnitřní člověk"

Texty mešních čtení dnešní neděle hovoří o bídě a ubohosti člověka a zároveň představují osobností, které v takovém prostředí, které by jiné deptalo, sílí a stávají se bojovníky a reformátory ve vlastním srdci a osobním životě.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Rozjímání textů dnešní neděle nás vede k pohledu na pyšné znalce Zákona a farizeje. Ježíš se k nim již podruhé v krátké době – v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše - obrací s tvrdou krtikou.

V současné krizi společenství Církve se máme ptát Ježíše, jak jednat, jak se "na Jeho místě" vyjádřit, jakým způsobem odsuzovat hříchy své i bližních, zvláště, když jde o představené Církve.

Vodítkem jsou nám dnes slova svatého evangelia, jimiž Ježíš odkrývá pokrytectví znalců Starého zákona a farizejů.

V jeho stopách, vedeni Jeho příkladem šli všichni praví reformátoři Církve a kritici neřestného způsobu života. Světci. Oni jsou nám v různých obdobích církevních dějin inspirací, jak Ježíšova slova uvádět do života, do vyznání víry i do účinné kritiky tak, že se osvědčíme jako ti, kdo při vší obraně Božích práv v církevních společenstvích a ve světě zůstávají, podle závěrečné výzvy Ježíšovy v dnešním evangeliu, pokorní, kteří se nechávají povýšit nakonec Ježíšem v nebi a nečekají povýšení či neusilují o něj v Církvi a ve společnosti.

Jedním z takových reformátorů Církve byl svatý Řehoř Veliký, jehož svátek jsme nedávno slavili.

V době po rozkladu "Římské evropské unie" a útoků dobyvatelů z Afriky a Asie na zdevastovanou a mravně zpustlou Evropu věnoval i jako papež své úsilí o duchovní a mravní úroveň biskupů a kněží. Jeho pastrální spisy byly příručkami, "Kazatelnami", "Homiletickými směrnicemi", případně "Ordinariátními oběžníky" nejen v době starověku a středověku, ale patřily do knihovniček či sakristií duchovních pastýřů až do doby nedávné - a dej, Pane, aby – jako aktivní odpověď na morální krizi církevních společenství - opět patřily.

Svatý otec Benedikt XVI. se před desti lety věnoval při Generální audienci osobě tohoto světce. Řekl: "Vrátím se (po týdnu) k mimořádné postavě papeže Řehoře Velikého, abychom přijali z jeho bohaté nauky další osvícení. I přes rozmanité závazky, jež se pojily s jeho funkcí římského biskupa, nám zanechal četná díla, z nichž Církev v následujících století brala plnými hrstmi. Kromě rozsáhlé korespondence " Registr, o kterém jsem mluvil minulou katechezi a jež obsahuje více než 800 dopisů " zanechal nám především spisy exegetické povahy, mezi nimiž vynikají Komentář ke knize Job, známý pod latinským názvem Moralia in Job, Homilie na Ezechiela a Homilie na Evangelia. Dále pak významné dílo hagiografické povahy Dialogi, které Řehoř napsal k povzbuzení langobardské královny Teodelindy. Hlavním a nejznámějším dílem je bezpochyby Regula pastoralis, kterou papež napsal na počátku svého pontifikátu se zřetelně programovým cílením.

Chceme-li zběžně probrat tato díla, musíme nejprve zaznamenat, že Řehoř se ve svých spisech nikdy nesnaží vytyčovat nějakou "svoji" nauku, svou originalitu. Spíše má v úmyslu nechat znít tradiční nauku Církve, chce být jednoduše ústy Krista a jeho Církve na cestě, kterou je třeba projít směrem k Bohu. Příkladné jsou v této souvislosti jeho exegetické komentáře. Byl vášnivým čtenářem Bible, k níž přistupoval s cíli nikoli pouze spekulativními. Měl za to, že z Písma svatého musí křesťan brát netoliko teoretické poznatky, ale spíše každodenní potravu pro svou duši, pro svůj lidský život v tomto světě. Například ve svých Homiliích na Ezechiela klade silný důraz na tuto funkci posvátného textu. Přistupovat k Písmu svatému kvůli uspokojení vlastní touhy po poznání, znamená upadat do pokušení pýchy a vystavovat se riziku sklouznutí do hereze. Intelektuální pokora je primární pravidlo pro každého, kdo se snaží v posvátných textech proniknout nadpřirozené skutečnosti. Pokora, samozřejmě, nevylučuje seriózní studium. Aby však toto studium bylo duchovně prospěšné a umožnilo dosáhnout skutečné hloubky textu, stává se pokora nepostradatelnou. Pouze s tímto vnitřním postojem lze účinně naslouchat a nakonec vnímat hlas Boží. Z druhé strany, jde-li o Slovo Božím, pak porozumění nebude ničím, pokud nepovede k činům. V homiliích na Ezechiela se nalézá jedno pěkné vyjádření, podle něhož "kazatel musí své pero namočit do krve svého srdce, aby mohl dosáhnout až k uším bližního". Čteme-li tyto homilie, vidíme jasně, že Řehoř psal skutečně krví svého srdce a proto k nám dodnes promlouvá.

Toto pojednání rozvíjí Řehoř také v Komentáři ke knize Job, kde ve stopách patristické tradice zkoumá posvátný text ve třech dimenzích jeho smyslu: dimenzi literární, dimenzi alegorické a morální, jež jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého. Řehoř nicméně spatřuje mírnou převahu v morálním smyslu. V této perspektivě předkládá své myšlení za pomoci několika příznačných dvojčlenů " vědět-konat, mluvit-žít, poznat-jednat " jimiž naznačuje dva aspekty lidského života, které by měly být komplementární, ale které se nezřídka stanou protichůdnými. Morální ideál " komentuje " spočívá vždycky v uskutečnění harmonické integrace slova a činu, myšlení a závazku, modlitby a věnování se povinnostem vlastního stavu: to je cesta k uskutečnění oné syntézy, díky níž božství sestupuje do lidství a člověk se pozvedá až ke ztotožnění s Bohem. Velký papež načrtává úplný projekt života autentického věřícího. Komentář ke knize Job proto během středověku představoval jakýsi druh Summy křesťanské morálky.

Značným významem a krásou se vyznačují také Homilie na Evangelia. První z nich byla pronesena v bazilice sv. Petra během adventní doby roku 590 a tedy pár měsíců po zvolení na Petrův stolec a poslední byla pronesena v bazilice sv. Vavřince na druhou neděli po Letnicích roku 593. Papež kázal lidu v kostelech, kde se slavila tzv. statio " zastavení, což byly zvláštní modlitební ceremonie během významných liturgických období nebo o svátcích titulárních mučedníků. Inspirativní princip, který spojuje tato různá vystoupení, je syntetizován ve výrazu "praedicator" " kazatel. Nejenom Boží služebník, ale také každý křesťan má za úkol být "kazatelem" toho, co zakusil ve vlastním nitru podle příkladu Krista, který se stal člověkem, aby všem přinesl zvěst spásy. Horizont tohoto úkolu je eschatologický. Očekávání naplnění všech věcí v Kristu představuje myšlenkovou konstantu velkého papeže a stává se inspirujícím podnětem veškerého jeho myšlení a každé jeho činnosti. Odtud vyplývají jeho neustálé zmínky o bdělosti a nasazení v dobrých skutcích.

Snad nejorganičtějším textem Řehoře Velikého je Regula pastoralis, napsaná v prvních letech jeho pontifikátu. Tady se Řehoř snaží načrtnout postavu ideálního biskupa, učitele a vůdce svého ovčince. Ilustruje proto závažnost úřadu pastýře církve i povinnosti, které obnáší, a připomíná, že ti, kteří nejsou k tomuto úkolu povoláni, ať jej nevyhledávají s nedbalostí, a ti, kteří jej přijali bez potřebné reflexe, ať ve svém nitru pocítí náležité rozechvění. Vrací se pak ke svému oblíbenému tématu a tvrdí, že biskup je nejprve povýtce "kazatel" a jako takový musí být především příkladem pro druhé, tak aby jeho jednání mohlo být pro všechny opěrnou instancí. Účinná pastorační činnost pak vyžaduje, aby znal její adresáty a svá vystoupení přizpůsobil situaci každého. Řehoř se také věnuje popisu různých kategorií věřících pronikavými a přesnými postřehy, které mohou opravňovat tvrzení těch, kteří v tomto díle spatřují také psychologické pojednání. Je odtud zřejmé, že skutečně znal svůj ovčinec a mluvil zcela k lidu své doby a svého města.

Velký papež přitom klade důraz na to, že pastýř má povinnost každodenně uznávat vlastní ubohost, aby vykonané dobro v očích nejvyššího Soudce nezmařila pýcha. Proto je závěrečná kapitola Regule věnována pokoře: "Dostaví-li se uspokojení z dosažení mnoha ctností " píše " je dobré uvažovat nad vlastními nedostatky a pokořit se; namísto přemýšlení o vykonaném dobru je třeba uvažovat o tom, co bylo opominuto". Všechny tyto hodnotné postřehy dokazují vznešené pojetí, které měl svatý Řehoř o péči o duše, kterou označoval za "ars artium", umění všech umění. Regula byla natolik úspěšná, že byla záhy, což je dosti zřídkavé, přeložena do řečtiny a anglosaštiny.

Významné je také další dílo " Dialogi, kde svému příteli a jáhnovi Petrovi, domnívajícímu se, že soudobá zkaženost mravů už nedovoluje zrod světcům jako v dobách minulých, Řehoř dokazuje opak. Svatost je vždy možná. I v dobách svízelných. Dokazuje to na životních příbězích lidí své doby nebo jen nedávno zesnulých, kteří by mohli být docela dobře označeni za svaté, i když nebyli kanonizovaní. Vyprávění doprovázejí teologické a mystické reflexe, které z knihy činí výjimečný hagiografický text, schopný oslovit celé generace čtenářů. Obsah čerpá z živého lidového podání a má za účel povzbudit a formovat, přitáhnout pozornost čtenáře k řadě otázek, jako např. smysl zázraku, výklad Písma, nesmrtelnost duše, existence pekla, představy posmrtného světa, tedy témata, jež měla zapotřebí náležitá vysvětlení. Kniha II. je cele věnována postavě Benedikta z Nursie a je jediným starobylým svědectvím o života tohoto svatého mnicha, jehož duchovní krása vystupuje z tohoto textu v plné zřejmosti.

V teologickém pojetí, které Řehoř podává ve svých dílech, jsou minulost, přítomnost i budoucnost relativizovány. Větší platnost má pro něho celé rozpětí dějin spásy, které se mezi temnými stránkami času nepřestávají odvíjet. Je příznačné, že do této perspektivy uprostřed Komentáře ke knize Job zasazuje zprávu o konverzi Anglů. Spatřoval v tom událost, představující pokrok Božího království, o němž pojednává Písmo, a proto ji právem mohl zmínit v komentáři k jedné posvátné knize. Podle něho se mají hlavy křesťanských společenství snažit vykládat dění ve světle Božího Slova. V tomto smyslu cítil velký papež povinnost směrovat pastýře a věřící na jejich duchovní cestě k osvícené a konkrétní lectio divina " četbě Písma - zasazené do kontextu vlastního života.

Ještě než skončíme je třeba se zmínit o vztazích, které papež Řehoř pěstoval s patriarchy Antiochie, Alexandrie i samotné Konstantinopole. Vždy se snažil rozpoznávat a respektovat jejich práva, varoval se jakýchkoli zásahů, kterými by byla omezena jejich legitimní autonomie. A třebaže se svatý Řehoř v kontextu historické situace postavil proti titulu "ekumenický" ve vztahu k patriarchovi Konstantinopole, nečinil tak, aby omezil či popřel jeho legitimní autoritu, ale poněvadž měl starost o bratrskou jednotu universální církve. Činil tak především ze svého hlubokého přesvědčení, že pokora by měla být základní ctností každého biskupa a tím spíše patriarchy. Řehoř zůstal ve svém srdci prostým mnichem a proto byl rozhodně proti vznešeným titulům. Chtěl být " řečeno jeho vlastními slovy " servus servorum Dei " služebník služebníků Božích. Toto označení, které používal, nebylo v jeho ústech zbožnou formulí, ale pravým projevem jeho způsobu života a jednání. Byl vnitřně zasažen pokorou Boha, který se v Kristu stal naším služebníkem, omyl nám a omývá naše nečisté nohy. Proto byl přesvědčen, že zvláště biskup, by měl tuto pokoru Boha napodobovat a tak následovat Krista. Jeho přáním bylo žít opravdu jako mnich. V neustálé rozmluvě se Slovem Božím, ale z lásky k Bohu se dovedl stát služebníkem všech. V dobách plných soužení a utrpení uměl být "služebníkem služebníků". A právě proto, že jím byl, je veliký a ukazuje i nám míru opravdové velikost."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Proto klekám na kolena před Otcem," píše v perikopě z Epištoly do Efesu svatý Pavel.

Tato slova vytryskla jako "prodromos modlitby" z jeho srdce ve vězení. Odtud posílá svůj list. Z místa, kde se ocitl - mohlo by se říci jako "vězeň svědomí" - pro své náboženské přesvědčení.

Ale přesněji vyjádřeno, byl uvězněn, protože naopak náboženství odmítal. Odmítl postavit státní zavedené náboženství, jeho kult model, nad svůj vztah k Trojjedinému Bohu:

Lidé, kteří jej odsoudili a uvěznili mohli být přitom lidmi hluboce nábožensky založenými. Slovy, kázáním Apoštola se však cítili ohroženi a pohoršeni. Hroutil se jim jejich náboženský svět a měli dokonce sklon označovat křesťanství za bezbožectví, protože odmítalo víru v jejich božstva a "boha", zákonickým judaismem počínaje, dekadentním pohanstvím konče. Apoštol totiž vyznával božství Ježíše z Nazareta. Boha a člověka, který byl dokonce odsouzen a potupně popraven a třetího dne po své smrti vstal z mrtvých.

Svatý Pavel jde tedy v Jeho stopách, když "pro vyznávání jeho jména" jde trpět i do vězení.

Dokonce se svému Mistru a Pánu připodobňuje i oněmi slovy: "klekám na kolena". Píše to a jistě i činí ve vězení. Modlí se. Jako se jeho a náš Přítel a Spasitel modlil na kříži.

Modlí se za za Efesany, jimž píše: "Prosím Otce, ...aby ve váš zesílil vnitřní člověk."

A to se může a má s každým stát, jak píše Apoštol když jim předtím chce vyprosit, vymodlit "bohatou božskou dobrotu" – lásku, milost.

V ubohosti a bídě, kterou svatý Pavel ve vězení prožívá, nevidíme zlomeného člověka, ale toho, jenž je naplněn Božím Duchem, "božskou dobrotou", která se bohatě z vězení, v němž je omezeno jeho tělo, z jeho duše modlitbou a obětí šíří jako paprsky do Efesu, do duší, které mají díky takto vyprošené milosti také zesílit.

V úryvku z Evangelia podle sepsání svatého Lukáše čteme o sobotní sváteční hostině, na níž je pozván náš Vykupitel Ježíš. Pozval jej jeden z předních farizeů. Již v předchozích pasážích evangelia píše svatý Lukáš o výtce, kterou ohledně rituální očisty vznesl Ježíš při podobné situaci v domě rovněž jednoho z farizeů, který jej pozval na oběd. Byl z toho konflikt a ostré Ježíšovo kázání proti "farizejskému kvasu", proti pokrytectví v náboženském, společenském a osobním životě.

Nyní se ve chvíli hostiny objeví před Ježíšem člověk nemocný vodnatelností. Nevíme, zda tuto Boží režii podpořil někdo z nepřátel Ježíšových, aby jej pokušel, zda bude v den sobotní uzdravovat, přestupovat Zákon, či zda vedla nemocného touha být blízko Ježíši, Mistru, který uzdravuje, touha přesahující imperativ dodržet farizeji tolik protěžovaný Zákon.

Ježíš, Boží Syn, jej uzdraví.

Přitom položí přítomným znalcům Zákona a farizeům dvě otázky: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" Odpovědí je jejich mlčení.

A druhou otázku: "Spadne-li někomu z vás dítě nebo dobytek do jámy, nevytáhnete ho hned i v sobotu?" Nedovedou odpověďět:

Proto jim odpovídá Ježíš – náš Pán – podobenstvím, obrazem, který je "replikou" obrazu dějství – této probíhající hostiny, na níž jsou všichni přítomni: poučí ty, které vidí, jak si vybírají přední místa u stolu. "...nesedej si na přední místo...kdo se povyšuje, bude ponížen."

A pak řekne, v duchovním a typickém smyslu o sobě a o všech, kdo jej v pokoře následují,

Jej: Zákon Otcův a Zákon Ducha: "Kdo se ponižuje, bude povýšen!"

Ano, Ježíš se paradoxně ponížil již v tuto chvíli, kdy porušil zákon o sobotě, o sobotním klidu. Porušil jej láskou, On, který přišel své Církvi seslat Ducha od Otce, pouto lásky mezi nimi. Porušit jej, aby byl uzdraven nemocný, jehož se mocí Ducha "dotkl", aby tak jako zdravý mohl mít později, pokud se poníží, ve svatém křtu podíl na společenství zdravých duší a oslavených těl v nebi. Ponížil se porušením zákona, aby ukázal pokoru lásky, která slouží Otci a bližním. Těm ukazuje cestu "zasedacího pořádku"na hostině, "zákona", který má vycházet z vůle Otcovy a nikoli z vůle hříšného člověka, povyšujícího se a nakonec poníženého.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

23. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy proroka Izaiáše slyšíme slovo o přírodě a přirozenosti, která se mocí "odvety božské" proměňuje. Ve stavu, kdy vše zmírá postiženo zhoubným suchem, přichází přebytek vláhy: vysušená země se Božím zásahem stane hojným prameništěm jako močál: prosyceným vodou. To je slovo pro malomyslné, kteří nevěří v proměnu své duše a těla z nízkosti, ubohosti a hříchu ke svatosti.

   Řekněte malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
   Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.
   Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod.
Utlačených a ponížených se ujme Kyrios – Pán, který stvořil tento svět, Ježíš Kristus, jenž je vykoupil a Duch Svatý, který zpřítomňuje dílo vykoupení: ponížené - a pokorné – povýší. Ze slov bolesti a pokorných modliteb vytryskne chvalozpěv, jenž nám dnes tlumočí trpící a vítězný svatý David: "Duše má, chval Hospodina!

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení."


Je hrozné, když pýcha povyšování pronikne – jakoby zadními vrátky – do Církve, v níž původně všichni přece ve svatém křtu začínají v ponížení a pokoře svůj pozemský a věčný život. Pro ty, kdo zpychnou jsou posíláni proroci katolické Církve. Reformátoři, kteří se od těch, kteří Církev ničí a trhají, liší pokorou. Vlastní ponížeností. Takoví reformátoři jdou do nebe a vedou s sebou ty, jimž jako svatý Jakub v dnešním čtení spasitelně hrozí, když ostře vytýkají povýšenost a pýchu,:

   Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo ;,Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? 

   Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? 


Ubohým člověkem z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka. který nemohl mluvit a neslyšel, byl hluchoněmý, jehož k Ježíšovi přivedli spoluobčané z Desetiměstí, z kraje v té doby již dost zpohanštělého. Ježíš Kristus jej uzdravil: i na území Dekapole se rozšířilo Jeho království. Ježíš jim však nařizuje, aby o znamení, jímž je toto uzdravení, mlčeli. - Tak přechází tento zázrak Ježíšův do ritu Effatha v katechumenátu, kdy je každý – mocí, kterou svěřil Ježíš své Církvi, osvobozen, aby mohl slyšet ve slovech Církve Ducha Svatého a vyznávat svou svobodu v Božím Synu - Ježíšovi.

   Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.

Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.

Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. 

Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!"

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra,Vatikán 4. června AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9619)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi do bídy hříšného srdce,

Ježíši, ač Boží Syn,

sám ses ponížil

a vzal jsi na sebe podobu a úděl otroka, vyhnance a veřejného hříšníka.

Plni hříchu proti Duchu Božímu Tě dokonce obvinili ze spojení s ďáblem.

Do takové hloubky temných mocností jsi sestoupil,

abys odtud vysvobodil ty, kteří v Tebe

jako v Mesiáše a Božího Syna uvěřili

a kteří se stali pastýři podle Tvého Srdce:

svatý Řehoř Veliký, papež

je vzorem pro celé "generace" papežů

a sám popisuje ideálního biskupa a kněze

ve své Regula Pastoralis:

svatostí života usvědčovat ty pastýře Církve,

kteří se chovají jako Tebou kritizovaní hosté

deroucí o se první místa u stolu,

kde ses rozhodl zasednout Ty:

na posledním místě ukřižovaného a trpícího,

ale zmrtvýchvstalého:

jenž je nadějí i pro nás i pro ně,

že v duchovním boji čeká toho,

kdo jej statečně podstupuje

"zesílení" duše:

vítězství "vnitřního člověka",

který se teprve v této chvíli má stát pravým reformátorem

každého nemocného společenství Církve.

Amen.

Podzim "starých struktur" - naděje jara svatodušního mládí

I církevní rok má svůj podzim.

Dobu, kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které "vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.

Proto je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků – světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima" jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.

Patnáctá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého zaměřuje náš pohled na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí, který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.

Tak naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem, touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.

Tento pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této zemi přinášet oběť lásky.

Obojí je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol, projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch, kdo theosis prožívají zde na zemi.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nastala chvíle, řekl před několika lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: "Mystérium Bílé soboty".

Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.

Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: "Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali"¹. V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".

Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!" Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.

Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i "negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho" vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.

V tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: "do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: "Passio Christi. Passio hominis."

Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti", který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Patnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Na Poslední soud odkazují slova Apoštolova z dnešní perikopy Epištoly do Galácie:

"Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i sklízet."

Modleme se za ty, kdo se posmívají Církvi a oběti Ježíše Krista za naše hříchy, kdo popírají obětní charakter mše svaté, abychom jim byli příkladem těch, kdo zasévají slova víry, vnuknutá Duchem Svatým, a vyjadřující pravý smysl a hloubku oběti Ježíšovy, Jeho lásku před těmi, kdo dosud tajemství Církve nepoznali a odsuzují ji při pohledu na hříšníky, kteří se v Církvi scházejí, aby jim bylo odpouštěno.

Svatý Pavel rovněž vybízí, abychom byli v Církvi sjednoceni, v listu do Efezu píše o Církvi jako o manželství Pána – Kyria Ježíše a každého pokřtěného. Manželé a rodina mají nejvíce držet pohromadě, přednostně si prokazovat dobro, nést spolu dobré i zlé, pak teprve, ze síly takového manželství a rodiny, se máme starat o ty, kdo s námi do naší duchovní rodiny katolických křesťanů nepatří:

"Dokud máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

22. neděle v mezidobí


Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.

   Mojžíš řekl lidu toto: 
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. 
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."

"Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno zahrnuje výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:

"Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku? 
Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá. 
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. 
Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá! 


"Slovo, které bylo do nás vloženo jako semeno" je především slovo znovuzrození: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." "Je to prvotina" podílu na novém stvoření každého vykoupeného svatou krví Ježíšovou. Církevní společenství i každý jeho člen by ovšem byli – i po znovuzrození – jako "bez Ducha", kdyby se toto slovo, které jsme přijali – třebas jako malí prostřednictvím svých rodičů a kmotrů, Církve – neprojevilo našimi skutky, jimiž vyjadřujeme víru a plníme přikázání lásky k Trojjedinému Bohu a k bližnímu, jak čteme v listu svatého apoštola Jakuba:
 
Bratři moji nejmilejší! 
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. 
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. 


Slova dnešního úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka jako by byla přímou odpovědí na současnou krizi nikoli papežství, ale nejvyšších představitelů Církve v oblastech, kde je krize církevních společenství zrcadlem, ale i "promotorem" krize společnosti, která opustila katolickou víru a tím i morálku a hlásá názory proti posvátnosti manželství muže a ženy, proti rodině, proti počatému životu, proti péči o trpící a umírající.

Kultura smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství, pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od Církve očekávají spásu své duše.

"Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí: "Pane Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. 

Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" 

Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." 

Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje." 

(Z meditace Svatého otce Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května AD MMX;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=12757;

1Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Tvůj Otec učinil spolu s Duchem

jedinou inkarnaci:

povolal Tebe, Boží Synu,

abys vstoupil do lůna přečisté Panny:

"zasel do ducha".

I Ty, Ježíši, Logos Otce,

učíš celým svým pozemským životem

zasévat do ducha:

učíš apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,

učíš ty, které jsi jako Zachea vyhledal,

učíš ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho

– svatého Matouše povolal k životu podle Ducha,

učíš ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,

abys je o znovuzrození, fótismatu poučil

a připravil je na jeho přijetí.

Tvá Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům

nabídla setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.

O jejích služebnících,

kteří se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku

zasévajícím smrt do jejich vlastních těl

- vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -

na rozdíl od manželů

zasévajících do ducha při posvátném spojení k početí nového života,

říkáš ústy apoštola:

"Nemylte se, s Bohem nejsou žerty!

Co kdo zasel, to také sklidí,

kdo seje do svého těla,

kdo seje do těla,

z těla sklidí

věčnou záhubu."

Kajícnost a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,

odvádí Tvé služebníky od cesty záhuby

a jejich pohoršlivý příklad

vzbudí proroky

obnovy Církve:

adorace Tvého těla.

Amen.