sobota 6. ledna 2018

Varovné znamení na nebi pro Heroda, nadějné pro věřící





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Slavnost Zjevení Páně

První dnešní čtení z knihy proroka Izajáše nám podává přesnou perspektivu k pochopení reality Církve, jakožto tajemství odraženého světla: „Vstaň, rozsviť se„ obrací se prorok k Jeruzalému „neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“. Církev je osvíceným lidstvem, „pokřtěným“ slávou Boha, jeho láskou, jeho krásou a jeho vládou. 

Církev ví, že samotné lidství i s jeho mezemi a ubohostmi vyzdvihuje dílo Ducha svatého. Nemůže se chlubit ničím, ne-li svým Pánem: světlo nepochází od ní, sláva jí nepatří. Její slávou, kterou ji nemůže nikdo odejmout, je jedině být „znamením a nástrojem“ Toho, který je „lumen gentium“, světlem národů.

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou!
   Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů.
    Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.


Žalmista – sám podle Tradice král, zpívá o tradici – o předání královské moci z otce na syna. Tato posvátná a politicky v každé takové době klíčová chvíle je zrcadlem, spekulací, předáním království Božího Ježíši Kristu. To je předznamenáno klanění, holdem tří „skrytých, zástupných králů“ mudrců, královských poradců Ježíši Kristu, králi jejich budoucího znovuzrozeného království.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.

V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.

Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.

On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.


V pozemském Ježíši spočívá vrchol stvoření a dějin, ale ve vzkříšeném Kristu se jde dále: přechod skrze smrt do života věčného předjímá („rekapitulaci“) sjednocení veškerenstva v Kristu. Všechny věci totiž - píše apoštol - „jsou stvořeny skrze něho a pro něho“. On právě vzkříšením z mrtvých obdržel „prvenství ve všem“. Tvrdí to Ježíš sám, když se ukazuje učedníkům po zmrtvýchvstání: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“. Tímto vědomím je cestami dějin neseno putování Církve, Kristova Těla. Není stínu, ať už jakkoli tmavého, který by mohl zastřít Kristovo světlo. Proto věřící v Krista nikdy neztrácejí naději, ani dnes před velkou sociální a ekonomickou krizí, která sužuje lidstvo, před nenávistí a ničivým násilím, které nepřestává třísnit krví mnoho regionů světa, před egoismem a záměrem člověka vyniknout jako bůh sebe samého, což tu a tam vede na nebezpečné zákruty božského plánu se životem a důstojností lidské bytosti, rodiny a harmonií stvoření. Naše úsilí osvobodit lidský život a svět od jedů a zamoření, které by mohly zničit přítomnost i budoucnost, má svůj význam a smysl - jak jsem poznamenal v již citované encyklice Spe salvi - třebaže zdánlivě nemáme úspěch anebo působíme bezmocně proti převaze nepřátelských sil, protože „je tu velká naděje, zakládající se na Božích příslibech, která nám v dobrých i špatných okamžicích dodává odvahu a orientuje naše jednání“.


Univerzální vláda Krista působí zejména v Církvi. „Všechno“ - čteme v listu Efesanům Bůh podřídil po jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá“. Dnešní slavnost je zjevením Páně a jako odlesk i zjevením Církve, protože Tělo není oddělitelné od Hlavy.

Bratři!
    Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství.
   V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Slavíme dnes slavnost Zjevení Páně. Evangelium vypráví o tom, jak Ježíš přišel na svět ve velké pokoře a skrytosti.





Zjevení našeho Pána Ježíše Krista je mnohotvárné tajemství. Latinská tradice jej spojuje s návštěvou mudrců u Dítěte Ježíše v Betlémě, a vykládá jej tedy především jako zjevení Izraelského Mesiáše pohanským národům. Východní tradice však upřednostňuje moment Ježíšova křtu v řece Jordán, kdy se zjevil jako jednorozený Syn nebeského Otce, posvěcený Duchem svatým. Janovo evangelium nás však vybízí rozjímat o „zjevení“ také v souvislosti se svatbou v Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu na víno a „tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“. A co bychom měli říci my, drazí bratři, zvláště my kněží nové Smlouvy, když jsme každý den svědky a služebníky „zjevení“ Ježíše Krista ve svátosti eucharistie? V této nejsvětější a nejponíženější svátosti Církev slaví všechna tajemství Páně a současně v ní On sám zjevuje a skrývá svou slávu. „Adoro te devote, latens Deitas“ - tak se při adoraci modlíme spolu s Tomášem Akvinským.


V letošním roce 2009, jenž je věnován astronomii, protože si v něm připomínáme 400 let od prvního pozorování teleskopem, které provedl Galileo Galilei, nemůžeme nevěnovat pozornost symbolu hvězdy, jenž je tak důležitý v evangelním vyprávění o mudrcích. Byli to se vší pravděpodobností astronomové. Z místa svého pozorování, které leželo na východ od Palestiny, možná v Mezopotámii, zaznamenali novou hvězdu a vysvětlili si tento nebeský úkaz jako zvěst o narození krále či přesněji - podle Písma svatého - krále Židovského. Církevní otcové spatřovali v této jedinečné události, podávané svatým Matoušem, také určitý druh kosmologické „revoluce“, způsobené vstupem Božího Syna do světa. Například svatý Jan Zlatoústý píše: „To že se hvězda zastavila nad dítětem, mohla způsobit jedině moc, kterou hvězdy nemají: nejprve se skrýt a potom se znovu ukázat a nakonec se zastavit“. Svatý Řehoř Naziánský tvrdí, že narození Krista určilo hvězdám nové dráhy. Je třeba to chápat v symbolickém a teologickém smyslu. Zatímco pohanská teologie zbožšťovala kosmické prvky a síly, křesťanská víra, jež dovršuje biblické zjevení, rozjímá o jediném Bohu, Stvořiteli a Pánu celého kosmu.

Božská láska, vtělená v Kristu je základním a univerzálním zákonem stvoření. Je však třeba to chápat ve smyslu nikoli básnickém, ale reálném. Tak to ostatně chápal samotný Dante, když v majestátním verši, kterým končí Ráj i celou Božskou komedii, definuje Boha jako „lásku, která hýbe sluncem a všemi hvězdami“ To znamená, že hvězdy, planety a celý vesmír nejsou ovládány nějakou slepou silou, neřídí se dynamikami pouhé hmoty. Nejsou to tedy kosmické elementy, které by byly zbožšťovány, nýbrž ve všem a nade vším je osobní vůle, Duch Boží, který se v Kristu zjevil jako Láska. Je-li tomu tak, potom lidé - jak píše svatý Pavel Kolosanům - nejsou otroky „kosmických elementů“, ale jsou svobodní, schopní mít vztah se stvořitelskou svobodou Boha. On je na počátku všeho a všechno řídí nikoli na způsob chladného a anonymního hybatele, ale jako Otec, Ženich, Přítel, Bratr, jako Logos, „Slovo-Rozum“, který se jednou pro vždy spojil s naším smrtelným tělem, plně sdílel náš stav a ukázal přebytek moci svojí milosti. V křesťanství se tedy vyskytuje zvláštní kosmologická koncepce, která nalezla ve středověké filosofii a v teologii ten nejvznešenější výraz. A také v naší době poskytuje pozoruhodná znamení nového rozkvětu díky nadšení a víře mnoha vědců, kteří se ve šlépějích Galilea nezříkají ani rozumu, ani víry, nýbrž důsledně doceňují vzájemnou plodnost obojího.

Křesťanské myšlení přirovnává kosmos ke „knize“ - tak to říkával také Galileo „ a považoval jej za dílo Autora, který se vyjadřuje v „symfonii“ stvoření. V rámci této symfonie se na určitém místě vyskytuje to, co hudební terminologie označuje jako „sólo“, určité téma, jež je svěřeno jednomu nástroji nebo jednomu hlasu a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš a patří mu královské předznamenání: úkaz nové hvězdy na nebeské obloze. Ježíš je antickými křesťanskými spisovateli přirovnáván k novému slunci. Podle soudobých astrofyzikálních poznatků bychom jej měli přirovnat k nějaké hvězdě, jež má centrální postavení nejen v rámci sluneční soustavy, ale v rámci celého známého vesmíru. V tomto tajemném, zároveň fyzikálním i metafyzickém plánu, v němž se objevila lidská bytost jako vrchol stvořených prvků, přišel na svět Ježíš: „narozený ze ženy“, jak píše sv. Pavel. Syn člověka v sobě zahrnuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. Je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojuje Autor se svým dílem.


Svatý Matouš nicméně podává událost o mudrcích, kteří přišli z východu, vedeni hvězdou, aby se poklonili novorozenému židovskému králi. Pokaždé když nasloucháme tomuto vyprávění, dotkne se nás ostrý kontrast mezi postojem mudrců na jedné straně a postojem Heroda a Židů na straně druhé. Evangelium říká, že když to uslyšel „král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém“. Tuto reakci lze chápat různě. Herodes je poděšen, protože v tom, kterého mudrci hledali, spatřuje konkurenci pro sebe a své děti. Starší a obyvatelé Jeruzaléma se však spíše zdají udiveni, jakoby se probudili z nějakého snění a potřebovali se zamyslet. Izajáš vskutku předpovídal: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“

Proč se tedy Jeruzalém ulekl? Zdá se, že zde evangelista jakoby předjímal postoj, který později zaujali velekněží, velerada a část lidu vůči Ježíši během jeho veřejného života. Jistým se jeví fakt, že poznání Písem a mesiášských proroctví nepřivádí všechny k tomu, aby se otevřeli Jemu a Jeho slovu. Vybavuje se v této souvislosti, jak Ježíš těsně před utrpením zaplakal nad Jeruzalémem, který nerozpoznal čas svého navštívení. Dotýkáme se zde jednoho z klíčových bodů teologie dějin: dramatu věrné Boží lásky v osobě Ježíše, který „přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali“. Z biblického hlediska tento postoj nevraživosti, dvojakosti či povrchnosti představuje v duchovním smyslu postoj každého člověka i světa, pokud se uzavírá před tajemstvím pravého Boha, jenž nám jde vstříc s odzbrojující mírností lásky. Ježíš, „Židovský král“, je Bohem milosrdenství a věrnosti; On chce kralovat v lásce a pravdě a žádá nás o obrácení, opuštění špatného jednání a rozhodné vykročení na cestu dobra.

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král“ Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."
    Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'."
   Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu.
   A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
   Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.



(srov.:  Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 6. ledna AD MMIX, http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=10639;
srov.: Homilie papeže Benedikta XVI. na Zjevení Páně, Bazilika svatého Petra 6. ledna AD MMIX, http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=10638;

srov. Lumen gentium, 1;
papež Benedikt XVI. Spe salvi, art. 35, Spe salvi, 5;
Svatý Jan Zlatoústý, Homilie na Matoušovo evangelium, 7,3;
svatý Řehoř Naziánský, srov. Dogmatické básně, V,53-64: PG 37,428-429;
Dante Alighieri, Božská komedie, Ráj, XXXIII, 145)


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hvězda i sen: tak hovoříš k astronomům z Blízkého východu,

Ježíši, centrální hvězdo uprostřed vesmíru,

Boží Synu, který - dříve než povstal celý vesmír- jsi určil nové dráhy kometám!

A přesto, Ty, Bůh a člověk,

ses ponížil pod Heroda

Nechal jsi mu nepochopitelně šanci,

aby Tě na počátku Tvého života právě v tomto životě ohrožoval,

aby se stal zrcadlením působení ďábla,

který Tě během celého Tvého pozemského života chtěl zničit jako člověka

– uškodit Ti na těle a na duši.

Ne Herodovi

ale jemu jsi umožnil, aby Tě rukama bezbožníků přibil na kříž a usmrtil.

Tak se nyní ve svatém přijímání vydáváš 

– své tělo a svou krev –

mně, hříšnému,

prosíš mne, abych Ti dal napít ze své studny,

z vody, z pozemského života, který nyní opět proměňuješ,

stáváš se pro mne, věřícího v Tvou svátostnou přítomnost,

nadějí, že se „jinou cestou vrátím domů“

– do nebe.

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...