neděle 21. ledna 2018

Matrikový katolík a věřící




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




3. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí


LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR


První mešní čtení je adhortativní: Apoštol píše v druhé části listu do Říma – a to je část věnovaná didaskalii – jak žít z moci tajemství svatého křtu, který mnozí mohli přijmout po jeho kázání. Již tehdy mohlo být tradicí přijímat křest na místě Ježíšova křtu, ve výročí této události naší spásy, nejen v okruhu velikonočním, ale i vánočním.

Svatý Pavel představuje povinnosti křesťana.  Je duchovním vůdcem pro Římany, aby se nestali po vstupu do Církve „matrikovými katolíky“, ale nositeli Ducha svatého „pneumatoforoi“. Píše o praktických povinnostech křesťana a rozvádí poučení o vzájemné lásce, která nás má v Kristově království spojovat. Varuje před pomstychtivostí a naopak nabádá k tomu, abychom zlé opláceli láskou a přemáhali zlo dobrem.


V evangeliu podle sepsání svatého Matouše je novokřtěncům představena misijní činnost Ježíšova: náš Spasitel sestupuje s hory poblíž Kafarnaua. Přistupuje k němu malomocný a prosí o uzdravení. Ježíš překračuje všechny zákony judaismu a dotýká se jej, Překračuje „lékařské zákony“ a uzdravuje jej.  V očích i srdci malomocného, před jeho uzdravením je Božím Synem, proto jej adoruje: padá před ním na zem, když jej prosí o uzdravení.

Náš Pán Ježíš je milosrdný divotvůrce. Jeho zázraky dokládají jeho všemohoucnost a božství. Požadují víru a také ji odůvodňují. Nevěru naopak postihne přísný trest. Příkladem pokorné víry je pohanský setník, který zahanbuje nevěřící Izrael.

Pokřtěný má podobně přinášet poznání božství člověka Ježíše z Nazareta těm, které mu Bůh posílá. Má jim předávat vyznání víry, kterému se slovem i životem naučil v přípravě na křest.

Nyní Církev je povolána Ježíšem reprezentovat jeho milosrdenství a spravedlnost. V Symbolu vyznáváme:
„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.

Svatý otec Benedikt XVI. o živé víře rozjímal podle tohoto článku víry v homilii při mši svaté, kdy předával novým kardinálům jejich insignie, kdy je posílal jako „první z pokřtěných“ do světa.

„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.
Tato slova, která budou za chvíli pronášet noví kardinálové při slavnostním vyznání víry, jsou součástí nicejsko-konstantinopolského kréda, syntézy víry Církve, kterou obdržel každý při křtu. Jedině vyznáváním a uchováváním tohoto pravidla pravdy jsme Pánovými učedníky. Na této konzistoři bych se chtěl pozastavit u termínu „katolický“ (v českém misálu je přeloženo slovem „všeobecný“), který vyjadřuje podstatný rys Církve a jejího poslání. Pojednání by mohlo být dlouhé a dalo by se pojmout z různých hledisek. Dnes poukáži na pár myšlenek.

Tyto charakteristické rysy Církve odpovídají Božímu plánu, jak praví Katechismus katolické církve: „Je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná); on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků“ Církev je tedy katolická, protože Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“, přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá: „Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“.
Tato všeobecná perspektiva vyplývá mimo jiné z toho, že Ježíš prezentuje sebe samého nejenom jako „Syna Davidova“, ale také jako „Syna člověka“, jak jsme slyšeli v úryvku z evangelia, které se před okamžikem četlo. Titul „Syn člověka“, který je ve slovníku židovské apokalyptické literatury inspirován vizí dějin z knihy proroka Daniela, odkazuje na osobnost, která přijde „s nebeskými oblaky“ a je obrazem, který předpovídá zcela nové království, nesené nikoli lidskou mocí, nýbrž pravou mocí pocházející od Boha. Ježíš používá tento bohatý a složitý výraz a vztahuje jej sám na Sebe, aby manifestoval pravý charakter Svého mesiášství jakožto poslání určeného celému člověku a každému člověku a překonávajícího každý etnický, národnostní a náboženský partikularismus. Následováním Ježíše, svolením ke vtažení do Jeho lidství a tedy do společenství s Bohem, vstupuje se do tohoto nového království, které Církev zvěstuje a předjímá a které překonává zlomkovitost a rozptýlenost.

Ježíš pak posílá svoji Církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“. Všeobecnost Církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Církev je tak od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každý z nich rozumí jakoby slyšel svůj rodný jazyk. Od toho dne Církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“. Všeobecné poslání Církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém.

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“. Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou Církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice.


Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.
Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“
Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.
Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.
Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:




V prvním čtení z knihy proroka Jonáše je katechumen – nyní novokřtěnec volán, aby jako svatý prorok šel i on cestou spásy: cestou rozmnožování hřivny křestní víry. Tou je přijetí povolání vyjít ze svého bezpečí do „svého“ Ninive.

   Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!"¨

   Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.
   Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.

Svatý David  zpívá žalmovou píseň, která je prosbou o uskutečnění smyslu jeho života: plnit Boží vůli, nikoli svou, chodit po cestě kříže a vzkříšení Mesiáše, v němž nyní tento světec již jasně poznává Ježíše z Nazareta.


Ukaž mi své cesty, Hospodine!




Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. 

Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.


Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách.

Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. 

Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!




Po svatém křtu již nic z pozemských věcí není cílem života katolického křesťana. Ani manželství, ani bolest, ani ekonomika a majetek ani radosti tohoto světa, jak píše Apoštol v prvním listu do Korinta:¨


Říkám, bratři, toto: Čas je krátký.
   Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.


Svatý Marek zaznamenává ve svém evangeliu povolání prvních učedníků. Tak byl Ježíšem povolán ten, kdo je nyní jako pokřtěný povolán jít ve stopách Ježíšových a pokorně říci: „Pojď za mnou! – do Církve, k Ježíši, Pánu mého života!“

Evangelium této neděle, řekl o svátku Obrácení svatého Pavla papež Benedikt XVI., dává zaznít slovům prvního Ježíšova kázání v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu!“. A právě na dnešek připadl svátek Obrácení svatého Pavla. Je to šťastná shoda, která nám uprostřed probíhajícího Roku svatého Pavla pomůže porozumět pravému významu evangelního obrácení „ metanoia “ pohlédneme-li na apoštolovu zkušenost. Popravdě řečeno, v Pavlově případě někteří raději nepoužívají výraz obrácení, protože on „ jak tvrdí „ už věřícím byl, ba dokonce byl horlivým židem, a proto nepřecházel od nevěry k víře, od model k Bohu, a nemusel ani opouštět židovskou víru, aby mohl přijmout Krista. Zkušenost Apoštola však skutečně může být autentickým vzorem křesťanského obrácení.

To Pavlovo uzrálo na setkání se vzkříšeným Kristem. Toto setkání mu radikálně změnilo život. Na cestě do Damašku u něho došlo k tomu, co Ježíš požaduje v dnešním evangeliu. Šavel se obrátil, protože díky božskému světlu „uvěřil evangeliu“. V tom spočívá jeho i naše obrácení: ve víře v Ježíše zabitého a vzkříšeného a v otevření se svitu jeho božské milosti. Tehdy Pavel pochopil, že jeho spása nezávisí na dobrých skutcích vykonaných podle zákona, ale na skutečnosti, že Ježíš také pro něho „ pronásledovatele - zemřel a byl i je vzkříšen. Tato pravda, která díky křtu osvěcuje existenci každého křesťana, naprosto převrací náš způsob života. Obrátit se znamená i pro každého z nás věřit, že Ježíš „obětoval sám sebe pro mne“, když zemřel na kříži, vstal z mrtvých a žije se mnou a ve mně. Svěřím-li se moci jeho odpuštění, nechám-li se od Něho vzít za ruku, mohu vyjít z tekutých písků pýchy a hříchu, lži a smutku, egoismu a každého falešného bezpečí, abych poznával a žil bohatství jeho lásky.

… My křesťané jsme jistě dosud nedošli k cíli úplné jednoty, ale necháme-li se uchvátit Pánem Ježíšem, určitě jej dosáhneme.

   Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho.
   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, Bazilika svatého. Petra 24. 11. AD MMXII
Katechismus katolické Církve, KKC, 811;
Lumen Gentium 13


O. Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Takovou víru – na dálku uzdrav, Kyrie, mého služebníka, prosí Centurion –

jsi dosud v izraelském národě nenašel,

Ježíši obdivující víru v Tebe,

již vyznal tento pohanský okupant tehdy vyvoleného lidu Izraele.

Tohoto národa se dotýkáš – je nečistý jako onen malomocný,

kteréhos proti tóře jako pravá Tóra, jako Otcova moudrost, Logos, uzdravil.

Z tohoto národa si voláš první učedníky:

z „matrikových judaistů“ sis, Ty, Boží Logos,

předem připravil, předurčil, ty, kdo očekávají v temnotě kultury smrti světlo, Mesiáše,

jenž prozáří temnoty smrti a hříchu a přemůže satana,

který se zmocňuje okupovaného národa.

Nyní stojíš před nimi a říkáš:

Udělám z vás rybáře lidí.

Budete se starat o spásu duší,

a tak zachráníte národ a svět.

Nyní přicházíš, Svatý svatých v mysteriu,

které září často jen symbolizované věčným světlem a obklopené temnotou chrámů a kaplí.

Opuštěn od těch, kdo by kvůli Matce, matrice, Církve měli přijít a adorovat Tě,

čerpat světlo a předávat je svému národu a světu.

Nyní přicházíš do srdcí svých věrných, kteří při této mši svaté řekli:

„Věřím! -

Věřím, že mne voláš, abych uprostřed „matrikových katolíků“ byl věřícím,

přijímajícím Tě v čistotě srdce

a v ochotě žít jen pro Tebe a Tvou Církev v naší zemi."

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...