Volba pana prezidenta Miloše Zemana

Oktolog

Otec Vladimír:

Požehnání Boží ať provází naše večerní setkání dnes v sobotu před třetí nedělí po Epifanii.

Příští týden touto dobou už bychom měli vědět, zda bude pan prezident Miloš Zeman zvolen na příští období.

Každá z nás nese odpovědnost za číření Království Ježíše Krista v našich rodinách, pozemských i duchovních, v našich farnostech, obcích, v našem národě, v národech bolestně se sjednocující Evropy a hledající pravou úroveň a základ svého politického sjednocení.

Dříve, než se rozjedeme zítra do posvátné služby ve farnostech naší vlasti, otevřme tento Oktolog, rozhovor nás osmi, který se bude moci během celého příštího týdne. Otče Oldřichu?

Otec Oldřich:

Situace a výsledek prezidentské volby je zvláště závažný pro své důsledky především vzhledem k naší vlasti, k další cestě našeho národa: povede buď k počátku řízené destrukce, nebo k povolné konsolidaci, jejíž zárukou je, přes všechny možné výhrady k jeho osobě a k jeho nepopiratelným slabostech náš pan prezident Miloš Zeman. „Kdo jsem však já, abych soudil,“ jak řekl jeden papež.

Přesto je potřeba nikoli soudit pana Zemana či Drahoše, ale rozlišovat, kam vede přesvědčení, či jeho absence, každého z nich náš národ. 

Jistěže není v naší ústavě zakotven prezidentský systém, přesto je v očích národa brán prezident jako autorita, ideová autorita… a v posledku je velitelem branných sil nesoucím odpovědnost v čase ohrožení vlasti.

Zeptám se Vás všech, Carissimi, koho budete volit v druhém kole prezidentských voleb, které nastane za týden v pátek a proč?

Bratr Juniper:

Já budu volit Zemana. Rád bych volil křesťana, který má dobrou rodinu a chodí ke svátostem.

„Slušní lidé“ jako je pan Drahoš, nejsou zárukou ničeho.

Král Kýros, o jehož mravních kvalitách a zbožnosti z Písma svatého nic nevíme, povolil židům opět postavit chrám a všem v království nařídil, aby n to přispěli. Tím nemíním restituce, ale svobodný život ve spořádané rodině.

Volba pana prezidenta Miloše Zemana

(pokračování)

Oktolog

Otec Vladimír:

Požehnání Boží ať provází naše večerní setkání dnes v sobotu před třetí nedělí po Epifanii.

Příští týden touto dobou už bychom měli vědět, zda bude pan prezident Miloš Zeman zvolen na příští období.

Každý z nás nese odpovědnost za šíření Království Ježíše Krista v našich rodinách, pozemských i duchovních, v našich farnostech, obcích, v našem národě, v národech bolestně se sjednocující Evropy a hledající pravou úroveň a základ svého politického sjednocení.

Dříve, než se rozjedeme zítra do posvátné služby ve farnostech naší vlasti, otevřme tento Oktolog, rozhovor nás osmi, který se bude moci rozvíjet během celého příštího týdne. Otče Oldřichu?

Otec Oldřich:

Situace a výsledek prezidentské volby je zvláště závažný pro své důsledky především vzhledem k naší vlasti, k další cestě našeho národa: povede buď k počátku řízené destrukce, nebo k povolné konsolidaci, jejíž zárukou je, přes všechny možné výhrady k jeho osobě a k jeho nepopiratelným slabostech, náš pan prezident Miloš Zeman. - „Kdo jsem však já, abych soudil,“ jak řekl jeden papež.¨

Přesto je potřeba nikoli soudit pana Zemana či Drahoše, ale rozlišovat, kam vede přesvědčení, či jeho absence u každého z nich náš národ. Jistěže není v naší ústavě zakotven prezidentský systém, přesto je v očích národa brán prezident jako autorita, ideová autorita… a v posledku je velitelem branných sil nesoucím odpovědnost v čase ohrožení vlasti.

Zeptám se Vás všech, Carissimi, koho budete volit v druhém kole prezidentských voleb, které nastane za týden v pátek a proč?

Bratr Juniper:

Já budu volit Zemana. Raději bych jistě volil křesťana, který má dobrou rodinu a chodí ke svátostem.

„Slušní lidé“ jako je pan Drahoš, nejsou zárukou ničeho.

Král Kýros, o jehož mravních kvalitách a zbožnosti z Písma svatého nic nevíme, povolil židům opět postavit chrám a všem v království nařídil, aby na to přispěli. Tím nemíním restituce, ale svobodný život ve spořádané rodině.

bratr Lupicinus:

Pán Ježíš při svém odsouzení říká Pilátovi: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“. Bůh tedy dává Pilátovi - státnímu představiteli - moc a on z Božího dopuštění odsuzuje Ježíše na smrt. Tak hroznou věc Bůh pro naše hříchy dopouští!

Otec Oldřich:

Jak to tedy je potom s invazí muslimů do Evropy? Také ji Bůh dopustil pro naše hříchy?

bratr Lupicinus:

Asi ano, protože muslimové děti mají a my vlastní děti zabíjíme, jejich matky je zabíjejí ve svém lůně. A kdo myslíte, že na nás u Božího trůnu žaluje o pomstu? Naše vlastní děti!

bratr Modestus:

Vrátil jsem se právě z Moravy a slyšel jsem tam:

„Tož mně je to jasné!

Pan Zeman se vždy klonil k Východu a tam se stavjajú 1000 nových kostelů ročně.

A na Západě jich 1000 búrajú nebo predajú!

Tak čo to tu rešíme?“¨

Otec Oldřich:

Mnozí jakoby si neuvědomovali – a nejbolestnější je, že často to jsou ti, kdo ve společnosti mají reprezentovat prozíravost, dokonce bych řekl Boží Prozřetelnost – že se Evropa a církevní společenství v Evropě nacházejí v těžké naukové, morální, v duchovní krizi.

Jak mohou pak dobře vidět a posoudit pravé a předstírané kvality kandidátů na prezidentský úřad?

bratr Lupicinus:

Razit v této době tezi o nutnosti slušného člověk na Pražském hradě je  - při veškerých výhradách k vyjadřování našich vrcholných politiků – nejen pana prezidenta, ale i mnohých jeho politických soupeřů - naprostým zmatením hodnot.

Proto také někteří i z řad nevěřících argumentují slušností a neschopností, případně zradou, pana Chamberlaina a neslušností a schopností zachránit Evropu u pana Winstona Churchilla.

bratr Akvilinus:

Pak není divu, že domáhání se návratu církevního majetku, „krádeže spáchané za bílého dne“, přesněji řečeno loupeže oné dubnové noci roku 1950, odmítá většina společnosti jako nespravedlnost církevního společenství vůči ní. – Když křesťané nejsou schopni před jednáním o návratu ukořistěného majetku Církve ukázat obecně i osobně pravé měřítko hodnot v křesťanském životě: jaká duchovní obnova by spravedlivému návratu uloupené věci předcházela, jaké velké požehnání a sjednocení národa by nastalo!

bratr Adeodatus:

Není právě volba prezidenta Zemana dokladem, že Bůh nás vybízí k této změně smýšlení, nás nespravedlivě oloupené křesťany?

bratr Juniper:

Změna smýšlení je potřebná, aby nastal od pohledu na manželství. Je již obecně rozšířené, že ani církevně uzavřené manželství není nerozlučné. Už se začíná brát jako další pokrytectví, že i toto manželství lze prohlásit za neplatné… pro nedostatečnou přípravu, pro další a další důvody, které dříve byly naopak prubířským kamenem věrnosti, vycházejícím ze závazného manželského slibu daného před Bohem, který se nenechá posmívat.

Otec Oldřich:

A to ještě díky polskému episkopátu nemusíme zmiňovat již úplně ateizovanou takzvanou pastoraci rozvedených, kdy cizoložství není pokládáno za hřích.

Právem se říká, že národ má takové kněze, jaké si zaslouží. Možná by bylo i dobré říci: jaké si ve svých rodinách, obcích, školách a farnostech vychová.

V tomto smyslu je pan prezident Miloš Zeman v jedné řadě s tímto proudem těch, kteří nepřijímají křesťanskou manželskou morálku a případně podle ní nežijí.

Bratr Modestus:

Chtěl bych zmínit jinou věc, která je rovněž infikována do národa, který byl tolik zasažen ateizací: neschopnost odpustit.

 Jistěže se v posuzování prezidentských kandidátů rovněž zmiňovala tato vlastnost, neřest a hřích, ale myslím, že bychom se měli především zahledět do svých řad – posvěcených služebníků Církve, zda jsme pro naše politiky odpovídajícím vzorem.

Naše schopnost odpouštět, již čerpáme od Ježíše, našeho Pána, by se měla projevit ještě dříve, než proneseme soud o kterémkoli kandidátovi.

Otec Vladimír:

… měla by být především vzorem a vybídkou k našemu národu. Není tak docela pravda, podle mého názoru, že by byl národ rozdělen mezi odpůrce a stoupence prezidenta Miloše Zemana.

Je především rozdělen ďáblem na ty, kdo nechtějí odpustit a ty, kdo toho jsou jako skuteční křesťané schopni, a proto přijímají výsledek prezidentské volby s oním nadhledem, který dává pouze víra v Ježíše Krista a v jeho zmrtvýchvstání.

Malomocenství bývalé Evropské unie

Oktolog

Otec Oldřich: 
V sobotu 5. února mohl bratr Lupicinus být blíže událostem, které se odehrály ve slovanské lužickosrbské Chotěbuzi. Slovanské proto, že i když se podle slov jednoho z místních duchovních správců, ke slovanské národnosti hlásí používáním jazyka asi 8 000 obyvatel tohoto regionu, většina ostatních, ač srbštinu nepoužívají nebo neznají, přesto vnímá své slovanské kořeny. V Chotěbuzi – druhém největším městě kraje - se sešlo u místního kostela asi pět tisíc občanů. Jednalo se skutečně o občany, kteří nepředstavovali žádné politické uskupení. Což lze vidět na filmových záběrech.  Protestovali proti vládě, která nechává a svou nečinností podporuje rozbroje mezi imigranty z Afriky či Asie. (Zdaleka se nejedná o uprchlíky před válkou či náboženským pronásledováním. Těch je v Německu mizivá menšina. A takoví by měli přejít do azylových center své sousední země, kde by jim pronásledování nehrozilo, a nikoli ilegálně překročit hranice).

Demonstrace, která se odehrála v srbské Lužici, se liší od dosavadních, které v daleko větší míře probíhaly v nedávné době ve větších německých městech. Spíše se jí podobají nepokoje, které sílí v středoitalské čtyřicetitisícové Maceratě kvůli hrůzné sadistické vraždě, kterou na patnáctileté Italce spáchal Nigerijec.

Je předzvěstí spíše občanské než politické revolty.

Chtěl bych se Vás zeptat, jak vnímáte tento stupeň krize současné Evropské unie.

Bratr Lupicinus:

Obě místa, na nichž tyto revolty propukají, jsou centrem života katolické Církve daného kraje. V Maceratě ovšem dokonce během demonstrací uzavírají kostely…

Tím chci říci, že tato občanská krize se velmi úzce navazuje na krizi Církve v Evropě.

Bratr Akvilinus:

Evropská unie byla Otci zakladateli položena na křesťanském katolickém základu. O tomto se ovšem dnes mlčí. I o symbolech: modré unijní vlajky symbolizující – včetně hvězd - prosbu o ochranu k Panně Marii i touhu jí celé dílo evropské obnovy katolických států zasvětit.

Odtud bychom měli vyjít  - ex fontibus – od pramenů, základů, na nichž stojí tato stavba Evropského domu, abychom se zorientovali v současné krizi.

Bratr Juniper:

Ovšem je potřeba dodat, že „diabolos est simia Dei“ („ďábel je opicí Boží, jeho napodobovatelem“, poznámka O. Oldřicha) – že totiž založení Porúrské unie, Evropského hospodářského společenství a nakonec současné Unie je přisuzováno satanovi – v podání zednářských plánů na konečné řešení otázky „katolických států“. Myslím tím i plán toho, který stojí jako temný duchovní otec za současnou snahou „obohacení“ a výměny bílého obyvatelstva Evropy za černochy a Asiaty, šlechtice Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, jehož myšlenky převzali další destruktivní ideologie, čítaje v to Adolfa Hitlera či německé politiky, kteří se vědomě a chtěně na Kalergiho plánu dnes v Německu potažmo v dalších státech Unie angažují. Mimoto byla tato umělá migrace schválena oficiálně v OSN již v roce 2000. Mohli bychom tedy politiky rozčlenit na ty, kteří jsou aktivními či poslušnými vykonavateli této směrnice a na ty, kteří se zastrašeně či statečně brání.

Bratr Modestus:

K těm, kteří se chtěně či váhavě podílejí na tomto plánovaném masovém sociálním a rasovém inženýrství, je třeba přičíst ty, kteří byli ve francouzském revolučním parlamentu po roce 1790 nazýváni „bahnem“ – byli to ti, kdo se podle osobních výhod přikláněli na tu či onu stranu. V tomto případě ovšem je v pozadí zisk nikoli jen kariérní či společenský, ale majetkový a finanční. Současný obchod s lidmi – Afričany a Asiaty – je pro pašeráckou mafii a pro organizace na ní napojené – včetně našich – zdrojem největších finančních zisků, větších než distribuce omamných drog a pornografie. Což byly dosud největší zdroje příjmů pro člověka zaprodaného démonu chtivosti po penězích.

Bratr Akvilinus:

Tím se formuluje odpověď na Vaši „quaestio“, Otče Oldřichu:

Krize současné Evropské unie, která už expanduje do občanské revolty, přesahující poltické cíle, tedy už k občanské nespokojenosti in genere, což bývá roznětkou občanských válek, je „rajská pýcha“ těch, kdo chtějí ovládat druhé, a to vedeni démonem sebelásky, nenávistí k nezištné lásce, kterou Bůh projevil a dal v Ježíši Kristu a zpřítomňuje ji ve společenství hříšníků, jež posiluje v nebeské a pozemské instituci Církve; i těch, kteří projektovali tuto zvrácenou a do zkázy vedoucí touhu do vnější masové formy „genetického inženýrství“. Postavili se tak zdánlivě na roveň Bohu. Tedy na místo satana, podobně jako tomu bylo u prarodičů v ráji.

K těmto pak je třeba připočíst nemocné, stojící na úvodních stupních zkázy své duše i duší bližních, a tím i zkázy rodin, obcí, států a soustátí, jímž Evropská unie je: nemocné touhou po penězích.

Bratr Adeodatus:

Možná zasahuji nevhodně do hledání odpovědi na otázku, která nás má vést k východisku z krize současné Unie…

Jsem přesvědčen, že Evropská unie již neexistuje. Myslím, že hovoříme o tématu, jehož obsah se již značně posunul, a proto řešení, které bychom nyní mohli nalézat, by bylo zpozdilé, neaktuální, přišlo by pozdě.

Otec Vladimír:

Co myslíš tím, že Evropská unie již neexistuje, bratře Adeodate?

Bratr Adeodatus:

Vycházím z definice státního zřízení: jedna vláda, jeden lid, jedno území.

Jednu vládu Evropská unie má, stále více centralizující sebe i poddané obyvatelstvo. Jeden lid v Evropské unii je, jenže nyní se začínají ukazovat rozdíly a chtěné diference: tendence chránit křesťanské, národní, rodinné hodnoty. A Unii, která se stala příkladem rozvinutého socialismu států jednoho svazu, chybí podobně jako dříve Svazu sovětských socialistických republik ideová jednota, jež by tyto třecí plochy vyhladila a opět evropské státy sjednotila. Marxisticky ladění představitelé tzv. pravicových či levicových stran marně hledají ve snaze o záchranu jednotící ideu v hospodářském pokroku – pro který jsou ochotni obětovat vlastní víru - tedy spásu své duše - i národ a funkční rodinu. Někteří marně používají návnady peněz v dotacích a grantech. Či peněz jako formy náboženského a politického nátlaku k zachování jednoty.

To obojí je ovšem pouze krizí vlády a krizí v řadách obyvatelstva.

Kritický bod překročení krize je ovšem konec existence státu z důvodů ztráty území. V tomto případě zrušení hranic státu Evropské unie, které se projevilo, když německá kancléřka pozvala tzv. uprchlíky ze Sýrie přes několik jiných států, a především přes hranici Unie, do Německa, aniž by tyto hranice přešli: v té chvíli hranice neexistovaly a od té doby stále neexistují. Pohraničníci a policisté se museli bezmocně dívat na často agresivní dav, který jako invazijní občanské vojsko procházel přes otevřené území bývalého soustátí, jak je to vidět na množství filmových záběrů a jak je slyšet od očitých svědků, i politiků, kteří se o této neskutečné tragédii Evropy jeli přesvědčit na bývalé hranice osobně.

Stát, který nemá hranice, neexistuje. Evropská unie je již tři roky nemá.

Je minulostí. Její instituce, zákony, výkonná moc ještě do určité mír funguje, ale tak to bývá častěji při zhroucení každé říše. Tak tomu bylo i při pádu Římské říše.

Imigranti přelézali již hradby města Říma, zatímco zasedal a rokoval římský senát…

Otec Michael:

Carissimi! Budeme muset již dnes končit náš Oktolog.

Malomocný z evangelia této neděle byl uzdraven Ježíšem.

Ať hroutící či již zhroucená a na svou sebevraždu hledící Evropská unie má stále šanci povstat z prachu pýchy. Přestat pronásledovat Církev a křesťanství a jako Šavel z Tarzu uslyšet: "Proč mne pronásleduješ?" - Přijmout milost oslepnutí, nikoli osvícenství, a nechat se dovést do Damašku – ke křtu. 

Modleme se za milost záchrany našich rodin, farností, kněží, řeholníků a řeholnic, za záchranu národů v Evropě i Evropského domu, tohoto pošpiněného ideálu.

Jako ti, kteří byli dříve takto „málo mocní“, slabí v modlitbě a ve víře, že modlitbou můžeme změnit svá srdce i srdce zlých:

poklekněme k modlitbě!

http://leva-net.webnode.cz/news/tommy-robinson-v-chotebuzi-demaskuje-praktiky-skutecnych-fasistu/

https://www.hlavnespravy.sk/taliansky-kriminalista-nasej-zmrzacenej-pamele-s-najvacsou-pravdepodobnostou-vrah-zjedol-srdce-ako-trofej/1310870

https://www.youtube.com/watch?time_continue=845&v=FgY7diYQnPE

http://www.pi-news.net/2018/02/cottbus-5-000-demonstranten-gegen-die-gewaltinvasion/

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Dominica Quinquagesima, Druhá neděle po Devítníku:

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třetím liturgickým kázáním svatého Pavla po předchozích dvou epištolách minulých nedělí vrcholí naše předpostní příprava. Úryvek z prvního listu do Korinta je slavnou ouverturou Apoštolovy nauky o charismatickém Těle Kristově, o Církvi – částí takzvané Velepísně lásky. První jeho kázání o neděli Devítníku požadovalo připravenost na tuhý zápas, druhé kladlo důraz na vytrvalost. Třetí zdůrazňuje lásku, která má provázet a oživovat naše zápasy a oběti. Žádná ctnost nemá pravou cenu před Bohem a není zárukou spásy, pokud není spojena s láskou, kterou dává srdci Duch Svatý. Láska je pravou podobou všech ctností a zajišťuje jim přetrvání do věčnosti.

Při průvodu ke čtení evangelia, stupňovém zpěvu, Graduale, vyslovuje svatý Žalmista díky za Boží lásku projevenou ve vykupitelském díle: Ty jsi Bůh, který koná divy, proslavil jsi mezi národy svou moc; svým ramenem jsi vysvobodil svůj lid, Jakubovy a Josefovy syny.

V předpostním zpěvu zvaném Tractus, který se v tomto období zpívá na místě evangelního alelujového verše, pokračuje svatý David v díkůvzdání: Jásejte Bohu všechny země, služte Pánu s radostí, předstupujte před něho s plesáním. Pamatujte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, nikoliv my sami, jsme jeho lid a ovce jeho pastvy.

V evangeliu podle sepsání svatého Lukáše náš Pán Ježíš Kristus prorokuje v závěru své Velké cesty před vstupem do Jeruzaléma o tom, že bude odsouzen, umučen, že zemře a poté třetího dne vstane z mrtvých. Uvádí nás tímto proroctvím do postní doby, k sestupu do „prachu, v něž se obracejí těla, která čeká skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání Poslední soud. A to je jedno z témat blížící se Popeleční středy. Celý úryvek tohoto evangelia je úvodem k postní době: učedníci nerozumějí Ježíšovým slovům, jejich mysl je zastřena pro vnímání duchovní skutečnosti Ježíšovy smrti a pravého křesťanského materialismu, jehož výchozím bodem je zmrtvýchvstání našeho Pána. Náš Spasitel jasně předpovídá své budoucí utrpení, ale učedníci nic nechápou. Proto je potřeba, aby nám Pán otevřel zrak, podobně jako slepému u Jericha. Musíme si osvojit jeho naléhavou prosbu: Pane, ať vidím!

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

6. neděle v mezidobí

Tématem dnešních liturgických čtení je malomocenství, a to nejen jako nemoc, ale i jako exkomunikace, vyčlenění ze společnosti a z judaistického náboženství. Ježíš přichází obojí překonat, nemoc, za níž se skrývá smrt, i judaismus, který  - naplněním nového měchu novým vínem, překoná založením nikoli již náboženství sensu stricto, ale křesťanstvím: sám Bůh, Tóra, jíž je Boží Syn, v Něm přichází a zachrání nás. Čtení z třetí knihy Mojžíšovy nás seznamuje jak s „židovskými starožitnostmi“, tak i s judaistickou exkomunikací.

Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi:
   "Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží.
   Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor."

Přikrytím hříchu, o němž zpívá Žalmista není určité částečné odpuštění, jak zlehčoval zahlazení hříchů ve svátosti smíření P. Martin Luther, ale konstatování starozákonních uzdravení nemocí a obětí za hřích: příprava na příchod, přivedení slepce, který volá u Jericha. Poznává v Ježíšovi Mesiáše, a proto svou slepotu může více a více vnímat jako malomocenství Staré smlouvy. Útočištěm nazývá Mesiáše, jehož čeká, jehož pomoci se dovolává:¨

Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti", a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.


Horliter pro Tóru, Šavel z Tarzu, byl zcela proniknut zachováváním předpisů judaismu o stolování, o vzájemné komunikaci, o sobotním zachovávání pracovního klidu. Po konverzi, po vylit oslňujícího světla Ducha Ježíšova a Otcova u Damašku, poznal, že pravou Tóru pronásledoval, a proto nyní vybízí, aby se dělo vše předchozí – jídlo, pití, jednání, podle Logu, podle Vtěleného Slova, Vtělené moudrosti. Duch svatý v Církvi je nyní arbitrem jednání, které má Jeho dynamiku, Jeho moc, moc Ježíšova zmrtvýchvstání. Proto píše Apoštol v prvním listu Korinťanům tato slova k jejich i naší spáse: 

Bratři!
   Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.
   Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista

O těchto nedělích, uvedl dnešní evangelní úryvek Svatý otec Benedikt XVI., nám svatý Marek podává k úvaze řadu různých zázračných uzdravení, z nichž bylo dnes představeno jedno velmi výjimečné, totiž uzdravení malomocného, který přistoupil k Ježíšovi, poklekl a poprosil ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Ježíš s ním měl soucit, vztáhl ruku a řekl mu: „Chci, buď čistý!“. Nato došlo k uzdravení onoho člověka, kterému Ježíš přikázal, aby o tom nikomu neříkal, ale šel se ukázat kněžím a přinesl oběť podle předpisů Mojžíšského zákona. Onen uzdravený malomocný však nedokázal mlčet, ba dokonce začal hlásat všem, co se mu přihodilo, takže ze všech stran - jak líčí evangelista - začalo přicházet k Ježíšovi ještě více nemocných, což jej přimělo zůstat mimo město, aby neuvázl v obležení mezi lidmi.

Ježíš malomocnému řekl: „Buď čistý!“. Podle starého židovského zákona byla lepra považována nejen za chorobu, nýbrž za nejtěžší formu „nečistoty“ z hlediska náboženského kultu. Kněžím proto příslušelo ji diagnostikovat a nemocného prohlásit nečistým, takže se musel vzdálit ze společenství a zůstat mimo své obydlí až do eventuálního a dobře prověřeného uzdravení. Lepra tedy představovala určitý druh náboženské i občanské smrti, a její vyléčení bylo jakýmsi vzkříšením. V malomocenství je možné spatřovat symbol hříchu, který je pravou nečistotou srdce, schopnou vzdálit nás od Boha. Tím, co nás odděluje od Boha, jak to chápaly staré normy, proto není fyzická choroba lepry, nýbrž vina, tedy duchovní a morální zlo. Proto Žalmista zvolá: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt“. A potom obrácen k Bohu praví: „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti. A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem“. Hříchy, kterých se dopouštíme, nás vzdalují od Boha a nejsou-li pokorně vyznány v důvěře v Boží milosrdenství, vedou až k tomu, že způsobí smrt duše. Tento zázrak proto nabývá velkého symbolického významu. Ježíš, jak předpověděl svatý Izajáš, je Služebníkem Páně, který „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“. Ve svém umučení se stane jakoby malomocným, znečištěným našimi hříchy a oddělený od Boha: to všechno činí z lásky, aby nám vymohl smíření, odpuštění a spásu. Ve svátosti pokání nás ukřižovaný a vzkříšený Kristus očišťuje svým nekonečným milosrdenstvím, vrací nás do společenství s nebeským Otcem a s bratřími, obdarovává nás svou láskou, svou radostí a svým pokojem.

Nemoc je charakteristickou součástí lidského života, dokonce může představovat jeho realistickou metaforu, jak příznačně vyznává sv. Augustin v jedné své modlitbě: „Smiluj se nade mnou, Pane! Hleď, neskrývám své rány. Tys lékař, já jsem nemocný; tys milosrdný, já jsem ubohý“.

Kristus je pravý „lékař“ lidstva, kterého nebeský Otec poslal do světa, aby uzdravil člověka, poznamenaného na těle i na duchu hříchem a jeho následky. Právě o těchto nedělích nám evangelium představuje Ježíše, jenž se na počátku své veřejné činnosti zcela věnuje kázání a uzdravování nemocných v galilejských vesnicích. Nesčetná zázračná uzdravení, která koná na nemocných, potvrzují „radostnou zvěst“ o Božím království. Dnešní evangelijní úryvek vypráví o uzdravení malomocného a velmi výmluvně vyjadřuje intenzitu vztahu Boha k člověku, jež je shrnuta do úchvatného rozhovoru: „Chceš-li, můžeš mě očistit“, říká malomocný. „Chci, buď čist,“ odpovídá mu Ježíš, dotýká se ho rukou a zbavuje ho malomocenství. V tomto dialogu je soustředěna celá historie spásy: ono Ježíšovo gesto, ve kterém natáhne ruku a dotkne se ranami posetého těla prosícího člověka, dokonale ukazuje Boží vůli znovu uzdravit padlého tvora a navrátit mu život „v hojnosti“, život věčný, plný, šťastný. Kristus je Boží „ruka“ natažená k lidstvu, aby mu pomohla vyjít z tekutých písků nemoci a smrti a postavit se na nohy na pevné skále Boží lásky.

   K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn:
   Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví."
   On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přesto však chodili k němu lidé odevšad. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 12. února 2006; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5305;

a 15. února AD MMIX, na Náměstí svatého Petra

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10835

srov.: Svatý Augustin, Vyznání X, 39

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Stoupající cesta lásky

vede od zápasu na stadionu, jak jej líčí Tvůj Apoštol o neděli Devítník,

přes jeho příkladnou výzvu k vytrvalosti, jak nás seznámil se svou apoštolskou autobiografií,

až k velepísni lásky, která je obžalobou těch, kdo Tebe,

Ježíši, Boží ukřižovaná lásko,

nemilosrdně odsoudili, vedli k ukřižování,

nechali Tě římskou politickou a vojenskou mocí popravit

a pod křížem se Tobě, svému s tolika nadějemi očekávánému Mesiáši,

posmívali, rouhali se.

A Tvoji učedníci, ve chvíli, kdy o tomto všem svém utrpení a zvláště,

že poté třetího dne vstaneš z mrtvých,

nechápou a ani snad akusticky neslyší tato slova, která jsi důrazně pronesl.

Tím spíše nevnímá jejich srdce, jejich duše,

nyní předestřenou plnou autobiografii závěru Tvého pozemského života.

Proto jim Tvůj Otec připravil u brány Jericha na Mesiáše čekajícího slepce,

na nového Davida.

A Tvůj Duch mu vnuká, aby začal vyznávat Tvé božství 

– a v Tobě postupně

- a plněji po uzdravení – vzývat Božího Syna:

Tak jsou Tebou prorocky zváni apoštolové,

aby vyznali: byli jsme před chvílí slepí

šířili jsme nákazu malomocenství

- judaismus s jeho zákony, přikázáními a předpisy –

a tak přitakali satanu,

který chce sebevraždu, sebeexkomunikaci Evropy,

jejích států, národů a křesťanů.

Proto Tě prosíme za sebe i za ty,

kdo v současném rozkladu bývalé Evropské unie

svou roli nepochopili:

Ježíši, Synu Boží, zbav nás malomocenství víry v sebe, lásky k sobě!

Dej nám uvidět Tebe, trpícího v pronásledované evropské církvi!“

Amen.

Volba pana Tomio Okamury

(beseda Osmi – Oktolog)

Otec Vladimír: Četli jsme dnes evangelium podle sepsání svatého Matouše – podobenství našeho Pána a Spasitele Ježíše o pozvání na královskou svatbu...odtud bychom měli vyjít, aby slovo k volbám, které mají proběhnout na konci tohoto týdne, nebylo jako „z jiného světa“.

Otec Oldřich: Ano, četli jsme o odmítnutí tohoto pozvání ze strany oficiálních hostů, kteří mohli pocházet z vrstvy nobility tehdejšího doznívajícího kmenového zřízení, z rodů a významných rodin, jak tomu bývá i dnes. Vzpomeňme například na královskou svatbu asi před třinácti lety ve Španělsku, kde se sešla šlechta z Evropy i Zámoří… - A když by tak význační hosté odmítli přijít, je položena roznětka k mezinárodnímu konfliktu, v příběhu svatého evangelia patrně na provinční úrovni. Trest je hrozný. Mrtvá těla poslů – „apoštolů“ v městech, jejichž představitelé a zástupci odmítli přijít na svatební hostinu sousedního krále, jsou předzvěstí nikoli snad Lidic a Ležáků v oblasti Svaté země, ale spíše Sodomy a Gomory, a Ježíšem avizované hrozby Chorazinu, Bethsaidě a Kafarnau, pokud by se tato města neobrátila.

Otec Michael: Obrácení, „reforma reformans seipsum“ je líčena na pozadí ohlašované zkázy velkoměsta Ninive samotným prorokem Jonášem v souvislosti s jeho dozráváním k roli nikoli politického proroka, ale mluvčího Ducha Svatého. Je výzvou, abychom v současné duchovní krizi Evropy a Evropské unie nacházeli primární řešení v „dozrání proroka“. Totiž, aby každý z nás, Evropanů, dozrál v proroka typu Jonášova uprostřed živého, eucharistického a mystického společenství věřících. Mše svatá, slavená v kontinuitě Tradice, je zárukou tohoto dozrání. Ona je vlastně cestou k záchraně současné Evropy. Řečeno, podle spisu blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, ona, mše svatá, se má uprostřed záplavy vod potopy v Evropě stát „Horou proroků“ typu Jonášova -  a tak se vody zkázy změní ve vody křestní…

Otec Oldřich: Zcela Vám rozumím, Otče Michaeli, a souhlasím s Vámi i proto, že za Vašimi slovy stojí Váš život. Život milující adoraci Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní, život rozjímavé modlitby – příklad pro nás, ostatní kněze a služebníky Církve!

Přesto mně dovolte, abych doplnil: vyprazdňující se a prázdné kostely v současné Evropě, dražba kostelů a posvátných předmětů – dříve židům, dnes muslimům -poloprázdné či prázdní semináře, kláštery, které v úspěšně islamizované podstatné části Evropy jsou rovněž poloprázdné – až na několik výjimek – rušené samotnými řeholemi a nabízené sekulárním účelům… jen ve Španělsku se v této době podle jedné tiskové agentury zavírá každý měsíc jeden katolický klášter – to vše ukazuje na hlubokou krizi víry, křesťanství, lépe řečeno křesťanů, kteří Ježíše opustili.

Bratr Adeodatus: Když vystoupil Berengar z Tours se svým popíráním přítomnosti Ježíše v Nejsvětější svátosti, způsobil svým falešným učením války. Pomýleně se jim říká náboženské války. Spíš války zbloudilých filosofů a teologů!

Bratr Juniper: Do náboženské války tohoto typu – omlouvám se Vám, bratře Adeodate – tedy podle Vás do pseudonáboženské války, nás dnes vedou politikové podporující příchod muslimů.

Bratr Lupicinus: Vedou… jedná se spíš o zradu ideálu křesťanské Evropy a státního zřízení jednotlivých národních států či útvarů a státního zřízení Evropské unie jako celku.

Bratr Akvilinus: Vždy „princeps“ císařství, království a knížectví“ ve svých výnosech, dekretech ke svému jménu s pokorou připojovali „z Boží milosti“ – vládnoucí, mající podíl na službě lidu z Boží milosti, ne ze svých zásluh. Proto se vždy zodpovídali přednostně za své myšlenky, slova a skutky Bohu a pak teprve národu a státu.

Bratr Modestus: Věřím v „reformu reformy“. Věřím, že situace v Evropě není dosud ztracená. Věřím tomu, že každý člověk má přijmout výzvu novozákonního proroka, jakým byl v předobrazu Jonáš. Věřím, že je ještě Bohem daný čas na obrácení Evropanů a to těch, kdo chtějí svou kulturu ničit, a Neevropanů, kteří ji chtějí zničit.

Otec Vladimír: Většina z našeho národa, ale i z našich nejbližších sousedů v národech ve střední Evropě vnímá historický zlom, který nastal pro naši křesťanskou civilizaci. A do ní je třeba zahrnout i takzvanou ateistickou, konzumní společnost. Lze vycházet z evidentní obecné zkušenosti, že ten, kdo odmítá Boha, nauku a tajemství víry a Církev odmítá právem modly. Ovšem je zároveň ihned potřeba zdůraznit, že člověk, který odmítá modly a nepřijímá poznání pravého Boha, pravého poznání, není schopen v ohlušujícím lomozu své duše vnímat tajemství hlubší reality tohoto světa a nepozná společenství Církve, hříšníků naplněných a naplňovaných ve svátostech Duchem Božím, má v sobě nemoc, překážeku – předsudek, jak by řekl Sókratés, který má ve spolupráci s křestní milostí odstranit.

A tento komplex postojů se projevuje tím, že i ti, u nichž bychom to dnes nečekali, hájí skutečné duchovní křesťanské hodnoty, pravou křesťanskou morálku, křesťanské symboly, kostely a kaple a celkově křesťanskou kulturu proti agresivně nastupujícímu islámu…

Bratr Adeodatus: Zatímco ti, kdo by měli takto hájit křesťanství – a mají to v „popisu práce“ či na „firemním štítu“ jsou schopni křesťanskou nauku, morálku a kulturu zapírat, relativizovat nebo dokonce proti ní vystupovat ve prospěch islámu.

Bratr Juniper: Připomíná mně to, co říkáte Otče Vladimíre a bratře Adeodate, Ježíšovo slovo, že první budou posledními a poslední prvními.

Bratr Akvilinus: Nebo dokonce varovné Ježíšovo slovo: „Vám bude Boží království odňato a dáno…“

Bratr Lupicinus: …A ti, kteří byli posledními skutečně se stali prvními: pár vzdělanců jako svatý Lukáš, Jan, Marek, celník Lévi…a pak jedna z „jedniček“ židovských intelektuálů Šavel z Tarzu. – Přijali o Letnicích nebo v Církvi pečeť daru Ducha svatého. A elity, židovské elity, které Ježíše odsoudily na smrt, opravdu podle Jeho předpovědi ztratily první místo a dostaly poslední. Řeklo by se „zaspaly“, ujel jim vlak.

Otec Vladimír: Takto „zaspali“ mnozí, u nichž bychom to nečekali. Na místech, kde lidská duše nese až zdrcující zodpovědnost.

Otec Michael: Náš Pán ovšem ani v temnotě stínu smrti, myslím tím smrt křesťanské kultury a regionální civilizace, jaká nastala například za takzvané Francouzské revoluce v roce 1789 nebo za hrozné takzvané revoluce v roce 1917 v Rusku…

Otec Oldřich: …či v severní Africe, kde byla jedna z nejrozvinutějších křesťanských kultur a byla zničena islámem ihned v prvních expanzích postmohamedovské doby…

Otec Michael: …ano, nikdy náš Pán neopustil svou Církev. Dával jí proroky, jak jsme mluvili o "novozákonním" Jonášovi.

Těmi nynějšími proroky jsou kněží, řeholníci a řeholnice, stateční bratři a sestry z Božího lidu a zvláště jejich biskupové těžce zkoušené Sýrii, Iráku, Palestině, Jordánsku, Libanonu.

Otec Oldřich:  Jistě, ti i všichni jsou pevným a jasným hlasem, který by naši evropští biskupové a všichni věřící i hledající měli reflektovat, věřit mu více než cenzurovaným a tendenčním a manipulativním zprávám, ať pocházejí z takzvaných křesťanských medií či z „mainstreamu“.

Bratr Akvilinus: Vřele doporučuji číst svědectví premonstrátského kněze z Blízkého východu, jak jsme je nedávno slyšeli na Rádiu Vatikán či si přečíst knížku „Moje milovaná Sýrie“ od Otce patriarchy Řehoře III. Lahama, která vyšla letos v Karmelitánském nakladatelství.

Otec Oldřich: Takové informace šiřme a upozorňujme na hlas těch, kdo dávají pomýleným evropským politikům pravé svědectví, vycházející ze statečnosti říkat a psát pravdu za všech okolností – a bez finanční odměny, z odvahy kterou jim dává Duch Svatý a z pravdivého poznání reality o takzvaných utečencích, protože skutečných uprchlíků je nepatrné procento. A ti jsou právě vlastními i našimi dobrými představenými Církve i států vybízeni, aby se vrátili, statečně se podíleli jako praví muži na obraně svých rodin, státu a Církve, a tam, kde již je zpět od multikulturního teroristického seskupení organizovaného mafiemi, včetně státních a výzvědných služeb, již dobyto zpět území, aby se vrátili se a podíleli se případně vedli obnovu země a nešířili kulturu smrti, kterou by přijali – i jako křesťané či muslimové – v Evropě.

Bratr Modestus: Na tomto místě je třeba určitě velmi vyzdvihnout a ocenit postoje našeho českého kardinála Otce Dominika. Jako býval statečný v dobách, kdy „mainstream“ útočil pomluvami na hnutí Pro život, kdy jen zahraniční biskupové se účastnili modlitebního procesí, a on chtěl veřejně sloužit mši svatou pro účastníky Pochodu pro život, tak nyní jsou dva představitelé České a Moravské provincie, kteří se nebojí jasně vyjádřit postoj jako dobří pastýři Církve. Myslím tím interview s Otcem arcibiskupem Janem Graubnerem v Parlamentních listech v době, kdy začínala řízená migrace – článek s jeho výzvou „Stop migraci!“ - a nyní stále četnější a jednoznačná prohlášení Otce kardinála Dominika, která vyvrcholila jeho kázáním a přímluvami při letošní poutní svatováclavské mši svaté ve Staré Boleslavi. Podobný růst k postoji zodpovědného pastýře a pastýřů můžeme v Církvi vidět na mnohých příkladech těch, které právem považujeme za ctihodné, blahoslavené a svaté. Lze jen namátkou uvést přerod osobnosti Otce Františka kardinála Tomáška, papeže blahoslaveného Pia IX. či Otce Jindřicha Šimona Baara…ale je množství dalších příkladů. Každý, kdo s vírou přijímá v milosti posvěcující Svaté svatých, papežem počínaje posledním na okraji Církve, nejchudším z chudých konče, takto dozrává na cestě do nebe. U Otce kardinála Dominika můžeme tento růst ovšem vidět v posledních několika letech a zvláště měsících markantně.

Bratr Juniper: Dá se ovšem říci, že Církev i církevní společenství v naší zemi – tím myslím naše odloučené bratry a sestry – jako celek „zaspala“ dobu. Podobně jako tomu bylo u takzvaného revolučního roku 1848, při vzniku dělnického hnutí, socialistických a komunistických proudů, které následovaly, nebo při vzniku New Age ve dvacátých a třicátých letech minulého století, a zvláštně bolestně promarnila šanci v devadesátých letech. Nepružnost, nezralost, zahledění do sebe, falešné metody pastorace, dezorientace ohledně skutečných problémů ve společnosti, a dokonce i v Církvi, a už vůbec absence schopnosti zlu prevenovat vedla k tomu, že i nyní je málo pastýřů, kteří by vedli svěřené ke spáse.

Otec Michael: Tvá horlivost, bratře Junipere je jistě chvályhodná, ale v bolesti nad hříšníky ve svaté Církvi nesmíme opominut její božský charakter. Nejsme přece donatisté, věříme, že i nehodný, hříšný služebník – papež, biskup, kněz – vysluhuje platně svatá tajemství. To znamená, že spásu může přijmout každý, kdo opravdově hledá cestu vykoupení z moci satana.

Bratr Adeodatus: Každý z nás má nezpochybnitelnou vlastní zodpovědnost za svou nesmrtelnou duši.

Otec Vladimír: A je schopen a má se rozhodovat pro spásu svou i svých bližních, za něž před Trojjediným Bohem nese odpovědnost. A v dílčích rozhodnutích na této cestě ke spáse či k zavržení je skryta svatost všedního dne.

Jedním z takových všedních dnů je tento pátek a sobota. Parlamentní volby jsou potvrzením nebo popřením našeho hledání pravdy uprostřed milostí a hříchů naší společnosti, našeho českého národa.

Otec Michael: V Písmu svatém čteme: „Kdo hledá Boha, ten sílí!“ a svatá Terezie Benedikta od Kříže – předtím stoupenka fenomenologické filosofické metody – píše: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha!“

Otec Oldřich: První, co byste nám patrně, Otče Michaeli, řekl k metodě hledání Boha, v případě nynějších voleb, ke zodpovědnému hledání koho volit, je to, čím jste nám příkladem a k čemu vybízejí čeští a moravští biskupové v pastýřském listě: k modlitbě, adoraci.

Bratr Lupicinus: A to jistě neznamená oddrmolit nějakou modlitbičku, ale dát našemu Pánu lásku, aby On nám mohl dát svou milost rozhodování. A to je čas daný k modlitbě.

Bratr Akvilinus: Pokud na rovině přirozenosti je třeba alespoň půl hodiny „vzájemné empatie“, aby rozmlouvající mohli najít společnou mysl a srdce, pokud chtějí a jsou schopni, pak v rovině milosti platí jiná pravidla: Trojjediný Bůh mluví ihned a slyší nás ihned. My jsme na tom skutečně podstatně hůře. My tu půl hodinu, hodinu k rozmluvě s naším Pánem potřebujeme, abychom nešli ve svých rozhodnutích cestou své panovačnosti, ale jeho Království.

Bratr Adeodatus: A pak, když se rozhodneme na základě takovéto modlitby, pak se bude v našem národě šířit Boží království: spravedlnost, pokoj, statečnost vůči zlu, síla šířit svornost…

Otec Oldřich: Situace, v níž se náš národ a národy Visegrádské čtyřky, starobylé státotvorné seskupení sahající nejméně k době svatého Vojtěcha táhnoucí se jako zlatá niť – i s bolestnými vzájemnými konflikty a bitvami – dobou přemyslovskou, jagellonskou a dokonce v určité míře i dobou habsbursko-lotrinskou, je opět, jako tomu bylo již několikrát v dějinách tohoto „volnějšího soustátí“, v bodu přelomu.

A k tomu celá Evropa je postavena před rozhodnutí, jak se postaví vůči islámu.

Bratr Juniper: Obávám se, že pro svobodné rozhodnutí je už pro většinu Západoevropanů pozdě. Pomýlenou filosofií a teologií se už dávno rozhodli a nyní jako člověk žijící v neřesti, sklízejí ovoce „svého myšlení, vyjadřování a svých skutků“.

Otec Michael: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl!“ Nyní my, náš národ, máme být – i s vědomím či nevědomky, že se v těchto parlamentních rozhoduje nejen o bytí či nebytí naší křesťanské kultury, o životech nás a našich evropských dětí, ale především o našem vyznání víry – na jakémkoli stupni její zralosti – které vede ke spáse. A nyní je potřeba říci, že spásu dává jen návrat či nové obrácení se k Ježíši Kristu a zasvěcení se Jemu skrze Neposkvrněné Početí Panny Marie. Jiná cesta spásy není.

Bratr Adeodatus: Tím se ovšem nabízí otázka, jaké poslance volit. Všem je nám přece jasné, že slova, která jsme slyšeli od našich obou metropolitů, vybízejí volit ty, kdo navenek či podloudně nepodporují islamizaci naší společnosti, řízenou migraci. Tím jsou i ti, kdo buď se zaštiťují křesťanstvím anebo se na něj odvolávají jako jednotlivci či jako poltické strany, naprosto nevolitelní. Případně i pro ty, kdo se za křesťany nepovažují.

Bratr Akvilinus: V takovém případě je třeba volit ty, kdo se dobře v politické situaci orientují podle zdravého rozumu – již implicitně osvíceného Duchem Svatým – a jsou na cestě víry. Nebo se k ní, pokud byli křesťansky vychování – mohou a chtějí vrátit.

Bratr Modestus: A hlavně, kteří již na této cestě zastávají morální stanoviska ohledně rodiny, manželského života a obrany duchovní a národní tradice našeho národa.

Otec Oldřich: Na úrovni každého volebního okrsku je jistě možnost si zjistit, zda ti, které chceme volit, takové postoje zastávají.

V našem volebním systému je prozatím určitá nevýhoda, že nemůžeme volit napříč politickými stranami osobnosti, které jdou nebo jsou schopny a ochotny se vydat cestou svatosti, která v sobě zahrnuje upřímné hledání pravdy, nezkorumovatelnost, nezávislost na hmotných prostředcích, jakými jsou peníze a majetek…

Otec Michael: Prvním kritériem by měl být vnitřní kontakt s Dárcem těchto ctností a prostředků na cestě svatosti, tedy svátostný život poslance.

Bratr Juniper: Pak také, aby pro něj nebyla potíž vzdát se svého poslaneckého příjmu…

Otec Michael: Jistěže jde o ideál. Jak jsme mluvili o Otci kardinálovi a dalších ctihodných mužích – pastýřích Církve, k tomuto ideálu jsme vázání dorůstat.

Otec Oldřich: Proto v systému, kdy volíme politickou stranu, je třeba volit tu, za niž nese zodpovědnost její vůdce. Což není pro dnešní úpadek demokracie špatná situace. Proto volíme přednostně vůdce strany a poté prostředečně její zástupce v jednotlivých volebních okrscích – a zde zase podle obdobného klíče jako stranického vůdce či takzvaného „nestraníka“. Pod pojmem strana se samo sebou lidově zahrnují i hnutí a „nestranické strany“ či nestraničtí jednotlivci, což sice není zcela přesné, ale na postoji k rozhodování to vlastně nic ke zmíněným premisám nemění.

Bratr Juniper: V jedné „superdebatě“ se mohli všichni zástupci z pohledu České televize perspektivních stran vyjádřit k zásadním otázkám existence našeho národa a kultury. Jasné a pevné odpovědi dali pouze „vůdcové“ SPD, Svobodných a Realistů.

Bratr Modestus: Je samozřejmě dobré znát podrobněji to, co o protiimigrační politice ve svých programech tyto politické strany píší.

Bratr Lupicinus: Ale především je třeba vidět skutky, kontinuitu skutků, které vycházejí z pevných a charakterních ideálů.

Bratr Adeodatus: Ohledně celkového, filosofického zaměření ideálu a ideálů strany Realistů, bych je skutečně, jak jsi ony tři strany v pořadí jmenoval, bratře Junipere, nechal skutečně na třetím místě.

Bratr Akvilinus: Logicky je třeba v této době, kdy bylo ideální, aby protiimigrantské strany měly ústavní většinu, volit nejen tu, která se do Parlamentu má reálnou šanci – samo sebou neprosto nezávislou na manipulujících průzkumech takzvaného veřejného mínění dostat, ale tu, která má šanci mít nejvyšší podporu stejně smýšlejících občanů. A tu se očividně stává strana pana Tomio Okamury.

Bratr Juniper: Při poslechu rozhovoru s panem Tomio Okamurou na našem Svobodném vysílači (https://www.svobodny-vysilac.cz) asi před třemi týdny jsem mohl z jeho úst slyšet jasné odsouzení politiky a politiků, kteří podporují homosexuální svazky a multikulturalismus dokonce i z řad oficiálně křesťanských stran. V rozhorlení nad touto skutečností řekl: „Já jsem do osmnácti let ministroval.“

Otec Oldřich: Ve zdravé společnosti se vždy rodina, rod i kmen společně sjednotí na cestě, která je pro ně nejlepší. Otec rodiny pak má poslední slovo.

Otec Vladimír: Děkuji Vám, Otče Michaeli, Oldřichu, Bratři Akviline, Lupicine, Adeodate a Junipere, že jsme mohli společně hledat vhodného a v této kritické době podle své víry a svědomí nejlepšího kandidáta, jejž a jehož podřízené ve straně máme volit.

Otec Michael: Nyní nastává  - dříve než půjdeme k volbám – čas modlitby. Prvotně za všechny kandidující, aby se obrátili. Aby se upevnili na cestě svatosti, která je záchranou pro náš národ i pro každého z nás anebo ji začali hledat a statečně našli, protože jinak nám hrozí zkáza dříve než před smrtí.

Především ale se modleme za pana Tomio Okamuru a jeho spolukandidáty, nejprve za jejich konverzi, neboť jen tak budou nyní i navždy úspěšní. A pak, aby v četných konfliktech a krizích, které budou mezi nimi bezpochyby vznikat, přijímali ochranu svých Andělů strážných, vzývali svatého Michaela Archanděla, našli v modlitbě ničím jiným nenahraditelnou sílu obstát – pro spásu své duše i těch, které chtějí v našem národě vést – ve slovech, které ve svém programu napsali.

Otec Oldřich: Vím, co nyní řeknete, Otče Michaeli: „Pojďme na modlitbu, adorací našeho Pána předáme sílu těm, které budeme volit.

Otec Vladimír: Pán Ježíš Vám oplatí čas, který jste našemu „Rozhovoru osmi - Oktologu“ věnovali.