Matrikový katolík a věřící

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

3. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

První mešní čtení je adhortativní: Apoštol píše v druhé části listu do Říma – a to je část věnovaná didaskalii – jak žít z moci tajemství svatého křtu, který mnozí mohli přijmout po jeho kázání. Již tehdy mohlo být tradicí přijímat křest na místě Ježíšova křtu, ve výročí této události naší spásy, nejen v okruhu velikonočním, ale i vánočním.

Svatý Pavel představuje povinnosti křesťana.  Je duchovním vůdcem pro Římany, aby se nestali po vstupu do Církve „matrikovými katolíky“, ale nositeli Ducha svatého „pneumatoforoi“. Píše o praktických povinnostech křesťana a rozvádí poučení o vzájemné lásce, která nás má v Kristově království spojovat. Varuje před pomstychtivostí a naopak nabádá k tomu, abychom zlé opláceli láskou a přemáhali zlo dobrem.

V evangeliu podle sepsání svatého Matouše je novokřtěncům představena misijní činnost Ježíšova: náš Spasitel sestupuje s hory poblíž Kafarnaua. Přistupuje k němu malomocný a prosí o uzdravení. Ježíš překračuje všechny zákony judaismu a dotýká se jej, Překračuje „lékařské zákony“ a uzdravuje jej.  V očích i srdci malomocného, před jeho uzdravením je Božím Synem, proto jej adoruje: padá před ním na zem, když jej prosí o uzdravení.

Náš Pán Ježíš je milosrdný divotvůrce. Jeho zázraky dokládají jeho všemohoucnost a božství. Požadují víru a také ji odůvodňují. Nevěru naopak postihne přísný trest. Příkladem pokorné víry je pohanský setník, který zahanbuje nevěřící Izrael.

Pokřtěný má podobně přinášet poznání božství člověka Ježíše z Nazareta těm, které mu Bůh posílá. Má jim předávat vyznání víry, kterému se slovem i životem naučil v přípravě na křest.

Nyní Církev je povolána Ježíšem reprezentovat jeho milosrdenství a spravedlnost. V Symbolu vyznáváme:

„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.

Svatý otec Benedikt XVI. o živé víře rozjímal podle tohoto článku víry v homilii při mši svaté, kdy předával novým kardinálům jejich insignie, kdy je posílal jako „první z pokřtěných“ do světa.

„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.

Tato slova, která budou za chvíli pronášet noví kardinálové při slavnostním vyznání víry, jsou součástí nicejsko-konstantinopolského kréda, syntézy víry Církve, kterou obdržel každý při křtu. Jedině vyznáváním a uchováváním tohoto pravidla pravdy jsme Pánovými učedníky. Na této konzistoři bych se chtěl pozastavit u termínu „katolický“ (v českém misálu je přeloženo slovem „všeobecný“), který vyjadřuje podstatný rys Církve a jejího poslání. Pojednání by mohlo být dlouhé a dalo by se pojmout z různých hledisek. Dnes poukáži na pár myšlenek.

Tyto charakteristické rysy Církve odpovídají Božímu plánu, jak praví Katechismus katolické církve: „Je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná); on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků“ Církev je tedy katolická, protože Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“, přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá: „Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“.

Tato všeobecná perspektiva vyplývá mimo jiné z toho, že Ježíš prezentuje sebe samého nejenom jako „Syna Davidova“, ale také jako „Syna člověka“, jak jsme slyšeli v úryvku z evangelia, které se před okamžikem četlo. Titul „Syn člověka“, který je ve slovníku židovské apokalyptické literatury inspirován vizí dějin z knihy proroka Daniela, odkazuje na osobnost, která přijde „s nebeskými oblaky“ a je obrazem, který předpovídá zcela nové království, nesené nikoli lidskou mocí, nýbrž pravou mocí pocházející od Boha. Ježíš používá tento bohatý a složitý výraz a vztahuje jej sám na Sebe, aby manifestoval pravý charakter Svého mesiášství jakožto poslání určeného celému člověku a každému člověku a překonávajícího každý etnický, národnostní a náboženský partikularismus. Následováním Ježíše, svolením ke vtažení do Jeho lidství a tedy do společenství s Bohem, vstupuje se do tohoto nového království, které Církev zvěstuje a předjímá a které překonává zlomkovitost a rozptýlenost.

Ježíš pak posílá svoji Církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“. Všeobecnost Církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Církev je tak od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každý z nich rozumí jakoby slyšel svůj rodný jazyk. Od toho dne Církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“. Všeobecné poslání Církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém.

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“. Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou Církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice.

Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.

Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“

Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.

Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.

Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

V prvním čtení z knihy proroka Jonáše je katechumen – nyní novokřtěnec volán, aby jako svatý prorok šel i on cestou spásy: cestou rozmnožování hřivny křestní víry. Tou je přijetí povolání vyjít ze svého bezpečí do „svého“ Ninive.

   Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!"¨

   Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.
   Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.

Svatý David  zpívá žalmovou píseň, která je prosbou o uskutečnění smyslu jeho života: plnit Boží vůli, nikoli svou, chodit po cestě kříže a vzkříšení Mesiáše, v němž nyní tento světec již jasně poznává Ježíše z Nazareta.


Ukaž mi své cesty, Hospodine!

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. 

Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách.

Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. 

Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!




Po svatém křtu již nic z pozemských věcí není cílem života katolického křesťana. Ani manželství, ani bolest, ani ekonomika a majetek ani radosti tohoto světa, jak píše Apoštol v prvním listu do Korinta:¨


Říkám, bratři, toto: Čas je krátký.
   Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.

Svatý Marek zaznamenává ve svém evangeliu povolání prvních učedníků. Tak byl Ježíšem povolán ten, kdo je nyní jako pokřtěný povolán jít ve stopách Ježíšových a pokorně říci: „Pojď za mnou! – do Církve, k Ježíši, Pánu mého života!“

Evangelium této neděle, řekl o svátku Obrácení svatého Pavla papež Benedikt XVI., dává zaznít slovům prvního Ježíšova kázání v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu!“. A právě na dnešek připadl svátek Obrácení svatého Pavla. Je to šťastná shoda, která nám uprostřed probíhajícího Roku svatého Pavla pomůže porozumět pravému významu evangelního obrácení „ metanoia “ pohlédneme-li na apoštolovu zkušenost. Popravdě řečeno, v Pavlově případě někteří raději nepoužívají výraz obrácení, protože on „ jak tvrdí „ už věřícím byl, ba dokonce byl horlivým židem, a proto nepřecházel od nevěry k víře, od model k Bohu, a nemusel ani opouštět židovskou víru, aby mohl přijmout Krista. Zkušenost Apoštola však skutečně může být autentickým vzorem křesťanského obrácení.

To Pavlovo uzrálo na setkání se vzkříšeným Kristem. Toto setkání mu radikálně změnilo život. Na cestě do Damašku u něho došlo k tomu, co Ježíš požaduje v dnešním evangeliu. Šavel se obrátil, protože díky božskému světlu „uvěřil evangeliu“. V tom spočívá jeho i naše obrácení: ve víře v Ježíše zabitého a vzkříšeného a v otevření se svitu jeho božské milosti. Tehdy Pavel pochopil, že jeho spása nezávisí na dobrých skutcích vykonaných podle zákona, ale na skutečnosti, že Ježíš také pro něho „ pronásledovatele - zemřel a byl i je vzkříšen. Tato pravda, která díky křtu osvěcuje existenci každého křesťana, naprosto převrací náš způsob života. Obrátit se znamená i pro každého z nás věřit, že Ježíš „obětoval sám sebe pro mne“, když zemřel na kříži, vstal z mrtvých a žije se mnou a ve mně. Svěřím-li se moci jeho odpuštění, nechám-li se od Něho vzít za ruku, mohu vyjít z tekutých písků pýchy a hříchu, lži a smutku, egoismu a každého falešného bezpečí, abych poznával a žil bohatství jeho lásky.

… My křesťané jsme jistě dosud nedošli k cíli úplné jednoty, ale necháme-li se uchvátit Pánem Ježíšem, určitě jej dosáhneme.

   Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho.
   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, Bazilika svatého. Petra 24. 11. AD MMXII

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17485;

Katechismus katolické Církve, KKC, 811;

Lumen Gentium 13

srovn.:https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7183)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Takovou víru – na dálku uzdrav, Kyrie, mého služebníka, prosí Centurion –

jsi dosud v izraelském národě nenašel,

Ježíši obdivující víru v Tebe,

již vyznal tento pohanský okupant tehdy vyvoleného lidu Izraele.

Tohoto národa se dotýkáš – je nečistý jako onen malomocný,

kteréhos proti tóře jako pravá Tóra, jako Otcova moudrost, Logos, uzdravil.

Z tohoto národa si voláš první učedníky:

z „matrikových judaistů“ sis, Ty, Boží Logos,

předem připravil, předurčil, ty, kdo očekávají v temnotě kultury smrti světlo, Mesiáše,

jenž prozáří temnoty smrti a hříchu a přemůže satana,

který se zmocňuje okupovaného národa.

Nyní stojíš před nimi a říkáš:

Udělám z vás rybáře lidí.

Budete se starat o spásu duší,

a tak zachráníte národ a svět.

Nyní přicházíš, Svatý svatých v mysteriu,

které září často jen symbolizované věčným světlem a obklopené temnotou chrámů a kaplí.

Opuštěn od těch, kdo by kvůli Matce, matrice, Církve měli přijít a adorovat Tě,

čerpat světlo a předávat je svému národu a světu.

Nyní přicházíš do srdcí svých věrných, kteří při této mši svaté řekli:

„Věřím! -

Věřím, že mne voláš, abych uprostřed „matrikových katolíků“ byl věřícím,

přijímajícím Tě v čistotě srdce

a v ochotě žít jen pro Tebe a Tvou Církev v naší zemi."

Amen.

Volba pana prezidenta Miloše Zemana

Oktolog

Otec Vladimír:

Požehnání Boží ať provází naše večerní setkání dnes v sobotu před třetí nedělí po Epifanii.

Příští týden touto dobou už bychom měli vědět, zda bude pan prezident Miloš Zeman zvolen na příští období.

Každá z nás nese odpovědnost za číření Království Ježíše Krista v našich rodinách, pozemských i duchovních, v našich farnostech, obcích, v našem národě, v národech bolestně se sjednocující Evropy a hledající pravou úroveň a základ svého politického sjednocení.

Dříve, než se rozjedeme zítra do posvátné služby ve farnostech naší vlasti, otevřme tento Oktolog, rozhovor nás osmi, který se bude moci během celého příštího týdne. Otče Oldřichu?

Otec Oldřich:

Situace a výsledek prezidentské volby je zvláště závažný pro své důsledky především vzhledem k naší vlasti, k další cestě našeho národa: povede buď k počátku řízené destrukce, nebo k povolné konsolidaci, jejíž zárukou je, přes všechny možné výhrady k jeho osobě a k jeho nepopiratelným slabostech náš pan prezident Miloš Zeman. „Kdo jsem však já, abych soudil,“ jak řekl jeden papež.

Přesto je potřeba nikoli soudit pana Zemana či Drahoše, ale rozlišovat, kam vede přesvědčení, či jeho absence, každého z nich náš národ. 

Jistěže není v naší ústavě zakotven prezidentský systém, přesto je v očích národa brán prezident jako autorita, ideová autorita… a v posledku je velitelem branných sil nesoucím odpovědnost v čase ohrožení vlasti.

Zeptám se Vás všech, Carissimi, koho budete volit v druhém kole prezidentských voleb, které nastane za týden v pátek a proč?

Bratr Juniper:

Já budu volit Zemana. Rád bych volil křesťana, který má dobrou rodinu a chodí ke svátostem.

„Slušní lidé“ jako je pan Drahoš, nejsou zárukou ničeho.

Král Kýros, o jehož mravních kvalitách a zbožnosti z Písma svatého nic nevíme, povolil židům opět postavit chrám a všem v království nařídil, aby n to přispěli. Tím nemíním restituce, ale svobodný život ve spořádané rodině.

Ekumenismus mezi imigranty v Církvi

Rok 1500: první mše svatá v Brazílii

„MIGRANT“

 V duchu biblického purismu lze říci, že toto slovo není biblické.  Písmo svaté jej nezná: zná ty, kteří se stěhují ze své země, utíkají před faraonem, ty, kteří jsou odvlečeni ze své země a po dlouhé době jsou propuštěni do své vytoužené vlasti, ty, kdo jsou andělem ve snu vedeni utéci do Egypta před zlým krvelačným Herodem, ty, kdo se rozprchli z Jeruzaléma nedlouho po svatodušních Letnicích, kdy se zrodila Církev, nyní židy pronásledovaná.

Takto směruje náš pohled i Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě, kterou pronesl v lednu před devíti lety:

Na dnešek připadá Světový den migrantů a utečenců. Vzhledem k letošnímu Roku svatého Pavla jsem myslel právě na tohoto apoštola jakožto velkého putujícího misionáře Evangelia, když jsem vybíral téma tohoto dne: „Svatý Pavel, migrant a apoštol národů“. Šavel, jak zní jeho hebrejské jméno, se narodil v rodině židovských emigrantů v Tarsu, významném městě Kilíkie a vyrostl v trojí kultuře - židovské, helénské a římské „ a tedy v kosmopolitní mentalitě. Když se obrátil z pronásledovatele křesťanů na apoštola Evangelia, stal se Pavel „vyslancem“ vzkříšeného Krista, aby s Ním seznámil všechny v přesvědčení, že všechny národy jsou povolány tvořit v Něm velkou rodinu Božích dětí.

To je také posláním Církve především v této době globalizace. Jako křesťané nemůžeme nezaznamenat potřebu předávat poselství Ježíšovy lásky zejména těm, kteří ho neznají anebo se ocitli ve svízelné a bolestné situaci. Dnes myslím zvláště na migranty. Jejich situace je jistě různorodá. V některých případech je, díky Bohu, klidná a dobře integrovaná; jindy, bohužel, tíživá, obtížná a někdy dokonce dramatická. Chtěl bych ujistit, že křesťanské společenství pozorně sleduje každého člověka a každou rodinu a prosí svatého Pavla o sílu při obnově a usnadňování pokojného soužití mezi muži a ženami různých etnik, kultur a náboženství ve všech částech světa. Apoštol nám prozrazuje tajemství svého nového života: „Také mne samého - píše - uchvátil Ježíš Kristus“ a dodává: „Jednejte, jak jednám já“.“¨

Papež Benedikt XVI. těmito slovy staví most mezi kulturou smrti, v níž je snaha vytěsňovat slavnosti a oslavy umučení našeho Pána Ježíše pro hříchy světa, pro naše hříchy, a Jeho zmrtvýchvstání ke spáse pro ty, kdo vstoupí do Církve a dají se pokřtít. Zpohanštět je „světovými a významnými dny“, nahradit víru banálním humanismem, který marně hledá spásu v sobě: hledá v sobě Boha, nachází démona pohanství s jeho pádem do konfliktů proti Bohu.

V pravé kultuře života se drží duše člověka cesty spásy: neexistuje pojem migrant pro toho, kdo utíká před válkou, pronásledováním: kdo žije v Církvi není migrantem, ale apoštolem jako svatý Apoštol – apoštolem národů, pohanů, kteří, ať navštíveni doma nebo přijati na útěku před skutečným nebezpečím, které by jim hrozilo, jsou přijati proto, aby uvěřili v toho, který sdílel jejich pozemský osud a sdílí jej, aby v Něj uvěřili a dali se v Jeho jméno pokřtít: v Ježíše Krista.

Pravé a vyznavačské, nesvádějící od spásy, označení bližního na útěku je: Boží Syn Ježíš nebo Jeho apoštol a učedník či ten, kdo Jej má jeho prostřednictvím poznat, aby byl spasen: on i křesťan, třebas za cenu mučednické smrti, kterou od  toho, kterému hlásal víru podstoupí.  Je ovšem proti zdravému rozumu, který nám dal Bůh, si svého budoucího vraha do své země či domova zvát. Takové počínání je vážným hříchem proti Církvi a proti působení Ducha svatého, který chce spásu křesťana i budoucího katechumena.

Pokud dnes křesťan nepožaduje spásu duše svého bližního, odsuzuje sebe i tohoto bližního ke smrti, v případě spásy ke smrti věčné.

O. Oldřich

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

¨¨

2. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Slova svatého evangelia podle Jana líčí první Pánův zázrak na svatbě v Káně. Spasitel přišel obnovit ideál rodiny a manželství, povýšit je na svátost a upevnit tak manželské svazky, které jsou fyzickou i mravní oporou lidské společnosti. Jeho Matka ho upozorňuje na obtíže, do jakých se dostali hostitelé. Oslovení „ženo“, které používá Ježíš ve své odpovědi, má v této společnosti stejný význam jako v naší titul „paní“. Následuje zázrak, který je počátkem divů a zjevuje Ježíšovu slávu. Tato epizoda obsahuje pro nás bohaté a cenné poučení a povzbuzení. Proměnění vody ve víno je předobrazem proměnění, které se poprvé uskuteční při Poslední večeři.

 
    Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne."
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle."
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.

.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Čtení z první knihy Samuelovy podává svědectví o síle povolání Duchem Svatým k službě pro Boha: hlas Ducha svatého Samuel zprvu považuje za hlas svého duchovního vůdce.


   Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát.
   Hospodin zavolal podruhé: "Samueli! " Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.
   Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.' " Samuel tedy šel spát na své místo.
   Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Odpověď starozákonního světce na zavolání ke službě je ochota se podřídit Božímu vedení, plnit Boží vůli - tak zpívá i svatý David, jejž později prorok a soudce Samuel pomazal olejem Ducha na krále: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůlí. 

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. 

 
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.

Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům varuje před rakovinou, která může postihnout povolání k duchovnímu životu, a tou je smilstvo.

Bratři!
   Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.
   Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.
   Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu.
   Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.

Slova svatého evangelia podle Jana navazují na podání svatého Matouše a Marka o povolání prvních učedníků. Místem jejich povolání je Genezaretské jezero. Chvíli poté, co Ježíš začne kázat o Božím království, spočine jeho pohled na dvou dvojicích bratří - Šimonovi a Ondřeji a Jakubovi a Janu, rybářích zaneprázdněných svou každodenní prací. Vrhají sítě, nebo je vyspravují. Avšak čeká na ně jiný rybolov. Ježíš je energicky volá a oni ho okamžitě následují, aby se z nich stali „rybáři lidí“. Evanglium podle sepsání svatého Lukáše je detailnější. Cesta víry prvních učedníků je v něm vylíčena s upřesněním, že výzvu k následování Krista zaslechli poté, co vyslechli první Ježíšovo kázání a byli svědky prvních zázračných činů, které vykonal. Bezprostředně následující událostí je zázračný rybolov, jenž symbolizuje poslání „rybářů lidí“, svěřené bratrům. Osud těch, které si Ježíš povolal, bude od této chvíle úzce spjat s Jeho životem. Apoštol je ten, kdo je poslán kázat evangelium, ale je především tím, kdo se setkal s živým Ježíšem.

Právě tuto událost, první setkání Ježíše s budoucími apoštoly, vyzdvihuje evangelista Jan. V jeho vyprávění má zmíněná scéna jinou podobu. Setkání se odehrává na březích Jordánu. Popis budoucích učedníků, kteří stejně jako Ježíš přišli z Galileje, aby se nechali pokřtít Janem, se zaměřuje na jejich vnitřní duchovní svět. Byli to mužové, kteří v očekávání Božího království toužili poznat Mesiáše, jehož příchod byl předpovídán jako bezprostředně blízký. A stačila jen slova Jana Křtitele, jenž Ježíše označil za Beránka Božího, aby zatoužili po osobním setkání s Mistrem. Obsah Ježíšova rozhovoru s prvními dvěma budoucími apoštoly je velmi působivý. Na otázku: „Koho hledáte?“, odpovídají jinou otázkou: „Rabbi - Mistře, kde bydlíš?“ Ježíšova odpověď je výzvou: „Pojďte a uvidíte!“. Dobrodružství apoštolů tedy začíná jako setkání lidí, kteří se jeden druhému navzájem otvírají, a také se zblízka poznávají s Mistrem. Nemají se totiž stát jen hlasateli nějaké ideje, nýbrž svědky syna člověka. Dříve než budou vysláni hlásat evangelium, budou muset „být s Ježíšem“ a navázat s ním osobní vztah. Díky tomu nebude hlásání evangelia ničím jiným než zprávou o skutečně prožitých událostech a zároveň výzvou vstoupit do tajemné blízkosti Ježíše Krista.
Kam budou apoštolové posláni? Evangelium vyznívá ve smyslu, že Ježíš omezuje své poslání pouze na Izrael: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského“. Podobným způsobem se zdá, že vymezuje poslání svěřené apoštolům: „Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte; raději jděte ke ztraceným ovcím z domu izraelského“. Někteří představitelé tzv. moderní racionalistické kritiky považují tyto výroky za známku nedostatečně univerzalistického pojetí víry ze strany Ježíše Nazaretského. Ve skutečnosti je třeba je chápat v souvislosti s jeho vztahem k Izraeli, společenství Úmluvy. Podle očekávání mesiáše se božské přísliby měly naplnit, až sám Bůh skrze svého Vyvoleného shromáždí svůj lid jako pastýř své stádo: „Já zachráním ovce. Nikdo už je nebude loupit...Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást, ten bude jejich pastýřem. Já, Hospodin, jim budu Bohem a David, můj služebník, bude uprostřed nich knížetem“. Ježíš je eschatologický pastýř, jenž shromažďuje a hledá ztracené ovce izraelského domu, protože je zná a miluje (srov. také postavu dobrého pastýře). Skrze toto „shromáždění“ je Boží království hlásáno všem národům: „Dám poznat svou slávu mezi národy; všechny národy spatří můj soud, který vykonám, a mou ruku, kterou na ně vložím“.

A tak dvanáct apoštolů povolaných k tomu, aby pomáhali naplnit poslání Ježíše Krista, spolupracuje s Pastýřem posledních dní, hledajíce také oni především ztracené ovce izraelského domu a obracejíce se k zaslíbenému lidu, jehož shromáždění je znamením spásy pro všechny národy. Mají daleko k tomu, aby odmítali univerzální pojetí spásy, které přináší Ježíš Nazaretský. Počáteční omezení hlásání evangelia jen na Izraelity se tak stává nejúčinnějším prorockým znamením. Po utrpení a zmrtvýchvstání Krista bude toto znamení objasněno a poslání apoštolů nabude univerzálního charakteru. Kristus je vyšle „do celého světa“, jak čteme u svatého Marka a „ke všem národům“, jak říká Ježíš u svatého Matouše a Lukáše a nakonec podle podání Skutků apoštolských - „až do končin země“

   Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?"
   Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená – „Mistře“ – „kde bydlíš?"
   Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi.
   Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," To je v překladu Petr - Skála. 

(z promluvy na Generální audienci Svatého otce Benedikta XVI. 22. března AD MMVI, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5554)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bůh Otec Tě zavolal, abys vzešel z Galileje pohanské

podle pozemského zrození z Panny Marie

v izraelském národě,

Ježíši z Nazareta:

tomuto lidu nejdříve

– pastýřům Izraele –

byla představena Epifanie: Tvé božství.

Duch Svatý a andělé svědčí pastýřům,

potom pohanům – mudrcům od Východu.

Ač z Galileje, přítel Samařských i kananejské ženy či římského setníka,

přesto plníš Otcovo poslání:

Duch Svatý se Tvým prostřednictvím dotýká nemocných, hříšných a posedlých 

Izraele, Judy.

Tak se nyní dnes nejprve dotýkáš své Církve,

abys jí opět ukázal své umučení pro naše hříchy

a své zmrtvýchvstání pro naše spasení:

přicházíš v tomto tajemství a proměňuješ Apoštola, svatého Pavla,

aby se stal jako pravý a jediný Tebou povolaný migrant

Apoštolem národů, pohanů,

i budoucích muslimů.

Amen.

Slovo k volbě pana prezidenta Miloše Zemana

V době, v níž se rozhoduje o křesťanské budoucnosti Evropy, dokázal pan prezident Miloš Zeman, že je osobností, která se dovede postavit vůči nositelům duchovního a morálního rozkladu společnosti.
Síla povolání i milosti od Boha se projeví právě v osobní slabosti.

Varovné znamení na nebi pro Heroda, nadějné pro věřící

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slavnost Zjevení Páně

První dnešní čtení z knihy proroka Izajáše nám podává přesnou perspektivu k pochopení reality Církve, jakožto tajemství odraženého světla: „Vstaň, rozsviť se„ obrací se prorok k Jeruzalému „neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“. Církev je osvíceným lidstvem, „pokřtěným“ slávou Boha, jeho láskou, jeho krásou a jeho vládou. 

Církev ví, že samotné lidství i s jeho mezemi a ubohostmi vyzdvihuje dílo Ducha svatého. Nemůže se chlubit ničím, ne-li svým Pánem: světlo nepochází od ní, sláva jí nepatří. Její slávou, kterou ji nemůže nikdo odejmout, je jedině být „znamením a nástrojem“ Toho, který je „lumen gentium“, světlem národů.

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou!
   Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů.
    Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.


Žalmista – sám podle Tradice král, zpívá o tradici – o předání královské moci z otce na syna. Tato posvátná a politicky v každé takové době klíčová chvíle je zrcadlem, spekulací, předáním království Božího Ježíši Kristu. To je předznamenáno klanění, holdem tří „skrytých, zástupných králů“ mudrců, královských poradců Ježíši Kristu, králi jejich budoucího znovuzrozeného království.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.

V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.

Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.

On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.


V pozemském Ježíši spočívá vrchol stvoření a dějin, ale ve vzkříšeném Kristu se jde dále: přechod skrze smrt do života věčného předjímá („rekapitulaci“) sjednocení veškerenstva v Kristu. Všechny věci totiž - píše apoštol - „jsou stvořeny skrze něho a pro něho“. On právě vzkříšením z mrtvých obdržel „prvenství ve všem“. Tvrdí to Ježíš sám, když se ukazuje učedníkům po zmrtvýchvstání: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“. Tímto vědomím je cestami dějin neseno putování Církve, Kristova Těla. Není stínu, ať už jakkoli tmavého, který by mohl zastřít Kristovo světlo. Proto věřící v Krista nikdy neztrácejí naději, ani dnes před velkou sociální a ekonomickou krizí, která sužuje lidstvo, před nenávistí a ničivým násilím, které nepřestává třísnit krví mnoho regionů světa, před egoismem a záměrem člověka vyniknout jako bůh sebe samého, což tu a tam vede na nebezpečné zákruty božského plánu se životem a důstojností lidské bytosti, rodiny a harmonií stvoření. Naše úsilí osvobodit lidský život a svět od jedů a zamoření, které by mohly zničit přítomnost i budoucnost, má svůj význam a smysl - jak jsem poznamenal v již citované encyklice Spe salvi - třebaže zdánlivě nemáme úspěch anebo působíme bezmocně proti převaze nepřátelských sil, protože „je tu velká naděje, zakládající se na Božích příslibech, která nám v dobrých i špatných okamžicích dodává odvahu a orientuje naše jednání“.

Univerzální vláda Krista působí zejména v Církvi. „Všechno“ - čteme v listu Efesanům Bůh podřídil po jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá“. Dnešní slavnost je zjevením Páně a jako odlesk i zjevením Církve, protože Tělo není oddělitelné od Hlavy.

Bratři!
    Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství.
   V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Slavíme dnes slavnost Zjevení Páně. Evangelium vypráví o tom, jak Ježíš přišel na svět ve velké pokoře a skrytosti.

Zjevení našeho Pána Ježíše Krista je mnohotvárné tajemství. Latinská tradice jej spojuje s návštěvou mudrců u Dítěte Ježíše v Betlémě, a vykládá jej tedy především jako zjevení Izraelského Mesiáše pohanským národům. Východní tradice však upřednostňuje moment Ježíšova křtu v řece Jordán, kdy se zjevil jako jednorozený Syn nebeského Otce, posvěcený Duchem svatým. Janovo evangelium nás však vybízí rozjímat o „zjevení“ také v souvislosti se svatbou v Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu na víno a „tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“. A co bychom měli říci my, drazí bratři, zvláště my kněží nové Smlouvy, když jsme každý den svědky a služebníky „zjevení“ Ježíše Krista ve svátosti eucharistie? V této nejsvětější a nejponíženější svátosti Církev slaví všechna tajemství Páně a současně v ní On sám zjevuje a skrývá svou slávu. „Adoro te devote, latens Deitas“ - tak se při adoraci modlíme spolu s Tomášem Akvinským.

V letošním roce 2009, jenž je věnován astronomii, protože si v něm připomínáme 400 let od prvního pozorování teleskopem, které provedl Galileo Galilei, nemůžeme nevěnovat pozornost symbolu hvězdy, jenž je tak důležitý v evangelním vyprávění o mudrcích. Byli to se vší pravděpodobností astronomové. Z místa svého pozorování, které leželo na východ od Palestiny, možná v Mezopotámii, zaznamenali novou hvězdu a vysvětlili si tento nebeský úkaz jako zvěst o narození krále či přesněji - podle Písma svatého - krále Židovského. Církevní otcové spatřovali v této jedinečné události, podávané svatým Matoušem, také určitý druh kosmologické „revoluce“, způsobené vstupem Božího Syna do světa. Například svatý Jan Zlatoústý píše: „To že se hvězda zastavila nad dítětem, mohla způsobit jedině moc, kterou hvězdy nemají: nejprve se skrýt a potom se znovu ukázat a nakonec se zastavit“. Svatý Řehoř Naziánský tvrdí, že narození Krista určilo hvězdám nové dráhy. Je třeba to chápat v symbolickém a teologickém smyslu. Zatímco pohanská teologie zbožšťovala kosmické prvky a síly, křesťanská víra, jež dovršuje biblické zjevení, rozjímá o jediném Bohu, Stvořiteli a Pánu celého kosmu.

Božská láska, vtělená v Kristu je základním a univerzálním zákonem stvoření. Je však třeba to chápat ve smyslu nikoli básnickém, ale reálném. Tak to ostatně chápal samotný Dante, když v majestátním verši, kterým končí Ráj i celou Božskou komedii, definuje Boha jako „lásku, která hýbe sluncem a všemi hvězdami“ To znamená, že hvězdy, planety a celý vesmír nejsou ovládány nějakou slepou silou, neřídí se dynamikami pouhé hmoty. Nejsou to tedy kosmické elementy, které by byly zbožšťovány, nýbrž ve všem a nade vším je osobní vůle, Duch Boží, který se v Kristu zjevil jako Láska. Je-li tomu tak, potom lidé - jak píše svatý Pavel Kolosanům - nejsou otroky „kosmických elementů“, ale jsou svobodní, schopní mít vztah se stvořitelskou svobodou Boha. On je na počátku všeho a všechno řídí nikoli na způsob chladného a anonymního hybatele, ale jako Otec, Ženich, Přítel, Bratr, jako Logos, „Slovo-Rozum“, který se jednou pro vždy spojil s naším smrtelným tělem, plně sdílel náš stav a ukázal přebytek moci svojí milosti. V křesťanství se tedy vyskytuje zvláštní kosmologická koncepce, která nalezla ve středověké filosofii a v teologii ten nejvznešenější výraz. A také v naší době poskytuje pozoruhodná znamení nového rozkvětu díky nadšení a víře mnoha vědců, kteří se ve šlépějích Galilea nezříkají ani rozumu, ani víry, nýbrž důsledně doceňují vzájemnou plodnost obojího.

Křesťanské myšlení přirovnává kosmos ke „knize“ - tak to říkával také Galileo „ a považoval jej za dílo Autora, který se vyjadřuje v „symfonii“ stvoření. V rámci této symfonie se na určitém místě vyskytuje to, co hudební terminologie označuje jako „sólo“, určité téma, jež je svěřeno jednomu nástroji nebo jednomu hlasu a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš a patří mu královské předznamenání: úkaz nové hvězdy na nebeské obloze. Ježíš je antickými křesťanskými spisovateli přirovnáván k novému slunci. Podle soudobých astrofyzikálních poznatků bychom jej měli přirovnat k nějaké hvězdě, jež má centrální postavení nejen v rámci sluneční soustavy, ale v rámci celého známého vesmíru. V tomto tajemném, zároveň fyzikálním i metafyzickém plánu, v němž se objevila lidská bytost jako vrchol stvořených prvků, přišel na svět Ježíš: „narozený ze ženy“, jak píše sv. Pavel. Syn člověka v sobě zahrnuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. Je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojuje Autor se svým dílem.

Svatý Matouš nicméně podává událost o mudrcích, kteří přišli z východu, vedeni hvězdou, aby se poklonili novorozenému židovskému králi. Pokaždé když nasloucháme tomuto vyprávění, dotkne se nás ostrý kontrast mezi postojem mudrců na jedné straně a postojem Heroda a Židů na straně druhé. Evangelium říká, že když to uslyšel „král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém“. Tuto reakci lze chápat různě. Herodes je poděšen, protože v tom, kterého mudrci hledali, spatřuje konkurenci pro sebe a své děti. Starší a obyvatelé Jeruzaléma se však spíše zdají udiveni, jakoby se probudili z nějakého snění a potřebovali se zamyslet. Izajáš vskutku předpovídal: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“

Proč se tedy Jeruzalém ulekl? Zdá se, že zde evangelista jakoby předjímal postoj, který později zaujali velekněží, velerada a část lidu vůči Ježíši během jeho veřejného života. Jistým se jeví fakt, že poznání Písem a mesiášských proroctví nepřivádí všechny k tomu, aby se otevřeli Jemu a Jeho slovu. Vybavuje se v této souvislosti, jak Ježíš těsně před utrpením zaplakal nad Jeruzalémem, který nerozpoznal čas svého navštívení. Dotýkáme se zde jednoho z klíčových bodů teologie dějin: dramatu věrné Boží lásky v osobě Ježíše, který „přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali“. Z biblického hlediska tento postoj nevraživosti, dvojakosti či povrchnosti představuje v duchovním smyslu postoj každého člověka i světa, pokud se uzavírá před tajemstvím pravého Boha, jenž nám jde vstříc s odzbrojující mírností lásky. Ježíš, „Židovský král“, je Bohem milosrdenství a věrnosti; On chce kralovat v lásce a pravdě a žádá nás o obrácení, opuštění špatného jednání a rozhodné vykročení na cestu dobra.

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král“ Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."
    Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'."
   Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu.
   A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
   Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

(srov.:  Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 6. ledna AD MMIX, http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=10639;

srov.: Homilie papeže Benedikta XVI. na Zjevení Páně, Bazilika svatého Petra 6. ledna AD MMIX, http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=10638;

srov. Lumen gentium, 1;

papež Benedikt XVI. Spe salvi, art. 35, Spe salvi, 5;

Svatý Jan Zlatoústý, Homilie na Matoušovo evangelium, 7,3;

svatý Řehoř Naziánský, srov. Dogmatické básně, V,53-64: PG 37,428-429;

Dante Alighieri, Božská komedie, Ráj, XXXIII, 145)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hvězda i sen: tak hovoříš k astronomům z Blízkého východu,

Ježíši, centrální hvězdo uprostřed vesmíru,

Boží Synu, který - dříve než povstal celý vesmír- jsi určil nové dráhy kometám!

A přesto, Ty, Bůh a člověk,

ses ponížil pod Heroda

Nechal jsi mu nepochopitelně šanci,

aby Tě na počátku Tvého života právě v tomto životě ohrožoval,

aby se stal zrcadlením působení ďábla,

který Tě během celého Tvého pozemského života chtěl zničit jako člověka

– uškodit Ti na těle a na duši.

Ne Herodovi

ale jemu jsi umožnil, aby Tě rukama bezbožníků přibil na kříž a usmrtil.

Tak se nyní ve svatém přijímání vydáváš 

– své tělo a svou krev –

mně, hříšnému,

prosíš mne, abych Ti dal napít ze své studny,

z vody, z pozemského života, který nyní opět proměňuješ,

stáváš se pro mne, věřícího v Tvou svátostnou přítomnost,

nadějí, že se „jinou cestou vrátím domů“

– do nebe.

Amen.